Nevím, zda jsou další dny šťastné nebo politováníhodné. Každopádně ale mohu říct, že si náš tým vede velice dobře a naše nová spojenkyně, Kira - bohatá sponzorkyně, která dává jasně najevo na čí straně stojí - se o naše svěřence stará, jak nejlépe může. Kdykoliv jim došly zásoby pitné vody - v aréně totiž není zdroj pitné vody nikde a to jezero, na kterém se začínalo, je nepoživatelná slaná voda - Kira zapracovala a Alex s Ericou měli během hodiny tři velké lahve s vodou.

Po třech dnech, kdy Alex s Ericou vstoupili do arény, se ukázalo, že na každém kroku číhá nebezpečí a tvůrci letos zapracovali na všelijakých pastích. Proto jich v aréně zbývá jen sedm. A mezi přeživšími jsou i Alex s Ericou. S Derekem se ládujeme veškerými nápoji, které naše smysly udrží co nejdéle ve střehu. Občas se i střídáme, když na nás opravdu padne únava a potřebujeme odpočinek. Alex s Ericou si vedou lépe, než kdokoliv jiný. Nestrádají, loví zvířata, o kterých si jsou jisti, že jsou poživatelná, našli si místo, kde mohou přenocovat, drží hlídky.

Bohužel už mají oba na rukách krev. Erice se na seznam připsal arogantní mladík z prvního kraje a Alexovi se podařilo zabít oba splátce z desítky ve chvíli, kdy Erica vyšplhala na strom, aby si znovu prohlédla okolí. Zdá se ale, že se oba sourozenci snaží přežít ze všech sil, a tak na vinu nemají ani pomyšlení. Jsou ledově chladní, což mě schází. Tu vlastnost bych potřeboval také.

***

Sedím před televizní obrazovkou. Může být tak jedna hodina ranní a pozoruji zbylé splátce v aréně. Poslal jsem Dereka, aby si lehnul a trochu si odpočinul. Když jsem ho přesvědčil, že to zvládnu, a že mám dostatek sil, abych probděl noc, nic nenamítal a odklidil se do svého pokoje.

V ruce svírám horkou kávu a sleduji dění. V jednom z čtverců, na které se obrazovka rozdělila, pozoruji spícího Alexe a Ericu na hlídce. Ačkoliv mají dobrou kondici, je na nich na obou vidět, že zhubli. Eričiny krásné plavé lokny se změnily v nepoznatelnou smršť vlasů, ktera je slepená od potu. To samé se dá říct i o Alexových vlasech. A ačkoliv jsou oba chladní, rozeznávám pod Eričinýma očima nahnědlé kruhy.

Potýká se snad už s nočními můrami? Je to dost možné. Zajímalo by mě nad čím to děvče přemýšlí. Jasně, určitě má na mysli to, jak zachranit Alexe, ale určitě nepřemýšlí jen o tom.

Vzpomínám si na sebe a na své myšlenkové pochody. Myslel jsem na domov, na rodiče, na Scotta. V hlavě se mi usadili i sponzoři. Přemýšlel jsem o Derekovi, o jeho citech ke mně. To všechno se mi honilo hlavou. A přesto tou hlavní myšlenkou bylo, abychom se oba vrátili domů. Jenže teď už nepovolí dva vítěze. Vyburcovalo by to povstalce ještě víc.

"Nespíš?" ozve se za mnou jemný ženský hlas. Otočím se do tmy, kterou narušuje svit promítadla a spatřím znavenou Allison, která právě obchází sedačku a míří ke mně. V ruce má velký hrnek, ze kterého se valí kouř. Nejspíš pára. Vlasy má rozcuchané a přes černou noční košili ma přehozený nafialovělý župan.

"Už jsem spal. Poslal jsem spát Dereka, bylo na něm vidět, jak moc je unavený," odpovím, načež se posunu a poplácám na vyhřáté místo vedle sebe. Allison se vděčně usměje a přisedne si. Když si to tak vezmu, nikdy jsem se vlastně s Allison o samotě nebavil. Jednou jsme spolu byli sami, ale to hlavně proto, aby mě naučila správně chodit, mluvit a tak dále. Nikdy jsme spolu pořádně nemluvili.

"Vedou si skvěle. Troufám si říct, že i lépe, než vy," namítne s pohledem upřeným na čtverec v pravém horním rohu promítače, který zabírá sourozence.

