Procházím se po svém rodném kraji. Své nohy brodím sněhem a na rukách mám teplé rukavice. Ovšem ani ty mě před zimou neuchrání. Na obloze se objevují první slabé paprsky slunce v tomhle dni a to jen signalizuje to, čeho se bojím nejvíc. Oficiálně dnešním dnem začíná Tour vítězů.

Sleduji, jak lidé pospíchají do práce. Zřejmě bych také začal pracovat v dolech, kdyby můj otec nebyl starosta, a kdybych před půl rokem nevyhrál Hladové hry. No...Vyhrál je asi silné slovo na někoho, kdo má problémy se spánkem a skoro každou noc se budí s nočními běsy v podobě tří mrtvých chlapců. Spíš budu používat termín přežil. Ano. To slovo totiž vystihuje vše, co v Hladových hrách vyhrajete. Svůj život.

Ostrý mráz mě bodá do promrzlých tváří. Vůbec mi to nevadí. Miluji zimu. Myslím, že od té doby, co pořádně vnímám svět, se mi zamlouvá zima mnohem víc, než teplé počasí. Už jen proto, že v zimě se nekoná žádná sklizeň a lidé jsou v relativní pohodě. Dokonce i na mírotvorce zima působí tak, že nedokáží vnímat všechno.

Užívám si poslední chvilky svobody, než sem nakráčí lidé z Kapitolu a začnou mě připravovat pro kamery a následnou Tour vítězů. Ještě mám pár hodin na to být svůj. Nepřetvařovat se. Nehrát žádnou romanci, od které jsem měl pokoj celých šest měsíců. Nebýt v blízké přítomnosti toho, jež mi rozdrtil srdce na milion kousíčků.

Ovšem mé city k Derekovi ani za těch půl roku nezeslábly. Jsou stále stejně silné a ať si říkám, že musím zapomenout, jak chci, stejně to nezabírá. A i když jsem s Derekem mluvil naposledy ve vlaku, který nás přivezl zpět domů, stále mám všechny naše polibky a pohledy vryté hluboko do své mysli. Nedokážu je vypudit ničím. A mnohdy mě trápí mnohem víc, než mé nepolevující noční běsy.

Procházím náměstím, které vždy rychle přejdu. Připomíná mi totiž den sklizně před půl rokem. Den, kdy se ze mě oficiálně stal splátce za dvanáctý kraj pro sté Hladové hry. A ani dnes není vyjímkou. Rozeběhnu se a snažím se svůj pohled držet před sebou. Nesmím se podívat doprava, na soudní budovu. Snažím se od ní distancovat, i když vím, že za půl roku svůj pohled budu muset upírat znovu na ni. Jakožto mentor nových splátců za dvanáctý kraj.

Když už se blížím ke konci náměstí, sklouzne mi noha a celé mé tělo spadne do toho bílého prášku z nebe. Myslím, že kdybych se sklouznul svou pravou nohou, byla by zlomená. Ovšem já mám svou umělou, které nehrozí žádné nebezpečí. Tedy kromě ohně, kterému se vyhýbám. Zvykl jsem si na ni poměrně rychle, i když mám občas deprese z toho, že si do ní můžu zapíchnout celý nůž a stejně nic necítím.

Ležím zabořený ve sněhu a pozoruji modrou oblohu. Dnes bude krásné počasí. Ovšem krásný den skončí za pár hodin. Při tom pomyšlení se mi sevře hrdlo. Budu se muset držet s Derekem znovu za ruku. Budu si s ním muset znovu vyměňovat zamilované pohledy a polibky. Bolí mě z toho pocitu v břiše. Svírá mě strach, bolest a zároveň touha. Cítím stále stejnou touhu po Derekovi. A dnešním dnem celá moje půlroční snaha držet se od Dereka dál ztroskotá. A já vím, že mu znovu propadnu.

