Začíná odpočítávání časomíry, po kterou se splátci nesmí hnout ze svých plošin. Sice nevím, jak to funguje v této aréně, jelikož byl doposud za mého života vždy tvrdý povrch, kde se začínalo, ale kdyby se splátci rozhodli začít hrát dřív, než se ozve gong, rozcupovalo by je to na kusy. V zemi vždy byly kolem kruhového podstavce rozmístěny miny, které se těsně před zazněním gongy deaktivovaly.

V téhle aréně je ale povrch sám o sobě zabijácký, protože většina splátců se tváří vyděšeně. Zřejmě díky faktu, že neumí plavat. Tvůrci dali jasnou protekci čtvrtému kraji, který se zabývá rybolovem, a pro který je plavání součástí běžného života.

Tisknu Derekovi ruku silou, jaká mi ještě zbývá a hypnotizuji obrazovku před sebou. Za mnou i přede mnou se ozývá hlasité nadšení kapitolských diváků. Já ale ten zvuk lidí, kteří odpočítávají společně s časomírou, ignoruji a soustředím se jen na své modlitby, aby Alex i Erica přežili a dostali se co nejdříve do lesa.

Tři vteřiny. Dvě. Jedna. Gong. Sleduji, jak to všechno začíná a krev mi tuhne v žilách. Erica skočí do vody šipku a všímám si, že i Alex už se stačil ponořit pod vodu. Kamery teď snímají všechno z ptačího pohledu, takže se jen domnívám, že to byla Erica, protože plavovlasé dívky tam jsou ještě dvě. Jedna právě ze čtvrtého kraje a ta druhá z prvního.

Najednou se na skalce, na které je umístěný roh hojnosti, objevuje první postava, která si hned bere kuši a střílí kolem sebe. Usuzuji, že to bude chlapec ze čtvrtého kraje. Profesionální splátce.

Většina splátců je ještě ve vodě, když se kamera přesouvá přímo do rohu hojnosti a v obraze se objevuje vynořující se plavá hlava. Erica. Srdce mi poskočí radostí. Ovšem ta je pomíjivá, když usoudím, že je beze zbraně, zatímco ten kluk střílí po všech. Ne po všech...On střílí po něčem stříbřitém, co se ve vodě vlní. Alex. To po Alexovi střílí.

Naštěstí si ten chlapec Ericy nevšímá do doby, kdy si Erica vytáhne zbraň. Oštěp. Menší oštěp s erbem Kapitolu. Zamrazí mě. Chlapec se otočí a ihned vystřelí. Ovšem Erica je tak hbitá, že prázdnou rukou šíp chytá a oštěp mezitím vyhazuje. Ten protne chlapcovu hruď. Zamrazí mě z toho. Erica zabila. Teď jí adrenalin nedovoluje si to pořádně uvědomit, ale bude na tom hůř, až bude v relativní pohodě.

Sleduji, jak Erica vytahuje celou sadu oštěpů a náčiní, do druhé ruky chytne zřejmě voděodolný batoh. Mezitím se ale na skalku dostává dívka ze čtvrtého kraje. Erica neváhá a několikrát zašermuje s oštěpy. Dívka se stačí vyhýbat do poslední chvíle, než jí Erica uštědří silnou ránu do hlavy, díky které dívka padá. V tu chvíli mám na mysli Aidena. Také jsem ho takhle uhodil.

Ostatní splátci se buď nadnáší ve vodě, což nechápu, anebo stále plavou. Dokonce jsem zahlédl i obyčejnou rvačku pěstí. Na scénu nastupuje Alex, který je celý promočený. Vrhá se ke zbraním a ihned vtahuje sadu nožů, který dá následně do vaku, který najde. Poté si na záda připevní luk a toulec se šípy nacpe také do vaku k nožům. Bere další plný batoh.

V tom už se na ostrůvek dostávají i ostatní splátci, jenže Erica s Alexem jsou tak rychlí, že skáčou do vody a se všemi těmi věcmi na zádech plavou o život. Erica je mnohem hbitější než Alex a je vidět, že právě kvůli němu plave o něco pomaleji.

Kamera se z Ericy a Alexe přemisťuje na splátce, kteří už se dávají do kupy. Nesnaží se Alexe s Ericou zabít, protože plavou rychle a hlavně mají spoustu věcí, které brání jejich tělo. Uzavírají spojenectví a sbírají zbraně, načež jeden z nich, zřejmě chlapec z prvního či druhého kraje, střílí z kuše na spláce, kteří jsou něčím nadnášeni a jejich tělo je vidět od hlavy k pasu.

