Uběhly dlouhé tři dny, během kterých nás Peeta představoval mnoha lidem. Někteří z nich byli dokonce i naši bývalí sponzoři, ale stále nevím, kdo mi tenkrát poslal ty kapky do ucha a tu mast. Peeta mi totiž vysvětlil, že i to, že víme, kdo byl náš sponzor je značně netaktní, jelikož by mentoři potom mohli očekávat, že ti samí sponzoři budou zásobovat dárky spláce z dvanáctky i letos. Takže jsme s Derekem dělali, jakože o ničem nevíme.

Hodně mě překvapovalo, že se se mnou lidé vybavovali sami bez toho, aniž bych za nimi musel nějak dolézat. Prostě ke mně přišli, potřásli si se mnou rukou a tím typickým kapitolským přízvukem začali nezávaznou konverzaci o tom, že v minulých hrách jsem si vedl naprosto statečně, a že mi fandili až do konce. Kdyby mi lidé nepřipomínali sté Hladové hry, třeba by to byla i příjemná přátelská konverzace. Ovšem při každém mluvení o tom, jak jsem v konečném boji obrátil karty, se mi před očima vybavil chlapec z jedenáctého kraje a jeho poslední výdech, když šíp proťal jeho hruď. Nedal jsem na sobě ale nic znát a stále se usmíval, protože jsem se snažil myslet na sourozence a na to, že tohle všechno dělám pro jejich záchranu.

Co se týče Dereka, hodně lidí se ho vyptávalo na bobule, přestože by to mělo být tabu. Právě ty obyčejné jedovaté bobule začaly kraje vyburcovávat k povstání. Ale lidé to zajímalo. Chtěli slyšet o aktu lásky, za který se zde bobule vydávají. Derek o tom mluvil vášnivěji, než kdy dřív a dokonce si i některé báchorky přetvořil na svoje, aby to znělo věrohodněji. Docela smůla, že to Kapitolští nenatáčeli. Třeba by se jim opravdu podařilo prokázat to, že je Derek bezhlavě zamilovaný, i když není.

Alex s Ericou si na tréninzích, podle jejich vlastních slov, vedou lépe, než si sami mysleli. Nikdo z ostatních splátců si jich nevšímá, a když ano, je to kvůli posměchu. Samozřejmě, že Erica s její výbušnou povahou chtěla už několikrát ukázat, co v ní doopravdy je. Ale Alex je ten, kdo si dokázal zachovat chladnou hlavu a usměrnit i Ericu. Opravdu mi v tomhle připadají jako já a Derek. Docela dost dobře si vybavuji, jak se Derek naštval a začal střílet z luku, čímž ostatní překvapil. Ovšem hned asi po dvou ranách začal dělat, že i na luk je poleno. I když opak byl pravdou.

Derek mi celé tři dny dělal společnost během noci a můžu říct, že takhle dobře jsem spal naposledy před loňskou sklizní. Vlastně ani v tu noc před sklizní se mi tak dobře nespalo. A dokonce i Derek mi řekl, že mu moje přítomnost dělá dobře, a že se mu spí daleko lépe. Ani neví, jak moc velkou naději to ve mně vzbuzuje. Ovšem nejsem naivní a nepřipouštím si k tělu myšlenku, že by ke mně mohl něco cítit. Sám mi řekl, že v srdci nemá na takovou lásku místo. A já se mu na jednu stranu nedivím. Do tohoto světa zkrátka láska nepatří.

***

Celý den jsem jako na nože. Dnes je totiž poslední den tréninku a to znamená jen jediné. Individuální hodnocení splátců. I když jsem opět celý den mluvil s potencionálními sponzory a ostatními mentory, kteří nás mezi vítěze přijali naprosto perfektně, nedokázal jsem z hlavy vypudit Alexe s Ericou. Dnes totiž přijde ten zásadní okamžik jak pro ně, tak i pro nás. A všechno záleží jen na tom, co si zvolí.

