Srdce mi v tu chvíli vynechá hned několik úderů a já tisknu Derekovu ruku tak, jako snad ještě nikdy. Sám Argent pro nás nechal poslat. Co by po nás mohl chtít? Chce nás zabít? Chce nám vyhrožovat? Nebo nám snad chce oznámit, že se něco stalo našim rodinám? Nevím. V tuhle chvíli se moje mysl motá jen kolem mých blízkých a Derekovy rodiny.

Vykročím s Derekem ruku v ruce k výtahu. Nohy mám těžké tak, jako by mi na ně někdo přidělal železnou kouli velikosti melounu. Dech se mi stále zadrhává a pohlcuje mě jedna tragédie za druhou. Tohle setkání určitě nebude z těch, které by bylo plné optimismu a my se měli pobavit. Tohle setkání bude špatné. Hodně špatné. Cítím to uvnitř sebe.

Vstoupíme společně s mírotvorcem do výtahu, který mačká tlačítko P jako přízemí. Jeho bílá kombinéza ve mně vyvolává ještě větší hrůzu. A všechno to vrcholí tím, když se zavírají ty proklaté skleněné dveře od výtahu. Opět mám před očima ten okamžik, kdy mě ten ocelový kruh vyzvedával do arény. Celý se začínám třást. Panika mě pohlcuje od hlavy až k patě a já mám co dělat, abych se tu nesesypal. Nedokážu teď ovšem vnímat nic jiného, než jen ten stísněný prostor a bílou kombinézu mírotvorce.

"Co po nás prezident chce?" slyším Derekův hlas jakoby z dálky. Snažím se dýchat pravidelně, ale nejde mi to. Je to minutu od minuty horší. Tahle cesta se mi zdá neskutečná a to jedeme jen pár sekund.

"To se dozvíte," odpoví přísně a stroze mírotvorce. Tedy alespoň usuzuji, že je jeho hlas přísný a strohý. I jeho totiž slyším z dálky.

Ve výtahu se ozve strojený kapitolský hlas ženy, která právě ohlašuje, že výtah dorazil do přízemí. Vycházíme ven stále ruku v ruce a následujeme mírotvorce, který míří k menšímu autu. Otevře dveře a pokyne nám, abychom usedli. Stále se celý klepu a mám chuť sebou seknout o zem. Ovšem Derekův pevný stisk mi to nedovolí, a tak se snažím držet. Alespoň kvůli němu. Ať už nás čeká cokoliv, jsme v tom spolu. A i když vím, že to není vůbec dobré, alespoň to mě dokáže na pár chvil uklidnit.

***

Mírotvorce nás zavedl do prezidentského sídla a teď právě putujeme dlouhými honosnými chodbami směrem k prezidentově kanceláři. Ačkoliv bych měl veškerou svou pozornost věnovat cestě, která se zdá být ještě dlouhá, koukám po všem možném, co mé oči dokáží zachytit.

Nádherné obrazy na potapetovaných zdech, překrásné lustry s křišťály visící ze stropu, krásně vyřezávané truhly a na nich vázy s ne moc příjemným vlčím morem. Úchvatné koberce s různými vzory. Je to, jako chodit po obláčku a přijde mi, že ani jeden z nás, kteří právě putujeme tou chodbou, se sem nehodíme a kazíme veškerou tu nádheru prostředí.

Když se podívám na Dereka, je klidný a vyrovnaný. Svírá mou ruku a dalo by se říct, že mě dokonce i táhne za sebou jako nějaké neposlušné děcko. Sice se neklepu a vnitřně už se ani nehroutím, ale stejně mi přijde, že jsem oproti němu posera. Přitom, i když to ode mě asi bude znít hnusně, je možná v daleko větších potížích, než já. Právě jeho čin s bobulemi je považován za akt vzdoru. A když si to tak vezmu, jsem stále jen pěšák v téhle podivné situaci. Oproti Derekovi jsem pro vzbouřence slaboch, který pro jejich počínání ještě ani jednou nic neudělal. A přesto jsem já i má rodina v nebezpečí. Za to, že jsem se stal nedobrovolným pěšákem. Ovšem i to je lepší, než celý život žít v tomhle krutém světě. Pokud bude revoluce a já se dožiji jejího konce, pak stojí za to bojovat. A když zemřu, i tak to stojí za to. Lepší to zkusit, než si celý život klást otázky s tím nesnesitelným slovem kdyby.

