V tu chvíli by bylo slyšet i padající rozemleté zrníčko kávy. Všichni zůstali zkoprnělí a hleděli na Ericu, jako na zjevení boží. Včetně mě. Nezmohl jsem se ani na to, abych pozvedl sklenku s vodou ke svým rtům a pořádně se napil, přestože jsem měl v tu chvíli v puse naprosto vypráhlo. Jako by se zastavil čas. A Erica přejížděla pohledem z jednoho na toho druhého.

Pohledem jsem zabrousil na Dereka, který se tvářil naprosto vyrovnaně. Erica mu o tom musela už jistě říct, když za ní byl. Přesto se mu v očích zračil šok. Všichni jsme věděli, že to nevěstí nic dobrého a tvůrci se jí jistě pomstí.

"Teda páni," vyřkne jako první Allison a z nepochopitelných důvodů se začne smát, čímž uvrhne v nepochopení i samotnou Ericu, která se uslzenýma očima dívá na černovlásku vedle Peety. "Jako to musel být sakra mazec!"

"Allison, uvědomuješ si, co to pro nás znamená? Co to pro ně znamená?" ukáže Peeta na sourozence Reyesovi a ve tváři je stále klidný. Nechápu, jak to ten chlap dělá. "Vždyť je -"

"Co? Potrestají?" pronese ironicky černovláska, načež sklidní svůj smích. "Peeto, vzpamatuj se. Oni už je potrestali víc, než dost. A pokud u rozhovorů vymyslí nějaký podraz, my je jistě přechytračíme!" mrkne na mě a na Dereka, načež svůj pohled přenese na Ericu, na kterou se mile usměje. V jejích očích vidím odhodlání. A myslím, že se v ní něco zlomilo tou poslední sklizní. Od té doby se chová s nadhledem a nebojí se vyjádřit svůj názor. To už vlastně prakticky ukázala svou, Alexovou a teď už i Eričinou broží. Ona dává jasně najevo, na čí straně stojí.

"Souhlasím s Allison," vyhrkne najednou Lydia, která opět vypadá půvabně. Upije ze své sklenky a mrkne na Allison, která se zatváří vděčně. "Myslím, že tím, že oba," ukáže na Ericu s Alexem, "byli vybráni do Hladových her, je trest postačující!"

"Co bude s naší mámou?" zeptá se vyplašeně Alex a pevně Erice chytí ruku. Ne proto, aby jí ublížil, nýbrž aby věděla, že i on má strach. A pak mi něco naznačuje, že by jejich matce neublížili už jen z principu. Lidé z Kapitolu by se dožadovali odpovědí, proč právě matka Reyesových byla popravena. Individuální hodnocení jsou totiž přísně tajná záležitost a to, co uděláte tam, se nikdo nedozví. Je to přísně zakázáno. Ostatně jako všechno v krajích. Tady je to ale především, aby ostatní splátci nevěděli, co předvedli.

"Neublíží jí," vyhrknu dřív, než si to stačím v hlavě všechno uspořádat. Jenže teď je pozdě, abych nad svou myšlenkou dumal. Musím dokončit to, co jsem začal. "Lidé by se ptali, co ta žena provedla. Nebo co jste provedli vy. A podle toho, jak jsem informovaný, jsou individuální hodnocení přísně tajná, tudíž by nemohli prokázat dostatečný důvod o vaší vině. Ubrali by vám šanci na vítězství a to, jak stojí v pravidlech Hladových her, je zakázané."

"Ano, Stiles má pravdu. Vyzrazování dovedností je přísně zakázáno a je to jedno z psaných pravidel Hladových her. A Hladové hry skoro žádná pravidla nemají. To proto si lidé pamatují tenhle přísný zákaz," přitaká mi Peeta. Pohledem zajedu k sourozencům, kteří se tváří stále rozrušeně, ale už ne tak, jako před chvílí. Zřejmě je můj argument přesvědčil.