Ano, celých půl roku se od Dereka držím dál, i když máme domy naproti sobě. Oba jsme se totiž se svými rodinami přestěhovali do Vesnice vítězů. Nachází se na samotném konci kraje a je to jako vstup na úplně jiné místo. Vůbec si tam nepřipadám jako ve dvanáctém kraji, neboť působí kouzelně a zároveň strojeně. Stejně jako můj nový dům. Ve vesnici se nachází dvanáct domů, kdežto jen pět z nich bylo obývaných. Samozřejmě včetně nás. Jeden patřil Haymitchovi, který dělal mentora Peetovi a Katniss. Haymitch zemřel kupodivu přirozenou smrtí. I když mnozí říkají, že se takzvaně uchlastal k smrti. Byl to totiž alkoholik. Nedivím se mu. Také se totiž zúčastnil čtvrtoher a podle mě to měl ještě horší, než já s Derekem. V jeho ročníku byl totiž vybrán dvojnásobek splátců. Tudíž místo s dvaceti třemi splátci, musel bojovat se čtyřiceti sedmi. Jeho dům je opět neobydlený.

Druhý patří našemu mentorovi Peetovi. Udělal si z něj takovou menší pekárnu. Zásobuje mou rodinu chlebem. A nejen mou rodinu. I Derekovu a dokonce i Scottovu. Hodněkrát jsem mu vyprávěl o Scottovi. Pak ho poznal osobně, když k nám přišel na návštěvu a Scott se mnou a s mamkou popíjel kávu. Hodně si s Peetou rozumí a občas ho i sám navštěvuje, když má volno v práci. Krátce po sklizni mu bylo osmnáct let a on se mohl zapsat do práce v uhelných dolech, kam byl bez výhrady přijat. Má volné jen neděle. Ale mají se s Melissou poměrně lépe, než když jsem odjížděl do Kapitolu.

Třetí dům patřil Katniss Everdeenové a její rodině. Jak už jsem se párkrát zmínil, Katniss spáchala sebevraždu. Nevydržela noční běsy a pomalu se z ní stával blázen. Nikdy bych nevěřil, že jí v tomhle porozumím, ale mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, jak bych svůj život ukončil. Stal jsem se takovou náhradou za Katniss. Za dívku v plamenech. Její rodina byla nucena se vystěhovat a otec, jakožto starosta, jim pronajmul náš starý pekařský dům.

Další dům patří mé rodině. Nastěhovali jsme se tam krátce po příjezdu domů. Starostovský dům obývají mírotvorci. Ovšem otec tam tráví většinu svého času. Jako starosta musí být ve své kanceláři téměř každý den a studovat nová lejstra z Kapitolu. Z toho Kapitolu, který mu téměř před půl rokem zabil syna. Matka bývá doma a neustále uklízí, aby bylo vše na svém místě. Obzvlášť tento měsíc se dočista pomátla a uklízí od rána do večera, i když nemá co. Bojí se totiž, že by nás lidé z Kapitolu, kteří za pár hodin přijedou, odsoudili.

A poslední dům patří Derekově rodině. Občas si venku povídám a hraju s malou Corou, která je opravdu přátelská a milá. Pokaždé mi vypráví o svých starších sourozencích tak krásně. Občas s ní dokonce i zapomínám na to, co všechno se během Hladových her stalo. Ovšem pokaždé nás naruší Derek. Nejednou se stalo, že se k nám přidal. Já ale ihned odešel zpět domů. Snažil se se mnou první měsíce nějak komunikovat. Nejdříve mě přišel navštívit domů. Dělal jsem jako, že ho neznám a nechal ho si povídat s mou matkou. Poté se mě snažil kontaktovat přes Peetu, kterého jsem často navštěvoval. Peetovi jsem jasně vysvětlil, že s Derekem nemíním mluvit jindy, než když to bude potřeba. Což je právě dnešek. Pak se snažil nějak přemluvit Coru. Sledoval jsem je tenkrát ze svého nového pokoje, jak spolu mluví. Ovšem Cora odmítla mé přemlouvání. Řekla mu, že mi zlomil srdce, a že to nějaký čas trvá, než se srdce zahojí a já s ním budu zase normálně mluvit. Na desetiletou dívku je velmi všímavá.