Najednou se mírotvorce zastaví a my zopakujeme jeho počínání.

Stojíme před velkými hnědými dveřmi, do kterých je vyřezán emblem Kapitolu. Tohle bude jistě pracovna prezidenta. Pracovna Gerarda Argenta. Nevím proč, ale právě teď ve mně víří nepochopitelná emoce. Vztek. Místo strachu, který bych měl pociťovat, mám vztek. Gerardovi by stačilo jen lusknout prsty a po rodině Stilinských by nebylo ani památky. A i přesto chovám v této chvíli tak nesmyslný vztek. I když přece jen nějaký smysl to má. To on je strůjcem toho, že se každý rok zabíjí nevinné děti pro kapitolské hnusáky. A taky pro něj a jeho dceru. Vlastně je vztek zcela na místě.

Mírotvorce zaklepe a vejde dovnitř, načež za sebou zabouchne dveře. Nechává nás tady stát jako nějaké prašivé psy.

Podívám se na Dereka, který se dívá na mě. Jeho pohled je naprosto klidný a zároveň drsný. V jeho očích je jasně vidět, že není v klidu tak, jak vypadá. Ovšem je naštvaný, stejně jako já. Bylo by asi na místě, kdybych i já se trošku sklidnil a nasadil takový ten neutrální výraz. V této situaci to jde ale velmi ztěžka. Mám takovou chuť vběhnout do té zatracené místnosti a vrhnout se po tom starém a plešatém páprdovi, že zkrátka klidný výraz nasadit nemohu. Přitom ještě před rokem bych to dokonale sehrál.

"Co myslíš, že po nás chce?" šeptnu k Derekovi skoro neslyšně, když odvrátí pohled na dveře před námi. Poznám ale, že Derek můj dotaz uslyšel, neboť stisk jeho ruky nepatrně zesílí. Jsem si jistý, že jsou tu všude kamery, které jsou zaostřené právě teď na nás a někde sedí tlupa mírotvorců a hlídá nás. A Derek si je taky jistý. To proto jeho stisk zesílil.

"Myslím, že nic příjemného to nebude," odpoví Derek stejně slyšitelně jako já. Jeho hlas mě uklidňuje a to mi dodává pocit, že to zvládnu. Mám po boku jeho a ať to zní sebevíc naivně, vím, že pokud jsme spolu, jsme silní jako jeden. Proto stisknu jeho ruku i já silněji a jen mlčky čekám, až nás vyzvou dovnitř.

Vzpomínám si na Turné vítězů v prvním kraji. Nějak takhle vypadala chodba soudní budovy a podobně vypadali i dveře, kterými jsme prošli na pódium. Ačkoliv by se to dalo považovat za nemožné, lidé skandovali naše jména a oslavovali nás. Ovšem já se spíš věnoval fotografiím dvou splátců z prvního kraje. Velké fotografie Boyda a Liama. Pod Boydovou fotografií stála pouze stařenka o holi a ještě jeden chlapec, o něco menší než Boyd. Mohlo mu být tak dvanáct nebo třináct. Hrdlo se mi sevřelo, když jsem se podíval pozorněji do jejich tváří. Ztrápený a dalo by se říct, že i nenávistný. Ovšem ne k nám. Jejich pohledy mířily na mírotvorce, kterých tam bylo minimum. Pohled jsem přesunul i pod Liamovu fotku, na které vypadal tak nevinně a neškodně. Stáli tam dva mladí a uplakaní lidé a potom jedna dívka. Měla na krku řetízek s velkým srdcem a v něm Liamovu fotku. Všichni tři brečeli a já měl pocit, že se rozbrečím s nimi.

