Zaráží mě, jak Alex zůstává po mé otázce naprosto klidný narozdíl ode mě. Moje mysl se může rozskočit a on je naprosto klidný! Zřejmě není taková hysterka jako já. Jedna z mála věcí, ve které jsme opravdu odlišní. Obdivuji na něm tuto vlastnost. Je to úplně jiný člověk, než ten, kterého znám z vlaku. Kam se poděl ten psychicky zdeptaný kluk s plavými kadeři a načervenalým bělmem? Alex se zřejmě rozhodl ho nechat v tom vlaku.

Nevím proč, ale v tu chvíli mám před očima vzpomínku, kdy Derek říká, že budeme moci zapomenout. Úplně přesně si pamatuji, jak se mi rozpadl celý svět pod nohama. Nechci znít nijak pokrytecky nebo nedejbůh naivně, ale doopravdy jsem si myslel a cítil, že ke mně chová stejné city. A obzvlášť po tom, čím jsme si oba prošli, to pro mě byla rána pod pás. Vím, že v tomhle světě na romantiku a lásku není místo, ale dalo by se říct, že když se u někoho objeví, je to doopravdický zázrak.

"Čekal jsem, kdy se na to zeptáš," řekne s pohledem upřeným na mě a pousměje se. Jeho reakce je doopravdy jiná, než jsem očekával.

"A je to pravda?" zašeptám otázku. Pokud řekne ano, vím, že nebudu schopný přemýšlet stejně a rozleží se mi to v hlavě. Nebudu potom schopný vnímat sourozence Reyesovi stejně. Jedem z nich bude oslabený mou vinou. Neříkám, že bych k Alexovi nedokázal nic cítit, ale...Vždy tu je a bude jedno velké ale. A teď ho hlavně tvoří Hladové hry. Dokážu ho pustit? Dokážu se přenést přes tu ztrátu, když doopravdy zemře? Dokážu se na něj po tomhle dívat stejně? Jistěže odpověď na všechny tyto otázky zní ne. Jedno velké hloupé ne. A přesto vím, že jako mentor budu muset říct na všechno ano.

"Je to pravda," odpoví vyrovnaně a znovu mi daruje svůj milý úsměv. A já poprvé v jeho tváři uvidím doopravdickou úlevu. Jak dlouho to asi tají? A kdy se to stalo? Co pro něj můžu udělat.

Nemám slov, a proto oba sedíme v tichu a oba se potápíme v oceánu svých myšlenek. Ve mně začíná dřímat obrovská vina. Zamiloval se do mě. Chová ke mně city s jistotou, že já jeho city neopětuji. Že moje srdce patří jinému. A že ten jiný nechová žádné podobné city ke mně. Když už jsem si říkal, že to nemůže být horší, mýlil jsem se. Hodně jsem se mýlil. Osud viděl, že získávám naději, a tak musel zasadit ránu přímo do srdce.

"Kdy?" vyřknu nakonec otázku, která má nad sebou největší otazník. Odvrátím od Alexe pohled. Nedokážu se mu po tom podívat do očí. Kolik nocí se mu zdálo o mně? Kolik dní a nocí se kvůli mně trápil? Jedna otázka za druhou. A žádná odpověď. Svět je plný otázek, na které nikdy nezískáme pořádnou odpověď. Vždy tu jsou nějaké teorie. Ale pořád to jsou jen doměnky, které nemusí být a můžou být pravdivé.

"V den, kdy jste vyhráli hry. Ta chvíle s bobulemi, kdy jsi naposledy věnoval Derekovi polibek. Propadl jsem ti." Jeho hlas je zastřený tak, že přesně poznávám, že na ten okamžik myslí jako kdyby u toho byl. Na Derekově místě. "Je to směšné, když jsem u toho nebyl a tys o mně neměl ani ponětí, ale zamiloval jsem se do tvého pohledu. Do toho s jakou opatrností jsi ke všemu přistupoval. Jak tě trápilo všechno, co se stalo. A když jsi poprvé zaťukal na naše dveře s tou taškou jídla, potvrdilo se mi to."