Vybavuji si dnešní ráno, když jsme jim s Derekem a Peetou říkali, že do toho musí dát naprosto všechno. Ovšem raději jsme jim neradili, aby se nenechali vyvést z míry, neboť nevím nevím, zda by jim to prošlo tak jako Derekovi. Na mysl mi totiž v ten moment přišla vzpomínka na Derekovu jedenáctku a na to, jak se hroutil, protože na vrchní tvůrce křičel sprosta slova a bál se, že potrestají jeho rodinu. Oni ho ale potrestali tím, že mu dali jedenáctku a většina splátců po něm šla.

Přecházím z místa na místo a nervózně si koušu nehty. Derek s Peetou sedí u stolu v jídelně a Allison připravuje obývací salónek. Neunikají mi ani pohledy avoxů, kteří se také tváří nervózně. Jsou to totiž ti samí, kteří tu s námi byli i loni. A fandili nám. Teď pro změnu fandí našim svěřencům.

Hlavu mi naplňují temné myšlenky Eričiny prostořekosti a Alexovy zasněné povahy. Kdykoliv se cokoliv může zvrtnout a oni budou potrestáni tím nejhorším způsobem. Tím, že ještě před tím, než skončí v aréně se stane něco jejich rodičům. Nebo spíš jejich matce, protože co jsem postřehl z Alexových vyprávění, otce nemají.

Každou chvíli kontroluji hodiny, ale přijde mi, jako by se čas ani nehýbal. Doslova se zastavil, i když já tu chodím jako tělo bez duše a vůbec nevnímám své okolí. Jsem nervózní, vystrašený a napjatý. Lépe to vyjádřit nedokážu. Jsem ještě mnohem víc napjatý, než jsem byl tehdy při svém hodnocení. Tam jsem totiž věděl, jak na tom jsem. Věděl jsem, že mě nemají za co potrestat, potopit, či znemožnit. Předvedl jsem to, co jsem nejlépe uměl a odkráčel jsem zpět do dvanáctého patra. Tam čas utíkal jako voda. Ale tady se to až nepřirozeně táhne a já obdivuju ty dva kliďase, že dokáží sedět u stolu, popíjet kávu a u toho si povídat. Počkat popíjet. Tím bych se mohl zaměstnat.

Svižným krokem dojdu k avoxovi se zrzavými vlasy a potichu ho poprosím o sklenku červeného vína, načež on přikývne a oba se vydáváme stejným směrem. Nerad ho zaměstnávám, ale bylo vidět, že ho otravovalo stát v rohu a pozorovat mě, jak přecházím nervózně z místa na místo. Prokázal jsem mu tím službu.

Sedám si ke stolu naproti klukům. Něco si povídají a smějí se, ale já nevnímám. Sedím, čekám a zevnitř umírám nervozitou. Opět můj zrak padne na hodiny. Uběhly tři minuty od toho, co jsem se podíval naposledy. Tři minuty! Žádných patnáct minut, žádná půl hodina. Jen tři minuty. Chytnu se za hlavu, když v tom přede mnou avox postaví lahev červeného vína a prázdnou sklenici. Sklopím hlavu tak, aby mě nikdo neviděl, jen ten avox, a potichu mu poděkuji. Máme totiž přísně zakázáno k nim projevovat jakoukoliv náklonost. Jenže oni jsou lidé. Opravdoví lidé s opravdovými city a problémy. Ne jako tyhle kapitolské svině, které neví, co mají dělat, a tak si kůži nechávají chirurgicky barvit.

Avox s mírným úsměvem odchází a já uchopím flašku a naleji si plnou sklenici krvavě rudé tekutiny. Cítím na sobě pohled Peety i Dereka, ale nevšímám si jich. Od té doby, co jsme v Kapitolu, jsem si skleničku nedal ani nepamatuju. Naposledy ve vlaku, když jsme sem mířili. Teď ale přišel správný čas vrátit se zpět ke starým známým zásadám. A dohnat ty předešlé dny bez sklenky. Alespoň mi to zkrátí čas.

