Jakmile jsem ulehnul do postele, jsem usnul a prožíval jednu z nejhrozivějších a nejživější nočních můr. Vlastně byly hned dvě. V té jedné jsem chladnokrevně zabil oba své rodiče, když spali. V té druhé jsem viděl umírat Alexe snad na tisíc způsobů. A také mou vlastní rukou. Ačkoliv jsem si stále uvědomoval, že spím a vše se mi jen zdá, nedokázal jsem se probudit. Křičel jsem o pomoc, ale nikdo se nedostavil. Vždy tam byl jen Alex nebo moji rodiče a vždy umírali. Mám v rukou jejich život.

Probouzím se s křikem a se slzami v očích a všímám si, jak u mě sedí Derek celý rozespalý a kouká na mě naprosto vyděšeně. Přesně tak, jak na mě koukal v aréně, když jsem prožil první noční můru. Nevím, zda je skutečný. Možná se jedná o další sen a já za chvíli nevědomky vytáhnu kudlu a bodnu ho s ní do krku.

"Už je to v pohodě, jsem tady!" říká, načež si poposedá blíž a chce mě obejmout. Ovšem já se od něj odstrčím a stále vyjeveně koukám. Srdce pracuje na plné obrátky, avšak mozek stále nedokáže určit, zda se mi to jen zdá nebo je to holá skutečnost.

"Mohl bych ti ublížit," vyhrknu. Podívám se na své ruce a pak kolem sebe. Nikde žádný ostrý předmět ani nic

podobného. Navíc jsem ve svém pokoji ve výcvikovém centru. O tomhle místě jsem ještě noční můru neměl.

"Stilesi, podívej se mi na prsty," řekne, načež zvedne ruku. Vím co mi tím chce dokázat. Obvykle mají lidé ve snech šest prstů na ruce. Ale Derek jich má teď jen pět. Nikdy mě nenapadlo tuhle fintu použít, abych rozeznal lež od skutečnosti. Zrychleně dýchám, avšak dech se začíná zpomalovat, když si uvědomuji, že jsem zpátky v realitě. Nevím, jestli se mám radovat nebo brečet.

"Dereku," vyslovím, "už blázním. Každý den mi trvá dýl a dýl rozeznat skutečné od snu. Stává se ze mě blázen!" Poslední větu říkám spíš pro sebe, než pro něj. Opravdu to tak cítím. Snažím se chovat tak, jako by se nic nedělo, ale opak je pravdou. Strach mě sužuje čím dál víc a to posiluje noční můry. Dělá je to mnohem živějšími.

"Nestává se z tebe blázen. Sám víš, že to tak taky mám. A teď pojď sem," řekne tak klidně, jak jen může. A právě díky tomu uklidňujícímu tónu se všechny mé životní funkce vrací k normě. Ovšem mám pořád pochybnosti. Stejně ale Derekovo objetí přijmu a stisknu ho tak pevně, jak jen dokážu. Nechci ho pustit, už nikdy. Dodává mi pocit bezpečí i přesto, jak vyhrocené to mezi námi je. Poprvé za dlouhou dobu mi přijde skutečně blízko. Včera, i když mě držel za ruku, mi byl tak vzdálený.

"Dereku, bojím se. Nedokážu je ochránit všechny. Nedokážu ochránit ani tebe. Nechci nikoho z vás ztratit! Jste všechno, co mám!" šeptám a z očí na jeho tmavě modré triko padají slané kapky strachu a smutku. Celý se začínám třást. Opět přestávám ovládat své tělo.

"Já se taky bojím Stilesi. Ale strach k životu patří. A obzvlášť tady. Ale jsem tu, abych tě ochránil. A ty abys chránil mě. Už jen tím, že tu jsi a mluvíš se mnou mi poskytuješ jistou ochranu," řekne potichu, jako by to neměl slyšet nikdo jiný. Je to určené jen mým uším. Na své hrudi cítím bít jeho srdce. A náš stisk nepovoluje. Teď právě si připadám bezstarostný. Je tu on. Se mnou. A drží mě.

"Děkuju," šeptnu a přimáčknu ho k sobě snad ještě blíž. Tedy jestli je to vůbec možné. Mám pocit, že až ho pustím, začne všechno nanovo. Nový sled událostí, který mě srazí zpátky na kolena. Říká se, že kolikrát spadneš, tolikrát i vstaneš. Jenže já už nemám sílu na to, abych vstal na nohy a narovnal se. A kdyby tu nebyl Derek, už bych se z té země asi nezvedl. Dlužím mu toho spoustu.

