Stojím ve svém pokoji a vedle mě je Lydia, která na postel rozkládá oblečení na večer. Asi bych měl být více rozradostněný z toho, že i přes nátlak prezidenta, chce Lydia vzdorovat. Jenže mé myšlenky jsou zase u včerejšího dne a u toho, co se stalo mezi mnou a Alexem.

Běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu, jak o mně mluvil. Každému slovu dal tolik něhy, že se mi to zarylo do kažičké části těla a já si pamatuji každé slovo z jeho odpovědi na mou jednoduchou otázku. Kéž bych se ho na to nikdy nezeptal. Kéž bych svou mysl nezatížil o další břemeno. Měl jsem zůstat silný tak, jako on je celou tu dobu. Jenže jsem slaboch. Se vším všudy. Přál bych si, aby se vrátilo mé staré a usměvavé já. Moje silná stránka osobnosti. Ta ale odešla s posledním vystřeleným šípem do Thea. Tehdy se ze mě stal kompletní slaboch.

Lydie se napřímí a kouká na oblečení na posteli. Sklopím tedy zrak a docela mě šokuje, když neuvidím extravagantní oblek. Tohle myslela tím jasným poselstvím.

Koukám na obyčejné a zároveň kouzelné oblečení seskládaného z bílého trička, na které si navléknu černou koženou bundu. K tomu mi Lydia přidala černé kalhoty a bílé boty. Působí to tak synchronizovaně a jednoduše a zároveň nevídaně.

"V jednoduchosti je krása," řekne a já na sobě cítím její pohled. Vždy ví, jak nejlépe vystihnout mé myšlenky. Ovšem kdyby viděla do mé hlavy, asi by mi už tolik nerozuměla. Alespoň má něco, díky čemu na chvíli může zapomenout na odporný svět plný hadů. Vsadím se, že když navrhuje oblečení, utíká do svého vlastního světa plného látek. Já nemohu utéct, neboť nemám žádné specialní schopnosti. Pokud se tedy nepočítá nadměrné pití alkoholu.

"To tedy," vyřknu zasněně a koutky úst se mi nepatrně zvlní v úsměv. "Už chapu to poselství. I když na sobě nebudeme mít žádné vlky ani nic podobného, stále budeme vyčnívat z davu," dodám potichu a věnuji jí pohled zpříma do očí. Ovšem Lydia se neusmívá a já zatraceně nevím proč. Řekl jsem něco zle? Provedl jsem něco?

"Stilesi, co se děje?" zeptá se, načež mi položí dlaň na ruku a přitáhne si ji k sobě. Až teprve teď zjišťuji, že mi z očí padají slzy. Jak jsem si toho sakra nemohl všimnout? Ihned si slzy stírám a kývám hlavou na znamení, že to nic není. Že bych už ani své slzy neovládal? Co se to s mým tělem děje.

"Nelži mi," vyjekne na mě tak nečekaně, že se mírně leknu a poskočím. Takhle na mě ještě nikdy nezvýšila hlas. "Vidím na tobě, že se něco děje. Sálá to z tebe celou dobu. Chci ti pomoct Stilesi, jsi můj přítel. Jsem tu pro tebe," řekne znatelně mírnějším hlasem, načež pustí mou ruku a uvězní mé tváře ve svých dlaních. I přesto, že je tu teplo, její ruce jsou ledové.

Po chvilce mě pustí a stále na mě kouká. Začnu se celý třást, když si vzpomenu na všechno, co se stalo a co se ještě stane. A tentokrát vnímám slzy, jak mi opět stékají po tvářích dolů.

