|5. Den|
Pohled Dragonisue- 2.kraj
Stojím na kraji skály vyčnívající nad celou arénou. V dálce vychází ranní slunce. Nad smíšeným lesem pod horami se zračí jemná mlha. Jak krásné ráno by to bylo, kdyby jsme nebyli na pokraji smrti. Už necelé dva dny je klid. Tedy alespoň u mě.
Nervózně si třu ruce. Jestli dneska někdo neumře občané kapitolu se začnou nudit a tvůrce her bude muset něco udělat.

Zhluboka se nadechuji. Z lesa vylétají ptáci a začínají kroužit. Kéž bych taky měl křídla. Jen tak odletět a už se nikdy nevrátit.
Na patě se otáčím a mířím zpět ke svému "doupěti". Zalézám pod spadlý strom z jedné strany chráněný skálou a z druhé hlubokou roklí. Do doupěte je vstup krytý hustým jedlovým keřem. Sedám si na svůj ukradnutý spacák a šahám po velkém batohu. Daří se mi z něj vytáhnout potřebnou věc. Chvíli ji převaluji v ruce a pozorně se na ni koukám. Nejsem si jistý k čemu přesně slouží. Už jsem ji zkoušel použít na spoustu způsobu, ale nejvíc se mi osvědčila když jsem chtěl ze sněhu udělat vodu. Je to možná nějaký filtr nebo něco podobného. Věc pokládám vedle sebe, z batohu opatrně vybírám prázdnou misku, zastrkávám si ji do podpaží a už se prodírám křovím ven.
Do misky nabírám sníh, když v tom slyším nepříjemný skřípavý zvuk jako když ekdo přejíždí nehty po tabuli. Krčím nos a trepu hlavou abych ten strašný zvuk dostal z hlavy pryč. Sedám si do dřepu k zemi a na chvíli zavírám oči a pozorně poslouchám. Nade mnou křičí ptáci a sem tam po kameni přeběhne horská koza nebo srnka. Já, ale hledám něco jiného, co by připomínalo člověka. Po tom strašném hluku muselo někomu dojít že tu někdo je, že tu jsem já.
Opravdu. Po chvilce soustřední slyším matné kroky ve sněhu. Řekl bych že jich je víc. Okamžitě otevírám oči a  zvedám se na nohy. Jestli mají zbraně nemám proti nim šanci. Z úkrytu beru batoh a zastrkávám do něj misku, spacák i tu podivnou věc. Házím si ho na záda a otáčím se k odchodu. Než však vyrážím všímám si zvláštní velké obdélníkové věci co tu předtím nebyla. Vahám. Jestli teď hned neodejdu můžou mě přepadnout, umřu, seberou všechno co jsem tak pracně sem donesl a navíc zklamu svůj kraj. Ale je tu ještě možnost že mě ta béžová krabička zachrání. Je to tak padesát na padesát. Souhlasím sám se sebou, že než se rozhodnu dojdou sem. Dělám dva rychlé kroky a stojím u krabičky. Je obdélníkového tvaru a sahá mi výškou tak do pasu. Na vrcholu je sklopená do stříšky a na ní se leskne od rosy jako by tu bylo celou dobu velké červené kulaté tlačítko. To jsme v nějakém filmu? Nemohli vymyslet něco víc originálního než jen tlačítko, které musí někdo zmáčknout?

