Poté, co jsme se z tribun vydali zpět pod ten most za Alexem a Ericou, ani jeden z nás nepromluvil slovo. Všichni, včetně Allison, jsme si domysleli, co ty kostými znamenají a jak velký dopad budou mít na nás všechny. Ovšem Lydia by nás úmyslně nevystavila nebezpečí. Něco tady nehraje a já nemůžu přijít na to co.

Jdu s Derekem ruku v ruce, ale oba jsme duchem nepřítomní. Není divu. Hlavně u Dereka. Ten pohled Gerarda znamenal jen jedno. Zníčím tě. Ovšem vím, že Derek nikdy nic o takovém, jako je rozpoutání revoluce nemluvil. Chtěl nás jen oba zachránit. A nebo nás oba zabít a tím by Kapitol neměl svého vítěze. Zřejmě na Turné vítězů naše romance nezabrala na všechny a pobrali si vše po svém. A pokud i oni pochopili, že je tohle všechno hrané, jistě to došlo i našemu milovanému prezidentovi. Jsme zkrátka v nebezpečí my všichni, včetně našich rodin.

"Byli jste naprosto skvělí!" vyruší mě z přemýšlení Peetova hlasitá pochvala na letošní splátce z dvanáctého kraje. Právě teď si připadám jako zběsilý fanoušek Alexe a Ericy, neboť ve mně vyvolávají velmi pozitivní emoce tím, jak se usmívají od ucha k uchu.

"My víme," odvětí Peetovi Erica, načež pozoruji, jak do ní Alex dloubne loktem a svůj pohled, ve kterém je spousta skromnosti, přenese na nás.

"Děkujeme," řekne nesměle a nevím proč, ale připadá mi, že se mu udělal ruměnec na tváři. Je hodně plachý z toho, co jsem spozoroval a to by pro něj mohlo znamenat velkou nevýhodu, protože takovýmhle lidem trvá hodně dlouho, než se rozkoukají.

"Pojďte, zavedeme vás do vašeho nového útočiště," vybídne je Allison a mě zamrazí. Budu zase zpátky v tom střešním bytě, kde se toho spousta odehrálo. A na co už nikdy nezapomenu.

Jdu s Derekem stále ruku v ruce, ale vypadá, jako by ho doopravdy něco trápilo. A od toho jsem tu já. Měl by se mi svěřit.

"Dereku," šeptnu. Jdeme sice jako poslední a před námi jdou sourozenci Reyesovi, ale přece jen bude dobré, když budeme mluvit potichu.

"Hm," ozve se jeho zamyšlený hlas a ve mně stále hlodá pocit, který nabývá na síle, že se něco přihodilo. A muselo to být mezitím, co jsme se neviděli, protože ještě před tím, než jsme se oba vydali za svými vizážisty, byl v pohodě.

"Co se děje?" optám se nejtišeji a stále mám pohled upřený před sebe. Vlastně koukám Alexovi do jeho našedlých vlasů, které se pomalu přestávají třpytit. Není divu, sluneční paprsky už skoro nikde nejsou.

"Co by se mělo dít?" odpoví mi otázkou. Nevím proč, ale ta odpověď ve mně vyvolá hněv.

"Dereku, já vidím, že tě něco trápí. A bude lepší, když mi to řekneš, než když to v sobě budeš dusit!" spustím celkem napruženě. Ani nevím, proč mám takový vztek.

"Stilesi, nic neskrývám, jen je mi tohle místo nepříjemné. A navíc připravujeme dvě děti na něco, na co se nedokáže připravit ani dospělý člověk v nejlepších letech. Takže mi promiň, že nejsem zrovna dvakrát výřečný," opáčí mi klidným tónem. Musím uznat, že má pravdu. Stejně ale ve mně hlodá pocit, že mi neříká pravdu. Tedy alespoň částečně. Ale nebudu to z něj páčit. Přijde správný čas, kdy se nakonec svěří. Horší bude to, jestli mu dokážu pomoct. V mém stavu nedokážu pomoct už ani sám sobě.

"Promiň," šeptnu potichu, i když jsem podle Alexovy zvednuté hlavy poznal, že slyšel náš rozhovor. Vlastně jsme ani nic důležitého neprobírali, a tak není důvod před nimi tuto konverzaci utajovat.

