Dojdu s Alexem, který je z nepochopitelných důvodů v rozpacích do obývacího salónku, kde už všichni čekají. Uvědomil si Alex, že už jsem přišel na to, že je do mě zamilovaný? Proč se tak zasekl? Ať už je to jakkoliv, soucítím s tím klukem víc, než kdykoliv dříve. S pomyšlením na to, že je do mě zamilovaný a za necelé dva dny bude v aréně, mě zamrazí. I v tomhle mi připomíná mě.

"Tak jde se na to?" zeptá se Allison. Jsem jí vděčný, že nerozpitvává to, co se tu stalo před malou chvilkou. Nedokázal bych o tom zrovna teď mluvit. Máme před sebou jiné věci, než řešit můj výbuch a Derekovy lži. Teď se musíme postarat o to, aby rozhovory našich dvou mladých svěřenců proběhly naprosto hladce a bez problémů.

Všímám si, že Peeta tu není a přijde mi to divné. Neměl by alespoň jednomu z nás asistovat?

"Kde je Peeta?" zeptá se Alex. Někdy mám pocit, jako by mi četl myšlenky. Nedokážu se zbavit pocitu, že mi vidí do hlavy. Jsem jako otevřená kniha, ve které si může číst. A je to hodně nepříjemný pocit. Na druhou stranu alespoň před ním nemusím tajit některé věci a je to tak, že na to přijde sám.

"Šel za Lydií a Malií, které připravují vaši zítřejší róbu," odpoví Allison a chytne ho za ruku, načež pokyne Derekovi, aby ji následoval. "Derek mi bude asistovat u Alexe s tím, jak se správně prezentovat. Ty se zatím postarej o to, aby Erica byla připravena na jakýkoliv typ otázek. Vše musí proběhnout hladce. Pořád ale trvám to, co jsme si slíbili. Ani Alex a ani Erica nezůstanou bez povšimnutí."

Její optimistický hlas mě nutí přemýšlet o nastalé situaci a o tom, jak se Allison v poslední době chová. Vypadá to, jako by získala nějakou naději, které se drží. Začala se víc zapojovat a angažovat. Je úplně jiná. V čem to vězí? V čem proběhla ta změna? Propustili snad Chrise z vězení? To je nesmysl. Už by tu byl s námi a hlavně se svou dcerou. A i přes to, že nám všem jde o život, včetně jejího otce, má stále jakousi naději, které se drží. Asi bych si z ní měl vzít příklad.

Přikývnu na znamení, že chápu a daruji Erice jeden ze svých vřelých úsměvů, načež se vydám k jídelnímu stolu a usednu za něj. Erica zopakuje po mně a sedne si naproti. Až teprve teď mám jedinečnou příležitost dozvědět se, co nevím, neboť máme pro sebe tři hodiny.

Prohlížím si její tvář a zjišťuji, že některé její rysy jsou hodně podobné Alexovým. Třeba koutky úst mají stejné, kulaté obličeje, stejně velké oči či barvu pleti. Oba jsou hrozně krásní a stále si stojím za tím, že jsou jako dva padlí andělé.

"Asi bychom tedy měli začít," namítnu a pousměji se. I Erica se usměje a neunikne mi, jak si prohlíží mou tvář. Zřejmě hledá nějaké známky pocitů po té hádce. A jestli nějaký zahlédla? Nevím, každopádně se tváří nevinně a stále se usmívá. Kdyby to nebylo krajně nevhodné, asi bych se rozesmál. "Nejdřív tě budu muset upozornit, že za to, co jsi provedla na individuálním hodnocení, se tě budou ptát na podpásovky."

Její úsměv rapidně klesne a tváří se opět kamenně a tvrdě. Nejspíš nepočítala s tím, že jí něco takového sdělím. "Ale my z toho vykličkujeme. Až s Caesarem budeš mluvit, mysli na to, že mluvíš k někomu hodně blízkému. Nenech se za žádnou cenu vytočit. Tvař se neutrálně nebo se naopak usmívej. Věř, že tím úsměvem vytočíš mnohem víc lidí, než si myslíš," mrknu na ni a vypadá to, že můj argument zabral, neboť jí mírně cukl koutek úst a teď se zlověstně pousmívá.

