Rozhovory skončily a my míříme zpět do výcvikového centra. Allison opěvuje Alexe s Ericou, kteří svou roli zvládli bravůrně. Ostatní mlčíme. Jenže mezi mnou a Derekem panuje zvláštní ticho, které je mi nepříjemné. Určitě má ten kluk, který svírá mou ruku, spoustu otázek, tak proč se mě nezeptá, když jdeme až na konci skupinky. Nikdo by nás neslyšel.

Bojím se na něj jen podívat. Přijde mi, jako bych ho zradil, což je holý nesmysl. O Alexovi jsem mu neřekl, protože je to zkrátka mezi mnou a Alexem a nejsem si tak úplně jistý, zda kluk se stříbřitými vlasy stojí o to, aby to někdo kromě mě věděl. Přesto si ale připadám jako zrádce.

Docházíme k té velké budově, načež se všichni nacpeme do výtahové kabiny, která se uzavře. Koukám ven a snažím se potlačit ten svíravý pocit ze skla, které mě obklopuje z každé strany. Pozoruji světla kapitolských budov, jak září. Zář zastiňuje hvězdy, které tu nejsou skoro vůbec vidět. Hory za Kapitolem jsou tak potemnělé, že pokud jste tak daleko jako já, neuvidíte je. Jediné, na co se vaše mysl může soustředit, jsou všechna ta do očí bijící světla.

Ozývá se strojený hlas kapitolské ženy, která oznamuje, že jsme dojeli do dvanáctého patra. Jakmile se otevřou dveře z druhé strany, Derek pouští mou ruku a aniž by na mě počkal, odchazí pryč. Zlobí se. Jenže za co? Že jsem mu to neřekl? Vážně se on zlobí, že jsem před ním měl tajemství? Vždyť jemu se dařilo úspěsně tajit půl roku, že jsme ve větším nebezpečí, než jsem si myslel. A navíc se nemá proč zlobit. Nemiluje mě. Tudíž mu může být naprosto ukradené, že mě miluje někdo jiný. Přesto ale není.

Usedáme k jídelnímu stolu, kde už je připravené jídlo. Vracím se do dne sklizně. Přesněji do vlaku, neboť přede mnou se nachází talíř se steakem a brambory. Ano, i to jídlo si pamatuji a to jsem tenkrát ani hlad neměl. Konsternovaně si jídlo prohlížím jako svatý obrázek a bojím se ho jen dotknout. Bojím se, že kdybych to udělal, objevil bych se znovu v tom vlaku, který mě poprvé odvážel do Kapitolu na smrt. Mírně potřesu hlavou a uchopím příbor. S velkými obavami zabodnu vidličku do masa a začnu krajet.

"Byli jste oba naprosto fantastičtí," řekne Peeta, když dojí sousto. Nezvedám hlavu a stále krájím steak na menší a menší kousky. Poté rozmačkávám brambory. Vím, že když to bude vypadat jinak, nebude pro mě tak hrozné to sníst. Raději to sním, než těm nebohým avoxům přidělávat práci.

"Děkujeme," ozve se jednohlasně duo Reyesových mezitím, co si ukládam do pusy první sousto. Ta chuť ve mně vyvolává smíšené pocity. Opravdu mám pocit, jako bych byl zase v tom vlaku.

"Ano, byli jste skvělí. Jen by mě zajímalo, kdo je ta vyvolená Alexi," namítne Allison se zájmem a mně uvízne maso v krku, načež se začnu dusit. Že by se už dostavila smrt? Bohužel ne, protože mi někdo instinktivně bouchá do zad. Sousto spadne zpět na talíř a ja okamžitě uchopím sklenici s džusem a celý ho vypiju. V očích mám slzy z toho, jak jsem se málem udusil.

Zvednu hlavu a zjišťuji, jak na mě nechápavě všichni koukají. Na sucho polknu.

"Já, nemám hlad. Není mi nějak dobře, půjdu si na chvíli lehnout," oznámím, načež vstávám a rychlostí blesku zacházím za jídelnu do chodbičky a následně do svého pokoje. Opravdu teď nemám náladu poslouchat něco o tom, do koho je Alex zamilovaný. Pokud jim to řekne teď, budiž, alespoň budu ušetřen prvotních pohledů. Sice se tomu nevyhnu zítra, ale co už. Ty prvotní pohledy bývají nejhorší.