V mysli mi hloubá otázka, jak ji potrestají, jelikož jim to s Derekem loni nevyšlo. Stále žije a navíc nespokojeným lidem poskytl jiskru, která pomalu, ale jistě přerůstá v neuhasitelný požár. Když jí dají vysoké číslo, ostatní splátci ji budou chtít hned zabít, protože by mohla být hrozbou, ale zase jí tím zajistí sponzory, které bude pro pobyt v aréně potřebovat. Na druhou stranu, když jí oznámkují menším číslem, pro ostatní splátce nebude představovat hrozbu a nechají její smrt náhodě, což je plus pro Ericu, ale zase přijde o sponzory, které jsme s Derekem pro ni mohli sehnat. Každopádně výsledky budou za necelých deset minut a já mám pocit, že si tu ukoušu nehty. Potřebuji malou sklenku něčeho tvrdšího.

Ani jsem nezaregistroval, že se ostatní začali bavit mezi sebou. Proto vstanu a přejdu k avoxké dívce, načež jí do ucha pošeptám svou prosbu. Zatváří se překvapeně, jelikož po několika sklenkách vína by se mohlo zdát, že už mám pro dnešek každodenní dávky alkoholu dost. Opak je ale pravdou. Uvědomuji si, jak je nebezpečné si zahrávat s alkoholem a moc dobře vím, že existují lepší činnosti, jak zahnat svůj žal. Ovšem já prakticky nic neumím. Ani pořádně péct a to pocházím z pekařské rodiny. Jediné, co jsem ovládal je hod oštěpem. Od arény jsem ale žádný oštěp pořádně neviděl a taky nechci. Nechci si ještě víc připomínat to, co jsem udělal.

Dívka ke mně doběhne se sklenicí průzračné tekutiny a já jí věnuji jeden ze svých širokých úsměvů. V jejích zašedlých očích se zračí starost. Zřejmě i ona má starost o to, aby se ze mě nestal alkoholik. Bohužel si myslím, že už alkoholikem jsem. Chci do sebe hodit celý obsah sklenky a nakláním ji ke svým rtům, když v tom mě někdo chytí za předloktí a prudce otočí k sobě. Už chci začít ječet nebo se nějak vymrštit a toho syčáka paralyzovat, jelikož z arény jsem si odnesl i věčný život ve střehu, ovšem jakmile uvidím tu zelenou zář v jeho očích, veškeré obavy mě opustí. Srdce mi ale stále bije jako splašené a nepřidává mi na uklidnění ani to, že Derekův obličej brunátní hněvem. Nemůže mě alespoň pro jednou nechat na pokoji a neplést se do mého života? Já chápu, že má o mě starost, ale zkrátka už to přehání.

"Co po mně chceš?" vyjedu na něj potichu, abych ostatní nevyrušil z konverzace. Jeho stisk je silný a jsem si jistý, že mi tam zůstane pořádná modřina.

"Nebudeš tolik pít!" řekně naprosto klidně a zároveň razantně. Tvrdost v jeho hlase mi říká, že mi nedovolí vypít tu sklenku. Ovšem kdo je on, aby mi poroučel? Apeluje snad na to, že mě zachránil? Nebo že ho miluji? Ať už se spoléhá na cokoliv, mýlí se. Vždy se totiž ke své činnosti, ať už je jakkoliv riskantní, vrátím.

"Ty mi nemáš co rozkazovat a buď tak laskavej a pusť mě!" vjede do mě vztek. Zřejmě už to víno i docela působí, jelikož nejsem ten typ, který by si vybíjel svůj vztek na nějaké lidské bytosti. "A laskavě mě to nech vypít, ano?"

"Stilesi, ničíš se! A já se na to nebudu dívat," řekne zraněným tónem hlasu. Ovšem ani to mě nedokáže přesvědčit. Ba naopak, zvedne to hladinu vzteku ve mně.

"Tak se na mě nedívej. Nestojím o tvou pozornost. Nechci, aby ses ke mně choval mile jen proto, že jsem do tebe zamilovanej. A nemusíš se ke mně chovat mile, jestliže máš výčitky svědomí! Nestojím o tvou péči. Nestojím o nic!" vztek mě nutí mu všechno říct. "Chci jen umřít a mít od všeho pokoj, chápeš? Stává se ze mě blázen. Už ani nerozeznám skutečné od iluze, není to vtipný?" zasměju se falešně, i když mám pocit, že se tu za chvíli sesypu jako hromádka neštěstí. Pravdou je, že stojím o to, aby byl se mnou. Aby mě chránil. Aby se o mě postaral. Ale on se musí postarat o svou rodinu a já o svou. Není čas, abychom se starali jeden o druhého.