"Měli bychom se připravit, než nás zabijou naše přípravné týmy," přeruší ticho pobaveně. Na mysl mi vyskočí trojice třech idotů, z nichž jeden vypadá jako banán se zelenou parukou, druhý jako pomeranč se zlatavou parukou a třetí jako kiwi bez vlasů. Rozesměje mě to a zvedne náladu. Opravdu nevím, jak to ten kluk dělá.

"Máš pravdu," řeknu, ale nemám sílu na to, abych se ho pustil. A on zřejmě také ne, neboť jeho stisk stále nepolevil a mačká mě k sobě tak, jako by mě chtěl vmáčknout do své hrudi. "Stejně chci, aby tahle chvíle trvala věčně. Abych tě měl stále u sebe!" Je mi jedno, že mě nemiluje a je mi jedno, že ho to možná ani nezajímá. Já to zkrátka musel říct, abych alespoň vypustil trochu ze škatulky enormně zadržovaných emocí.

"Pokud si to tak přeješ," řekne tak jemně, jak jen to jde. Nečekal jsem, že mi odpoví, že chce to samé. Bylo by ode mě odporné něco takového požadovat, když jsem mu s úsměvem kývl na přátelství. "Můžu spát každou noc u tebe," řekne zničehonic. Vybavuje se mi ta noc, kdy mě poprosil, abych s ním zůstal ve vlakové ubikaci, která se stala na necelých čtrnáct dní jeho útočištěm. Na tuhle nabídku existuje jen jednoznačná odpověď. Jelikož když zvážím, že jsme v tu noc oba spali bez toho, aniž bychom ze spaní křičeli, je to ta nejlepší nabídka ze všech.

"Pokud to tak chceš i ty," šeptnu, načež se od něj odtáhnu a zahledím se do jeho zelených studánek, které vždy způsobí zatajení dechu. Je stále tak krásný.

"Kdybych to nechtěl, nenabízel bych to," usměje se mile a zároveň lišácky a mně se rozlije po těle neskutečný pocit uspokojení z toho, že i on chce být v noci po mém boku. Úsměv mu opětuji a šeptnu poděkování. Opravdu bych si přál, abych mohl čas zastavit a tohle trvalo věčně. Protože v těhle chvílích je jeho přítomnost nade vše.

***

"Takže, jak jsme říkali, nepředvádějte co ve vás je. Zaměřte se na to, co neumíte, protože aréna může být jakákoliv a ta jednotlivá stanoviště vám nabízí pomoc v jakékoliv situaci," říká Peeta, když se nacházíme v jídelním salónku. Alex s Ericou se tváří drsně a nekompromisně. Zároveň dávají najevo, že udělají přesně to, co jim říká, protože usoudili, že má pravdu.

Překvapují mě jejich tréninkové úbory. Mají bílá tílka s černým pruhem od levého ramena po levý bok a v něm číslo dvanáct bílou barvou. Elastické kalhoty mají černé jako uhel a od pravého boku po pravý kotník je bílý pruh s černou dvanáctkou. Lydia letos zřejmě vsází na kontrasty dvou nejodlišnější barev.

Když koukám na Alexe, vrací se mi ta naše včerejší konverzace. Bylo to vůbec poprvé, co jsme spolu mluvili. Ale ten argument, který pronesl těsně před tím, než odešel, mě nenechává klidným. Chápal bych kdyby se tvářil lítostivě nebo se lítostivě usmál. Ale on se tvářil tak, jako by mi mělo být jasné, do koho je zamilovaný. Mám strach, že možná myslel mě, i když to je holý nesmysl. Skoro vůbec se neznáme. Ale co ty pohledy? Neumím si je vysvětlit. Ovšem teď je pošetilé přemýšlet nad tím, koho ten chlapec miluje, když je před nimi i před námi důležitá práce. Oni se budou zdokonalovat v boji a my se budeme seznamovat s potencionálními sponzory a ostatními mentory.