"Lyd," začnu, ale hlas se mi láme díky vzlykům, které se prodírají mým hrdlem. "Už nemůžu." Svezu se na zem a hlavu si opřu o postel. Nechávám slzy stále stékat po tvářích a koukám na Lydiiny hubené holenní kosti zahalené černymi kalhotami. "Nemám na to, když nezvládám usměrnit sám sebe. Mám pocit, že nic nedokážu. Nedokážu ochránit ani sebe. Jak mám mentorovat někoho, kdo si říká, že ve správný čas musí zemřít, aby ten druhý přežil? Jak mám být dobrým synem, když celou svou rodinu vystavuji nebezpečí? Jak mám být dobrým přítelem, když nejsem přítelem ani sám sobě? Jak mám přesvědčit ostatní o své lásce, když si poslední dobou ani nejsem jistý, že je tohle všechno skutečné? Lydie, jak?"

Z mého hlasu srší beznaděj. Cítím, jak mě všechno zrazuje, jak mám chuť všechno ukončit jednou provždy.

Sleduji, jak si Lydia sedá naproti mně a pozoruje mou tvář. Dlouhou dobu mlčí a jen na mě kouká. V jejím pohledu není žadná lítost ani soucit, nýbrž pochopení. Chápe mě? Jak by mohla? Ano, žije ve stejném světe jako já a přesto jsme jako zlato a uhlí. Ona se na slunci třpytí, kdežto já jsem ještě víc zaprášený a špinavý. Ona je jako čerstvý sníh, který se právě snesl z nebe a já jsem jako břečka, která ze sněhu zbyla. Jak by zlato mohlo pochopit uhlí? Jak by čerstvě napadený sníh mohl pochopit břečku? Neexistuje jediný způsob. A přesto se tak tváří.

"Všechno je to bohužel skutečné," začne Lydia po nějakém čase hovořit, čímž protne ticho doteď narušované jen mými vzlyky. "Kdybych mohla vzít alespoň polovinu té bolesti, kterou v sobě dusíš, udělala bych to. Jsi pro mě jako můj mladší bratr. Nevím, jaké je to být v aréně ani jaké je to se z arény dostat. Nikdy jsem neměla poctu být vítězi Hladových her tak blízko. A vím, že jsem se nemýlila, když jsem svým svěřencům přála smrt. Asi to zní hrozně, ale není v tom žádná zášť. Přála jsem jim smrt jako vysvobození z tohoto světa. A i tobě jsem to přála, protože jsem nechtěla vidět tohle. Hromádku neštěstí. Nechtěla jsem vidět, jak z tebe pomalu vyprchává život i přesto, že jsi naživu a zdravý. Ale ty tu jsi a se mnou. A věř, že pro mě jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem si kdy mohla přát. Nevím, jak působíš na ostatní, ale já tě mám ráda Stilesi. A jsem tu pro tebe. Neopustím tě. A vzhledem k tomu, jak o tobě ostatní mluví si myslím, že i pro ně jsi skvělým přítelem. Navíc jsem ráno mluvila s Ericou a Alexem a ti říkali, že na rozhovory jsou připraveni. Na každičkou podpásovku. A jsou připraveni bojovat jeden pro toho druhého. A vsadím se, že tvoji rodiče nemohou být nic jiného, než šťastní, že mají takového syna jako jsi ty. Takže teď se zvedni a ukaž nám všem, že budeš bojovat po našem boku, a že všem ukážeš, že jsi silný. Věřím, že to dokážeš a já ti budu celou tu dobu nablízku."

Visím na každém jejím slově. Je to jako by na mě promlouval anděl. Jako by ji poslalo samo nebe, aby mi dodala sílu, protože to právě teď dokázala. Našel jsem díky jejím slovům něco, co jsem dlouhou dobu hledal. Ztracenou kuráž, se kterou jsem odešel do her. Dokázala ji svými slovy opět probrat k životu. Ukázala mi, že se nesmím vzdát, že vždy může přijít něco, co všechno alespoň trošku vylepší naši situaci. Díky bohu, že jsem právě z dvanáctého kraje, pro který byli zvoleni takoví lidé do týmu. Děkuji za to, že mě osud svedl dohromady s Lydií Martinovou. S andělem, který okysličuje mou mrtvou krev.

***

Nacházíme se v zákulisí studia, kde už za chvíli propuknou rozhovory s vybranými splátci. Sedím na sedačce, kde se za chvíli shlukne dvanáct chlapců a stejný počet dívek, včetně Alexe a Ericy.