"V pořádku," řekne Derek a já periferním viděním zpozoruji, jak se nepatrně usmívá. Ovšem nechápu proč.

Přicházíme k výcvikové budově a mně se před očima promítá vzpomínka, když nás sem Allison zavedla poprvé. Opět pocit deja-vu, který mě pronásleduje v tomhle městě snad na každém kroku. Ovšem nesmím si mysl nechat zastínit vzpomínkami. V sázce je mnoho důležitých faktorů, které nesmím přehlížet. Teď musí jít stranou i city k Derekovi. Oba se teď musíme soustředit na to, jak udržet naživu nejen Alexe s Ericou, ale také naše rodiny.

Nastupujeme do proskleného výtahu a já se ze své mysli snažím vytěsnit ten svírající pocit, který mi připomíná to, jak se na tom kruhovém podstavci, který mě vyvezl do arény, objevila skla znemožňující útěk. Snažím se dýchat pravidelně a aniž bych si to uvědomoval, drtím Derekovi ruku. Které máme, jen tak mimochodem, oba úplně propocené.

Ve výtahu je až tíživé ticho, které se mi zabodává do každičké části těla. Atmosféra mezi námi všemi naprosto zhoustla, protože si všichni jasně uvědomujeme, co se stalo. Hned jakmile dostanu příležitost, musím se Lydie na její motivy zeptat.

Výtah se dává rychlostí blesku do pohybu a my vyjíždíme vstříc dvanáctému patru. Přes sklo sleduji potemňující hory za městem, které je prosvíceno spoustou pouličních lamp a barevných světel na některých vyšších budovách.

Výtah svou činnost ukončí a z reproduktorů se ozývá strojený ženský hlas, který nám oznamuje číslo patra. To je pro mě novinka, protože před rokem se ozývalo pouze cinknutí. Okamžitě z něj vycházím a nadechnu se čerstvého vzduchu. Přijde mi, že v tom výtahu byl veškerý vzduch vydýchaný. I když možná to je způsobeno tím, že mám z té odporné věci takový strach.

Pouštím Derekovu ruku a pot si utírám do černých kalhot. Zbystřuji, že byt je stále ve stejném stavu, v jakém jsme ho tenkrát opustili. Velká místnost rozdělena do dvou pomocí několika sloupů a třemi schody. Na jedné straně, za sloupy, se nachází obrovský stůl pro nejméně dvanáct lidí a na něm se, k mému překvapení, nachází pouze místa s ovocem. Na té druhé straně je projektor postavený na menší, krásně ozdobené skříňce, před ním ten klasický skleněný stolek ohraničený půlkruhovou sedačkou.

"Alexi, Erico, zavedu vás teď do vašich pokojů, abyste se mohli omýt a převléct. Za necelou hodinku nás čeká večeře," řekne Allison, načež pokyne dvěma zmiňovaný rukou, aby ji následovali. Z nepochopitelného důvodu se na mě Alex otočí. To už je podruhé, co na mě bezdůvodně zírá. A nevím proč, ale není mi to nepříjemné. Nakonec se ale rozejde za svou sestrou a Allison.

"Lydie, můžeš na slovíčko?" ozývá se Peeta, když Allison s Reyesovými zajdou do té úzké chodby, kterou si až moc dobře pamatuji. Nachází se tam dva pokoje naproti sobě a chodbička mezi nimi je tak úzká, že se tam sotva vejdou dva lidé vedle sebe.

Lydia se s úsměvem otočí na Peetu, který přejde k nám, a společně s Malií se nakonec přidávají k naší spiklenecké skupině vlků. To zní docela výstižně.

"Co měly ty kostými znamenat? Sama moc dobře víš, v jakém nebezpečí jsou tito dva. A teď jsi do toho nebezpečí uvrhla i sebe a Maliu a obě jejich rodiny. Tohle neskončí jen tak," řekne Peeta vyrovaně. Vůbec na ni není nepříjemný. Vlastně jsem za celou tu dobu neviděl Peetu ani jednou nepříjemného.

"Peeto poslouchej. My ty kostými měli povolené. Dokonce si všechny zkontroloval sám Argent. Povolil je. Oba. Neměl na výběr, jelikož jsou kostými dělané přesně tak, aby vystihovaly daný kraj. No a čím se v posledních letech pyšnil dvanáctý kraj?" zeptá se Lydia vítězně.