"Nepřeháněj s tím pitím!" ozve se Peeta káravě zrovna ve chvíli, kdy se rty dotknu vrchu sklenice. Ještě jsem se ani nenapil a už po mně vyjíždí. Že jsem si nezalezl na pokoj s touhle nazelenalou flaškou. Mohl jsem mít od těhle keců pokoj. Ani vypít si člověka nenechaj.

"Sotva jsem se tý skleničky dotkl," odpovídám otráveně a nakonec vypiji celou sklenici naráz, abych Peetovi a Derekovi přivodil trochu toho vzteku a mohl se bavit jejich nabubřelými tvářemi. U Dereka mi to vychází, ale Peeta se tváří stále mile. Ten chlap snad nedokáže být nabručený, naštvaný nebo vykolejený. Ten chlap je zkrátka vždy milý, ohleduplný a starostlivý. Je něco jako můj táta.

Naliji si další sklenici, když v tom se Derek nahne přes stůl a lahev mi vytrhne z ruky. Hodím po něm vražedný pohled, ale nic nenamítám, neboť jsem si sklenici nalil plnou a jsem si jistý, že když řeknu tomu milému avoxkému chlapci ještě o jednu lahvi, milerád mi ji přinese. Proto můj vraždící pohled vystřídá vítězný úsměv na tváři. Nevím proč, ale baví mě Dereka provokovat. Měl jsem si tuhle zábavu vymyslet dřív. Mnohem dřív, pak bych tady nemusel chodit z místa na místo.

Najednou k nám přikráčí Allison s unaveným pohledem a usedá na židli vedle mě. Bez dovolení uchopí mou sklenku s vínem a jen trochu ucucne, načež jí ten hořkosladký nápoj vytvoří na obličeji směšnou grimasu, které se všichni tři usmějeme. Sklenku vrátí zpět přede mě a hřbetem ruky si otře rty.

"Bože, jsem napjatá jako struna!" vyloudí ze sebe Allison, načež si lokty opře o skleněnou desku stolu. Je na ní vidět, že je také velmi nervózní. I jí ti dva během chvíle stačili přirůst k srdci. "Co myslíte, jak dopadnou?" pokládá otázku Allison, na kterou se celou dobu ptám v hlavě. Pořád doufám, že vše proběhne bez problémů a oni získají slušná bodová ohodnocení.

"Já to nevidím tak úplně černě. Byli odhodlaní, když jsme se s nimi ráno viděli. Určitě do toho dají maximum," vysloví jako první svůj názor Derek. Snaží se znít přesvědčeně, ale v jeho hlase je velký náznak strachu, který cupuje moje ušní bubínky na cucky. Nevyjadřuji se k tomu a čekám na názor Peety, který kouká na skleněnou desku stolu. Zřejmě si rozmýšlí, co by řekl.

"U Alexe se moc nebojím. Je jako Stiles. Tichý a moc nenápadný. Dá do toho maximum a nějak se před tvůrci předvádět nebude," říká nakonec svůj názor plavovlasý mentor. Kouká na mě takovým tím hrdým pohledem, kterým jako by mi podpálil tváře. Cítím v nich neskutečné teplo a určitě na nich mám ruměnec. "Na druhou stranu Erica je hodně výbušná. Je jako časovaná bomba, která čeká na spuštění. Docela se o ní bojím, protože při ní nebude Alex. Ale nevidím to tak černě. Derek z toho taky loni vyvázl celkem slušně," doplňuje Peeta svůj názor a usmívá se na překvapeného Dereka. Má na to ten přesný názor jako já. U Alexe se zkrátka není čeho obávat, ovšem u Ericy je. Nikdy by mě tenkrát, když jsem jí dával ty peníze a rukavice, že bude takhle výbušná.