Jdu do koupelny, kde se skloním k umyvadlu a pustím ledovou vodu, kterou si několikrát opláchnu obličej. Musím se sebrat. Od zítra si takovéhle výlevy nemohu dovolit, neboť začínají hry a já budu muset shánět sponzory. Uzavírat smlouvy.

Kouknu na sebe do zrcadla a zhrozím se. Černé kruhy pod očima jsou stále černější, lícní kosti mám naprosto vystouplé a viditelné. Přitom se vídám každé ráno i večer a nikdy jsem si toho nevšiml. Vypadám skoro jako mrtvola. Jen mám moc barvy v obličeji na to, aby mi někdo doopravdy řekl, že jsem zemřel. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml. Není ale divu. Poslední dobou mi uniká spousta věcí.

Sundám ze sebe koženou bundu a vracím se do pokoje, kde ulehám bezmyšlenkovitě do postele. Ruku si dám za hlavu a čučím do stropu. Přemýšlím, co se asi děje doma. Co právě teď asi dělají rodiče? Pokud ve dvanáctce nejsou nějaké komplikace, tátovi skončila šichta a společně s mamkou večeří. Potom se půjdou koukat buď na televizi a nebo rovnou spát.

Scott podle mě už dávno spí. Sice má zkrácenou pracovní dobu, ale i tak to musí být vyčerpávající na jednoho člověka. Přijde mi, že čím víc nových tváří znám, tím víc se ta jeho ztrácí z mé mysli. Copak alespoň tohle nemohlo zůstat při starém? Musel Kapitol svými hrami a vším tím okolo zasáhnout i do našeho přátelství?

Zajímalo by mě, co by si asi pomyslel, kdyby se dozvěděl, že se do mě ten kluk zamiloval. Nejspíš by se nahlas od srdce zasmál a já s ním. Ne, že bychom se smáli Alexovi, ale hříčce osudu.

Vzpomenu si na den, kdy se do našeho přátelství poprvé postavil Kapitol. Před rokem, dvanáctého června. Tehdy mezi nás vrazil obrovský klín, který se jen těžko zvládá. Naše přátelství by bylo rozhodně pevnější, kdybych pracoval v dolech s ním a nebyl známou tváří po celém Panemu. Mohlo být všechno při starém. Jenže není a já teď ležím v posteli, která se velikostí rovná asi čtyřem postelím v jednom domku ve Sloji, s přepychovým povlečením, na které obyvatelé krajů můžou zapomenout, v oblečení, jež má vyslat jasný signál pro rebely.

Co právě teď kují oni? Pochopili poselství, které jsme jim poslali prostřednictvím našich obleků? Jistě se toho dovtípili po Alexově poznámce, že jsme tým. Co asi říkali na to, že nezahlédli brož? Zřejmě se dovtípili i toho, že je vlk naší skupině momentalně zakázaný.

Instinktivně se otáčím na bok a sahám do zásuvky v nočním stolku, kde si beru brož. Uchopím ji prsty tak, abych koukal přímo do obličeje vlka. Stále mě fascinuje to, jak modré oči má. Jak je ale možné, že zmodraly? Nikdy jsem se tím pořádně nezaobíral, ale z vědeckého hlediska je naprosto nemožná taková změna, když je to obyčejná cetka. A obzvlášť po tom, že já jsem zabil.

Vím, že čáry ani kouzla neexistují, ale přece jen ve mně hlodají pochybnosti. Koukám do těch miniaturních očiček a přemítám si v hlavě okamžik z Turné v šestém kraji. V kraji Aidena a Ethana.

Stál jsem s Derekem před mosaznými a mohutnými dveřmi a čekali jsme, až budeme moci vyjít. Celé tělo se mi tehdy třáslo strachem z toho, jak vydržím nával pocitů, až uvidím ty fotografie a rodinu dvojčat.