"V tom s tebou musím souhlasit. Jsou mnohem houževnatější a schopnější, než budu kdy já nebo Derek," odvětím a upiji horké kávy, která mi začne proudit tělem. Připadám si tak sobecky a zvráceně, když tu sedím v relativním bezpečí a usrkávám teplý nápoj z majestátního hrnku s emblemem Kapitolu. 

"Bojím se toho konce," přeruší tichým hláskem ten klid, který nás pohlcoval. Rozumím, co tím myslí. Bojí se toho, že jako poslední zbudou jen oni dva. Bojí se, co se stane. Protože jeden z nich nakonec stejně bude muset zemřít. A pokud to tak bude, jeden z nich spáchá sebevraždu mnohem rychleji, než se o to ten druhý pokusí. Myslím, že i přesto, co Alex říkal a jak odhodlaný byl, to bude Erica, kdo z této dvojice bude mnohem rychlejší. Ne, že bych si to přál. Já si totiž přeji, aby celé Hladové hry skončily a my mohli žít v míru. Koukám na to ale realisticky. Erica je mnohem zdatnější v boji i se zbraněmi. Je přesný typ vojáka, o jakých jsme si povídali ve škole. Dřívější vojáci byli houževnatí, rychlí, bystří, chytří a ovládali skoro každou zbraň v jakémkoliv terénu. I v tom největším nebezpečí dokázali zachovat chladnou hlavu a vymyslet plán. Taková je přesně Erica. Neříkám, že Alex je zbabělec, ale je na něm vidět, že při něm celý život někdo stál. A tím někým myslím Ericu. Už od mala se o něj starala. A on si na to zvykl.

"Rozumím ti. Taky se toho bojím," reaguji po chvíli a snažím se sklidnit své třesoucí se ruce. Jen při té představě, že opravdu jeden z nich zemře, se mi dělá špatně od žaludku, projíždí mnou strach a na těle se mi dělá husina.

Na hodnou chvíli se mezi námi rozhostí ticho a sledujeme dění na obrazovce. Zbývajících pět splátců se rozhodlo, že uzavřou pochybné spojenectví a vydají se hledat Ericu s Alexem. Naštěstí jsou od sourozenců v dostatečné vzdálenosti a bude jim trvat nejméně den, než je najdou. Ovšem to by se Alex s Ericou nesměli každý den přesouvat někam jinam, a tak mají docela slušnou šanci, že se s nikým z těch "spojenců" nebudou muset setkat a všechno proběhne hladce. Ovšem to by to nesměly být Hladové hry, aby vše probíhalo tak hladce. Proto všichni očekáváme zádrhel, který se jistojistě objeví. Už přece tak sourozenci narazili na silové pole, kterému se jen tak tak vyhnuli nebo na jámu zakrytou hustým listím. Později se ukázalo, že v té jámě je spousta min. A nebýt Ericy, že Alexe včas odstrčila, už mohl být ten šedovlasý chlapec nebožtíkem.

Jenže naštěstí přežil a já musím zůstat pozitivní a všechen negativismus odhodit stranou. A abych veškeré pochybné myšlenky vyhnal z hlavy, musím započít konverzaci s Allison na nějaké jiné téma.

"Jak se cítíš?" zeptám se mile a nevinně. Nenapadlo mě nic lepšího, a tak mi zbývá jen doufat, že se Allison vyhne nějakým věcem, které souvisí s hrami.

"Popravdě, jako šedesátiletá stařena na pokraji sil," zasměje se v odpovědi. I tohle naprosto chápu. Ačkoliv jsme všichni mladí, musíme přemýšlet a chovat se jako nejmoudřejší starci. Každá chyba se trestá a proto si žádnou nemůžeme dovolit. "Od té doby, co zajali mého otce jde všechno z kopce. Připadala jsem si tak sama, než jsem si uvědomila, že mám vás," pokračuje a já napjatě hltám každé její slovo. O svém otci totiž ještě ani jednou za celý ten rok nemluvila.

"Víš, on táta byl vždycky jiný. Snažil se uvažovat naprosto jinak, než Gerard. Snažil se vžít do kůže těch, kteří musí každý den tvrdě pracovat a nic za to nedostávat. Jen možnost přežívat. Jednoho dne si pamatuji, že se táta šíleně pohádal s Kate. Nevím o čem přesně, jen vím, že jí něco navrhl a ona na něj začala ječet. Později toho dne si pro něj přišli mírotvorci a odvedli ho pryč. Nemohla jsem nic dělat. Ječela jsem a proklínala celý Panem. Vyplivla jsem na Gerarda vše, co si o něm myslím. A tohle je můj trest," rozpovídá se a já na její tváři poznávám, že se vrátila zpátky v čase do těch časů, kdy se to stalo. "Musím každý rok jezdit do dvanáctého kraje a vybírat děti, aby se navzájem zabíjeli!"