Ani nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle. Možná právě díky tomu, jak to tam vypadalo a jak vypadaly nenávistné pohledy Boydovy rodiny. Nevím. Zkrátka jsem se zamyslel nad krajem, ke kterému jsem choval odpor stejně jako ke Kapitolu.

Najednou se mírně pootevřou dveře a z nich vyleze mírotvorce.

"Pojďte dál," řekne tvrdě a nepřístupně. V tu chvíli s Derekem vykročíme ruku v ruce nastejno a vejdeme do obrovské místnosti. Pracovnu tvoří jedna dlouhá komoda, která se táhne přes celou protější zeď, a na které je spousta jídla a pití. Vedle nás je velká skříň s policemi, na kterých jsou knihy. Když se podívám pozorně, nejedná se o knihy, ale o záznamy ze všech ročníků Hladových her. Tedy skoro ze všech. Náš ročník chybí.

Ze stropu visí ještě honosnější lustr, než byl na chodbě a já na něj hodnou chvíli koukám. Na tom muselo pracovat nejméně třicet lidí. A právě pod lustrem se nachází pracovní stůl, za kterým stojí Argent a usmívá se. Rukou nám pokyne, abychom se posadili do křesel, která se nachází před stolem. Jsou obyčejně červená a troufám si říct, že narušují ten luxus, který tu je. Přesně proto si na ně máme sednout my. I my totiž rušíme veškerý luxus v této místnosti.

S Derekem stále ruku v ruce přejdeme ke křeslům, která jsou u sebe a posadíme se. Dodáváme odvahu jeden druhému jen tím, že se držíme. Oba totiž víme, že ať už po nás bude chtít cokoliv, nic příjemného na tomhle rozhovoru nebude. Tím jsem si naprosto jistý.

Gerard nás nespouští z očí a sedá si na svou velkolepou černě natřenou dřevěnou židli, která je stejně zdobena jako stůl. Položí si lokty na desku stolu a ruce sepne dohromady. Snaží se vypadat přátelsky, ale jeho oči prozrazují, jak moc velká zmije se v jeho těle nachází. Teď už nemám problém tvářit se poklidně a neproniknutelně. Ovšem vím, že z mých očí srší blesky vzteku, bolesti a znechucení. Nervozita a strach jako by mě opustili a neměli v plánu se vrátit.

"Myslím, že celou situaci odlehčíme, když si slíbíme, že si nebudeme lhát, je to tak?" zeptá se na oko mile Gerard a kouká na naše spojené ruce. V tu chvíli mám takové neblahé tušení, že ví o našem fiktivním šťastném vztahu. A ten pocit umocňuje fakt, že jsem o tom mluvil s Alexem na kapitolské půdě, která je vždy a všude sledována kamerami. Jsem si dokonce i jistý, že Argent ví, kdy chodíme na záchod a co celé dny děláme. Jen ta představa je naprosto zdrcující a také nechutná.

"Ano, tím bychom ušetřili spoustu času," odvětí Derek naprosto klidně. Dokonce mám takový pocit, že použil i náznak sarkasmu.

"Ano, ale asi jsme si nerozuměli," usměje se Argent a sjede pohledem znovu na naše spojené dlaně. V tu chvíli je víc, než jasné, že o tom ví. A Derekovi to také zjevně došlo, jelikož jeho stisk v tu chvíli povoluje, až se nakonec naše ruce odpojí. "Skvělé, že se chápeme."

"Proč jsme tady?" zeptám se tvrdým hlasem a ani si neuvědomuji, jak vzdorovitě má otázka zní. Dokonce i Argentovi zmizí úsměv z tváře a probodne mě pohledem. V tu chvíli si připadám jako malý pán a nejraději bych sjel z křesla na podlahu.

"Dobrá, nač chodit okolo horké kaše," pronese nakonec s posměškem v hlase holohlavý prezident. "Máme tu jistý problém." Všimnu si, jak v ruce svírá malé ovládání a před námi stojí krabička, která představuje projektor. Argent zmáčkne nějaké tlačítko a přede mnou a Derekem se objeví scéna, na kterou nemohu zapomenout. Scéna, která se mi vryla do paměti stejně tak, jako vraždy, kterých jsem se dopustil. Okamžik, kdy jsem měl správně zemřít.