Když se dveře otevřely, nejprve mě uhodilo silné záření slunce do očí. Připadal jsem si jako slepý. Přesto jsme s Derekem ruku v ruce postoupili až k dívkám, které svíraly puget růží. Derek si oboje květiny převzal a já se mile usmál. Poté nám starosta daroval plaketu a já se měl pustit do řeči. Ovšem trvalo mi to hodně dlouhou dobu. Nebo mi aspoň přijde, že to byla pěkná řádka minut.

Se zděšením jsem koukal na obrovskou fotografii Aidena a Ethana, jak se usmívají od ucha k uchu. Před očima mi vyskočila jejich smrt. Začal jsem se třást ještě víc než před tím. Snažil jsem se potlačovat slzy, které se mi s pálením draly do očí. Rozklepaně jsem se podíval pod fotografii na vyvýšený stupínek a přišlo mi, jako kdybych oněměl. Jako kdyby mi vyřízli jazyk. Nemohl jsem skoro ani dýchat, když jsem uviděl jejich rodiče. Jejich bratrance, sestřenice, tety, strýčky, prarodiče. Celý ten stupínek byl plný lidí a všichni mě nenávistně probodávali pohledem. Na sucho jsem polknul a ucítil dotyk na svém zápěstí. Když jsem se otočil, byl tam Derek a usmál se. Vehnal mi sílu do žil.

Díky jejich smrti jsou mé oči modré. A je možné, že i ve stejný čas zmodraly tomu vlkovi na broži. Několikrát zamrkám, abych zahnal slzy nad tou vzpomínkou, načež brož uložím zpět do šuplíku, který ihned zavřu. Převalím se na záda a opět hypnotizuji bílý strop.

Zítra nastoupí do arény další obětní beránci. Už zítra zemře u rohu hojnosti minimálně pět dětí, které za nic nemohou. Už zítra uvidím Alexe s Ericou, jak bojují o holý život. Při tom pomyšlení se mi zatají dech a srdce se mi sevře v ocelové pěsti. Jak je jen dokážu pustit? Copak si za svůj život nevytrpěli už dost? Zřejmě asi ne.

Tenké myšlenkové provázky zpřetrhá tiché zaklepání na dveře, které mě donutí se posadit, načež řeknu dále. Sice bude vypadat trapně, že tu budu jen tak sedět a koukat na dveře, ale nevadí. Ve skrytu duše si přeji, aby se za těmi zpropadenými dveřmi objevil Derek a my si o všem promluvili. Ovšem pochybuji i o tom, že dneska bude spát Derek v mé posteli. Je naštvaný, ačkoliv nemá být za co. Nic jsem neprovedl.

Do očí mě uhodí stříbřité vlasy, bílá pleť a modrá kukadla. Alex. Nevím proč, ale to, že právě on za mnou přišel, ve mně vyvolá radost a já mu věnuji letmý úsměv, když vidím, že i on se jen tak nehraně a mile usmívá.

"Jsi v pořádku?" ptá se takovým tím starostlivým hlasem. Jsem si jistý, že on jako jediný ví, proč mi to sousto zaskočilo a proč jsem tak zbaběle utekl. Nesnesl bych zkrátka ty pohledy všech, kdyby se dozvěděli o jeho tajemství.

"Rád bych jednoho dne odpověděl, že ano a myslel to upřímně," zasměji se ironicky, načež sklopím pohled na podlahu. Slyším, jak potichu zavře dveře a přechází ke mně. Jsem nervózní s každým krokem, který ke mně udělá. Musím se vzchopit. Nesmí na mě poznat žádnou nervozitu. Už tak jsem se před ním projevil víc než dost.

"Věřím, že ten den jednou přijde," namítne, načež si sedne vedle mě. Ačkoliv si nechává odstup, i tak mi přijde hrozně blízko.

"Nemyslím si," odpovím, načež se na něj podívám. Stále se usmívá a propaluje mě pohledem.

"Nechtěl jsem se na to ptát, ale," odmlčí se a já na jeho obličeji poznávám, že si v hlavě přemítá otázku, kterou mi chce položit. Upřímně nevím, na co by se chtěl ptát zrovna mě, ale jsem si jistý, že mu odpovím na cokoliv, na co se zeptá. Jsem jeho mentor a je mou povinností směrovat ho správně, aby mu dané informace byly nějak k užitku. "Jak moc tě hry změnily?"

