Pohled Marka-1.kraj
Dívám se na nesmělou holku co kráčí uličkou vytvořenou lidmi. Otáčím se zpátky k publiku a hrdě jim mávám. Olsche mi podává ruku a já ji tisknu. Jelly vychází na pódium a staví se vedle mě. Otáčím k ní pohled a jedno obočí se mi nadzvedne. Jelly vypadá ustrašeně asi to nečekala. S jejím bratrem jsem chodil do školy, než se stal vítězem hladových her. Olsche podává i Jelly ruku a ta jí jemně tiskne. Dívá se na mě a podává mi ruku. Rychle ji chytnu. Lidé pod pódiem křičí nadšením a mávají nám. Dva mírotvorci nás odvádějí do malého domku starosty. Procházím dveřmi jako první, za mnou hned Jelly. Stále se tváří vystrašeně. Nechápu proč ji nikdo nevystřídal, první kraj je celý plný profíků. Jeden z mírotvorců otevírá dveře na mé pravé straně a vcházíme dovnitř. Jelly odvádějí do druhé místnosti. Usedám na pohovku, mírotvorce stojí za mnou. Naproti mě je pouštěná velká černá televize. Na obrazovce vidím kluka stoupajícího po schůdcích na pódium. Je hodně podobný mě. Má krátce střižené blond vlasy a z dálky jsou vidět jeho svítivě zelené oči.
Otevírají se dveře a dovnitř vstupuje můj otec. Odtrhávám oči od obrazovky a dívám se na něj. Odkašle si. To zas bude na dlouhou pomyslím.
,,No, tak hodně štěstí."
Dodává otec a objímá mě. Z vedlejšího pokoje slyším pláč. To určitě brečí ta holka. Přikývnu. Otec mi věnuje smutný pohled a to ho už mírotvorec vyhání pryč ze dveří.
Dveře se otevřou znovu a do nich vstupuje žena. Myslím že matka Jelly. V ruce drží košík s houskami.
,,Dej na ni pozor."
Podává mi košík. Beru ho od ní a pokouším se o úsměv. Žena odchází a dveře se otevírají do třetice. Dovnitř přichází černovlasý kluk, Currant. Samozřejmě, vyhrál hladové hry a proto se stal naším trenérem.
,,Nejlepší kamarád nebo sestra?"
Ušklíbám se. Já bych si teda vybral sestru, nevím jak je na tom on. Třeba je rozhodnutý pro mě. A nebo ani pro jednoho.
,,Přišel jsem ti popřát hodně štěstí."
Mumlá si spíše pro sebe.
,,Díky."
Rychle kývá a vychází ven. Mírotvorec otevírá dveře a vycházíme ven. Nádraží je naproti domu, je to blízko, ale musíme projít davem. Přicházíme před dům a lidé nám uvolňují cestu.
Jsme už v půlce, otevírají se dveře a ven vychází Jelly s opuchlou tváří od breku. Protáčím nad tím očima a dál pokračuji s mírotvorcem v zádech kupředu k vlaku.

Otevírají se dveře nastupují dovnitř. Vlakem to je jen kousek do Kapitolu, asi hodinu z této části kraje. Proto budeme záznam z krajů sledovat už v Kapitolu. Olsche nám ukazuje pokoj. Jsem rád, je o tři dveře dál než Jelly. Sedám si na postel a koš, který doteď držím pokládám na zem. Housky jsou ještě teplé, museli být zrovna vytažené z pece. Beru jednu z nich a zakousavám se do ní. Je výborná. Na posteli leží malý croasant na znamení úspěchů v aréně, zřejmě od Kapitolu. Beru ho do druhé ruky a zkouším ho také. Je dobrý, ale u nás v kraji máme lepší.
Zatímco se sprchuji pořád vidím toho kluka ze sedmého kraje co kráčel k mikrofonu tak odhodlaně. Na předloktí se mi naježily chloupky. Poprvé od té doby co zaznělo mé jméno jsem dostal strach. Co když nepřežiju ani jeden den? Byl by pak celoživotní trénink marný?
Kolem pasu si dávám ručníky a vycházím ze soukromé koupelny.
Dávám nedojedený croasant a housky do košíku a lehám si neoblečený do postele.
Po necelé hodině mě volá Olsche, že se bude brzy vystupovat. Házím ručník zpět do koupelny a oblékám si na sebe zelenou košili a černé kalhoty. Vlasy si uhlazuji do zadu a třepu hlavou aby z nich vylétla všechna voda.
Ze skříně vedle postele vytahuji hnědý batoh a rovnám do něj housky. Croasant sevřu mezi zuby a otevírám dveře na chodbu. Dojídám croasant, vedle mě se o zeď opírá Jelly. Nevšímám si jí a odcházím hledat Olscheho. Ještě za sebou slyším vrznutí dveří, rychle kroky a bouchnutí dveří. Pak už je ticho.

Dva mírotvorci nám otevírají dveře a zvou nás do budovy kde nás mají připravit na zahajovací ceremoniál. Na sedačkách po pravé straně zlaté recepce čeká asi deset lidí. Tři z nich se vrhnou na Jelly a různě ji zvedají ruce a pramínky vlasů. Další tři na mě jen hodí pohled a rukou směřují do malých dveří. Bez váhání za nimi vyrážím. V téhle místnosti se štěbetajícími růžovovlasými lidmi nevydržím už ani minutu.
Procházím dveřmi,  dva muži a jedna žena se na mě upřeně dívají.
,,Mohli by to být lepší?"
Ptá se vyšší z mužů.
,,Mohlo."
Odpovídají zbývající členové přípravného týmu.

Po dvou hodinách ve vaně a další hodině úpravy kůže, vlasů a nehtů přichází středně vysoký muž s modrým copánkem v týlu.
Nadzvedávám obočí a on mě vybízí abych se posadil. Další půl hodinu mi vysvětluje k čemu tohle všechno a pak ještě deset minut mluví o šatech, které si vezmu na sebe až pojedeme na zlatém voze taženém bělouši.
V duchu sténám. Jak dlouho to ještě potrvá než přijedou ostatní splatci a zbaví mě tohohle mučení?!
Vizážista odchází, rozvaluji se na pohovce a přemýšlím o hrách. Má tohle Kapitol za potřebí?
Slyším velké dveře jak se otevírají a pouští dovnitř další splátce, asi z druhého kraje.

875 slov je u dnešní kapitoly 🤣 Jak užíváte karanténu? A chceš se vám do školy?