Všichni mlčky sedíme a koukáme do promítače. Tedy alespoň já. Nemohu se vzpamatovat z toho, že Erica dostala známku dvanáct. Jak je to možné? Za celých sto jedna let existence Hladových her se nikdy nikomu nepovedlo dosáhnout dvanáctky. Vsadím se, že v tuhle chvíli mezi všemi lidmi v Panemu propuká debata o Erice Reyesové z dvanáctého kraje, která si vysloužila nejvyšší hodnocení.

Je mi jasné, že tohle vymysleli tvůrci, aby se Erice pomstili za drzost, kterou projevila. Je to trest, který ji čeká v aréně. A samozřejmě, že i Alexova jedenáctka je jeden velký podfuk. Ovšem čím se provinil on? Vždyť přišel do bytu úplně nadšený ze svého výkonu. V tomhle nebude zášť jen proti sourozencům Reyesovým. Tohle má co dočinění s tím, co se děje v krajích a kdo za tím stojí. Derek. To netrestají jen Alexe s Ericou, ale také Dereka a s ním i mě. Vědí totiž, že díky těmto vysokým známkám půjdou po Erice s Alexem ostatní splátci jako diví. Budou v nich vidět tu největší hrozbu. A až je, nedejbůh, ostatní splátci zabijí, bude to výstraha jak pro nás dva, tak i pro buřiče.

"Dobrá, mám dvanáctku. Už teď mě budou chtít zabít, takže..." vysloví Erica, čímž protne ticho v obývacím salónku. Překvapuje mě tvrdost jejího hlasu. Zdá se tak bojovná. Jako by tu před chvílí neseděla žádná uplakaná holka, která se bála o svou matku. To děvče je mnohem silnější, než jsem si doposud myslel.

"Budou vás chtít zabít hned ze začátku, takže si budeme muset vymyslet nějakou taktiku, kterou je přechytračíme," ozve se najednou Derek naprosto odhodlaně. Cítím z něj jistou nervozitu, vztek a zároveň zapálení pro věc. Tenhle čin od tvůrců ho jistě nenechal chladným. Ostatně mě také ne a souhlasím s ním.

"Vymyslíme už na rozhovory hru, kterou je přechytračíme!" přidám se do konverzace i já a pohlédnu k sourozencům. Stále se drží za ruku a oba mají ve tvářích to stejné. Vztek. Jsou odhodlaní bojovat a to je jedině dobře. Navíc jejich známky přitáhnou sponzory, díky kterým jim budeme moct zajistit menší ochranu.

"My s Maliou vymyslíme garderóbu, kterou jistě všechny uchvátíte. Už tak se mluví jen o vás a po těhle známkách o vás nikdo nebude pochybovat. Ať už byl záměr tvůrců jakýkoliv, sekli se a to hodně," usměje se Lydia na Reyesovi, kteří se teď pro změnu koukají na ní. Lydia má pravdu. Ať už zamýšleli cokoliv, Alex s Ericou se stali hitem letošních Hladových her už při sklizni. Není člověka tady v Kapitolu, který by o nich nevěděl. A ostatně v krajích musí být něco jako druhou jiskrou v ohni.

"Chtějí hrát hru, mají ji mít. Teď jim ukážeme, že jsme jeden tým, který spolu drží," ozve se Allison, načež si přisedne k sourozencům a chytne jejich ruce. "Udělám cokoliv pro to, abyste odtamtud vyvázli!"

"Oba se odtamtud ale dostat nemůžeme," namítne Alex. Ihned si vzpomenu, co mi řekl na té střeše. On má v plánu ve správný čas zemřít jen, aby se jeho sestra vrátila domů. Zamrazí mě při té představě, že umírá. Vím, že to opakuji pořád dokola, ale je těžké se srovnávat se svými problémy a teď ještě koukat na nevinnou tvář dvou sourozenců, kteří se již za tři dny vydají do arény smrti.

Nikdo na jeho námitku nebere zřetel. Všichni jsme totiž utichli. Je to hrozné, ale bohužel má pravdu. Pokud hry dotáhnou až do konce, přežije pouze jeden z nich. A ten druhý se vrátí jako troska vytvořená Kapitolem. Neumím si představit, jakou bolest v sobě právě teď musí dusit. Znají se od malička. Jeden s druhým prožívali štěstí, bídu, smutek. A teď by se měl vrátit jeden z nich s vědomím, že se stal vítězem na úkor smrti toho druhého. Pro mě je to naprosto nemyslitelná představa. Je to jako bych se do arény vydal já se Scottem. Raději bych se zabil už před začátkem her, než žít s vědomím, že ho uvidím umírat.