Z tohohle místa od tlačítka jde vidět na zbytek hory pode námi. Přivírám oči a zaměřuji se na tři čárky dole. Nejsou tak daleko jak se zdá to dělá jen ten sklon. Vypadají že zbraně nemají. Kývám hlavou a pomalu odcházím od tlačítka. Za zády slyším tupý naráz na skálu. Zastavuji se převracuji pohled tím směrem. Stojí tam osoba stejně velká jako já s blond vlasy. Hledíme si z očí do očí. Záblesk u země mě vytrhne z myšlení jak se sem tak rychle dostal. V ruce pevně svírá meč a jde vidět že je odhodlaný ho nepustit nebo jen povolit sevření.
Koutkem oka vyhledávám tlačítko. S rukama zatnutými v pěst kráčím zpět ke krabičce. Kluk se mračí a kouká na mě. Stoupám si před tlačítko a jedním máchnutím ruky ho ztiskávám. Ptáci křičí v ranním tichu utichají a zem se začíná třást.
,,Cos to udělal?!"
Se zvídavým pohledem se dívá na tlačítko. Najednou vše utichá a zní jenom vzdálené šustění. Ptáci však zůstávají potichu, to nevěstí nic dobrého. Sbírám se ze země kam mě otřesy dostali a rozbíhám se pryč. Za sebou slyším kroky. Než se však stihnu otočit ostrá bolest na zádech mi odpoví co se děje. Chlapec se dívá s arogantním výrazem v očích na má záda.
,,Ptal sem se co jsi to udělal?!"
Teď už doslova křičí. Rychle se na něj otáčím a krčím rameny.
,,Tady si věci nevymýšlím já."
,,Jestli je to past, zabije nás to všechny. A nebo jen tebe!"
S mečem v ruce se na mě rozbíhá. Jen tak tak mu stíhám uhnout a odhodit batoh k zemi. Chlapec je zas připraven zaútočit. Meč směřuje na moji hruď. Tentokrát se první rozbíhám já. Košík mu nohy, ale záda mě zrazují. Syknu bolestí a nahmátnu na nich velkou tržnou ránu. Chlapec té chvilky nepozornosti využívá a pěstí mi jde po hlavě. Trefa. Dostávám pěknou šlupku do spodní čelisti a klesá na kolena. Rukou se přidržuji země. Vybrace se z ní začínají šířit na svah nad námi. Ohlížím se. Z kopce se žene vlna sněhu. Další chvilka nepozornosti a dostávám kopanec do břicha. Krčím nos a vstávám. S rukama v pěst se ohanim chlapci po meči. Chytám ho jednou rukou. Ostrá čepel se mi zařezává do dlaně, ale neberu na to ohled a druhá ruka vyhledává klukovi zápěstí. Silně do něj žlučí dokud meč nepustí. Otřesy se stále přibližují až dosahují přesně té výšky, před kterou by člověk měl utíkat. Ze spodní části hory slyším poplašné výkřiky. Vlna nás přeletí snad jak kdyby tady bylo sklo. Otáčím se za lavinou. Ty lidi tam dole! Vytrhávám meč chlapci z ruky a až teď mi to dochází. Znám ho je z prvního kraje. Mark Watney. Při trénincích měl pět bodů, ten proti mě nemá šanci. Dostávám Marka na kolena na zem a nohou mu přitiskávám hruď k zemi. Špičku meče mu přitiskávám ke krku.
,,Ještě jednou se mi připleteš do cesty a uvidíš!"
Mark se marně snaží vykroutit. Ze země sbírám batoh, pouštím Markovu hruď a odbíhám pryč. Zastavuji se až v nedalekém lese. Lezu na nejbližší strom a z jeho koruny obhlížím okolí. Nikdo mě nesledoval. Batoh větším mezi nejhustší větve stromu. Na zbytek dne jsem v lese a pokouším se něco ulovit. Daří se mi zkolit menší divoké prase. Ještě než se setmí rozdělávám oheň a maso z prasete opékám. Celé prase sním a přes ohniště ohniště házím spadané větve. Daří se mi ještě najít potůček s čistou vodou a doplnit zásobí. Po západu slunce vylézám zpět na strom a usazují se na tlusté větvi. Konečky prstů opatrně přejíždím po zádech. Rána se už zacelila. Na čelisti cítím slabé brnění. Zřejmě se už dostavila modřina. Po chvilce se na nebi objevují tváře mrtvých splátců. Tak přeci jen dnes někdo umřel. Je to dívka ze sedmého kraje. Britney. Asi umřela při té lavině. Zívám, zavírám oči a usínám. Byl to opravdu náročný den.

Dobrý den, zdravím u další kapitoly. Dneska bych osobně řekla trochu akčnější. A co podle vás Mark? Myslíte že se vzdá tak lehce?
1148 slov

24. Elis Dark
23. Zach Haru
22. Lara Kersley
21. Britney Space