"Velkým výskytem vlků," odpovím jako první a všechny pohledy se stáčí ke mně. Ale jen na malou chvíli, protože Lydia naštěstí strhává pozornost zase na sebe.

"Tudíž i proti nelibosti je nakonec musel schválit," mrkne na mě Lydia. "A navíc, pokud by to mělo co dočinění s tím, co se děje v krajích, tak já za to nemohu. Nesleduji dění v krajích, neboť ani nemohu. Nejsem oprávněná osoba. A tudíž o ničem, jako je," následuje dlouhá odmlka, protože Lydia hledá správná slova, "vlčí předsevzetí nic nevím." Pěkně z toho vykličkovala. Je víc mazaná, než jsem si myslel. Místo slova vzpoura použít takový výraz. Tady totiž i zdi mají uši.

Její řeč na mě silně zapůsobila a jsem hned o něco klidnější. Dokonce i Peeta vypadá relativně v pohodě. Jen Derek má zkroušený výraz ve tváři. Tohle nevěstí nic dobrého. Musím to z něj nějak vydolovat. Pokud o tom něco ví, neměl by to tajit.

***

Hodina utekla jako voda a my teď sedíme u večeře. Je vepřové maso s rýží, které mému žaludku lahodí. Všímám si, jak Reyesovi váhají, jelikož něco takového asi ještě nikdy nejedli. Jasně, rýži už určitě měli, o tom není pochyb. Je levná a nasytí. Ovšem vepřové maso je velmi drahé a nemůže si ho dovolit nikdo, kromě bohatších lidí v kraji.

"Jak to bude zítra? Budete nás trénovat odděleně nebo dohromady? A co nás tam čeká?" vychrlí na nás Alex spoustu otázek a pohledem propaluje jak mě, Dereka tak i Peetu a dožaduje se jasných odpovědí. I Erica zbystří s plnými ústy. Nakonec se zřejmě oba přemluvili to vepřové ochutnat.

"No," začnu, protože Peeta i Derek a dokonce i Allison na mě upřeli své pohledy. Na sucho polykám sousto a zapiji ho obyčejnou vodou. "Zítra vstáváte časně ráno a kolem desáté vás vyveze výtah do podzemní části této budovy, kde je výcviková hala. Ovšem pojedete dřív, abyste tam byli mezi prvními," řeknu sebevědomě, ale snažím se znít mile a přívětivě.

"Ano, loni jsme se Stilesem jeli asi o patnáct minut dřív a všichni už tam byli," přikyvuje Derek, načež si do pusy vloží poslední sousto večeře.

"To, jak vás budeme trénovat, záleží na vás. Pokud chcete, můžeme vás trénovat spolu," řeknu s úsměvem.

Oba sourozenci Reyesovi se na sebe podívají a přitakávají jeden druhému. "Chceme!" řeknou jednohlasně, až se nakonec neudržím a zasměji se nahlas. Dokonce i Derek se směje. A nakonec ten smích přechází i na ostatní. Líbí se mi, jak jsou sehraní. Stačí jeden pohled a vědí, že myslí na to samé. Takové je nejspíš sourozencké pouto.

"Super," odvětím a podívám se na Dereka. Očima mu naznačím, aby zodpověděl poslední otázku.

Černovlas sedící vedle mě se poškrábe na zátylku a přejede pohledem ze mě na sourozence, kteří netrpělivě vyčkávají. A tak Derek začne vyprávět, jak to dole probíhá, a že vlastně pomalu čtyři dny se s nimi budeme vídat jen u snídaně a večeře. A pak jim řekne něco, co Peetovi vykouzlí úsměv na tváři. "Nepředvádějte se a neukazujte, co umíte. Vyhýbejte se vašim nejoblíbenějším nastrojům. Raději zakotvěte někam, o čem nemáte páru, protože nikdy nevíte, co se vám v aréně bude hodit."

Tohle, nebo alespoň něco podobného, nám Peeta řekl před rokem těsně, než jsme odjeli s Allison dolů, do výcvikové haly. Opět ta vzpomínka.

"Proč?" zeptá se Erica tvrdě a nekompromisně. Takhle se zeptal přesně Derek. A já odpověděl...