"Myslím, že si poradili velice slušně," ozývá se hlas Claudiuse Templesmitha, když kamera znovu zabírá Ericu s Alexem zrovna ve chvíli, kdy se dostávají na pevninu. Nesnaží se si odpočinout a ihned celí promáčení vbíhají do lesa, který spíš připomíná džungli. Ani nevím, jak džungle pořádně vypadá. Usuzuji spíš podle toho, že tam rostou stromy, které jsem nikdy neviděl a jsou i jinak uspořádány. O džungli jsem se dozvěděl od Scotta, kterému o ní vyprávěla Melissa. Přesně už si ale nevzpomínám co.

"Poradili si fantasticky," ozývá se hlas i Caesara Flickermana. Sourozenci vbíhají do lesa/džungle a běží, co jim nohy stačí. V běhu zase vypadá zdatnější Alex. To díky těm dlouhým nohám. Erica je přibližně o hlavu menší než její bratr, a tak musí udělat nejméně dva kroky, aby dohnala jeden Alexův.

"Zvládli to," oddechnu si, načež se pousměji. Přežili roh hojnosti, pobrali si všechno, co chtěli a teď už jen najít místo na přespání. Vzpomínám si na loňské hry, kdy jsem hledal skrýš až do večera. Mým cílem bylo najít Dereka, ale věděl jsem, že nemám šanci. U rohu hojnosti jsem si vzal jen batoh a povedlo se mi vzít i oštěp. Ovšem zásoby z batohu mi vydržely tři dny. Sourozenci mají dva a pokud se o zásoby budou dělit a šetřit s nimi, vydrží jim maximálně o den dva déle než mně. Co bude pak? Umějí lovit? Kde by se to naučili? Jejich otec je to naučit nemohl, protože byl v hrách ještě před tím, než se narodil Alex. Byl počatý teprve páty měsíc, když jeho otce vybrali. A od matky pochybuji.

Ovšem jak tak po nich koukám, připomínají se mi okamžiky, kdy mi vyprávěli o hladovění a dnech i bez vody. Oni dokážou nějak vydržet, ale budou oslabeni. A na to budou čekat tvůrci, aby k nim následně nahnali ostatní splátce. A to já nedopustím. I kdybych měl zverbovat celý Kapitol kvůli tvrdé housce a kalíšku pitné vody, seženu jim potravu.

Moje naděje se s každou vteřinou, kdy vidím, jak se vzdalují od ostatních splátců a rozhlíží se po ukrytém místě, kdy se drží při životě, stoupá po celém mém tělem. Už nedržím Dereka tak silně. Jen nervózně přejíždím palcem po hřbetu jeho ruky. A on dělá to samé.

***

Nevím, kolik hodin uběhlo, ale my s Derekem stále stojíme na náměstí a sledujeme obrazovku, na které se ukazuje dění v aréně. Prvotní bitva u rohu hojnosti skončila a výstřel z děla oznámil neuvěřitelných čtrnáct mrtvých splátců. V historii Hladových her se ještě nikdy nestalo, že by zemřelo tolik splátců během několika hodin. Zřejmě to asi tvůrci moc nedomysleli.

Potíž je pro ně totiž v tom, že ačkoliv dnešní bitva byla plná krve a rvaček, jde to hrozně rychle. A rychlý spád podle všeho Kapitolské moc nebaví. Mají rádi krev, ale také napětí. A tím, že v aréně zbývá pouze deset posledních splátců v jeden jediný den, to moc napínavé není a hry skončí tímto stylem nejpozději do konce týdne.

Pro mě je to ale dobře. Čím dřív tohle celé skončí, tím dřív se všichni budeme moct vyrovnávat se ztrátami. Vím, zní to hrozně. Jako bych si přál smrt těch dětí. A popravdě, přeju si ji. Aby se nemuseli potýkat s tím, s čím se potýkají vítězové Hladových her. Přes den se možná všichni tváříme normálně a smějeme se, ale uvnitř umíráme. V noci nás chodí navštěvovat ti, kterým jsme díky hrám vzali život. A už teď vím, i když si to Erica ještě sama neuvědomuje, že i ona tím bude trpět. Vzala dvěma lidem život. Dvěma během patnácti minut. Bude jí to sužovat. Nepopírám, že jsem mnohem slabší povahy, než ona, ale i ji to skolí. Vždyť Derek život nevzal a přesto má noční můry. Tomu se zkrátka nikdo z nás nevyhne.