Takovou otázku bych opravdu nečekal. Ještě nikdo se mě takhle narovinu nezeptal. Všichni ti, kteří mě znali před hrami se ani ptát nemusí. Vidí to jednoznačně. Jenže ti, kteří mě poznali až po hrách a bavili se se mnou, se nikdy nezeptali, jak moc jsem jiný. Vypadá to skoro, jako bych ani nikoho nezajímal.

Přemítám si v hlavě, jaký jsem byl před tím. Dalo by se říct, že zábavný, plný energie, optimistický, spolehlivý, trošku i chytrý. Z každé situace jsem se snažil vytěžit maximum. A teď? Depresivní, nudný, uplakaný, emocionálně zdeptaný blázen.

"Pokud ti mám odpovědět upřímně, pak tedy naprosto kompletně celého. Nevypadám tak, jako dřív. Nechovám se tak, jako dřív. Dalo by se říct, že jsem v aréně nechal svou starou osobnost," odpovím s nefalšovaným úsměvem beznaděje. "Proč?" Zajímá mě, proč se na to ptal. Chce si ze mě vzít odstrašující příklad pokud by náhodou vyhrál?

"Já jen, že mi v hlavě vrtalo, jak jsi Derekovi včera řekl, že tě měl raději zabít, že by to pro tebe bylo lepší." Ano. Moje výčitka, na kterou jsem úplně zapomněl. A ani jsem se za to pořádně neomluvil a ještě jsem se k němu v noci tisknul. Musím za ním zajít. Musím se pokořit a omluvit se mu. "Myslels to vážně?" zeptá se a s neskrývaným zájmem pozoruje můj obličej, který se mění v bolestnou grimasu.

Mám odpovědět pravdu nebo ne? Zřejmě nemá cenu mu lhát. "Ano, myslel. Bylo by pro oba mnohem lepší, kdybych byl mrtvý." Hledím mu zpříma do očí, aby pochopil, že svá slova myslím smrtelně vážně.

"Ale pro mě ne," šeptne a stále mi hledí do očí. Jeho slova se mi zabodávají do každičké části mého těla a jeho pohled se vpíjí do toho mého. Nemohu od něj odvrátit svůj zrak. Je to jako hypnóza. Začíná se ke mně naklánět a celé moje tělo je ztuhlé a křičí o pomoc. Chci uhnout, ale nedokažu to. A netrvá dlouho a jeho rty se přilepují na ty mé.

Celé mé tělo se rozechvěje a já cítím jeho teplé polštářky, jak se jemně otřou o ty mé. Srdce mi splašeně buší. Chce si probít cestu ven. Je to jen letmý polibek, který jsem mu ovšem oplatil. Spolupracoval jsem. A...líbilo se mi to.

Vyděšeně na Alexe koukám a do tváří se mi hrne krev. I jeho tváře jsou načervenalé a on stále kouká do mých očí. Já těkám mezi jeho rty a očima.

"Promiň, ale...musel jsem to udělat před tím, než..." řekne, ale nedokončí, načež vyskočí z postele a než se naději, svižným krokem vybíhá z pokoje a zavírá dveře bouchnutím.

Před očima mám Dereka s hrstkou bobulí v ruce, jak přede mnou stojí a já se k němu nahnu a políbím ho.

Chápu Alexe, jak to myslel. Přesně to jsem pocítil i já těsně před tím, než nám Caesar oznámil, že jsme s Derekem zvítězili oba. Musel to udělat, protože to pokládal za poslední možnost, kdy se jich může dotknout. A tím mi potvrzuje svá slova z první noci zde. Už se nehodlá vrátit zpět...

***
Tramtadadá. Nová kapitola venku a já jsem neskutečně šťastná. A nejhorší je, že ani nevím proč. No, zkrátka doufám, že se vám kapitola líbí, protože mně celkem ano.😀

Tak co říkáte na Stalex kiss? Líbil se vám nebo byste mě nejradši uškrtili? A co myslíte, že bude dál? Jak se s tím Stiles vypořádá? Můžu vám prozradit, že zítra už bude aréna.😉

Moc se těším na vaše reakce. A hrozně moc vám děkuji za takovou podporu. Jste opravdu skvělí.☺❤