Rozklepaný jsem ulehl do postele a zavřel oči. Před očima stále dva okamžiky, které se zavrtaly hluboko do mé mysli. Dereka s bobulemi, jak křičí, že nebudou mít ani jednoho z nás. Tenkrát jsem se smířil se smrtí a chtěl naposledy ochutnat ty jeho popraskané narůžovělé rty. Políbil jsem ho. V tom se mi obraz zamlží a vznikne z toho úplně nový. Alex se mě ptá na to, jak moc mě hry změnily. Přemítám si svou odpověď a otázku, proč ho to zajímá. Na jeho odpověď a další otázku. A následné napětí, které vyústilo v polibek. I on se smířil se smrtí a pocítil stejné nutkání jako já tenkrát.

Instinktivně se zavřenýma očima přejedu roztřesenymi prsty pravé ruky po rtech. Ten polibek byl jiný, než jaké s Derekem sdílím. Bylo v něm něco víc, než co z nich cítím u Dereka. Něco podobného jsem cítil den před letošní sklizní, když mě Derek poprvé po dlouhé době políbil. Ovšem nebylo to ani zdaleka tak silné, jako to, co jsem cítil z Alexe. Mohlo by se jednat o lásku? Je to více než pravděpodobné. Vyjádřil se naprosto detailně, jak velká láska ho ke mně připoutává.

Cítím výčitky vůči Derekovi. Mám pocit, jako bych ho nějakým způsobem podvedl, když jsem s Alexovými polibky spolupracoval. Vím, že Derek mě nemůže milovat, ale přece jen mám ten hrozný pocit provinilosti. Proto otevírám oči a chystám se ze sebe celý dnešní den alespoň trochu dostat. Zítra už nebude čas o ničem takovém přemýšlet, takže bude lepší, když tohle všechno co nejdřív zaženu někam do postraní. Odkud, pokud možno, to už nikdy nevyjde na povrch. I když vím, že se do Derekových očí nepodívám stejně. A možná je to tak i dobře.

***

Z nočních můr, které se celou dobu točily hlavně kolem snědého mladíka s havraními vlasy a bledého chlapce se stříbřitými kadeři, mě probouzí bušení na dveře a hysterický hlas Allison. Je den D.

Rychle vyskočím z postele. Uvědomění přislo tak rychle a náhle, že nemám čas se rozkoukávat a rozpoznávat, co je skutečné a to, co je jen v mojí mysli. Rychle zapadám do koupelny, kde si dávám rychlou sprchu a beru si na sebe první oblečení, které mi padne pod ruku. Je mi v tenhle moment jedno, jak vypadám. Na další zkrášlování pro sponzory bude čas potom, až ti dva odejdou. Nejdřív se ale chci rozloučit s oběma, protože mi je jasné, že nejméně jednoho z nich už nikdy nespatřím.

Při tom pomyšlení se mi sevřou veškeré vnitřnosti a já vybíhám z pokoje s naprosto promočenýma vlasama a oblečený jen tak, aby se neřeklo.

Vbíhám do jídelny, kde už stojí Peeta, který drží v rozklepaných rukách hrnek něčeho, z čeho se line silná pára. Tipuji to na ranní kávu. Na tváři má nepřítomný pohled a stojí u stolu jako tělo bez duše. Nedivím se mu. Kolikátí splátci to jsou, se kterými se poznal, a se kterými se loučí? Za posledních pár let jich bude přinejmenším dvacet. Přece jen uplynulo od sedmdesátých třetích her hodně let, které se na Peetovi podepsaly.

Přejdu až k němu, načež mu opatrně položím ruku na rameno a koukám na místo, kam on. Poznávám to místo. Ačkoliv je to až směšné, i to si vybavuji. Kouká tam, kde se s nami loučil před rokem. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsme se loučili s Allison i s ním. Tu chvíli, kdy mě Lydia vláčela ke vznášedlu na střeše. Ke stroji, kterým jsem se měl vydat naposledy na nějakou cestu.

Za námi najednou přichází Derek tak neslyšně, že zadržím výkřik, když sáhne po mé ruce. Podívám se mu do obličeje a vidím beznadějnost. Dnes nám je odvedou. Dnes musíme zapomenout na všechny své osobní problémy a obstarat sponzory, kteří nám pomohou udržet ty dva naživu.