Nad námi začíná slunce pomalu ustupovat na západ a noční obloha se začíná hlásit o své místo. Stejně tak i v aréně začíná ustupovat divně zbarvené slunce a obloha se mění v namodralý odstín. Není to ta přirozená modř v noci, nýbrž upravená. Nevím jak, ale přesto jsem si tím jistý.

Sleduji Ericu s Alexem, kteří se stále rozhlížejí po vhodném útočišti. Erica přišla na to, že jsou obepnuti silovým polem, které se stáčí. Alex kráčí za ní, v ruce svírá připravený luk, k jehož tětivě přiložil šíp. Rozhlíží se kolem sebe, kdyby náhodou někdo zaútočil. Ovšem postupují takhle celé hodiny a žádná skalka či jiné provizorní obydlí tam není. Navíc stromy jsou nasáklé vodou. Musí tam být neskutečné teplo, neboť z obou našich svěřenců leje jako z konve.

Tvůrcům ale nepřipadají v tento moment tak zajímaví, neboť je zabrali jen na několik málo minut, než se kamery přehodí na roh hojnosti, kde si své místo zabrali profesionální splátci. Jako obvykle. Nejlepší na tom, ale pro Ericu a Alexe je, že čtvrtý kraj je ze hry a z prvního kraje zemřela zástupkyně za dívky, takže profesionálních splátců je nejméně v historii Hladových her. Je vtipné, že poslední dva ročníky her se začínají zapisovat do dějin tak, že se vymykají Kapitolu z rukou.

"Jsou schopnější, než jsme byli my," ozve se Derek uznale a pyšně zároveň. Má pravdu, jsou daleko soběstačnější a sehranější, než jsme byli v loňských hrách my. Ovšem hlavou mi projíždí vzpomínky na to, jak jsem je viděl, když ještě nepatřili mezi nás, ale do dvanáctého kraje. Do doby, kde měli nějakou budoucnost. Byli tak nevinní a přišli mi, jako dvě štěňata, která je potřeba dobře živit a ochraňovat. Jenže teď už to jsou vlci místo štěňat. Téměř dospělí, kteří se protloukají hrami, jako by na ně od samých počátků cvičili.

"To máš pravdu. Vždyť, když jsem nebyl zraněný já, tak ty a naopak. Vlastně jsme za celou dobu, co jsme si dělali společnost, nebyli zdraví," řeknu celkem i pobaveně. Nezbývá nám nic jiného, než se té absurditě smát. A navíc nám to pomůže vypadat alespoň přirozeněji a my ještě dnes uzavřeme jednu smlouvu. Zatím nám ale Peeta nedal pokyn k tomu, abychom obcházeli sponzory, takže nevidí důvod. Kdyby bylo po mém, od samého začátku bych sháněl sponzory, abych je měl pro Alexe i Ericu zajištěné. Nechci čekat, až se něco stane. Ale zase Peeta v tom chodí podstatně déle než já. Ještě, když jsem byl v plenkách, tak on tohle vykonával. Musím se alespoň snažit mu v tomto věřit.

"Svatá pravda a když už to vypadalo nadějně, tak tě střelím do lýtka," namítne Derek též pobaveným hlasem. Nemůžu si pomoct, ale musím se zasmát. Když se na to zpětně kouknu, je opravdu vtipné, že se Derek strefil do mé nohy, kterou už vlastně ani nemám. Myslím, že osud tenkrát chtěl, abych přežil, ale aby mě to něco stálo. A myslím, že tu cenu trochu přepískl, protože jsem v aréně nenechal jen svou nohu, ale také všechny své dobré vlastnosti. "Kdybych tenkrát mířil přesněji..."

"Není to tvoje vina. Raději přijít o nohu, než bolestně umírat ve spárech mutích vlkodlaků," řeknu. Myslím to vážně. Smrt si sice přeji, ale pokud by mi někdo řekl, že je to možné uskutečnit jen prostřednictvím mutů, asi bych si hodně rychle rozmyslel, jak moc mám svůj život rád.

"Taky pravda," reaguje Derek a uznale přikývne.

