|7. Den|
Pohled Artemis- 12.kraj (IceWolfShadow)

Ležím na zemi a dívám se na zlátnoucí nebe. Přes oblaky se ženou velcí černí ptáci. Zhluboka se nadechuji. Vzduch je čerstvý. Je čerstvě po dešti. Zavírám oči. Chladný vzduch je tu na horách řídící než dole v údolíčku. Nad hlavou mezi skřeky ptáků slyším i zbytky rosy padající ze stromů, co zbyla z deště. Je krásný den, jako stvořený pro zabíjení lidí. Taková ironie. Na tohle nemám myslet. Matka řekla ať si to tu užiji co nejvíce. Takováhle příležitost se víckrát za život nestane. Když tedy nepočítáme Katniss Everdenovou, která šla do hladových her dvakrát za sebou. Pamatuji si jak mi matka říkávala příběh z té doby. Před sto třiadvaceti lety šla do her z dvanáctého kraje dívka místo své sestry. Z her se jí podařilo dostat i se svým přítelem Peetou Melarkem. Když se rok po tom dostali znovu do čtvrtoher unesli ji rebelové a Peetu Kapitol. Ještě ten rok se konala další revoluce. V ní se Katniss i s Peetou ztratily a nikdo už je nenašel. Jediné co vím jistě, je že jsem jejich pravnučka. Kroutím hlavou ze strany na stranu. Mám si myslet, že je jen náhoda být ve hladových hrách stejně jako byli prababička a praděda? Posmutním. Dědu jsem nikdy neměla příležitost poznat. Umřel když byl mámě 25 let. Prababičku jeho smrt velmi vzala a nikdy se z ní úplně nezpamatovala. Když jsem byla malá učila mě její dcera jak přežít v přírodě. Brala mě na dlouhé výpravy do lesů. Lovení bylo pro ni i jako starší paní jednoduché jak facka. Já se to však nikdy nenaučila, radši jsem měla vždycky nože.

Další povzdechnutí mě už donutilo vsát a něco začít dělat. Dva dny co zazněla ta hádanka se na ní pokouším přijít, leč marně. Nikdy by mě nenapadlo, že hádanka může být tak těžká. Ostatní hráči, se jí asi taky pokouší rozluštit. A to by mohla být má šance. Zkusím někoho najít- to by nemusel být problém, poslední dobou jich kolem mé skrýše chodilo až moc- navázat s ním spojenectví, vyptat se ho na tu hádanku a pak...pak se uvidí. Třeba bude ještě v něčem užitečný.

Sbírám věci rozházené kolem sebe. Nic moc nemám. Jen jednu dýku co jsem našla v lese na zemi, asi někomu vypadla. Nepokoušel se jí však hledat. Možná je to i dobře, nebyla jsem nachystána s někým bojovat.
Teď už by někdo objevit mohl. Zastrkávám dýku za pásek z pružné větve, který jsem si sama udělala podle přípravy v Kapitolanské tělocvičně. Asi by se hodilo mít nějakou láhev, avšak z dvanáctého kraje jsem zvyklá na zkaženou vodu a málo jídla. Proto se na mne aréna nepodepsala tak jako na ostatních. Všichni jsou už určitě zesláblí a půlka z nich alespoň dehydratovaná.

Rozhrnuji křoví a změtím větví se proplétám ven. Slunce ještě nevystoupilo tak vysoko aby osvětlilo údolí pode mnou. Je krásné, i když takhle ponořené do tmy. Tvůrci si museli dát hodně záležet. Není to však nic moc. Minulý rok byly doly a rok předtím platformy v oblacích. Možná je tahle aréna jiná oproti jiným úplně v něčem jiném. Třeba nechce otestovat jak zdatní jsou splátci fyzicky. Co když tentokrát testují náš mozek! To je ono, chtějí abychom přišli na tu hádanku a když na ni přijdeme posuneme se do dalšího levelu.
Plácla jsem se do čela. Že mě to nenapadlo hned. Jak jenom byla ta hádanka. Něco s rovnováhou, obzorem a severem. Víc jsem si nezpamatovala. Ostatním to muselo taky dojít, takže když se vydám tam bude tam většina.
Teď ještě zjistit kde je sever...

Zamýšlím se. Po mé levé straně je západ. Včera tam zapadalo slunce. V tom případě je na pravé straně východ. Přede mnou je tedy sever a za mnou jih. To je však velmi nepřesné. Tohle není nikdy přesně pokud není rovnodennost a ta určitě není. ,,Hm jak by to šlo udělat?!" Mumlám si sama pro sebe. V tom mi hlavou probleskne nápad. Na trénincích se nás tohle snažili naučit. Znamená to tedy, že oni věděli co je za arénu. Ohlížím se kolem sebe. Pár kroků přede mnou leží klacek asi půl kroků dlouhý. Kousek od něj dva oblázky.