Cítím jeho pevný stisk a vím, že má co dělat, aby se nerozbrečel. Viděl jsem ho plakat jen dvakrát v životě a řeknu vám, není to nic příjemného. Rvalo mi to srdce ven z těla a pokoušelo se zastavit jeho splašené tlučení. A teď ve mně začíná narůstat ten stejný pocit. I Derek si k nim oběma našel vztah, díky kterému je zničený. Ví, že se přinejmenším jeden z nich nevrátí. Nemají takovou naději jako jsme měli my dva před rokem. I když tu naději rozcupovali těsně před koncem, stále byla a popoháněla nás dopředu. Je dva bude popohánět záchrana toho druhého. Jedinou nadějí pro ně je ta, že přežije a zvítězí ten druhý. Takže naději na spásu svého života nemají žádnou.

Z myšlenek na ne příliš růžový osud sourozenců Reyesových mě vytrhává Allison, která se před námi objeví odnikud. Sleduji její tvář, za kterou se marně snaží zakrýt videtelnou emoci. Smutek.

"Nevím, jestli tohle znovu dokážu," šeptne, načež sklopí hlavu k zemi. Nebo spíš k něčemu, co svírá v rukách. Podívám se pozorně a vidím zlatý náramek a stejně barevný řetízek. Obě věcičky se lesknou ve světle vycházejícího slunce, které proudí za okny. Že by se takhle Allison chtěla rozloučit? Zřejmě ano, protože pochybuji, že teď kdokoliv z nás má myšlenky na povstání, které jistě probíhá v některých krajích.

"Co to je?" zeptá se Peeta, který poprvé za celou dobu usrkne z hrnku s horkou kávou. Zrovna v tu chvíli, kdy svou otázku vyslovil, jsem se chtěl zeptat také.

"Dárky," odpoví Allison, načež zvedne hlavu a věnuje nám drobný úsměv. "Chtěla jsem jim dát něco, co jim bude připomínat, že je máme rádi, a že jsme jeden tým. Proto mám náramky a přívěsky i pro vás. Aby všichni viděli, že nás nezlomí," dodá nakřáplým hlasem. Jsem si jistý, že až jim ho bude předávat, svůj smutek neudrží a rozbrečí se. Ostatně stejně, jako minulý rok.

"Skvělý nápad Allison," řekne Derek a věnuje jí svůj upřímný úsměv. Jeho ruka stále svírá tu mou a já ho držím stejně pevně, aby věděl, že cítím stejný zármutek jako on.

"Pojďme se postavit tam," ukáže Peeta na místo, které hypnotizoval, když jsem přišel, "mám takový pocit, že už ta chvíle přijde každou vteřinou." I jeho hlas je nakřáplý. Z velkolepého pocitu z loňských her, že se mu povedlo přivést oba splátce domů, v tuto chvíli nezbývá nic. Ani malinké zrníčko. A ačkoliv nevím, kolik splátců prošlo Peetovýma rukama, než zažil svůj první úspěch, myslím, že je silnější, než my všichni v této místnosti. Allison je tu druhým rokem a zhroutila se i loni. Já s Derekem tohle děláme poprvé jako mentoři. Pokud na mě tohle čeká i příští rok, nejspíš se zakopu hluboko pod zem a budu předstírat smrt.

Postavíme se na to místo ve chvíli, kdy z postranní uličky vyletí Malia s Ericou. Hned, jak uvidím tu její plavou hlavu s lokny, se mi sevřou útroby. Před očima se promítne výraz dívenky, které jsem dal peníze a rukavice na zahřátí. A ta dívenka právě míří k nám, aby se s námi naposledy rozloučila. Netrestá ji osud kvůli mně? Kdybych tenkrát neodpovídal a ignoroval ji, třeba bych se s ní teď nemusel loučit. Je to absurdní představa, ale v tomto světě je možné všechno. Pro upřesnění, všechno špatné a zvrácené.

Erica si potřese rukou s Peetou, který se snaží zůstat silný. Jeho tělo však po tom, co Erica přejde k Allison, ochromí třas. Allison se ihned rozpláče a uštědří Erice polibek na tvář, načež jí na zápěstí připne náramek a vysvětlí, že ho budeme nosit všichni, a že ať se stane cokoliv, jsme stále tým. Erica se na ní vděčně podívá a s neskrývaným vděčným úsměvem Allison silně obejme. To děvče je silnější, než my všichni. Neklepe se, nepláče. Vypadá naprosto vyrovnaně, jako by se smířila s tím, co jí čeká.