***

Ležím v posteli a snažím se alespoň trochu prospat, ale nemohu zabrat. Derek usnul před malou chvílí. Jsem rád, že aspoň někdo z nás dvou může spát.

Srdce mám sevřené v ocelové pěsti a dech se mi po každém druhém nadechnutí zadrhává. Do očí se mi hrnou slzy a já tenhle pocit beznaděje zkrátka nedokážu zahnat. Myslím na to, co s těmi dětmi bude. Ať už se snaží vypadat sebevíc silně, moc dobře dokážu vycítit jak moc se bojí. I já se tenkrát bál. Hodně moc. Ale jejich strach je jiný, než ten můj. Já se totiž bál sám o sebe, kdežto oni se bojí jeden o druhého. Jim nejde o sebezachování. Jim jde o zachování toho druhého.

Nakonec slzy neudržím a nechám je se probojovat ven. Nezvládám to. Je to, jako by se moje noční můry stávaly pomalu skutečností. Už mám na rukách krev tří lidí. Nedokáži vydýchat, jestli se těm dvěma něco stane. Nejsem stavěný na to, abych byl mentorem. Pomalu jsem ještě ani nezačal a už na to nemám sílu. Jak jen budu schopný se koukat na ty dva až budou trpět? Až po nich půjdou ostatní splátci? Nevydržím to. Jsem si tím jistý.

Já nejsem tak silný jako je Derek, který se snaží uvažovat racionálně i v těch nejhorších chvílích. On nepřichází o rozum tak, jako já. Nevím, jak to někomu vysvětlit. Jak se s někým podělit o to, co mě tíží. Vždyť ani já si prakticky nejsem jistý, co všechno z toho, co mě tíží, je skutečné. Nechci brečet, ale neovládám to. Chci pomáhat. Chci vymyslet plán. Ale můj mozek zkrátka rezignoval už před rokem. Jako by explodoval.

Najednou se mi tenhle pokoj i Derekova přítomnost zdají naprosto ztísňující. Musím odtud vypadnout, jinak se již dočista zblázním.

Pomalu se vymaním z Derekova sevření a vyběhnu z pokoje. Špatně se mi dýchá. Potřebuji okamžitě na vzduch. Ani nevnímám to, jak mi z tváří stále kanou slzy. Nebo jaké je mi vedro, a to i přesto, že mám na sobě jen bílé triko a kraťasy. Jen prostě utíkám k žebříku na střechu. Je to jediné místo, kde se mohu pořádně nadechnout. Udělal by tohle normální člověk? Nejspíš ne. Já ale nejsem normální. Už rok nejsem.

Ani nevím, jak jsem se ocitl bosý na té betonové podlaze střechy, ale jsem rád, že tu jsem. Čerstvý vzduch, který se mi dostává do plic, pomáhá dostat mé srdce alespoň trochu z toho sevření. Beton, na kterém stojím mě krásně studí do chodidel a zbavuje mě té příšerné teploty, které moje tělo nabralo.

Pomalým krokem přejdu až k zábradlí a podívám se dolů. Chtěl bych skočit a všechno to ukončit. Chtěl bych tak moc někomu říct, jak se bojím. Jak mě tohle celé sžírá. Výčitky svědomí za to, co jsem provedl. Zhrzenost za to, co mi udělal Derek. Nenávist ke Kapitolu za to, co nám provádí. Nenávist sám k sobě, že nemám sílu vůbec na nic. Jak mám těm dvěma pomoci, když ani já sám si nevím rady, co mám dělat? Jak můžou být Derek s Peetou tak vklidu, když ví, kolik toho je v sázce?

Opět mi stékají slzy po tváři a k nim se přidávají i vzlyky. Otočím se a sednu si na ten beton, načež si hlavu opřu o betonový zátaras, který drží zábradlí. Před očima vidím Aidena s Ethanem a Thea. Zabil jsem je. Chladnokrevně jsem jim vzal život. Pak se k nim přidávají i Alex s Ericou. I oni za moje chování zaplatí cenu nejvyšší. Bude moje vina, až se jim něco stane. Každý škrábanec, říznutí, popálení...zkrátka všechno, co se jim přihodí už teď leží na mých bedrech. Je to moc velká zodpovědnost a já to nezvládnu. Nedokáži jim pomoct. Nemám na to sílu.