Vedle mě sedí Derek a drží mě za ruku. Připadám si hrozně, když ho před Alexem držím za ruku nebo líbám. Ale nejde to jinak. Musíme zahrát naši romanci i teď, co nejlépe, i když to situaci v krajích nemůže nijak zachránit.

Koukám na Ericu, u které stojí Malia dolaďuje poslední nedostatky jejího oblečení. Erica má na sobě černou koženou bundu, stejně jako já, Derek a Alex, akorát v ženském provedení. Pod ní skrývá bílé tílko, které jí sahá mírně pod pas. Pod ním se táhne černá kožená minisukně, kterou má pouze do půlky stehen. Vlasy má učesané a přesto je nechali přirozeně se vlnit a točit. Tvář má skrytou pod make-upem a rudě žhnoucí rtěnkou na rtech. Oči má zvýrazněné hodně silnou tužkou na oči a řasenkou. Vypadá tak svůdně a zároveň nebezpečně. A přijde mi, že to oblečení perfektně vystihuje její postoj k tomuhle všemu. I přesto, že je to oblečení tak jednoduché, narušuje veškerou módu, která je dána v Kapitolu.

Alex, jak už jsem řekl, má na sobě černou koženku, pod kterou má překvapivě černé tílko stejně jako Derek a i tak samě jako Derek má bílé kalhoty mírně rozpárané u kolen. Boty mají oba narozdíl ode mě černé. A všichni se lišíme od Ericy, která je má na vysokém podpatku se vzorem leopardí kůže.

I Lydia s Malií a Allison zvolili skoro stejný oděv jako Erica, až na boty, které mají obě černé s o něco menším podpatkem. A nejvíc mě zaráží změna u Peety, který i přesto, že odmítl koženou bundu, je celý v černém. Jedná se vůbec poprvé o okamžik, kdy lze vidět Peetu v černém.

Společně s Derekem se vydáváme za dvojicí sourozenců Reyesových, kteří jsou vizuálně připravení. Když k nim přicházím, neuniknou mi jejich úsměvy. Jsou jistě oba spokojení s tím, jak vypadají. Ještě, aby ne. Malia s Lydií jsou zkrátka jedničky v tom, co dělají.

"Nezapomeňte, co jsem vám říkal. Čekejte podpásovky, nenechte se rozhodit a odpovídejte s klidem a i jistou arogancí. Ale té moc nepřehánějte. Představujte si, jak mluvíte s někým vám blízkým," ukládám jim naposled na srdce svoje rady. Jejich pohled zvážněl a oba se tváří, že naprosto všemu rozumí. Když se zmiňuji o té poznámce, aby si představovali, že budou mluvit s někým blízkým, neunikne mi Alexův pohled a mírné pousmání. Jsem si docela jistý, že to není náhodou a on si bude představovat, že mluví se mnou. Ovšem, také si myslím, že on si nepotřebuje nikoho představovat. Jemu to jde samo.

"A vy nezapomeňte na rady, které jsem vám dala já," ozývá se Allison, která k nám přichází společně s Peetou a za ní už začínají přicházet i ostatní splátci. Oba sourozenci se pousmějí na nás všechny. Popřejeme jim štěstí a já se pustím Dereka a oběma ukáži své zatnuté pěsti. Nebojím se, že by to nezvládli. Jsou připraveni. Tím jsem si stoprocentně jistý.

Scházíme menší schodiště a vycházíme u sedadel pro publikum. V prvních řadách budou sedět mentoři, návrháři a uváděčka, která provázela sklizní v jednotlivém kraji.

S těžkýma nohama kráčím společně s Derekem včele s naším týmem a hledáme místa s lístečky, na kterých budou naše jména. Před očima mám vzpomínky na můj vlastní rozhovor před rokem. Tehdy začala ta naše romance a já si začal uvědomovat, že k Derekovi cítím něco víc, než jen náklonost za slib, který mi dal. Tenkrát, v tomhle sále, začala romance, do které jsem Dereka nahnal. Proklínám ten den.