Pak přichází řada na mě. Nohy se mi rozklepou při pohledu na tvář dívky, která mi svým úsměvem dodávala energii a sílu. Na dívku, která má větší srdce, než kterýkoliv člověk z Kapitoku. Na Ericu Reyes, tu, která se už jednou obětovala pro záchranu milované osoby a má v plánu zaplatit cenu nejvyšší, jen aby ochránila tu druhou milovanou osobu.

Pouštím Dereka a otvírám jí svou náruč. Ona neodmítne a vletí do ní tak, že mi skoro až vybije dech. Držím se. Slzy se mi prodírají do očí, ale snažím se jim zabránit v průchodu přes víčka.

"Děkuju za všechno, co jsi pro mou rodinu udělal. Mám u tebe velký dluh, který už nikdy nesplatím. Mám tě ráda Stilesi. Nikdy nezapomenu na to, cos pro mě od začátku udělal. Nikdy nezapomenu na ty peníze a rukavice," pošeptá mi nával informací, při kterém jen těžko dokáži zadržet slzy. Proto mi jedna uniká za spárů na Eričiny krásné lokny.

"Erico, žádný dluh u mě nemáš a nikdy jsi neměla. To já ti děkuju za to, že jsi i beze slov dokázala udělat mým světem příjemnější místo," reaguji s těžkým srdcem na její poznámku. Cítím, že nemám sílu na to, abych ji nechal odejít. Nemám sílu ji pustit na místo, ze kterého se možná už nikdy nevrátí.

Nakonec ale přece jen musíme zrychlit, neboť Malia pospíchá. Vím, že kdyby mohla, zastavila by tohle všechno a Ericu poslala zpět do postele. Ale pokud nestihnou včas odjet vznášedlem, připraví Ericu o hodiny, při kterých může být ještě v relativní pohodě a psychicky se nějak připravit na to, co ji čeká.

Erica se vřele usměje a skelnýma očima mrkne. Nemohu jí úsměv oplatit. Myslím, že mi po tomhle zmrzly všechny svaly v obličeji. Přesto ale pootáčím hlavou směrem, kam se plavovlasá dívka postavila. Před Dereka.

Jeden druhému koukají do očí. Netrvá to ale ani deset vteřin a Erica po Derekovi skočí a obejme ho stejně silně jako mě. Vidím, jak se žíly na Derekových rukách nepatrně ukázaly a usuzuji, že i on ji drží pevně. Vím, že mu teď sděluje slova, která jsou určena jen jeho uším. A podruhé za celý svůj život cítím, že mě nepohlcuje zvědavost. Je to jen mezi nimi. A tak to i zůstane.

A pak si všímám, jak se za Maliou vynořuje utrápená Lydia a vláčí za sebou roztěkaného Alexe. Přijde mi, jako by se probudil teprve před chvílí. Ovšem to by nesměl mít krásně učesané vlasy a nebýt převlečený mnohem lépe, než jsem já.

Lydia ho pouští k Peetovi, který mu podává roztřesenou ruku. Alex ji přijme a vřele poděkuje za všechno. Když přechází k Allison, přesměrovává pohled na Ericu, která už se na něj také dívá. Oba se usmějí a kývnou. Pozdravili se. Nevím, jestli se tak zdraví i ostatní, ale u nás v kraji se často používá jen kývnutí hlavy na pozdrav. Člověk tak nemusí vydávat ani hlásku, ale nebýt ani nezdvořilý.

Erica se opět chytí Maliiny ruky a společně se vydávají za obývací salónek, kde mi mizí z dohledu. Tohle je možná naposledy, co jsem ji viděl naživo. Uvidím ji ještě na obrazovkách, ale to není stejné. Je to, jako bych ji už opravdu nikdy neměl vidět.

Otáčím svou hlavu zpět zrovna ve chvíli, kdy se Allison rozvzlyká nahlas, když připevňuje Alexovi na krk řetízek se zlatým medailonkem. Přerývaně mu vysvětluje, co řetízek znázorňuje a Alex ji bez jakýchkoliv slov objímá. Allison zaboří hlavu do jeho ramene a vzlyká tak nahlas, že mi to trhá srdce na kousky. Pro dnešní dem je to opět ta Allison, která se ukázala naposledy ve vlaku po sklizni. Poté jsme viděli už jen optimistickou kopii.

Lydia Alexe také popohání, aby si pospíšil, ale jemu je to jedno. Svírá Allison úctyhodnou dobu a dlaní přejíždí po jejích zádech. Až když Allison usměrňuje své vzlyky, pouští jí a daruje jí polibek na čelo. Nevím proč, ale hrozně mi to připomene náš domov. Tohle dělají lidé, když se snaží někoho utěšit. Nejvíce, když matky vyjadřují lásku svým dětem.