"Scotte?" zeptá se mé mladší já, když vidí, jak se snědý a trošičku otlučený chlapec kouká po všem, co je na mém stole ve starém pokoji. Moc toho tu není. Jen jedno menší zrcadlo, kdyby se mé mladší já náhodou chtělo někomu líbit, pár menších autíček vyrobených ze dřeva, miska se sušenkami, které si od nás z pekařství nikdo nekoupil, a malá kostička vyrobená také ze dřeva.

"Hm," ozve se nepřítomně Scott. Sleduji to vše jen jako divák a všímám si obou sedmiletých chlapců. Jeden z nich vypadá vesele a upraveně. Druhý oproti němu působí značně nevhodně a dalo by se říct, že i špinavě. Já a Scott. Kdysi.

"Co budeme dělat?"

"Co bys chtěl dělat?"

"No já nevím, mohli bychom hrát na schovku."

"Dobře, ale pykáš ty, protože jsi to navrhnul!" řekne uštěpačně Scott a začne se mému mladšímu já posmívat. Pousměji se také, protože si vybavuji ten okamžik, jak mě to tenkrát namíchlo a proklínal jsem se v duchu, že jsem to navrhoval.

"Fajn!" řekne napruženě moje mladší já, načež se opře o velkou almaru a začne počítat. Sleduji Scotta jak vybíhá z pokoje a usmívá se u toho. Moje mladší já mezitím odříkává jedno číslo za druhým takovou rychlostí, že to ani nestíhám vstřebávat. A než se stačím vpamatovat, malý Stiles už vybíhá z pokoje za Scottem.

Běžím za ním a sleduji ho, jak se jeho nohy motají. Chci na něj zakřičet, aby zpomalil, ale jako by moje hrdlo přišlo o veškeré hlasivky. A pak si vybavuji, co je tohle za vzpomínku.

Najednou malý Stiles padá k zemi a jen v kraťasích se sveze po dost drsném koberci. Z jeho hrdla se ozve zvířecí výkřik, když na svých kolenách ucítí štípání, stejně jako já v tuhle chvíli, a nakonec spatří i stékající krev.

Odnikud najednou vyběhne Scott a hned za ním běží i můj (náš) otec. Řekne Scottovi, aby doběhl za mou mamkou dolů pro obvazy, zatímco se kouká malému Stilesovi na krvavá kolena. Malý Stiles nepřestává brečet. Štípe ho to, přesně tak jako mě.

"Stilesi, upokoj se," řekne klidně otec a usměje se na to malé plačící škvrně.

"Když ono to - to bolí tati," vyhrkne ze sebe mezi vzlyky.

"Jenže na světě existují horší bolesti, než jsou odřená kolena Stilesi. Musíš být silný a překonat to. Protože každá bolest je k něčemu užitečná a v budoucnu přináší ovoce. Takže když teď přestaneš brečet, tak tě vezmu někam, kde jsi ještě nebyl, chceš?" zeptá se a já se usměji. To je totiž jedna z těch nejhezčích vzpomínek, kterou mám. Tenkrát jsem si uvědomil, že otec má pravdu. Každá bolest mi vždy přinesla něco dobrého. Až na tu, kterou prožívám teď. Té se už nikdy nezbavím. Je totiž horší, než cokoliv, co jsem zažil dříve. Je nepřekonatelná. A zatím mi žádné ovoce nepřinesla.

Ucítím na svém těle teplo a na pravé paži něčí stisk. Jsem opřený o něco tvrdé a zadnice mě bolí tak, že ji skoro ani necítím. A pak si vzpomenu. Prudce otevřu oči, do kterých mě rázem bodne sluneční světlo, a tak je rychle zavřu.

Musel jsem usnout na té střeše, ale jak? Nevzpomínám si, že bych zavíral oči. Nejspíš to můžu připsat jen té ztrátě kontroly, která se dostavuje čím dál tím víc. Moje mysl je ale teď zabraná něčím jiným. Tím snem. Ať už se mi ten nahoře snažil poslat jakoukoliv zprávu, nepochopil jsem ji. Nebo možná pochopil, ale tohle není obyčejná bolest. Tohle je bláznovství, kterého jsem se stal součástí. Kdyby mě nechal před rokem zemřít, nic takového by se teď nemuselo dít. Všechno mohlo být v naprosté pohodě.