Běžím pro ně. Klacík zapíchnu do měkčí hlíny na volném prostranství mezi horami. Roste tu málo stromů, ale půdu potřebují všichni. Ustoupím o kus dál.
Místo kam dopadá položím jeden ze dvou kamínků. Po chvíli pokládám i druhý oblázek na zem. Stín klacíků se posunul o necelý krok na stranu. Zavírám oči. ,,Prosím ať tohle funguje." Poprosím neslyšitelně. Stavím se zády k zapíchnutému klacku a nohy v botách dávám těsně před kamínky. Otáčím hlavu, před očima mám dlouhou rovnou cestu po vrchu hor. Tímto směrem by měl být sever.

Vzdychám a s jistým krokem se pouštím do dlouhé cesty ke konci hor. Tohle musí fungovat. Takhle jsem se orientovala i ve dvanáctém kraji. Jsou to vlastně takové hodiny. Naposledy se Otáčím. Není dobré to tu takhle nechat. Někoho může napadnout to samé a vydat se za mnou. Nakonec nad tím přeci jen krčím rameny. Tak ať si mě zkusí najít. Nedožije se dalšího rána.

Pohled Marka- 1.kraj (kunivec77)

Jdu. Jdu už druhý den a pořád nic. Od rána do večera je klid. Zvěř jakoby se vůbec nebránila a voda se schválně neschovávala. Je to divný. Od doby co po hymně zazněla ta hádanka je vše naopak. Nikoho jsem od té doby nepotkal. Jediné co je opravdu zvláštní je voda. Den ode dne se zvyšuje více k horám, kam právě mířím. Není to proto, že bych neuměl plavat, to rozhodně ne. Jde spíš o jistou nedůvěru. Kdo ví co v té vodě může plavat. Kdybych si byl jist, že mi v ní nic nehrozí postavil bych si vor, nalovit zásoby kořisti a zůstal na něm dokud by to neskončilo. Nejlepší je, že voda je sladká. Tedy byla dokud jsem nevylezl na hory. Je tu sice sníh, ale to je skoro všechna sladká voda. Postupuji o něco rychleji než stoupá voda.

Zabočuji do leva. Přede mnou je dlouhá cesta v roklině. Přelétnu ji pohledem. Je čistá, nikdo tu není. Počkat...zastavím se a pořádně se zadívám o kus dál. Uprostřed cesty leží něco tmavého. Nejistě se rozběhnu. Na první pohled je jasné, že věc není živá. Dobíhám na dva kroky od věci. Zděšením skoro vykřiknu.
Na zemi leží tělo. Je to dívka. Poznávám ji. Je to Jelly z mého kraje. Jakože tady, ale leží? Vznášedlo vždycky vyzvedne mrtvá těla, aby je rodina mohla pohřbít. Když je tady znamená... znamená to že není mrtvá. Sehnu se k ní a podívám se pozorněji.

Opravdu, lehce se jí zvedá a klesá hrudník. Už, už se chystám ji vzít a odnést s sebou. Zarážím se na poslední chvíli. Žije jen díky tomu, že s ní nikdo nehýbal, stačil by jediný pohyb a hrozilo by, že umře. Na jednu stranu by bylo dobré kdyby tady bylo o dalšího splátce méně, ale nemůžu to udělat. Je bezmocná když tady jen tak leží. Každý by s ní mohl hýbnout. Slíbil jsem její matce, že na ni dám pozor, zřejmě na mne právě kouká, vlastně jako všichni lidi z Panemu. Sledují co teď udělám.

Slunce se vyhouplo na vrchol nebe a Jelly se stále ještě neprobrala. Hrudník však ještě taky neznehybněl. Nemůžu se rozhodnout. Mám ji tady nechat aby ji pak zaplavila voda a nebo ji tady někdo by ji dorazil. Druhá možnost je pro nás oba těžká. Ponesu ji někam nahory, tam ji skryjí před očima jiných a zároveň bude chráněná před potopou. Třetí, poslední možnost dělám doteď.
Čekám až se vzbudí. Ano, je to velmi dlouhé a unavující. Aspoň si však můžu odpočinout. Nedaleko místa kde leží Jelly, vytéká ze skály malinký pramínek čisté vody. Přejdu k němu a začnu blaženě pít.

Je to příjemné po tak dlouhé době mít zas hrdlo smočené čistou vodou. Vždy jsem pil jen malými doušky, abych měl víc na příště. Podívám se zpět na Jelly. Rychle zavrtím hlavou. Nemůžu tomu uvěřit. Dívka už otevřela oči a posadila se. Teď na mě kouká. Bůh ví jak dlouho. Je to až děsivý.

Pohled Artemis- 12.kraj (IceWolfShadow)

Po půl dní jsem došla před sraz dole, v malém údolíčku je malá vesnička. Na první pohled v ní nikdo není. Nevypadá bezpečně, co když to je past od tvůrců. Na druhou stranu tam však může být jídlo a jiné věci. Seběhnu dolů a zastavím se před dveřmi. Je to kruhová vesnice. Všechny domky jsou zasazeny do jednoho velkého kruhu, jenž ohraničuje hranice a zároveň vesnici chrání. Dveře jsou polootevřené. Asi tam někdo byl přede mnou, když tam bude pořád hold má smůlu.