Myšlenky na domov se rozplynou, když Alex stojí přede mnou. Neskrývá svůj strach. Tedy alespoň v očích ne. Jeho tělo se třepe jen malinko, skoro až nepostřehnutelně. Ovšem srší z něj i přesto klid a vyrovnanost. Ne tak, jako z Ericy, ale přesto srší.

Podává mi ruku, ale já mu rozevřu náruč. Nechci se s ním rozloučit jako chlap s chlapem. Chci se s ním rozloučit jako kamarád s kamarádem. A on mou náruč přijímá. Pevně ho sevřu a zavírám oči. Cítím stejnou vůni jako včera a vybaví se mi ten polibek.

"Vím, že bych se měl omluvit za ten včerejšek, ale neudělám to, protože bych to nemyslel vážně," šeptne a jeho hlas mi vyvolá husí kůži po celém těle. Tohle umí jen jeden jediný člověk. A teď se k němu přidává i Alex, se kterým se možná vidím naposledy.

"Nemáš se za co omlouvat. V tu chvíli jsme to tak chtěli oba," přiznám a cítím, jak se jeho sevření ještě víc zpevnilo. Moje skleněné oči se sotva drží na uzdě, ale zvládám to. Nesmí mě vidět brečet. Řekl by si, že jsem to vzdal. A to nechci. Nevzdám to, dokud neuvidím, že je konec. A ani potom se nevzdám.

Nakonec ale Lydiin naléhavý a přesto milý hlas přeruší ticho a Alex i já jsme nuceni naše obejmutí ukončit. Přesto ale, když se ode mě odtrhne, věnuje mi pohled. První zcela upřímný pohled a vidím v něm tolik lásky, že by mě to mohlo rozcupovat na kousíčky.

Nevím, co mám v očích já. Nedokážu to určit, protože se soustředím hlavně na to, abych nepropustil slané kapky smutku ze spárů svých kukadel.

Nakonec se Alex zahledí na Dereka, který mu pohled oplácí. Derek natahuje ruku a Alex ji silně stiskne. Stále si koukají do obličeje. To napětí mezi nimi je na první pohled zcela zjevné. Jen slepý by si toho nevšiml. Přesto ale ani jeden nedává nějakou zášť vůči tomu druhému najevo. Nakonec Alex poděkuje a Derek kývne hlavou, načež, než se stačím nadát, Lydia na nás houkne, že se uvidíme potom, a s Alexem míří za obývací salónek.

Naposledy se otočím, abych spatřil tu stříbřitou kštici. Bohužel už tam není. Už odešli. Oba. A já už dál nedokážu držet slzy a tak je propouštím. Jedna za druhou mi začínají stékat dolů a každá z nich má svůj význam. Právě teď odešly dva důvody, proč jsem měl chuť bojovat. Ovšem veškerá má bojovnost odešla s nimi.

"A my se teď musíme hodit co nejrychleji do kupy a jít na náměstí. Bude tam spousta sponzorů," ozve se Peeta rozklepaným hlasem, načež rychle dopije svou kávu. Nevím, jak se mám po takhle silném emotivním zážitku dát dohromady, ale musím se o to pokusit. Dělám to pro ně dva. Boj totiž ještě zdaleka neskončil.

***

Nějakým zázrakem jsem ze sebe udělal člověka. Po dlouhé době jsem zakryl kruhy pod očima a vystouplé lícní kosti. Vzal jsem si na sebe modré sáčko od Lydie a černé kalhoty. To stejné oblečení, jako jsem měl při svém posledním rozhovoru s Caesarem, před tím, než jsme domu odjeli jako oficiální vítězové.

S Peetou a Derekem jsme odešli na náměstí, kde stála obrovská obrazovka, která se ani ne za dvacet minut rozsvítí a bude na ní záběr na roh hojnosti a několik kruhových podstavců, na kterých budou stát splátci ze všech dvanácti krajů. Naposledy budou všichni dýchat. Protože roh hojnosti slibuje tu největší bitku.

Všude se to hemží samými kapitolskými hovady, kteří nadšeně mluví o letošních hrách a snaží se uhodnout, jaké asi budou. Nejednou jsem zaslechl, že loňský ročník zdaleka nic nepřekoná.