"Stilesi," šeptne beznadějně a jeho zelené oči se začnou lesknout. Něco se ve mně hne a já stisk dlaně na sklenici povolím. Nechci ho vidět brečet. Znovu už ne. To on je ten silnější z nás dvou. Jakoupak mám já naději, když on se sesype? Ano, jsem sobec, myslím stále jen na sebe.

Nakonec vysmeknu svou ruku z jeho sevření a on sklenici s alkoholem uchopí do své ruky, načež pokyne avoxce, aby ji odnesla. Sklopím hlavu dolů a celým tělem mi projede teplo. Stydím se za sebe.

"Promiň," kňuknu a očima vyvrtávám díru do země. "Tohle nebylo v plánu. Promiň. Omlouvám se, jsem idiot," dodám. Překvapí mě, když ucítím na svých zádech jeho hřejivé dlaně a následně jeho teplou hruď na té své. Je to tak uklidňující pocit, že ani nevím, jestli je vůbec tohle skutečné.

"Zvládneme to. Vím, že se to říká lehce a koná těžce, ale já ti slibuju, že ti pomůžu tohle všechno zvládnout. Stejně je to moje vina. Musím to napravit," zašeptá a sevře mě v objetí ještě víc. Nebráním se. Právě naopak. Svými dlaněmi si ho kradu kousek po kousku víc. Nechci, aby mě už někdy pustil. Jedině s ním se cítím relativně v bezpečí. I když vím, že ani jeho náruč nezabrání Kapitolu, aby nám toho nebezpečí do života nevlil trochu víc.

***

Sedíme před promítačem a čekáme, až se na obrazovce objeví Caesar a začne mluvit o dnešním hodnocení. Sourozenci Reyesovi sedí vedle sebe a drtí si dlaně. Totéž dělám já s Derekem. Jeden druhému se snažíme nevědomky zlámat kůstky, které drží naši ruku v celku. Napjatě očekáváme zdrcující dopad Eričinina chování. Nevím, zda si přát, aby získala nízkou známku a tím menší ohrožení života ostatními splátci, či vysokou známku, která přitáhne sponzory.

U Alexe stále nevím, co si myslet. On je taková tichá myška, která svou práci odvede v tichosti a dá do ní veškerou svou vůli. Pokud dostane on vysokou známku, profesionální spláci s ním buď uzavřou pochybné spojenectví, což se stává málokdy, anebo se stane jejich další kořistí, která bude muset rychle zmizet. Nepochybuji o tom, že Alex získá v hodnocení minimálně osmičku. Ovšem nemohu se spoléhat na intuici. V Hladových hrách není fér nic. A vlastně ani život sám o sobě není fér. Život zde v Panemu je vlastně takový zvětšený prototyp Hladových her, jelikož právě ten hlad zabíjí lidi, kromě mírotvorců, nejvíce.

"Tak a je to tady!" ozve se najednou od promítače a veškeré mé smysly zpozorní. Teď nadchází chvíle, kdy se všichni dozvíme, jak dopadli naši svěřenci. Pohledem projedu všechny v místnosti a ignoruji ty prolhané žvásty Caesara o tom, jak je Kapitol úžasný. Lydia s Malií sedí na úplném kraji a vypadají obě vyrovnaně. Zřejmě už jsou zvyklé na to hrát divadlo i mezi přáteli. Dál se podívám na Allison, která si okousává dlouhé nehty a ve tvářích je naprosto červená. Bojí se o své nové svěřence. Zároveň uvidím v jejích očích i něco, co se podobá odhodlání. K čemu je sakra odhodlaná?

Dál je tu Peeta s kamennou tváří, kterou moc dobře neumí zamaskovat to, jak i on je nervózní z toho všeho. Ovšem i on má v očích odhodlání, a tak mě něco napadá. Má nějaký plán a seznámil s ním Allison. Sourozenci Reyesovi se stále křečovitě drží a propalují promítač pohledem. Pak svůj pohled přetočím na Dereka. Nevím proč, ale brunátní opět hněvem. Zřejmě čeká podraz. Nedivím se. I loni to byl od tvůrců her pořádný podraz. Vlastně celé naše hry byly jeden velký podraz, díky kterému se Derek nakonec musel postavit Kapitolu.