Dveře opatrně otevřu a nakouknu dovnitř. V příchodové části je chlad. Slunce sem přes hradby ještě nedosvítilo. Nic neslyším. Rychle si ještě smotám vlasy do culíku a s nádechem vykročím vpřed. Zqhnu doprava nic. Zqhnu doleva nic. Už mi zbývá jedině cesta vpřed. Sama nevím co vlastně hledám. Jestli jídlo, odpočinek nebo někoho kdo by se tady mohl schovávat. Přeci jen to tu jako bludiště.

Za mnou zapraská dřevěná podlaha. Rychle se otáčím. V dveřích vedoucího do dalšího domu stojí kluk. Je silný. Poznám to díky obloučkům na pažích. Jeho černé oči se do mě zabodávájí zlostný pohledem. Myslím že ho poznávám. Je to Dragonius, pochází z druhého kraje. Kraje profíků. Možná si myslí že proti němu nemám šanci, to se ale plete. Holka z dvanáctky může být přeci stejně dobrá jako on. Přešlápne z nohy na nohu a obrátí se ke mě zády. V tutéž chvilku ucítím za zády žár. Plameny, oheň, smrt. To všechno mi unikalo do té doby v Dragoniusových očích. Rozběhnu se za ním.

Už v sobě nevidím lovce, ale oběť. Srdce mi začíná rychle bušit. V hlavě mám jen jednu myšlenku. Plameny olizují obě stěny. Ze všech stran se linul žár. Sykla jsem bolestí když mi ramenem projela ostrá bolest. Rychle uplácavám oheň, který se tam objevil. Dragonius se žene přede mnou a nezdá se že by zpomaloval. Vůbec není unavený, za to já už přestávám cítit nohy a východ pořád nikde. V hlavě začínám přemýšlet jestli tady vůbec nějaký východ je. Vrazím do zad Dragoniuse. Jeho tělo ozářilo další světlo z ohně. Před námi se strop propadl a jeho dřevo nasytilo plameny. Jsme v pasti. Pomyslím si. Dragonius se zadívá někam za plameny. Vzadu uvidím slabé denní světlo. Tam je tedy východ.

Rozkašlu se. Hustý dým se mi dostává do plic s každým nádechem. Je to nesnesitelné. Kašlu znovu abych ho dostala ven. Překryji si pusu i nos rukávem. Tím snad alespoň trochu ten odporný kouř zmírním. Dragonius dělá to stejné. Rozhlédnu se kolem. Nikde nic, jen plameny. Náhle zahlédnu v té změti cestu. Stačí přeskočit hořící židli a pak vyskočit oknem ven. Rozběhnu se tím směrem, ani se nenamáhám upozornit na to kluka. On však spozoroval můj směr a vyběhl za mnou. Na stropě, který v dalším domě držel jen tak tak se začal nebezpečně naklánět trám.

Přidala jsem a odrazila se. Trám přistál na zemi těsně za mnou. Vyvázla jsem bez zranění. Zpod klady se ozval děsuplný křek, až teď jsem si uvědomila, že tu nikde není Dragonius. Ten trám ho musel rozmáčknout. Rozhostí se ticho a to protne jediný zvuk. Výstřel z děla. Takže Dragonius to má za sebou. Výstřel mě vytrhne ze zamyšlení. Alespoň nás je teď míň. Každý umřeme, ale už nezáleží kdy a jak.

Rozběhnu se k oknu. Je otevřené. Proběhnou kolem židle. Kouř stále sílí. Teď plameny pohltili každý kousek dřeva. To jakoby bylo naschvál, celá vesnička je že dřeva. Jestli tu ještě chvíli zůstanu udusím se. Kašlu stále dokola, nemůžu se skoro pořádně nadechnout. Látka, kterou mám přes pusu nepomáhá. Před oknem se zastavím. Stěna zapraská a povolí. Couvnu dozadu. Celá přední stěna se zhroutí na zem.

Otočím se nahoru. Všechny nosné trámy a stěny lehly pod tíhou plamenů, zbývá poslední sloup, který je pár metrů ode mne. Už nečekám rozběhnu se pryč. Co nejdál od trámu. Avšak pozdě. Neměla jsem sem chodit. Trám se zlomí v polovině a celé horní patro se zřítí na mě. Teď už není úniku. Strašná bolest mi pulzuje celým tělem. Ještě než mi na hlavu spadne kus podlahy jde na mé tváři vidět úsměv. Už jdu babi. Pohřbená pod maskou dřeva ještě nahmatám na svém předloktí matčin náramek. Zavřu oči a odevzdán se nekončící tmě.

Ahůj, tak další kapča zas na světě. Sice po delší době, a...ale to nevadí. Doufám, že se alespoň trochu líbila a přeji krásné Vánoce ❤️
•lis•
2045 slov

24- Elis Dark
23- Zach Haru
22- Lara Kersley
21- Britney Space
20- Anakin Frost
19- Dragonius Scott
18- Artemis Stone