|1. Den|
Pohled Lary-8.kraj
Otevírám oči. Už nemohu spát déle. Tohle byla poslední noc co jsem strávila v měkké teplé posteli. Od teď mě čeká jen zem, kmen nebo kameny.
Vyskakuji z postele a ještě v pyžamu si to rázuji na snídani. Rychle do sebe házím pět jahodových palačinek politých čokoládovou polevou a tři hrnky kávy. Williams se šourá na snídani ve spodním prádle a s rozcuchanými vlasy. Na to že mu je osmnáct vypadá takhle na deset let. Po snídani pro mě přichází Kate a odvádí mě -stále ještě v pyžamu- k výtahu. Vyjíždíme na střechu budovy. Ze vznášedla se k dřevěné podlaze snáší tmavý provazový žebřík. Když se ho chytám zmrazuje moje tělo elektronický proud. Od výtahu právě míří Williams v doprovodu své vizážistky, neznám její jméno. Prý ho říká jen těm komu věří, a Will a já k nim asi nepatříme. Žebřík míří vzhůru ke vznášedlu, druhý po mé levé ruce taky začíná pomalu stoupat. Hádám, že je to Williams. Když se dostávám na palubu vznášedla přistupuje ke mě muž s bílím pláštěm. Pod rameno mi tlustou jehlou neví vpichuje. Pak proud povoluje mě svaly a já se můžu pohnout. Odstupuji od díry v podlaze vznášedla na žebřík a sedám si na lavičku u okna.
Když je na palubě i Williams, vznášedlo se dává do pohybu. Letíme nad Kapitolem a následně míříme i za hranice Kapitolu. Okna se najednou zatmaví m, že nejde vidět ven.
,,Aby jste neviděli arénu zeshora." Dodává Kate na vysvětlenou.

Po žebříku nás spouští zpět na zem. Vystupujeme do matné osvětlené budovy, zřejmě pod arénou. Sedám si do měkkého křesla a sleduji Kate jak si něco šeptá s Williamsovou vizážistkou. Dívám se kolem sebe. Kachličkově chladné zelené zdi. Tmavě šedý strop a studená podlaha. To nám ty hry tedy začínají. Přichází Kate, bere mě za zápěstí a odvádí dlouhou chodbou k bílým dveřím. Otevírá je a vchází dovnitř, mě táhne za sebou.
,,Na."
Podává mi čistě bílé tílko, černou mikinu kde je v kapuci všitá kožešina. Aspoň umřu v teple. Černé legíny na sobě mají kolem pasu stejnou kožešinu jako je v kapuci. Pevné sportovní tenisky jsou taky zateplené. Rukávy mikiny jsou vystužené a řekla bych i odolné proti vodě, asi mají nadnášet. Oblékám se a Kate mi splétá vlasy do složitého copu, aby mi vlasy nepadli do očí. Pak mě objímá a odvádí na kovovou desku stejnou na jakou jsme si stoupali před rozhovory.
Rozeznívá se gong a kolem mě vyjíždí do vzduchu průhledný skleněný kužel, který mě vězní uvnitř. A je to tady. Říkám si pro sebe a hluboce oddechuji. Srdce mi v hrudi buší jako o závod. Deska začíná stoupat. Nad hlavou se mi objevuje pruh světla. Začínám se třást a to jsem si slíbila že nebudu brečet. Po tvářích mi začínají stékat slzy. Ne to nikdo nesmí vidět. Když deska vyjíždí na povrch krčím se a potichu vzlykám. Z mé pravé strany na mě kouká blonďatý kluk. Narovnávám se a konečně si prohlížím arénu.

Všude kolem nás je voda, jestli slaná nebo sladká nemám tušení. Kdybych teď slezla z podstavce miny, které jsou všude kolem nás by vybouchly.
Na severu vystupují z hustého lesa vysoké hory. Tak k tomuhle byl určená ta kožešina. Jestli je tady někde voda nevidím ji, lesy jsou tak husté že přes ně nejde vidět. Otáčím se, když zaznívá odpočet do startu. Dívám se k rohu hojnosti. Mám to k němu asi dvacet metrů. Na dálku vidím nějaké bedny a možná zbraně. Okolo jsou rozházené různé věci. Nejblíže mne je malá dřevěná truhlice. Vahám jestli si pro ni mám jít.
Rozeznívá se zvon ohlašující, že smíme slézt z podstavců. Dámy a pánové, nechť 197 hladové hry započnou, pomyslím si a utíkám pro bednu. Srdce mi buší jako o závod. Rychle zvedám truhličku ze země, otáčím se na místě a sprintuji k nedalekému lesu. V tom se zastavuji. Úplně jsem zapomněla na tu vodu všude kolem nás. Jsme tedy uzavření na souši všichni spolu. Slyším jekot a dívám se tím směrem. Vyšší hnědovlasá dívka stojí po pas ve vodě a kolem ní se šíří krvavá skvrna. Ustupuji pár metrů od vody a dívám se na ní z dálky. Zdá se že v ní cosi pluje. Mutové. Hnědovláska vylézá na břeh, z boku ji teče krev a vypadá že se každou chvíli zhroutí. Zvíře vyskakuje nad vodu a jen tak tak si ho stíhám prohlédnout.  velký asi jako slon. Na hřbetě vyčnívají ostré bodáky velké jako lidská hlava. Místo kde by měli být nohy,  Za ním se táhne krvavá kaluž. Dívám se zpět na dívku za, ale leží na zemi a těžce oddechuje. Chybí jí kus ruky a je nepříjemně pokousaná. U nohou jí leží spacák. Vybíhám k němu. Naproti mě se stejným směrem žene i kluk. Poznávám ho, je to ten co vedle mě stál na rozhovorech. Je ze sedmého kraje. Chytáme do ruky spacák ve stejnou chvíli. Kopu do něj, batoh pouští. Utíkám k vodě. Chlapec utíká za mnou. Bez přemýšlení skáču do vody, v jedné ruce truhlu a v podpaží spacák. Plavu, za sebou slyším rychle rozestupující vlny. Tvor plave za mnou. Už jsem u břehu rychle šplhám ven. Mutovi jsem jen tak tak utekla. Rozbíhám se k lesu. Nikoho nevidím ostatní jsou asi ještě na ostrově. Zabíhám do lesa. Běžím dál, nevšímám si okolí jen utíkám.

Po hodině běžení sbihám ze svahu. Konečně se zastavuji a rozhlížím se. Pode mnou se leskne hladina jezera. Probíhám k ní. Rozhlížím se, nikde nikdo. Sedám si na břeh a nahlížím do vody. Tady zřejmě mutové nejsou, voda je čistá sem tam proplave kolem mě rybka. Pomocí klacku otevírám bednu. Pečlivě skládám věci kolem sebe. Je tam plný balíček sirek, tři housky z Kapitolu a malá láhev vody. Rychle ji rozdělávám a vypijím celý obsah. Jim půlku první housky a láhev dopouštím vodu z jezera. Slunce visí vysoko na nebi, je poledne. Skládám věci zpět do bedýnky i se spacákem. Pod keřem nacházím klidně místo na které svítí slunce. Je celé schované takže kdyby tu někdo byl nevšimne si mě. Ulehám jen tak na zem a zavírám oči. Nechávám na sebe svítit slunce a usínám.

Další kapitola na světě. Tak jsme konečně v aréně. Jak se vám líbila tentokrát trochu víc akčnější kapča?
•lis•                     1013 slov