Nakonec nacházíme sedadla s našimi jmény v prostřední řadě. Dereko jméno je přesně uprostřed celé téhle skupiny sedadel. Usedám vedle něj, kde spočívá lístek s mým jménem. Z druhé strany sedí Lydia, ktera mi věnuje jeden ze svých oslnivých úsměvů. Přesměruji svůj pohled na Dereka, na kterém tkví značná nervozita. Poznávám to i ze stisku jeho ruky, který docela zesílil. Já jsem oproti němu až v nepřirozené pohodě. Vím, že ti dva odvedou skvělou práci ať už jim položí jakoukoliv otázku.

Kolem mě se ozývají jakési zvuky, ale všechny vypouštím. Snažím se ten povyk vytěsnit a vnímat jen pravidelné bušení mého srdce, Lydiinu přítomnost z jedné strany a z druhé tu Derekovu. Koukám před sebe a vidím velké pódium, které srší hlavně nafialovělou barvou, dvacet čtyři tváři, jež dvacet dva z nich je zastíněno prvními fotografiemi splátců z prvního kraje. Caesar stojí u jednoho z křesel a přebírá si od samotného tvůrce her, Plutarcha Heavensbeeho, kartičky s otázkami a o něčem s ním smlouvá.

Nakonec Plutarch odchází a ozýva se hymna, při které všichni povstáváme. Právě začíná poslední nevinná část Hladových her. Poslední předvádění všech dvaceti čtyř dětí, kteří se už zítra vydají napospas smrti do arény.

Caesar opět odříkává, po skončení hymny, když jsme se opět všichni posadili, ty základní žvásty o tom, že nás všechny rád vidí, a že se nemůže dočkat až začneme. Já se nemohu dočkat, až přijde konec všeho našeho utrpení, ale raději si svou poznámku nechávám pro sebe a držím Derekovu spocenou ruku o něco silněji.

Na řadu přichází splátkyně z prvního kraje. Jedná se o patnáctiletou dívku s blond kadeři, navlečenou do světle žlutých šatů, které jí sahají po kolena. Nevnímám, co říká, protože mám opět před očima Alexe s Ericou. Musí být oba nervózní. Když si vzpomenu, jak jsem tenkrát seděl na té sedačce a pozoroval všechny ostatní chlapce, zamrazí mě. Vidím Thea v černém kvádru s namodralou kravatou a vražedným pohledem. Vybavují se mi pohledy i Aidena s Ethanem, kteří se tvářili neutrálně. I ten mladičký Liam, kterému bylo také jako té dívence, nás probodával pohledem. Ten ale probodával pohledem všechny. Vsadím se, že za tu drsnou masku schovával rozrušení. Pokládám si otázky typu, jací asi byli v soukromí? Určitě byli všichni přátelští a milí. Jenže dnes tu nejsou. A ani příští rok tu nebudou. Už jsou Kapitolskými zapomenuti, protože na trh přišlo nové maso.

Skoro u každého čísla kraje si dokážu vybavit alespoň jednu tvář splátce, který byl se mnou ve hrách. Z jedničky Boyd s Liamem, z dvojky Isaac s Masonem, z trojky to byli Brett a Corey. Čtyřku reprezentovali Jordan s Ennisem. Aiden a Ethan z pětky jsou dva, které dodnes nemohu vypustit z hlavy. A tak dále. Já a Derek jsme živoucí připomínkou loňských her. Ovšem kolik lidí odsud si pamatuje ostatní tváře? Nikdo. A když ano, nedokázali by si vzpomenout na jméno.

Ani se nestačím probrat z přemýšlení a z pódia odchází chlapec z jedenáctého kraje. Jednáctka. Theo. Poslední mrtvý ve stém ročníku Hladových her.

"A teď, dámy a pánové, přichází dívka, která si naše srdce ukradla už při sklizni a při zahajovacím ceremoniálu nám ho spalila na troud. Přivítejte splatkyni Ericu Reyesovou za dvanáctý kraj," vykřikne Caesar a všichni začínají skandovat Eričino jméno, tleskat, pískat a tak dále. I já se přidávám k potlesku.