"To o tvém otci jsem nevěděl. Takže ho Kate naprášila?" zeptám se, i když mi je odpověď víc, než jasná.

"Zřejmě," řekne a pak si nečekaně položí hlavu na mé rameno. Nevím, proč to udělala. Odpověď přichází v zápětí. Allison potřebovala šeptat tak, abych to slyšel já a zároveň to vypadalo nevinně před případnými kamerami. "V den přehlídky splátců, když jsme přijeli do Kapitolu a já odešla za svými vizážisty, mi předali dopis. Nevěděla jsem od koho je, protože na obálce nebylo nic. Byla jen čistě bílá. Když jsem ho rozbalila a přečetla si jeho obsah, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Mému otci se podařilo utéct z vězení. Pár přátel, které tady v Kapitolu měl, a kterým mohl věřit, ho převezli na nějaké bezpečné místo. Sice nevím, kde je nebo co právě dělá, ale je živý a zdravý. Proto jsem poslední dobou plná elánu."

Všechno to do sebe přesně zapadá. Od té chvíle, co vyšla v těch černých šatech ven pod most za námi, byla jiná. Šířila kolem ní jiná aura. Byla šťastná. Na moment si ukradla ten pocit štěstí, který se nám všem tak skvěle vzdaluje a vyhýbá.

Nevím, jestli ji napadla stejná myšlenka jako mě, ale co když její otec utekl, aby se přidal na stranu vzbouřenců? Co když byl uvězněn jen proto, že se chtěl postavit svému otci na odpor? Myslel si, že ho jeho sestra podpoří a místo toho mu bodla dýku do zad. Je to více, než vysvětlitelné. I když, co já vím, jak to v rodině Argentů chodí? Gerard je proradný parchant, který by nechal zabít i vlastní vnučku, kdyby mu to zajistilo mír v celé zemi.

"Konečně jsem to ze sebe mohla vysypat," řekne Allison, načež svou hlavu narovná do vzpřímené pózy a usrkne ze svého hrnku. Jak dlouho jí všechno tohle trápilo? Ví o tom Peeta?

Hlavou mi víří opět spousta otázek, na které neznám odpovědi, jež bych tolik potřeboval. Frustrovaně zavřu pusu do rovné přímky a snažím se zadržet všechny ty otázky. Allison to má už tak těžké a nerad bych jí uvedl do nějaké nepříjemné situace. Ale jsem rád, že se mi svěřila. Přece jen je pro člověka lepší, když se svěří, než když to v sobě dusí.

***

Allison před chvílí odešla se trošku prospat a já jsem tu zase sám. Zdi obýváku se pomalu vyjasňují díky vycházejícímu slunci. V rukách svírám už čtvrtý hrnek kávy a nepociťuji na sobě žádnou únavu. Sice mi Derek před tím, než šel spát, říkal, že mě ráno pošle alespoň na dvě hodiny odpočinout, než se vydáme ven a vyhledáme Kiru. Ovšem já spát nepotřebuji. Ne při tom, co všechno se kolem nás děje.

Sleduji obrazovku, která je stále rozdělena do těch čtverců. Alex už se probudil a teď podřimuje Erica. Vlastně se vyměnili hned po tom, co mi pověděla Allison o tom tajemství, které skrývala. Na kameře jsou vidět Alexovy jasně modré studánky. Ovšem nejsou stejné jako byly před tím. Je v nich podivný stín, který užírá jejich krásu. Vím, čím to je způsobené. Zabil. A až teprve teď to na něj doléhá. Brzy již začnou i noční můry a oba sourozenci na tom budou jako já. Stanou se z nich trosky. Sice ne takové, jako jsem já, ale už nikdy nebudou takoví, jako dřív. Ztratili svou nevinnost.

Usrknu kávu, když v tom se Erica začne probouzet. Teď přijde na řadu balení a přesouvání se. Ve vedlejším čtverci na obrazovce ještě ostatní splátci spí, takže když sourozenci vyrazí teď, budou mít velký náskok.

"Stilesi, už si můžeš jít lehnout," ozve se Derekův hlas, načež vstupuje do mého zorného pole. Mile se na mě usmívá a přeskakuje sedačku, načež si sedne vedle mě.