Atmosféra mezi námi se trochu lepší a jsem rád, že už se na mě nezlobí. Nevím, jestli teď tohle hraje nebo je to pravé, ale řešit to nebudu. Jsem rád, že na tohle všechno nejsem sám. Že je tu se mnou právě on a drží mě za ruku.

Na obrazovce se opět objevují sourozenci Reyesovi. Nad nimi i nad námi nebe potemnělo. Sleduji, jak Erica šplhá na strom se silnou bílou kůrou. Nikdy dřív jsem bílou kůru na stromech neviděl. Sice jsme se ve škole učili o břízách. Ty ale už několik staletí nejsou. Zahynuli díky válkám a Zemi, která se rozhodla generace před námi potrestat. Na stejném vedlejším stromě zpozoruji Alexe, který se už usazuje na tlusté větvi a přivazuje se k ní. Zřejmě v obou batohách měli provazy.

Erica došplhá na úroveň Alexovy větve a sama se na jednu posadí. Vytáhne z batohu provaz a kupodivu i modrý spacák. Před očima mi probleskne můj batoh a to, jak jsem z něj v loňských hrách také vytáhnul spacák.

"Opravdu ho nechceš?" ozývá se z reprobeden vedle obrazovky. To se ptá Erica.

"Ne, ty se zahřej, přes den je tu sice teplo, ale v noci si nejsem tak jistý. Ale mohla bys do něj dát můj batoh, aby mi v noci nespadl," odpovídá Alex. Při zvuku jejich hlasů se celý ochvěji. Ještě ráno jsem s nimi oběma mluvil. Jenže teď mi přijde, jako bychom se neviděli a neslyšeli několik měsíců.

Zničehonic, nedaleko sourozenců, uhodí blesk do malého stromku. A pak další. A další. Takhle následuje blesk za bleskem. Nakonec všechno ustane a my sledujeme Alexe s Ericou, jak si vyměňují překvapený pohled. Nejdivnější ale je, že ten malý stromek stále stojí na svém místě úplně zdravě a neponičeně. Přitom už by měl být spálený na prach.

"Můžu se k vám přidat?" ozve se za mnou ženský hlas, který nezní vůbec strojeně. Přesto i v té otázce je značná elegance. Otočím se a uvidím za námi stát ženu v hedvabném oblečení s černými rovnými vlasy a zřejmě asijskými kořeny.

Přikývneme s Derekem nastejno a žena si stoupne před nás a nastaví ruku.

"Jmenuji se Kira Yukimura," představí se. Šíří kolem sebe takovou tajemnou auru, ale zároveň mě k ní něco poutá. Nedokážu si to vysvětlit.

Nejprve se jí představí Derek a potom já, načež si s ní oba potřeseme rukou. Kira se na nás s úměvem kouká, načež spustí ruce podél těla. A pak řekne něco, co mi zvedne náladu o milion procent: "Patřím mezi sponzory a přišla jsem za vámi s tím, že bych chtěla sponzorovat vaše svěřence. Peněz mám více, než dost, takže se obávat nemusíte."

Oba se na sebe s Derekem překvapeně podíváme a než si to Kira stačí rozmyslet, oba nadšeně přikývneme. Přijde mi, jako by nám ji poslalo samo nebe...

***
Krásný čtvrtek vám přeji. Doufám, že vaše školní dny nejsou tak hrozné. Pokud ano (a já vím ze zkušenosti, že jsou víc, než hrozné), tak jsem tu já i dnes s novým a celkem i optimistickým dílem. Doufám tedy, že se vám líbí.☺

Tak co vy na sourozence Reyesovi? Zvládli to bravůrně, že ano? A co si myslíte o vztahu Dereka a Stilese? Vyříkají si někdy všechno do očí? A jak vnímáte Kiru jako sponzora? Měla jsem původně v plánu ji dát už do prvního dílu, ale bohužel pro ni nezbylo místo, a tak jsem se rozhodla jí dát důležitou funkci v tomhle díle.😊

Chci vám moc poděkovat za hvězdičky, komentáře a přečtení. Stále jsem překvapená, kolik fandů si tento příběh našel a kolik vás denně přibývá. Moc vám děkuji.❤

PS: Nové kapitolky k Lost Memories a Doppelgängers doplním, jakmile budu moct. To samé platí o povídkách na přání. Nezlobte se.😕