Erica na pódium vstupuje sebevědomě s hlavou nahoru. Nemává, jen se spiklenecky usmívá a pohledem nás vyhledává v první řadě, načež se podívá na mě a mrkne. Usměji se na oplátku a tleskám. Erica si podává ruku s Caesarem a usedá do křesla. Hodí si nohu přes nohu a čeká na otázky.

"Takže Erico. Vypadáš naprosto skvěle," namítne Caesar a podíva se do publika.

"Já vím," odpoví Erica sebevědomě, načež se usměje. Publikum jásá a já si neodpustím úšklebek. Je skvělá.

"Ale teď je čas se zeptat na pár důležitých otázek!" začne Caesar. "Ty ses přihlásila dobrovolně za jedno děvče z vašeho kraje, proč?"

Sleduji Ericu, jak pohledem vyhledává mě a já ji pokynu hlavu na znamení, ať si představí blízkou osobu, které to oznamuje. Erica odvrátí pohled zpět na Caesara a začíná mu vysvětlovat to, co včera mně. Přihlásila se a tím splnila slib, který dala své kamarádce. Vydala se do arény místo sluníčka našeho kraje. A jde na jistou smrt.

"Ty jsi tu i se svým bratrem. Jaké z toho máš pocity? Když dojde tvrdé na tvrdé, budete soupeři?" zeptá se Caesar vážně a Erica tázavě pozvedne obočí a usměje se od ucha k uchu.

"Ach, Caesare. Já a bratr nikdy nebudeme protivníky. Nikdo nás nedokáže rozdělit. V aréně udělám vše, abych ho zachránila, i kdybych měla jít přes mrtvoly. Sice to bude stát můj život, ale jsem si jistá, že ho dokážu ochranit a pak zemřít. Takový je úděl mých posledních činů," usměje se Erica smutně a sklopí hlavu. Davem se ozývá smutné "aww". Erica ale naznačila i něco jiného, na co budou jistě reagovat povstalci. Nikdy nebudeme protivníky. Nikdo nás nemůže rozdělit. V těchto slovech Erica dává jasně najevo vzpurnost. Ať už se Kapitol bude snažit sebevíc, nedokážou spřetrhnout sourozenecké pouto. Ani po smrti. Je to jasná zpráva.

"Co váš otec? Ten byl v tvých letech, když tobě byl rok a tvůj bratr se ještě ani nenarodil, když byl vybrán do Hladových her, kde zradil několik spojenců. Plánuješ něco takového také?" podpásovka, ze které jasně číší pomsta. Naštěstí to ale bude poslední otázka, neboť Eričin čas je skoro u konce.

"Ty hry jsem nikdy neviděla, ale pokud můj otec zradil spojence, měl své priority. Chtěl se vrátit domů ke své slečně, která čekala jeho druhé dítě. Udělala bych to samé, kdybych byla na jeho místě. A i když se mu nepovedlo vratit domů a zemřel, jeho duch žije stále s námi," odpoví Erica a přesně jako na zavolanou se ozve cinknutí, které oznamuje konec jejího rozhovoru. Erica se zdá nevykolejená a navíc se usmívá. Podává Caesarovi ruku a odchází z pódia pryč.

"A poslední, kdo je na seznamu našich úžasných tváří," na seznamu smrti, pomyslím si, "není nikdo jiný, než mladík s vlasy stříbra. Dámy a pánové, přivítejte Alexe Reyese za dvanáctý kraj!" Dav opět řinčí a na pódiu se objevuje Alex ve svém neobvyklém ohozu. Publikum zatajuje dech a dokonce i ostřílený Caesar se pozastavuje nad tím, co má Alex na sobě. Ještě nikdy se totiž nestalo, že by mužský splátce měl při rozhovorech něco jiného, než oblek.