Najednou slyším hlas z výtahu, okamžitě si přilnu vína a upiji velký doušek, načež se otáčím, abych viděl, kdo to přišel. Uvidím Alexe, jak spokojeně kráčí podél sloupů. Mile se usmívá a na jeho bílé tváři tančí kapičky potu.

"Alexi," ozyvám se aniž bych to nějak zamýšlel. Zkrátka to ze mě opět vypadne. Ovšem pozoruji, jak se chlapec otáčí mým směrem, načež nás všechny zbystří a začne se usmívat od ucha k uchu. Zřejmě to pro něj muselo dopadnout skvěle, když se tak usmívá.

"Běz se osprchovat a převléknout. Do té doby k nám snad dorazí i Erica a budem se moct pustit do večeře," namítá Peeta mile. Alex se ještě jednou ušklíbne, načež kývne hlavou a ztratí se v té pochmurně osvětlené, úzké chodbičce. Najednou jsem o něco klidnější, když jsem viděl ten jeho radostný pohled. Ovšem to byl Alex. Teď ještě zbývá Erica, o kterou se tak trochu bojím.

***

Ubíhá půl hodina, než se ozve znovu hlas, který oznamuje dvanácté patro. Během té doby jsem stačil od Dereka vyžebrat ještě jednu sklenku, kterou mám opět v sobě a nic to se mnou nedělá. Alex už se mezitím stačil osprchovat a převléknout. Venku už stačilo potemnit. A právě teď prochází Erica jako rozzuřený býk a já uvnitř začínám panikařit. Než ji stačíme někdo zastavit, vbíhá do chodbičky a zanedlouho se ozývá prásknutí dveří a rachot z jejího pokoje.

Beznadějně se na sebe všichni podíváme a víme, že se něco stalo. Hluk v Eričině pokoji nabývá na intenzitě, až se začínám bát, že popraskají okna. Derek vstává od stolu a beze slova se vydává za plavovlasou dívkou. Obdivuji ho, že se jí nebojí, neboť já mám z toho randálu a řevu docela strach.

"Co myslíte, že se stalo?" šeptne Allison se značným strachem v hlase a pohledem přejíždí z Alexe na Peetu a z Peety na mě.

"Nevím, ale jak znám Ericu, někdo jí pořádně vytočil!" šeptne odpověď Alex a jeho radostý pohled opadá. Všem nám na tváři zamrzl úsměv. Dokonce i Peetovi, který se usmívá věčně. A když Alex řekl, že jí někdo pořádně vytočil, není na seznamu kandidátů nikdo jiný, než Plutarch Heavensbee, nový hlavní tvůrce her, a jeho parta břídilů.

S Plutarchem jsem měl tu možnost potkat se při Turné vítězů v Kapitolu. Byl nám představen Kate Argentovou, dcerou prezidenta, která se v Hladových hrách vyžívá a podle všeho, co se mi doposud podařilo zjistit, nenávidí Dereka za bobule. To mi říkala Allison, když jsme se vraceli domů. Mě si ovšem oblíbila. Musím ji zklamat, ale sympatie k ní rozhodně nechovám.

Plutarch je vícemémě zavalitý muž s plavými až našedlými vlasy, medovým a hustým obočím a ve tváři je naprosto slizký. Převzal místo po Senecovi Craneovi, který se hned po našich hrách někam vypařil. Všichni víme, co se s ním stalo. Gerard ho jistě nechal popravit za to, že nechal vyhrát dva, a že jednoho z nás nerozcupoval okamžitě, jakmile se schylovalo k bobulím. Plutarch podle všeho bere svou práci vrchního tvůrce her mnohem zodpovědněji a jasně mě i Derekovi naznačil, že to, co se stalo, se pod jeho vedením opakovat nebude. Tenkrát jsem si neodpustil sarkastickou poznámku o tom, jak je funkce vrchního tvůrce her naprosto bezpečná, a že nehrozí žádné riziko smrti. Plutarch se tvářil tak dotčeně, že se usmál a odešel.