Dělá se mi špatně od žaludku, ale přesto na sobě nedávám nic najevo a sedím ruku v ruce s Derekem na jedné z laviček. Snažím se tvářit co nejpřívětivěji, jak nám radil Peeta, který teď obchází staré známé. Prý když se budeme tvářit nenuceně a vyrovnaně, máme šanci přilákat víc lidí už jen tím, že jsme se odhodlali se k nim přidat ven.

Má to logiku. V tento moment jsme jedni z nejžádanějších lidí v celém Panemu. Ovšem v krajích je to trošku jinak než tady. V krajích chtějí hlavně Dereka, aby pomáhal svrhnout Kapitol. Tady nás chtějí jako dvě zamilované hrdličky.

Ačkoliv se snažím vypadat neutrálně, s každou minutou se moje útroby snaží vecpat do krabičky od zápalek. Je to naprosto bolestivé.

Minuty utíkají rychleji než bych si přál. Myslím na krásnou a vzdornou Ericu, která je velmi chytrá a upřímná. Čeká ji u rohu hojnosti smrt? Podle mě určitě ne. Když uvidí, kolik lidí se hrne k rohu hojnosti, bude se chtít od všech distancovat a najít jen svého bratra.

Myslím na Alexe. Na tu krásnou bledou tvář a kukadla tak modrá, jako je samo nebe. Ani on se podle mě nepožene kupředu, aby se stal terčem. Už tak kvůli hodnocení budou nejpátranějšími splátci z celých her.

Ani se nenaději a obrazovka se rozsvítí. Ihned si s Derekem stoupáme a přecházíme až k obrazovce. Naskýtá se nám pohled na zlatý roh hojnosti, který je postaven na betonovém výčnělku. Kolem slyším šplouchat vodu a když se kamery začnou střídat vidím, že kruhové podstavce, na kterých by se za chvíli mělo objevit dvacet čtyři lidí, nejsou ohraničeny žádnou zeminou. Pokud se tady bude chtít někdo dostat k rohu, bude muset dobře plavat.

Píchne mě u srdce, když si pomyslím, že ti dva se neměli jak naučit plavat. V kraji není žádný rybník ani potok. Já se naučil plavat v jezeře v lesích za plotem, když jsem byl malý. Ovšem ti dva podle všeho do lesa nikdy nezavítali. Budou tedy ve smrtelném nebezpečí hned po zaznění gongu.

Nad vodou se tyčí umělé narůžovělé nebe s krvavým slunce. Všude kolem jsou potom lesy. Jezero, na kterém se nachází kruhové podstavce a roh hojnosti, je zhruba od rohu k pevnině, která vede do lesa, ve vzdálenosti padesát metrů. Kruhové podstavce mohou být ve vzdálenosti k rohu zhruba dvacet metrů. Tudíž od kruhového podstavce k pevnině je to možná třicet metrů, což je hodně dlouhá vzdálenost na přeplavání.

A najednou to přichází. Ze všech světových stran se v kruhu objevují splátci. Okamžitě začínám hledat plavovlásku a chlapce se stříbřitými vlasy. A obrazovka je dost velká, takže to není žádný problém, i když mají na sobě všichni modro-šedé kombinézy se zlatým páskem.

Erica stojí úplně na opačné straně od Alexe. Srdce se mi rozbuší, když se obrazovka rozkrojí na dvě části a kamera snímá splátce ze stejných krajů v celkem velké rychlosti. Na konci se objevuje Erica s naprosto odhodlaným výrazem. Vypadá to, že si nedělá starosti s vodou. Na druhé straně stojí Alex, který se i dokonce pousmívá. Je to jejich taktika? A co když přece jen umí plavat? To se dozvím za chvíli.

Krev mi ztuhne v žilách, když se ozve strojený hlas Caesara Flickermana: "Nechť sto první ročník Hladových her započne. Kéž vás vždy provází štěstěna!" 

***
A je to tady. Dostali jsme se do arény. Tahle kapitolka pro mě byla hrozně lehká na napsání. Vůbec jsem nemusela přemýšlet o tom, kdo co řekne. Proto je tahle kapitola jedna z nejdelších. Doufám, že vás ta délka moc neunaví, a že se vám kapitolka líbí.☺

Co myslíte, jak se naši hrdinové poperou s arénou? A jaký bude vztah Dereka a Stilese nadále? Získají sponzory?😱

Chci se vám moc omluvit, že neodpovídám na vaše komentáře hned, ale vůbec zase nic nestíhám. Takže mi to prosím odpusťte.

Jinak, do konce zbývají poslední tři kapitoly. A připravuji vás na to nejhorší. Muhehe..😂