"První otázka bude určitě, proč ses přihlásila za Coru a jaký k ní máš vztah. Určitě začnou s takovou lehčí otázkou. Pokud nebudeš chtít odpovědět, musíš z toho nějak šikovně vykličkovat. Například řekneš, pro ulehčení, že jsi to chtěla zkusit a přihlásit se. Vím, že je to ta největší ptákovina, ale myslím, že bys upoutala hodně velkou pozornost stejně tak, jako s pravou odpovědí." Ačkoliv jí tu vykládám tohle, hrozně rád bych se dozvěděl pravý důvod jejího počínání. Jistě, co jsem pochopil z Alexovy konverzace na střeše první noc, jsou velmi dobrými kamarádkami. Ale myslím si, že pro Ericu to mělo daleko jinačí význam a já bych moc rád věděl jaký.

Hodiny utíkají jako voda a já se snažím Ericu připravit na veškeré podpásovky v otázkách rodiny, přátel a dalších věcí. Dozvěděl jsem se, že jejich otec zemřel při hrách šestnáct let zpátky. Oba jejich rodiče byli nezletilí, když se narodila ona i Alex. Ovšem na Coru jsem se raději neptal. Nevím proč, ale přišlo mi až moc vlezlé narušovat nějaké jejich pouto. I otázkám ohledně Alexe jsem se vyhýbal, ale sama mi řekla, že se o Alexe starala už jako pětiletá a chodila s ním na odpolední procházky. Pomáhala své matce, jak jen mohla. Stejně to ale nestačilo a oni několik let kupovali oblázky kvůli jídlu. V osudí prý bylo její jméno tímhle rokem celkem padesátkrát. Alexovo třicetpětkrát.

"Co se týče Cory, udělaly jsme spolu jednou takovou dohodu. Staly jsme se hodně dobrými kamarádkami a jedna za druhou bychom položili život. Proto jsme si daly předsevzetí, že když jednu vyberou, ta druhá se přihlásí jako dobrovolnice. Cora je pro mě jako mladší sestra. Znamená pro mě tolik, co Alex a ja mám potřebu chránit je oba. Nemluvě o tom, že Cora je zkrátka zlato, které dokáže zlepšit den jen tím, že je. To byl důvod, proč jsem se přihlásila. Obětovala jsem se za sestru s jinou matkou," řekne Erica nakonec, když jsme vyčerpali všechna témata a naše tři hodiny jsou skoro pryč. Visím na každém jejím slově. Není vtipná, není výřečná, ale každé její slovo je plné upřímnosti. Zkrátka co na srdci, to na jazyku. Je skvělá.

Na Coru mám naprosto stejný názor. Znám ji rok, ale stala se pro mě něco jako světlem v temném tunelu. A když tohle znamená pro mě, musí znamenat mnohem víc pro to děvče, které sedí přede mnou a upřímně se usmívá. Běhá mi mráz po zádech z toho, že jednoho uchránila a pro toho druhého vzácného člověka bude muset zemřít. Chce se mi řvát, mlátit do stolu, napochodovat za Argentem a zmašírovat mu ciferník za to, co nám všem provádí. Nevím, jak zvládnu koukat na to, až jeden z těch dvou zemře.

"Děkuju," šeptnu zcela s neskrývanou upřímností. Není to jen poděkování za to, že si se mnou tak skvěle popovídala a vzala si k srdci všechny rady. Je to za všechno, co pro mě svým úsměvem dělala a stále dělá. Je neuvěřitelná a pokud takhle hravě vezme i podpásovky od tvůrců her, všichni jí budou ležet u nohou. Tím jsem si jistý.