Otevřu pomalu oči a uvidím před sebou Derekovu tvář. Kouká na mě zmateně a zároveň bolestně. Stalo se snad něco? Jistě se o mě bál, když mě nikde nenašel. Já ale zkrátka nemohl být v tom pokoji. Nevydržel bych to a přišel bych o rozum úplně. Nevím, jak bych mu to měl vysvětlit. Možná to zažívá stejně, ale pochybuji. On nepřichází o rozum. Někde v hloubi duše ale určitě ví, že mi není pomoci. Jen si to nechce připustit.

"Dobré ráno," vyloudím ze sebe chraplavě, načež se protáhnu a několikrát uslyším mírné zapraskání kostí. Asi musely být ztuhlé stejně tak jako svaly.

"Jsi v pořádku?" zeptá se Derek místo pozdravu a stále mi věnuje ten jeho starostlivý pohled.

"Nejsem," odpovím, ale dál to nerozvádím. K čemu taky? Ví, co mi je. Ptát se na to nemusí.

Uslyším jen povzdechnutí. Ne takové, které vám říká, jaký jste beznadějný případ. Spíš je to ten typ povzdechnutí, kdy ten dotyčný neví, jak vám má pomoct.

"Nedělej si starosti. Jen jsem v noci potřeboval na vzduch, protože mě všechno tížilo. Nakonec jsem tady musel usnout," uklidním ho a vyhoupnu se na nohy. Ta jedna funkční, ve které mám ještě cit, je naprosto dřevěná a brní mě. Tou druhou naštěstí mohu pohybovat profesionálně, a tak se snažím dokulhat, ovšem Derek mě vyzvedne do náruče a odnáší mě k plechovým dveřím. Alespoň takhle mi může pomoct.

***

Poté, co mě přenesl nějakým způsobem až do bytu, jsem se osprchoval, nasnídal a pobavil se o nějakých věcech s Lydií, která přišla již časně ráno, aby si znovu změřila Alexe. Ještě nemá jeho rozměry úplně tak v malíku jako ty moje. Dnes totiž přichází na řadu ta část, kdy budeme oba naše svěřence připravovat na rozhovor a já dostal úlohu cvičného rozhovoru. Vzhledem k mým posledním výkonům se nedomnívám, že bych byl ten nejlepší kandidát, ale co už. Nějak to s nimi zvládnu. Přece jen jsou mnohem nadanější, než jsem si myslel.

Když už se v obývacím salónku s Derekem připravujeme na rozvržení práce, cinkne výtah a oba zpozornímě. Samozřejmě včetně sourozenců, Peety a také Allison. Všichni tu jsme, tak kdo by to mohl být?

Najednou se objeví muž v bílé uniformě s helmou na hlavě. Jeden z mírotvorců. Okamžitě se mi rozbuší srdce a zastaví dech. Určitě nám přišel oznámit něco o našich rodinách. Určitě někdo zemřel. Moje mysl v tu chvíli pohlcuje vlna tragických scénářů, díky kterým moje rodina trpí. Celý se roztřesu a vyhledám Derekovu ruku, načež ji obrovskou silou zmáčknu. Potřebuji se teď něčeho držet.

"Pan Stilinski a pan Hale půjdou se mnou," skoro až zakřičí mírotvorce. Buď nás chtějí uvěznit a nebo zabít.

"Proč?" vyjeknu dřív, než to stačím promyslet. Každopádně je z mého hlasu cítit beznaděj, která mě pohlcuje od hlavy až k patě. Z toho už se nevyvléknu.

"Prezident Argent si vás oba žádá," řekne, načež se otočí a odejde. Ovšem já ztuhnu a nemám se k tomu, abych někam šel. A podle toho, jak i Derek stojí zaraženě na místě, si troufám tvrdit, že dostal taky strach. Co by totiž ten slizký had mohl chtít?...

***
Je úterý a já přicházím s novou kapitolou Hunger Games. Tahle je taková beznadějná a hodně deprimující. Zpětně si uvědomuji, že vlastně celý tenhle příběh je deprimující. Ale co už? Každopádně doufám, že se vám kapitolka líbí.☺

Co myslíte, že by Gerard mohl chtít po údajných milencích z dvanáctky? A co říkate na tu vzpomínku? Můžu vám prozradit, že v příští kapitolce se dozvíte něco, co Stilese nenechá chladného.☺

Hrozně vám opět děkuji a chci vás pozvat ke svému novému příběhu s názvem Doppelgängers. Sterek v tom sice nebude hrát roli, ale i tak si myslím, že pokud máte rádi Teen Wolf by vás to mohlo zaujmout. Takže vám moc děkuji.❤