Všechno ve mně tuhne. Mluví tak nádherně. Visím na jeho slovech, jako by to bylo poslední záchranné lano, které ještě neprasklo.

"Znáš ten pocit, když ti srdce začne bušit tak rychle a ty ze začátku nevíš proč, ale potom si to domyslíš? Když vidíš tu osobu, které věnuješ nevědomky svoje srdce a podlamují se ti nohy? Když máš radost z její přítomnosti? Tak přesně jsem se cítil já každé ráno, když jsi k nám zavítal. Nevnímal jsem, že jsi chodil i s Peetou a Derekem. Vnímal jsem jen tebe a tvou přítomnost. To, jak ses vždy usmál a já ti úsměv opětoval."

Při jeho slovech se mi přehrává každé zimní a jarní ráno. Pokaždé to byl Alex, kdo otevřel dveře. Nikdy nevěnoval pohled Peetovi nebo Derekovi. Vždy vyhledal mě a dlouze se zadíval, než si od nás začal přebírat tašky a podávat je Erice. Už tehdy mi mělo dojít, že v tom je něco víc. Už tehdy mi mělo dojít, co jeho pohledy znamenají. Jenže já byl slepý. A stále jsem.

"Promiň," řeknu a sklopím hlavu úplně. Pod stolem drtím pravou rukou palec u levé ruky. Jsem nervózní, cítím se provinile a srdce mám až v krku. Z jeho slov číší láska. Opravdová, nefalšovaná. Jenže já mu nic takového nedokáži dát. Ne v téhle ošemetné situaci. Ne v tomhle světe. I kdybych se do něj zamiloval, bylo by nám odepřeno být spolu. Jsem s Derekem. A toho i miluji.

"Za co?" uslyším jeho hlas jakoby z dálky. Poznávám v něm slyšitelné pousmání. Jenže mě úsměv přešel. Přechází mě zase chuť ke všemu.

"Za tohle všechno." Měl bych si zatleskat za to, jak všechno hnojím. Když si to tak vezmu, všechno od začátku hnojím já. Derek se snaží. A já všechno kazím. Ani se nedivím, že mi neřekl o tom, že mluvil s Argentem. I to bych nějakým způsobem zkazil.

"Není tvoje vina, že jsem se zamiloval do kluka, který byl v Hladových hrách. Není tvoje vina, že jsi se u nás objevil s taškou jídla, když jsme neměli co jíst. Není tvoje vina, že jsem se pošetile zachoval a vyklopil ti to na té střeše. Měl jsem si to nechat pro sebe a odnést do hrobu," řekne a já pobouřeně pozvednu hlavu. Ta poslední věta ve mně vyvolává vztek. Nepopsatelný a velký.

Jenže než stačím něco říct a vyvrátit mu jeho hloupou poslední poznámku, do obývacího salónku přichází Erica, Derek a Allison. Tím pádem naše konverzace končí a já mám zase plno otázek, na které neznám odpovědi.

Ať už se další hodiny dělo cokoliv, nevnímal jsem. Mohlo by třeba vybuchnout celé výcvikové centrum a já bych to nevnímal. Stále totiž přemýšlím o tom, co mi Alex řekl. Že si svou lásku vezme až do hrobu. Ví, že já mu nikdy nedokážu dát něco tak velkého, jako on dává mě.

Je jiný než Derek. Naprosto jiný. Zatímco Derek je výbušný, on je klidný. Derek je plný hněvu, kdežto on je vyrovnaný. Derek má k romantice částečně daleko, jenže Alex nosí srdce na dlani. Derek je svalnatý, Alex hubený. A dalo by se toho najít spoustu, v čem jsou tihle dva naprosto jiní. A přesto mě oba dokázali oslovit jistým způsobem, díky kterému se mi vryli do hlavy jako osoby blízké.