Fotky splátců běží jedna za druhou. Nejdříve vždy chlapec a pak dívka. Největší skóré, kterého zatím dosáhli oba splátci z jedničky, dvojky a čtyřky, byla desítka. Třetí kraj si vysloužil za chlapce sedmičku a za dívku devítku. Chlapec z pátého kraje má osmičku a jeho spolukrajanka, dvanáctiletá dívenka, má pouze pětku. Chudák děvče. Oba krajané ze šestky mají osmičku. To samé ze sedmičky. Osmička si získala za chlapce devítku a za dívku šestku. Oba z devítky mají šestku. Chlapec z desítky si vysloužil devítku a dívka desítku, což je překvapení snad pro všechny. Jedenáctka má za oba splátce šestku. Takže dohromady sedm splátců má desítku, což není moc dobrá zpráva. Každopádně teď přichází ten rozhodující okamžik, kdy se dozvíme, jak dopadli naši dva spolukrajané.

Na obrazovce se objevuje Alexova fotka s rozcuchanými vlasy se stříbrným odleskem ve cvičebním úboru. Vypadá velmi unaveně, ale zároveň odhodlaně. Srdce cítím až v krku, jak moc se snaží probít ven. Tohle je snad ještě horší, než před rokem. Tehdy šlo o život nám. Jenže teď máme v rukou životy dvou mladých lidí. Jejich rodiče od nás očekávají maximum.

"Tenhle pohledný chlapec pochází z dvanáctého kraje. Jeho jméno je Alex Reyes a dostává známku," Caesar se odmlčí a já mám chuť si ho najít a vybít si na něm v tuhle chvíli veškerý svůj vztek. Pak se ale stane něco, co bych nečekal, "jedenáct!"

Počkat cože? Jedenáct? To je taktika tvůrců, ale za co? Vždyť Alex nic neudělal. Nikdo se neraduje, všichni mlčíme. Dokonce i Alex s Ericou. Oba pochopili, že tohle znamená, že Alex se stává teď prioritou číslo jedna na žebříčku ostatních splátců. Ovšem i na žebříčku sponzorů, což je skvělé.

"A poslední je tu tahle mladá slečna z dvanáctého kraje, jejíž jméno je Erica Reyesová," prohlásí Caesar a já zmáčknu Derekovu ruku ještě víc. Mám chuť rozbít ten zatracený skleněný stůl v jídelně, jen abych potlačil svůj vztek na ty parchanty.

Erica se na fotografii tváří bojovně a nejvtipnější na tom je, že fotografové omylem zabrali i její brož, což vyburcuje povstalce. Nevím, zda je to pro nás dobře či špatně.

"A Erica získává známku," opět se ten svinský parchant odmlčí, ovšem začne se tvářit zaraženě a já hned zjišťuji proč, "dvanáct."

***
Krásnou slunečnou neděli vám přeji. Jsem tu s novou kapitolou Hunger Games, která přináší nemilé překvapení. Snad se vám tedy líbí.☺

Co myslíte, dokáží využít naši hrdinové toho, že Erica poprvé v historii Hladových her získala nejvyšší hodnocení z výcviku? Jak na to bude reagovat celý "vlčí" tým? Ráda bych znala vaše teorie.☺

Mám na vás menší dotaz. Sice je konec tohoto dílu ještě v dáli, ale chtěla jsem se vás zeptat, zda byste stáli o třetí díl? V hlavě už mám spousty nápadů, že mnohdy vstrkávají nápady ještě do tohohle dílu. Proto jsem si pořídila notes, abych si to všechno zapsala a promyslela. Pokud by tedy byl zájem, zanechte mi komentář (třeba jen jednoslovný - Ano/Ne). Budu vám moc vděčná.😉

A na závěr vam opět děkuji za vaší podporu. Nejen u této, ale u všech ostatních knih na mém profilu se zvětšují čísla a přibývá vás. Jste neuvěřitelní a já si opravdu cením všeho, co pro mou tvorbu děláte.❤