Alex podává Caesarovi ruku a s úsměvem se usazuje do křesla, načež svůj pohled přesune na publikum a zamává. Obecenstvo jančí radostí a já si všímám, jak mi Alex věnuje letmý pohled, který ihned odvrátí na Caesara.

"No, musím říct, že máš na sobě neobvyklý výběr ze šatníku," začíná Caesar a usmívá se od ucha k uchu.

"Přiznávám, že je to neobvyklé, ale chtěli jsme s Ericou a našim týmem vypadat sjednoceně," odpoví Alex nenuceně. Najednou na nás míří oslnivé světlo kamery, jak přejíždí z jednoho na druhého. Zřejmě si chtějí ověřit, zda Alex nelže.

"Jste opravdu sehraní," uzná Caesar. Světlo se odvrátí a všechny obrazovky opět míří na Alexe s Caesarem. "Takže, ty sdílíš názor se svou sestrou, že nejste protivníci?"

"Samozřejmě, že sdílím. Jsme jedno tělo a jedna duše. Nikdo nás nerozdělí. Ani po tom, co jeden z nás zemře," odpoví Alex s naprosto vážnou tváří.

"Nestihl jsem se Ericy zeptat na jednu otázku, a tak se zeptám tebe. Tvoje sestra i ty jste získali nejvyšší hodnocení v individuálním předvádění. Erica má ale dvanáctku a je první v historii, co si o tom myslíš?"

"Že je úžasná, a že není radno si s ní zahrávat. Ať už předvedla cokoliv, dokázal tvůrce ohromit natolik, že si jistě nemohli odpustit jí tu dvanáctku nedát." Z Alexova hlasu slyším náznak ironie, ale Kapitolští sotva ví, co to ironie znamená.

"To máš nejspíš pravdu. A teď k tobě. Z tajných zdrojů jsme se dozvěděli, že jsi zamilovaný. Povíš nám o koho se jedná?" zeptá se Caesar. Celé tělo se mi zachvěje a začnu se potit nepřirozeně rychle. Zmáčknu Derekovi ruku tak silně, až mi začínají bělat prsty. Klid je rázem pryč. Srdce buší tisíckrát rychleji, než by mělo. Hypnotuzuji Alexe a ten se překvapivě usmívá a kouká do publika. Nevykolejilo ho to.

"Mohu potvrdit, že jsem zamilovaný, ale o koho jde, vám neprozradím. Je to až moc osobní," odpoví Alex a mně znatelně spadne kámen ze srdce. Ovšem chlapec se stříbřitými vlasy mě propaluje svými modrými kukadly. I tím pohledem prozrazuje víc, než by měl. Ovšem nikdo si toho nevšímá, protože se ozývá zvonek, který ukončuje rozhovor. Tedy skoro nikdo si toho nevšímá. Když se totiž otáčím na Dereka, uvidím v jeho očích poznání. Domyslel si, proč se Alex po tak choulostivé situaci podíval zrovna na mě. Pochopil, že já jsem člověk, do kterého je Alex zamilovaný...

***
Tákže, jsem opět tady a opět sebou přináším kapitolku Hunger Games. Tahle kapitola mě hrozně bavila, protože...Já vlastně ani nevím proč. Asi miluju scénky s Lydiou a miluju sourozenecké pouto mezi Alexem a Ericou. Snad se vám kapitolka líbí.☺

Co říkáte na "kostými"? Přišlo mi celkem zajímavé zakomponovat do povídky, která pojednává o vzdálené budoucnosti, oblečení, které se nosí v téhle době. U Ericy a kožených bund jsem se zkrátka nechala unést seriálem. A jak myslíte, že bude reagovat Derek, když ví, že Alex je do Stilese zamilovaný?😱

Menší spoiler - V příští kapitolce se stane něco šokujícího (tedy alespoň mně to přijde šokující). Co myslíte, že to bude?😯

Chci vám opět poděkovat. Přijde mi, že se pořád opakuju, ale ani když to napíšu stokrát, tak to nevyjádří, jak moc jsem vám vděčná. Takže děkuji!!💙💙