Je ale jedno, jestli je tenhle takový a tamten makový. Stejně, když to takhle půjde dál, tak všichni zemřeme. A kde pak budou milenci z dvanáctého kraje? Kde bude Alex Reyes se srdcem na dlani? Vzpomene si na nás někdo? Pochybuji. Kapitol se postará o to, abychom byli zapomenuti. Kapitol se postará o to, aby v tom Panemu, který nikdy nestrádá, nepropukla žádná povstání a žádná revoluce. Kapitol je silnější, než my, ubozí lidé.

Najednou mi někdo luskne před očima a já se proberu ve své posteli s uslzenýma očima. Nade mnou se sklání Derek a vyděšeně na mě kouká. Spal jsem? Zdálo se mi to a Alex ke mně nic necítí? Kéž by. Ovšem Derek mi svou poznámkou potvrzuje, že je to všechno skutečnost, a že se to doopravdy stalo.

"Co se stalo? Od našeho návratu do jídelny nevnímáš nikoho. Stalo se mezi tebou a Alexem něco?" Ano Dereku, stalo se toho tolik, že mám chuť skočit tím proskleným oknem. Jenže já jen zakroutím hlavou a setřu si slzy z tváří, načež si všimnu, že pokoj je zahalen do temnoty, kterou prosvěcují světla z mrakodrapů a budov venku. Je už nejspíš noc a nejsem si jistý, zda jsem spal či ne.

Derek ulehne vedle mě a já se instinktivně přivinu k němu, načež ho silně obejmu. Je paradox, že objímám jednoho a myslím na toho druhého, neboť i přesto, že jsem schoulený u Dereka, si v hlavě přehrávám vše, co Alex řekl. Zavřu oči a ještě víc si Dereka přitáhnu. Nechci ho pustit. Jsem pokrytecký šmejd, ale je to tak. Nemohu ho pustit. Stále mi dodává naději na lepší zítřky i po tom, co vše se odehrálo a odehrává.

"Dereku," šeptnu se zavřenýma očima. Vidím před sebou pro změnu Thea, Aidena a Ethana. Ti, jež jsem zabil, a kteří mě každou noc chodí navštěvovat. Ani jich se nikdy nezbavím. Budou se mnou žít do té doby, dokud nezemřu. Modlím se, aby se to stalo co nejdřív a bezbolestně.

"Ano?" zašeptá mi Derek přímo do ucha. Mám totiž čelo položené na jeho rameni. Lehce mě jeho dech šimrá na krku.

"Neopouštěj mě," řeknu a ve svém vlastním hlase ucítím dávku beznaděje a bolesti.

"Nikdy," opáčí mi a cítím, jak se mírně pootočí a líbne mě na tvář, načež si mě k sobě přitáhne úplně a já vím, že teď je ten moment, kdy mohu usnout. Jsem v bezpečí v Derekově náručí.

A opravdu netrvá dlouho a moje mysl se noří do temnoty, kterou za chvíli vystřídají noční můry v podobě mrtvol všech mých blízkých. A mám takový pocit, že se k nim dnes v noci přidají i sourozenci Reyesovi společně s Derekem. Přesto ale už nedokážu otevřít oči, a tak se nechávám unášet dál na tu cestu hrůzy.

***

Ráno si připadám jako v blázinci. Všichni pobíhají po našem bytě a připravují se na dnešní večer. Jediná Lydia je stále klidná a sedí u jídelního stolu sama a popíjí kávu. Jakmile ji uvidím, na mysl mi vyskočí Argentova slova. Ona bude první, kdo to odnese, jestliže někdo nás naznačí něco, co má blízko k vlkům. To je taky důvod, proč je má brož schovaná v nočním stolku u postele. Lydie ani Malie se nesmí nic stát. Neodpustil bych sám sobě další prohřešek a jsem si docela jistý, že by mi neodpustily ani přípravné týmy, o kterých nepadlo ani slovo v konverzaci s Argentem.