Asi mě teď máte za pokrytce, že se Derekovi straním a nechci s ním mluvit. Ovšem byl to on, kdo navrhl, že musíme oba zapomenout. A já se to snažím dodržet. Snažím se dodržet to, co jsem mu ve vlaku sdělil. I když to většinu času stojí veškeré mé úsilí, abych se za ním nerozeběhl a neobjal ho tak pevně, že by nebyl schopný ani dýchat.

"Nepotřebuješ pomoct?" ptá se mě někdo jemným hláskem. Okamžitě to zpřetrhává veškeré mé myšlenkové pochody a já se zapřu o lokty, abych se podíval, kdo to na mě mluví.

Nade mnou stojí kráska se zimní čepicí, pod kterou schovává část svých dlouhý blonďatých vlasů. Má oříškově hnědé oči a z obličeje ji srší drsný pohled. Ovšem její oči prozrazují, že je nevinná jako ochočený pes. Na sobě má kabát dlouhý až na zem a v podpaží si přidržuje učebnici. Zřejmě míří do školy.

Ztěžka se zvednu a usměji se na ní. Může jí být kolem patnácti, maximálně šestnácti a počítám, že bude ze Sloje, neboť je kabát hodně starý a hodněkrát praný. A navíc má na tváři takový ten beznadějný úsměv, který znám od Scotta. Tím úsměvem se snaží alespoň uklidnit své pocity a hormony.

"Ne, ale děkuju moc," řeknu a pořád se na ní usmívám. Pak sáhnu do kapsy a vytáhnu pár kovových mincí. "Tu máš, a kdyby se někdo ptal, řekni jim, že si dnes pomohla zlepšit den Stilesovi. Oni už budou vědět."

Sleduji dívčin váhavý pohled, ale nakonec zpod rukávu vytáhne úplně promrzlé ruce a mince si ode mě převezme. V očích si jí pohrává jiskra radosti. Zlepšuje mi tím náladu víc a víc a můj úsměv je naprosto upřímný. Ovšem nedokážu se koukat na její červené ruce, kterými právě teď uložila mince do kapsy kabátu. Stáhnu si rukavice z rukou a podám jí je.

"Vem si i je, mám jich doma spoustu a navíc tyhle jsou alespoň trochu zahřáté, takže ti nebude taková zima," přemlouvám ji s takovým hravým podtónem, abych ji vykouzlil úsměv na tváři. Dívka však stále váhá. "No ták," popoženu ji trochu a hraně se začnu mračit, avšak na tváři mám stále ten úsměv. A to dívku přesvědčí, aby si rukavice vzala.

"Moc děkuju," řekne s úsměvem od ucha k uchu a začne si rukavice nasazovat. Ani neví, jak moc mi zlepšila náladu.

"To já moc děkuju a teď už poběž do školy, ať to stihneš," řeknu jí vážně. Ona mi ještě jednou poděkuje a nakonec se rozeběhne pryč. I já se vydám pryč. Je na čase, abych šel. Ovšem jakmile udělám dva kroky, ozve se za mnou hlas. Ten moc dobře známý hlas, který mi pokaždé nahání husí kůži.

"To bylo neuvěřitelný," řekne Derek. Neotáčím se a stále jdu svou cestou. Slyším, jak jde za mnou, jelikož křupání sněhu je naprosto nepřeslechnutelné. Srdce mi opět buší jako o závod a já mám co dělat, abych se ovládl a neobjal ho. Chybí mi. Hrozně moc mi chybí. Chybí mi to teplo jeho těla, ty jeho polibky, o kterých jsem si dříve myslel, že jsou pravé. Chybí mi ta dravost, kterou dal tenkrát do našeho polibku v jeskyni. O tom jediném vím, že byl chtěný. Od nás obou. Bylo mu to vidět na očích. Nikdy totiž netěkal mezi mými rty a očima. Jen v ten den.

"Budeš mě pořád takhle ignorovat?" ozve se znovu a mnohem blíž, než před tím. Tělo mám najednou v jednom ohni, jako kdyby ani nebyla zima a já se právě nebrodil tím zatraceným sněhem. Ovšem už zbývá jen projít přes Sloj a budu doma. Musím se soustředit na cestu, ne na Dereka.