Trvá přesně patnáct minut, když se Derek i s Ericou vrací ke stolu a my se pouštíme v tichosti do večeře. Z toho všeho jsem si musel dát ještě jednu sklenku, a tak jsem poprosil toho zrzavého chlapce, aby mi doplnil zásoby. K večeři jsme měli poměrně skvělý plátek něčeho, na čem byl sýr, salám a nějaké speciální přísady. Mělo to tvar trojúhelníku a Allison říkala, že se tomu říká pizza. Bylo to tak dobré, že jsem si ještě asi dvakrát přidal.

Během večeře se k nám připojila i Lydia s Malií. Jídlo odmítly, ale sklenkou vína nepohrdli. Za to jsem je začal mít ještě radši. Ovšem stále mi vrtalo hlavou, co se stalo, že Erica tak vybuchla. Nebo spíš čím to bylo způsobeno. A tak jsem si počkal, až všihni dojedí, abych se na to mohl zeptat.

"Tak jak jste si vedli?" ptám se nesměle a pohledem zajíždím k Alexovi, u kterého jsem si jistý, že začne mluvit první. A nemýlil jsem se, jelikož Erica nevypadá na to, že by o tom mohla mluvit.

"Já celkem fajn. Použil jsem pár nožů, jeden oštěp, zapálil jsem si oheň a všechny siluety jsem stačil pozabíjet," řekne, jako by se nic nedělo. Jsem rád, že mi byl přidělen právě on, protože je bezproblémový, a protože všechno dokáže svými slovy zlehčit. "Na takovou osmičku to vidím," dodá a usměje se, čímž vykouzlí úsměv na tváři i mě.

Pak mi ale úsměv zamrzá, když vidím uplakaný obličej Ericy, která se hroutí. Zničehonic před sebou zase vidím Dereka, když se loni hroutil on ze svého zklamání a strachu o rodinu. Teď už naprosto rozumím, jaký strach tenkrát prožíval, a jaký strach teď prožívá Erica.

"Er?" osloví ji Alex a začíná ji hladit po zádech. Erica se k němu otočí a obejme ho, načež mu nahlas šeptá, že to spackala, že si to teď celá jejich rodina odnese. Srdce mi buší zrychleně a začíná ve mně čím dál tím víc hlodat strach.

"Co jsi udělala? Přece to nemůže být tak hrozné," pobídne ji Peeta, načež Erica pouští svého bratra a svým zrakem doputuje přímo k Peetovi, který sedí vedle mě. V jejích uslzených očích vidím vzrůstající strach a já cítím jistou dávku empatie a strach vzrůstá i ve mně. A nejsem jediný, protože pod stolem začíná šmátrat Derekova ruka po té mé, a když ji najde, okamžitě ji silně stiskne. Podívám se na něj a on s kamenným pohledem sleduje Ericu, která si stírá slzy.

"Vystřelila jsem šíp na mísu s jablky, protože si mě nevšímali. Jablko se zapíchlo do místa asi půl metru od vrchního tvůrce her. Než stačili cokoliv udělat, utekla jsem!"

***
Všimla jsem si, že skoro pokaždé začínám tu svou řeč na konci kapitol slovem "tak". Takže teď nevím, jak mám začít.😂

No každopádně jsem tady, jsem zdravá a přináším vám novou kapitolu. Snad se vám líbí. Mně upřímně bavilo psát o Stilesovi, jak provokoval Dereka. I když to bylo jen chvilkové, to škádlení se mi líbilo.😁

Převzala jsem si tak trošku scénu s jablky, protože mě vůbec nic nového nenapadlo (stejně jako s bobulemi v jedničce) a řekla jsem si, že by se to k Erice i hodilo. A tak jsem to realizovala. V další kapitole se dozvíte, jak budou naši dva noví splátci ohodnoceni.☺

Chci vám opět poděkovat za všechno. Nejen, že se blížíme k 1K přečtení, ale také ke 300 hvězdičkám. Je to naprosto skvělý. Vy jste naprosto skvělí.💖