"Nenechte se nikým vyprovokovat. Zlost si budete moct vybít v aréně," řekne Derek, čímž mě zarazí. Přijde mi až nechutné to, co řekl. Zabíjení lidí nezávisí na zlosti. Nedokážete si pořádně vytvořit nenávist k někomu, koho ani neznáte. Já v aréně vlastně neřešil pravý charakter, ale jejich sílu. Nešlo mi o to, jací jsou, ale co umí. Proto jsem k nikomu nechoval zášť. Zabíjení lidí závisí především na strachu a sebezachování. Tedy tak jsem to cítil já. Jenže Derek nezabil. Sice se do bojů dostal a vybil si možná i tu svou zlost, ale nezabil. Pochopil by totiž, že zlost není tím, co mu dovolí člověka zabít.

"Spíš místo zlosti bych použil slovo sebezachování a ochránění toho druhého. Ano, v bitkách si zlost vybijete, ale zabít člověka je zcela něco jiného. Necítíte zlost. Nedokážete v tu chvíli totiž myslet na nic jinýho, než je to, jak zachránit sobě a svýmu parťákovi krk," vyjede ze mě najednou nepřítomně. Opravdu jsem to nechtěl říct nahlas. Nechci nijak shazovat Dereka, proto jsem měl v plánu držet zobák. Jenže pomalu ale jistě ztrácím nad svou myslí a tělem kontrolu.

Vyděšeně se podívám po ostatních. Alex, Erica i Derek se tváří zmateně. Ovšem v Peetově očích spatřím pochopení. "Stiles má pravdu. Nejde o nic jiného, než je přežít. To jediné totiž pohltí vaše myšlenky a zášť vůči druhému jde stranou!" potvrdí můj argument Peeta a já se před Derekem začnu stydět ještě víc. Srazil jsem jeho tvrzení. A Peeta mi ho potvrdil. Sakra, že jsem nedržel zobák.

"Dobrá tedy, pokud je to všechno, můžu je už odvézt dolů?" ozve se najednou Allisonin hlas za námi. Všichni se otočíme a koukáme na brunetku, která už je u nás. Zaráží mě ale co má na sobě. Nebo spíš, co zkrášluje její dnešní červené šaty. Má také brož s vlkem? Sakra, copak se zbláznila? Pokud je to symbol povstalců, bude ve velkém maléru, stejně tak, jako my. Ovšem otočím se na ostatní a můj zrak padne na Alexovo a Eričino tílko. Těsně pod dvanáctkou na tílku jim visí bílá brož s vlkem. Taková, jakou měl včera Alex. Co se to sakra děje?

Na nic se ale raději neptám. Pokud vzdorují, mělo by mě to jen potěšit. Ovšem záleží mi na nich a nechci, aby přišli k újmě. Já brož mám, protože mi ji darovala Melissa, a protože má pro mě jiný význam, než pro buřiče. Pro mě ta brož znázorňuje přátelství, podporu, lásku. Ne znak nějakého povstání. Cítím v srdci, že když ji mám na sobě, nesu si kousek svého kraje sebou. Na hrudi.

Peeta kývne a Allison s úsměvem pobídne sourozence, aby se vydali za ní k výtahu. Neunikne mi ani, jak se za mnou Alex i Erica otočí a mrknou na mě. Sakra, co mělo být zas tohle? Tázavě se otočím na Peetu s Derekem a oba se usmívají. To se jako smějí tomu, jak na mě Reyesovi nastejno mrkli? Co je na tom sakra směšného?

"Co je?" zeptám se tedy, když už mě opouští i ta špetka rozumu, která mi ještě zbývá.

"Mrkli na tebe, protože jsi koukal na jejich brož. Chtějí totiž ukázat, že jsme jeden tým!" řekne Peeta vědoucně a stále se culí. Určitě to má nějaký skrytý význam. Tohle nechtějí ukázat. A nebo chtějí. Počkat, ale on nemyslel, že jen my jsme tým, ale že celým Panem, samozřejmě až na Kapitol, v tom jedeme spolu. A pokud oni povstávají, my jim tím nevinně ukazujeme, že jsme na jejich straně.

"Koho to napadlo?" zeptám se. Sedí mi to totiž na Lydii nebo Maliu. Ale člověk nikdy neví, co ho překvapí. A když tak koukám na Peetu vidím, že už ví, že jsem to pochopil a jeho úsměv se ještě prohloubí.