"Stilesi prosím, chci si jen promluvit! Ničí mě, když s tebou nemůžu mluvit." Ne Stilesi! Nereaguj na to. Jen jdi dál. Nemluv s ním, pokud to nebude nezbytně nutné. A zatím tu žádné kamery a ani naivní lidé z Kapitolu nejsou. Tudíž není důvod předstírat. Vím, že chce být alespoň můj kamarád, ale já zkrátka nedokážu být kamarád zrovna s ním. Ne po tom všem, co jsme si prožili.

"Stilesi, prosím stůj!" ucítím najednou jeho ruku, který mě chytá přes kabát za zápěstí. Ihned se mu ale vysmeknu a dám se do běhu. Musí mi to dělat ještě horší, než to je? Nemůže prostě zapomenout přesně tak, jak to chtěl na té zpropadené střeše výcvikového centra?

Přebíhám celou Sloj přes volný plac až nakonec do Vesnice vítězů. Vyběhnu schody do domu a rychle vběhnu dovnitř, načež za sebou dveře zabouchnu a beznadějně se po nich svezu na zem. Všechna dobrá nálada, kterou mi ta holka vehnala do žil, se rázem vytratila a já už chci zase jen zemřít a necítit všechnu tu bolest.

***

Po tom, co jsem si dal horkou koupel v naší obří vaně (ano, v tomto domě opravdu teče horká voda) jsem sešel schody, abych se usadil v kuchyni a tam počkal na příval jménem Kapotolští, ovšem než se mi to povedlo, někdo zaťukal na dveře a matka otevřela.

Hrdlo se mi sevřelo, když jsem ve dveřích poznal ty zmalované tváře mého přípravného týmu. Ti lidé, kteří mě několikrát nazvali špindírou a smetákem. Ovšem hned za nimi se objevily dvě milejší tváře. Tvář Allison, která se usmívala od ucha k uchu a tvář Lydie, která se tvářila jako vždy profesionálně.

A právě teď stojím před zrcadlem ve svém pokoji a mám opět pocit deja-vu. Make-upem zamaskovaná tvář, bílý úsměv, oči bez výrazu, modré sáčko, černé kalhoty. Opět vidím tu dokonalost a opět v té osobě, která má být mým odrazem v zrcadle, nevidím ani špetku sebe samého. Už jsem si na ty kruhy pod očima zvykl tak, že je nezvyk je tam nevidět. Vlastně nikdy po tom, co jsem opustil arénu, nezmizely. Je to připomínka mých nočních běsů.

"Vypadáš krásně, ale něco ti chybí," řekne Lydia, která stojí za mnou a usmívá se. Otočím se k ní a spatřím, jak v rukou svírá mou brož, kterou jistě našla na mém nočním stolku. Oči vlka na broži jsou stále modré. Jako ty mé. A myslím, že už nikdy nezmění barvu.

Lydia mi opět připne brož na to stejné místo jako vždy a chytne mě za ramena. Stále se usmívá a já mám pocit, jako by mi tím dodávala sílu. "S těmi kruhy pod očima a obyčejným oblečením vypadáš mnohem uvolněněji, a ten Stiles je pro mě daleko hezčí. Ale takhle vypadáš víc jako já a jsem ráda, že tu masku nemám sama!" Tím mi dodá větší odvahu, než jsem doposud měl na to všechno...

***
První kapitolka druhého dílu. Nakonec jsem se tedy přemluvila, abych ji sem hodila už dneska. Skočili jsme o půl roku dopředu a ještě několikrát budeme přeskakovat. Snad vám to nevadí a kapitolka se vám líbí.☺

V tomhle díle se chci odklonit od originální předlohy, a tak nečekejte, že se naši dva milenci vrátí do Hladových her jako splátci. Ne, my v tomhle díle zabrousíme do života dvou mentorů, kteří budou mít velké potíže. A nebojte se, nechybí ani Sterek scénky.😉

Tak snad se vám první kapitola líbí a snad se vám i tenhle díl bude líbit jako ten předchozí!😎