Sleduji totiž Dereka, jak křičí, že nebudou mít ani jednoho z nás, načež uchopí pytlík s bobulemi a vsypává si jich několik do dlaně. Chytám ho za ruku a říkám, aby to nedělal, ale on se jen usměje a znovu zopakuje to, co řekl před tím. Nebudou mít ani jednoho z nás. Pak ho políbím. Moc dobře si pamatuji, jak jsem v tu chvíli chtěl ještě naposledy okusit ty jeho rty. Tenkrát jsem si myslel, že mě doopravdy miluje. Jenže teď ten jeho zmatený pohled, který mi po tom polibku věnoval, plně chápu.

Jede mi po zádech husí kůže, když vidím, jak mi Derek vsypává hrstku bobulí do ruky a společně počítáme do tří, načež si dlaně přesouváme k ústům. A chvíli ne to se ozve hlas Caesara, že máme přestat. V ten moment Argent nahrávku vypne a mně je jasné, že naše hry v té polici nechybí. On je má u sebe.

"Problém jménem bobule," usměje se slizky Argent. Cítím nepříjemnou nevolnost v oblasti břicha. "Jak jistě víte, alespoň ty Dereku, v krajích váš čin pochopili jiným způsobem, než jako akt pravé lásky. Vyložili si to jako akt vzdoru." Zaráží mě to, jak řekl, že alespoň Derek by měl vědět tuto podstatnou informaci. Ano, jistě, Derek vypadá mnohem chytřejší, než já, ale jsem starostův syn a o ostatních krajích mám daleko větší přehled, než Derek. Nechápu to.

Bojím se jen otočit na Dereka, aby si to Argent nevyložil tak, že jsme si nějak domluvili další lži. Proto nasazuji opět svůj nepřístupný pohled, i když celým mým tělem projíždí zmatek. Derek jistě ví něco víc, než já.

"A na vás bylo, abyste je na Turné vítězů přesvědčil o vaší lásce." Proč sakra mluví jen k Derekovi? Jak sakra ví, že mě Derek nemiluje? Co se to sakra děje? "O panu Stilinském jsem nepochyboval, že je do vás blázen. Sám jsem viděl několik zamilovaných outsiderů, ale ty Dereku, žádná ta jiskra lásky v tvých očích neproběhla," říká svým ohavně skřiplavým hlasem. Začíná se mi opravdu dělat nevolno, neboť jsem si jistý, že mi Derek něco zatajil.

"O tom jsme spolu ale mluvili krátce před Turném vítězů Dereku a ty jsi měl za úkol přesvědčit mě," vyřkne a se mnou se začne točit celý svět. Derek mluvil s Argentem před tím zvráceným Turné. Měl ho přesvědčit, že mě miluje. Proto se ke mně choval celou dobu tak pozorně. Opět předstíral náklonost...

***
Tak lásky, jsem tu se sedmnáctou kapčou Hunger Games. Matně si vzpomínám, že tuhle jsem psala tak před dvěma týdny a třikrát jsem jí přepisovala, aby byla alespoň nějak důstojná. Snad se vám tedy líbí.☺

Tak, co vy na to? Derek měl před Stilesem tohle obrovské tajemství. Jak myslíte, že Stiles zareaguje?😮

Prozradím vám, že i tento díl bude mít přesně 26 kapitol a mně se včera v noci povedlo dopsat tu poslední. Opět to končí otevřeně a tentokrát mnohem hůř, než první díl. A jelikož už to mám dopsané, nevidím problém v tom, abych kapitoly zase vydávala každý den.☺

A ještě jednou vás chci pozvat ke svému novému příběhu Doppelgängers nebo abyste si napsali o povídku v knize Povídky na přání. Tak snad se vám dnešní kapitolka líbila.😍