"Kvůli momentu překvapení. Ostatní splátci nebudou v aréně vědět, co nejlépe umíš a budou si myslet, že jsi snadný terč," Alex. Opravdu to právě vyslovil chlapec, který je mi povahově neskutečně podobný? Sakra, tohle je hodně velký žert, když si pomyslím, jak jsem tu první větu odpověděl stejným způsobem.

A nezaráží to jen mě, i Peeta s Derekem propalují Alexe pohledem. Docela se tomu musím i pousmát, jak komicky to všechno zní. Jako repete. A pokud bude mít Alex takovou smůlu, jakou jsem měl já, už druhej den bude mít nějaké zranění. Stejně tak jako moje maličkost s ušními bubínky. Hned po tom, co mi chrupavkou proletěl nůž a já zabil dvojčata....NEMYSLI NA TO STILESI! 

"To mě přivádí k otázce - V čem vynikáte?" položí první dotaz Peeta. A vcelku věcný dotaz, který mě nenapadl. Jsem asi jen moc hloupý na to, abych myslel na všechno. Jenže se teď právě ozývá hrobové ticho a Reyesovi si vyměňují pohled.

"Já...," začne Erica zostra, "umím vrhat noži, jsem zdatná v boji tělo na tělo a umím trošku zacházet i s oštěpem a lukem." Při slově oštěp se mé tělo zachvěje. Oštěp. Ten vraždený nástroj, kterým jsem usmrtil dva chlapce. A díky kterému jsem riskoval u rohu hojnosti.

"No a já," nesmělost v Alexově hlase je do nebe volající. Ani bych neřekl, že ti dva, co sedí přede mnou, jsou ti dva, kterým jsem každé ráno nosil jídlo. Jejich povahy jsem moc neodhadl. Nebo spíš jsem jejich povahy odhadl, ale přehodil je. O Erice jsem si totiž myslel, že je plachá a nesmělá. Působila tak skoro pořád. I v ten den, kdy jsem jí dal peníze a rukavice. Alex působil tvrdě. Tedy občas. A občas se tvářil jako raněné štěně. Ale to bylo jen zřídkakdy. "Umím střílet z luku, házet oštěpem, a trošku i zacházet se sekyrou."

Trochu se pozastavím nad tím, co právě řekl. Je hodně hubený a nevypadá na to, že by byl v něčem z toho, co výjmenoval, zdatný. Ovšem zdání hodně klame. Vždyť i já jsem hubený a přežil jsem. A navíc tenhle chlapec umí střílet z luku a házet oštěpem. Má stejné nadání jako já a Derek.

"Oba máte dobré vyhlídky, ale na tréninzích se od všeho tohohle držte dál. Předveďte svůj um až u individuálního hodnocení. V aréně budete mít jistou výhodu," mrkne na ně Peeta.

Oba splátci kývnou, a když všichni dojedí, přesouváme se do obývacího salónku. Neunikne mi ale, že Alex na mě opět hledí se svými modrými kukadly. A nevím proč, ale vykouzlí mi to úsměv na tváři. Nepromluvil jsem s tím chlapcem skoro ani jedno slovo a i přesto se mi začíná dostávat pod kůži. To ale musí stranou, před tím, než se s ním začnu bratříčkovat, ho musím udržet na živu...

***
Sobota dámy a pánové a to značí jen jedno - novou kapitolu. Tahle kapitolka se mi hodně líbí a ani nevím proč. Možná proto, že to jedna z mála kapitol v tomhle díle, která se mi opravdu psala sama, a se kterou jsem neměla sebemenší problém. Tak snad se vám líbí.☺

Co myslíte, že znamenají ty pohledy Alexe? Můžu vám jen prozradit, že přijde menší náznak v další kapitolce, proč Alex na Stilese pořád tak civí.😉

Jako obvykle vám chci poděkovat. Jenže nechci, aby to poděkování bylo pořád tak suché, a tak mě napadlo něco, co se mi docela zamlouvá. Jako poděkování (když bude mít někdo zájem), bych napsala dotyčnému, kdo si napíše, nějakou jednodílnou storku, ve které si sám určí postavy, místo i čas. Pokud budete mít zájem, zanechte mi komentář či zprávu a já se vám přání pokusím splnit. Berte to jako poděkování za to, že tu jste se mnou, a že pomáháte rozvíjet mé spisovatelské schopnosti.😍