"Allison," odpoví mi Derek a já vykulím oči. Zrovna Allison. Vnučka prezidenta. A pak mi to dochází. Pokud buřiči uvidí, že i Allison naprosto podporuje jejich počínání, budou cítit mnohem větší naději, neboť právě ona je z té vyšší společnosti Kapitolu. Patří do prezidentské rodiny. Ovšem stále všichni opomíjí jeden fakt. Gerard Argent to nenechá bez odezvy. A pokud mu nedělalo problém odstranit svého syna, nebude mu záležet ani na vnučce, kterou už vlastně trestá tím, že ona losuje děti v osudí. Co se s námi jen stane je ve hvězdách. Ovšem kdyby Argent chtěl, už dávno jsme roztrhaní na kusy, včetně Allison. Něco mu brání nás zabít.

"Tak a my jdeme ven," řekne Peeta a rozejde se směrem k výtahu. Hrdlo se mi sevře nervozitou  a v těle mi vzplane oheň. Teď budu muset vynaložit veškeré úsilí, abych byl milý na lidi, které z hloubi duše naprosto nenávidím, a abych dokázal Alexovi získat spoustu sponzorů. A o to samé se bude snažit Derek pro Ericu.

Jdu nerozhodně za Peetou a přemýšlím jací ti lidé budou. Když to tak vezmu, nikdy jsem s žádným Kapitolanem pořádně nemluvil. Samozřejmě, když pominu svůj bývalý přípravný tým, který je se svou prací na vysoké úrovni, ale charakterově jsou naprostý propadák. Budou taky takoví? Budou se nad námi povyšovat? Jistěže. Jsme přece jen lůza, která není hodna jejich pozornosti. Ovšem teď budou volit favority a podle svých favoritů si vyberou i mentory, se kterými uzavřou smlouvu. Mám strach, že se mi to nepovede a já pro Alexe nedokážu získat nikoho a tím nad ním vynesu ortel jisté smrti.

Vím, co mi řekl včera. Bude se snažit přežít, aby ve správnou chvíli mohl umřít. Už jen při té myšlence, že by zemřel, mi těžknou nohy a oči mě pálí. Ten chlapec nesmí zemřít. Vím, že jsem to řekl snad milionkrát, ale on zkrátka nemůže umřít. Ani Erica nesmí. Oni dva byli během těch osamělých dnů něco, co se jen tak nestává. Jen tím, jak se na mě usmívali a jejich oči jiskřily radostí, mi dodávali spoustu naděje na lepší život.

Ani jsem si nevšiml a stojím ve výtahu za Peetou a vedle mě je Derek. Dveře od výtahu se zavírají a my sjíždíme rychlostí blesku dolů. Zase mám ten svíravý pocit z výtahu. Zase mám před očima, jak mě sklo uvěznilo na tom kruhovém podstavci. Jak mi znemožnilo utéct.

"Držte se za ruce. Jste stále pár," ozve se Peeta a já jsem mu vděčný, jelikož mě vysvobozuje z té noční můry. Ucítím Derekovu ruku, jak pevně sevře tu mou a já se cítím zase o něco bezpečněji. Ze všech sil jsem se ten pocit snažil potlačit pokaždé, když mi byl na blízku. Ale nejde to. On totiž představuje moje bezpečí už od začátku, i když vím, že je to nesmysl. Díky tomu, že tady teď stojíme oba a ne jen on, jsme oba v nebezpečí. Už jen kvůli tomu, že lidé v krajích našemu románku nevěří. Ovšem tady jsou lidé naivní a nevidí to, co mi včera popsal Alex. Takže divadýlko začíná a je jen na nás, jak dobrý výkon podáme dnes...

***
Tak dámy a pánové, je tu středa a to znamená další várku Hunger Games. Celkem nudná kapitolka co? Ale nebojte, nespěchám na tenhle příběh tolik, nechci, aby to znělo strojeně a urychleně, proto to tak protahuju. Ale slibuju vám, že chvil, u kterých budete zatajovat dech, se dočkáte (snad). Takže snad se vám kapitolka líbí.☺

Sterek scéna po dlouhé době. Sláva! Já vím, že teď na jejich vztah poslední dobou kašlu, ale je to hlavně proto, že na Stilese toho začíná být hodně a nedokáže věnovat tak velkou pozornost jako před tím. A co si myslíte o Allisoniném nápadu s brožemi? I beze slov dokáže vymyslet, jak podpořit buřiče.😉

Moc vám opět děkuju za hvězdičky, komenty i přečtení. Hodně si toho vážím. A vy, co vám dlužím povídku  nebojte, brzy se pustím do psaní a naházím vám to do knihy povídek. Takže u další kapitolky se shledáme v pátek. A nezapomeňte, ať vás vždy provází štěstěna.❤