Vydávám se v pyžamu za Lydií a přisedám na židli vedle ní. Na stole je stále spousta jídla, neboť jak je očividné, skoro nikdo nesnídal. Když jsem se probudil, Derekova půlka postele byla prázdná. Ihned jsem zjistil, že je ve svém pokoji společně s Malií, která mu představovala jeho večerní róbu. Alexe s Ericou jsem neviděl. Nejspíš budou ve svých pokojích a odevzdávat své tělo přípravným týmům, kteří tu jeden po druhém pobíhají jako blázni. Peeta a Allison sedí na pohovce a o něčem spolu zapáleně hovoří. Nemám nutkání zjistit o čem. Vlastně je to poprvé v mém životě, co nejsem zvědavý. Včerejšek ve mně zkrátka něco změnil.

"Ahoj," pozdravím Lydii a z proutěné misky na pečivo si vezmu malou houstičku, načež si ze džbánku naliji horkou čokoládu do hrnku, který mi podává jeden z avoxů. Moje obvyklá snídaně.

"Dobré ráno," pozdraví Lydie viditelně unaveným hlasem, a proto ji věnuji tázavý pohled. Kráska s jahodovými kadeři se na mě usměje, načež usrkne ze šálku černou tekutinu. I při pití vypadá tak vznešeně. Jako kdyby nepatřila do tohoto světa.

"Unavená?" zeptám se tedy narovinu, když se nemá k odpovědi na nevyřčenou otázku sama od sebe.

"Ani mi nemluv. Měla jsem včera vymyšlené a připravené kostými na interview, ale potom přišel Peeta, že s vámi mluvil Argent. Tak jsem je musela celé pozměnit. S Malií jsme na tom strávili skoro celou noc a stejně to nemá takový účinek, jako naši vlci," povzdychne si. To je poprvé, co na ní vidím zklamání z něčeho, co vytvořila. "Jsem z toho na prášky."

"Jsem si jistý, že tvoje výtvory budou naprosto perfektní, jako vždy. Jsi zkrátka jednička v tom, co děláš. A Malia také. A navíc si myslím, že i kdybys na ně navlékla pytel od brambor, budou vypadat božsky," usměji se vřele, načež ji poplácám po ruce. Na tváři se jí po mých slovech zračí vděk a z očí jí přímo šíří.

"Musíme se teď držet zpátky. Ale přiznám se, že i tak si myslím, že ty kostými budou vysílat jasné poselství pro určitý typ lidí," šeptne Lydia tak potichu, že i já mám co dělat, aby se její slova dostala k mým ušním bubínkům.

"Jaké poselství?" zeptám se. Sice tuším, o co jde, ale přesto se obávám, že celá tahle situace jde pořád mimo mě, i když jsem vlastně jeden ze dvou, kteří tuhle vlnu odstartovali. Tak to s pěšáky ale bývá. Jsou zapleteni do něčeho, o čem nevědí vůbec nic. Zajímalo by mě jaký postoj k tomu zaujímá Derek. Dodnes jsem ho neslyšel, že by se nějak k tomuto tématu vyjádřil. Tedy alespoň přede mnou ne.

"Že vlčí smečka stále žije," odpoví Lydia a mrkne. A v tom mi to dochází. I když na sobě dneska nikdo z nás nebude mít brož s vlkem, oblečení s vlky, či barevné oči, Lydia těmi kostými pošle jakousi zprávu buřičům, že jsme stále, i přesto že nás utlačují do kouta, s nimi. Zkrátka na Lydii nevyzraje ani ta nejmazanější osoba v celém Panemu. Tuhle pozici totiž zastává jen ona. A mně nezbývá nic jiného, než se usmát od ucha k uchu...

***
Přeji vám krásný konec týdne. I dnes tu jsem s novou kapitolkou. Tak snad se vám líbí.☺

Takže máme potvrzené, že je Alex zamilovaný do Stilese. Nechybí tu ani Sterek scénka a dokonce ani Stydia scénka. Mně osobně se nejvíc líbí scéna s Lydií. Co vám?☺

Jinak vám všem držím palečky, abyste vstoupili do nového školního roku pravou nohou a s hlavou vztyčenou.😉