Najednou do obývacího salónku vejde Alex s naprosto epickým výrazem a celý rudý. Ať už tam s ním dělali cokoliv, muselo mu to dát zabrat. Pamatuji si, jak i pro mě byly ty hodiny strávené s Allison úmorné. Jistě, co je na tom zkoušet si oblek a snažit se vypadat přirozeně kapitolsky? Vždyť na tom nic není. Opak je ale pravdou. Musíte se naučit správně chodit, mít narovnané celé tělo, hlavu zdviženou. Učíte se jak správně sedět, jak se správně vyjadřovat. Ačkoliv to takhle zní jednoduše, věřte mi, že není. A už vůbec ne, když celý život vyrůstáte v chudobě, chodíte shrbení, protože taháte těžké věci a něco takové, jako je etiketa, je vám vzdálené jako to, že se Argent rozhodne zrušit Hladové hry.

Alex si oddychne, když vidí nás dva a probodává Ericu pohledem. Zřejmě si říká, jak je možné, že je ta dívka tak v pohodě. No, zřejmě to bude proto, že se svoje lekce snažím dávat v přátelštějším duchu, než Allison, která nemá snad žádnou trpělivost a o Derekovi raději nemluvě. A když se kouknu na Ericu, vidím, že potlačuje smích. A celkem zbytečně, protože jakmile k nám Alex dojde úplně a opře se o stůl, Erica nekontrolovatelně vypustí dosud zadržovaný smích takovým způsobem, že ho poprská.

Její smích je tak nakažlivý, že se neudržím a začnu se smát taky. A ani Alex nevydrží dlouho nás oba zabíjet pohledem a rozesměje se na celé kolo, načež se chytne za záda. Zřejmě ho bolí.

Trvá to pomalu deset minut, než se všichni přestaneme smát a všichni se pustíme do práce. Erica vyběhne jako rychlík za Derekem a Allison a já se společně s Alexem usadím. Koukám mu do očí a cítím, jak atmosféra mezi námi znatelně zhoustla a oba se cítíme nepříjemně. Nevím, čím to je. Nebo spíš vím, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to zdá absurdní. Přece nemůže být zamilovaný zrovna do mě. Do kluka, který postupně blázní. Do kluka, který je zamilovaný do někoho jiného. Ale čím déle se koukám do jeho modrých studánek pravdy, tím víc se mi ta absurdní myšlenka potvrzuje.

Nakonec prolomím to hrozné ticho mezi námi a prakticky začnu odříkávat to samé, co Erice. Je to ale úplně jiné v tom, že Alex má talent snad na všechno. Nemá problém zažertovat, být vážný, upřímný. Umí přesvědčivě lhát, nasadit falešný úsměv. Je zkrátka jedničkou a já nedokážu pochopit, kde se to všechno naučil. Vlastně oni dva. Jsou opravdu nadaní. Žasnu nad nimi. Ne, že bych je nějak podceňoval, ale přece jen celý život vyrůstali v bídě a na um nebyl čas. A přesto jsou nadaní od přírody.

I jemu se snažím dávat podpásovky, kdyby náhodou ušili boudu i na něj. Přece jen to jsou sourozenci a tvůrci se budou Erice snažit ublížit i přes Alexe. Ovšem Alex, aniž bych ho na něco upozornil tak, jako Ericu, dokáže vyklouznout z oprátky záludné otázky a přesměrovat ji úplně na něco jiného. Ani si to neuvědomuji, ale usmívám se od ucha k uchu. Uznale mu hledím do očí a tleskám, když jsme téměř po dvou hodinách hotovi.

Najednou se z míst, kde je Derek a Allison s Ericou, ozve hysterický křik a silná rána. Docela mi to nažene hrůzu, ale potom jasně slyším Allison, jak na někoho křičí, aby toho nebohého pavouka nezabíjel podpatkama.

Pobaveně se podívám na Alexe a ten má ruku u úst a potlačuje smích.

"Ti jí tam dávaj zabrat," namítnu a zasměju se. I Alex se začne smát a v očích mu vidím jiskřičky pomsty. Ano, teď se Erica nesměje jemu, ale on ji. Možná, že i věděl, co jí s těma dvěma netrpělivýma magorama čeká. Každopádně si užívá to, jak jeho sestra teď trpí.