"Nejsem unavený. Vypil jsem tři a půl hrnku kávy," protestuji. Derekovi se to nejdřív nezdá, a tak se mě nejdřív zeptá, zda jsem si jistý. Jen kývnu na souhlas a odvrátím svůj pohled zpět na obrazovku. Oznamuji mu, že se toho v noci moc nedělo, že tu se mnou byla Allison a probírali jsme Alexe s Ericou. O našem rozhovoru o Chrisovi se raději nezmiňuji, neboť nevím, zda by Allison chtěla, aby to Derek věděl.

V tichosti pozorujeme sourozence, jak si balí. Ovšem vypadá to, že Erica by se ráda zeptala Alexe na něco, co ji trápí. Jenže v jejím obličeji poznávám, že neví, jak to formulovat. Nakonec se ale přeci jen potichu ozve.

"Alexi?" osloví svého bratra. Tvůrci si zřejmě myslí, že tohle bude zajímavá konverzace, protože ostatní čtverce z obrazovky zmizeli a sourozenci teď zabírají celé plátno.

"Ano?"

"Jen," zasekne se a snaží se nějak formulovat to, co má na srdci. "Chtěla jsem se zeptat, zda si mu to řekl?"

Hrkne ve mně. Mám neblahé tušení, že tahle konverzace se stáčí k Alexovým citům ke mně. Kdybych mohl, utekl bych. Přesně tak, jako jsem utekl od naší poslední společné večeře, když se ho ptali na Alexovu lásku. Jediný Derek ví, pro koho má Alex oči. A pravě proto se s Derekem pomalu, ale jistě odcizujeme jeden druhému. Nikdy jsme si totiž nevyříkali tuto záležitost z očí do očí.

"Co a komu?" zeptá se Alex a otočí se na svou sestru.

"No, řekl jsi mu, že ho miluješ?" Cítím, jak se Derek napnul. Zřejmě už pochopil, že se Eričina otázka týká mě.

"Poznal to sám," odpoví suše Alex, jako by to byla samozřejmost. "Trošku jsem mu to naznačil první den, ale hned jsem se za to proklínal. No a potom se mě na to zeptal a já nedokázal zapírat."

"Jak se tvářil?" položí Erica další otázku, načež si přes ramena přehodí popruhy batohu. Totéž udělá i Alex.

"Nevím ani. Vypadal hrozně provinile a smutně. Myslel si, že je to jeho chyba. Tak jsem mu to vyvrátil," odpoví stříbrnovlasý chlapec upřímně. Mám ten okamžik před očima. Málem jsem se před ním zhroutil. A navíc jsem tou otázkou zkazil tak pěknou chvíli mezi námi.

"A udělals to, o čem jsme se spolu bavili?" Teď jsem trochu zmatený. Týká se to mě? Zřejmě ano. Jenže o čem je řeč? Odpověď přichází v zápětí a já z Dereka ucítím neskutečný chlad, který jsem snad u něj ještě nikdy necítil.

"Ano, Erico, políbil jsem ho," odpověděl totiž Alex...

***
Konečně pátek. A já přicházím s předposlední kapitolkou tohoto dílu. Zdá se vám, že mnoho otázek nebylo zodpovězeno? Nebojte, poslední kapitola na některé z nich přinese odpovědi. Ovšem přinese sebou i další otázky. A já už se nemůžu dočkat, až se s vámi podělím i o ten poslední střípek skládačky s názvem Hunger Games II.💓

Doufám, že se vám kapitolka líbila, a že mi zanecháte nějakou odezvu, co si o tom všem myslíte.☺

Konečně jsme se dozvěděli, co se stalo s Chrisem a proč byla Allison tak jiná. Teď už ví Derek i o polibku, který Alex uštědřil Stilesovi. Jak myslíte, že bude reagovat? Jen vám řeknu, že mu Stiles prozradí něco, o čem celou dobu neměl ani páru.😉

Dále vás chci informovat, že se mi v hlavě zrodil nápad na novou Sterekovku s názvem I See You. Zatím mám napsaný Prolog a povídku tu zveřejním, až dopíši třetí díl HG. Ale teď mám na vás dotaz. Přemlouvala jsem kamaráda, aby se pokusil vytvořit cover na I See You a po vás chci, abyste rozhodli v komentářích, který je lepsí:

a)

b)

Mně osobně se líbí oba a sedí mi na ten příběh, a tak výběr nechávám na vás.☺

Moc vám děkuji za krásné komentáře u předchozích kapitol a za vaši trpělivost se mnou. Budu se na vás těšit zítra s poslední kapitolkou.💟