"Neměla se mi smát, třeba se jí to takhle vrátilo. Erica má totiž neskutečný strach z pavouků. Denně v našem domě najdeme přibližně patnáct pavouků a Erica ječí jako pominutá," řekne Alex a stále se usmívá od ucha k uchu.

Tenhle den začal opravdu nepříjemně a zle, ale cítím v kostech, že alespoň skončí se smíchem.

Ta nepříjemná atmosféra mezi mnou a Alexem se ztratila asi po půl hodině a my byli naprosto uvolnění. A teď, když se navíc smějeme, je to něco, co už jsem dlouho nezažil. Naposledy se Scottem den před loňskou sklizní, kdy jsem ještě byl nevinný a nepronásledovali mne noční můry. Mám pocit, jako by se alespoň na chvíli osud smiloval nade mnou. Nad nešťastníkem bez jasné budoucnosti. Mohou mě zabít každou chvílí. Mohou vyvraždit celou mou rodinu. A mohou to udělat každou sekundou, minutou, hodinou. Každým dnem či měsícem. Kdy se jim zachce.

Úsměv na tváři mi při pomyšlence na mou mrtvou rodinu značně poklesne a já raději sklopím hlavu a hypnotizuji sklo stolu. Nechci kazit tuhle zábavnou chvíli. Jenže tím, že jsem si uvědomil, co může postihnout mou rodinu, jsem to celé zkazil. Jsem opravdu k ničemu.

"Stilesi, co se děje?" vyruší mě Alexův hlas z přemýšlení. Nezvedám hlavu a snažím se utopit ve smršti všech myšlenek, které se mi honí hlavou. Jenže nakonec vyhrává jedna jediná. Alex a jeho city. Už zase se cítím nepříjemně a nevím proč. Cítím na sobě jeho pohled. Vím, že očekává až zvednu hlavu, ale já se k tomu zkrátka nemám. Bojím se, že bych vyslovil něco nepatřičného a všechno tohle zkazil. A nechci mu ztěžovat situaci, ve které se nachází.

Připadám si jako v té jeskyni, kdy jsem rozjímal o tom, zda mě Derek miluje. Všechno nasvědčovalo tomu, že ano. Jeho chování, jeho slova, jeho činy. Zkrátka všechno ve mně křičelo, že mi odevzdal svoje srdce. Ovšem opak je pravdou a já Derekovo srdce nikdy nevlastnil, kdežto on mé ano. A dvakrát ho rozdrtil.

Zvednu hlavu a podívám se na Alexovu sněhobílou tvář plnou obav. V očích mu vidím, že se o mně opravdu bojí. Opět ten podvědomý hlas říká, že je ten kluk do mě zamilovaný. Ale co když se zase plete? Sice Alexovi nemohu dát své srdce. V naší situaci je to i krajně nemožné, neboť on hodlá za několik dnů či týdnů zemřít pro Ericu. Ale přece jen ho mám rád. Už od té doby, co jim nosím to jídlo ho mám rád.

Ztěžka vydechnu a nasadím kamenný výraz. Snažím se vypadat neutrálně. Jenže to nejde, když koukám do těch modrých očí, které čekají vysvětlení. Táhnou mě, abych mu položil jednu jedinou otázku, kterou ten zbytek příjemné atmosféry mezi námi zničím. Jenže...

"Miluješ mě?" vyletí ze mě dřív, než se stačím zadržet...

***
Krásnou sobotu vám přeji. Jsem tu opět s další kapitolou, která je vlastně taková k odlehčení (samozřejmě až na ty poslední odstavce). Každopádně doufám, že se kapitolka líbí.☺

Tak konečně známe důvod, proč se Erica přihlásila dobrovolně za Coru. A v příští kapitole se už konečně dozvíme na sto procent, zda Alex tvoří třetí bod milostného trojúhelníku nebo ne. A už se dokonce blíží i rozhovory.😉

Lidi, vy jste opravdu neuvěřitelní. Včera se vám povedlo překonat hranici 400 hvězdiček. Moc vám za to děkuju. Jste vážně skvělí.❤❤