|3. Den|
Pohled Jaxxona-5.kraj
Na kraji lesa a pláže se schovávám za stromem a pozorují roh hojnosti. Jak se tam jen dostat? Kolem rohu pochoduje jen jedna holka, jenže to tak jen vypadá. Roh zabrala sice malá skupinka tři lidí, jenže. Dva z nich dostali nad desítku a tak člověk co měl sedmičku -a ještě ke všemu je sám- nemá proti nim šanci. Ale jestli se nedostanu k luku nedožiji se dalšího rána. Začínám skryt pod hustým lesním podrostem přecházet sem a tam.
Chytám se za břicho a rychle si sedám na zem. Zavírám oči. Už to jsou dva dny a já nic nejedl. Z pár listu se mi skiovne podařilo vycucnout pár kapek vody z deště, ale to je vše. Jemně břicho masíruji dlaní a bolest trochu ustupuje. Rychle oči zas otevírám a stoupám si. Když se člověk u rohu otáčí ke mě zády vybíhám z podrostu na volné prostranství pláže. Ptáci co doteď prozpěvovali ztichli a zem se začala otřásat. Na zlomek vteřiny se zastavuji a rozhlížím se. Zprvu mi přijde vše normální, ale pak vidím jak se z hor sesouvá vlna a s sebou bere vše. Těch málo stromů co rostlo na kopci teď pluje v lavině sněhu. Za sebou slyším nevýrazné kroky po písku. Ohlížím se. Stejným směrem jako já běží malá dívka s neposednými hnědými vlasy narychlo staženými do uzlu. Odtrhuji pohled od holky a zas se rozbíhám. Dobíhám ke slané vodě, která nás dělí od rohu ve stejnou dobu jak hnědovláska. Poplašně se po mně podívá a skáče šipku do vody. Hladina se jen malinko rozvlnila.
Necelou vteřinu jen přešlapuji na břehu a pak skáču po nohách do vody za dívkou.

Po druhém pokusu se mi konečně daří vylézt až k rohu a schovat se za něj. Za ním srší hádka mezi členy skupiny co chránily pláž. Dívka se krčí jen pár metrů ode mě a rozhlíží se kolem, jakmile se naše pohledy střetnou rychle uhne a rukou naznačí ať táhnu pryč. Sedám si těsně k rohu do dřepu a ze země beru jeden větší kámen. Otáčím se na dívku, za jen obdivně kývá hlavou. Zřejmě ji už došlo co chci udělat. Ze země taky bere sice menší kámen a ten hází ve stejnou dobu jako já do vody asi deset metrů od nás. Hádka za rohem utichá. Plížím se za mým prozatím spojencem. Při okraji se dostáváme na místo kde předtím stala skupina. Ta -skupinka co nerozezná kámen od člověka- teď stojí na břehu a každý pozorně sleduje jednu stranu od rohu. S holkou v zádech vybíhám z úkrytu a mířím do středu k věcem v rohu. Na vysoké hromadě krabic leží věc pro kterou jsem přišel. Dívka se zastavuje vedle mě. Oba dva koukáme na vrchol hromady kde se ze strany na stranu houpe se stříbrnými rýhami dřevěný luk.
Natahují se pro luk. Malá holka do mě zabodává pohled. Když rukou nahmatávám luk pod rukou cítím i kožený toulec s páskem. Obě věci rychle sbírám, dívka pár dýk a batoh se zásobami.
Proboha, oni se z nás asi opravdu stali spojenci.
S lukem a toulcem okolo pasu sbihám dolů k pláži za rohem k dívce. Otáčím se v poslední chvíli, když vysoký kluk s hnědými vlasy a až moc světlou pletí odhazuje dlouhý temný nůž. Dívka vedle mě ho bez problémů chytá a zastrkává ho za opasek. Pozadu pospíchám k hladině vody a vstupují do ní. Jednou rukou si přehazuji luk přes ramena a druhou držím šípy, aby  se ve vodě nevysypali.

Slyším hluk. Teď mi to dochází. Hnědovláska za dobu co je tady se mnou ani jednou nepromluvila. Otáčím se směrem kterým se dívá. Poplašně se rozbíhá ke břehu od kterého ji zbývá už jen kousek. Já trčím skoro uprostřed vody obklopující malý ostrůvek. Utíká, zbabělec. Z hor se řítí ta lavina. Čekal jsem že až dojede dolů zastaví se. Spletl jsem se, zase. Stejně jako s tím že by tahle holka mohla být můj přítel. Jako o závod se snažím dostat ke břehu. Kupa stromů a sněhu se nezastavitelně přibližuje. Jednou rukou už držím břeh a nohama se škrábu taky nahoru. Lavina pohltila roh. Stojím tam na břehu a nemůžu se ani hnout. Ti lidi co tam byli. Zadržují dech a poslouchám jestli neuslyším výstřel z děla. Nic se neozývá,tudíž moji spolubojovatelé o život umírají dlouhou a bolestivou smrtí. Chumel se už blíží a sami voda ho nedokáže zpomalit. S velkým strachem v očích začínám klopýtá k lesu. Lavina na mě dosahuje sotva za dva metry a já si až teď uvědomuji, že to lavina vůbec není. Ne moc dobře, ale jsou tam. Elis, Zach a Lara. Ti co už byli zavražděni. Velcí, sněhový obři co se ženou z kopce. Za chvíli se k nim přidám i já.

Dobíhám k lesu kde se lavina -teda vlastně tři obři- zastavuje a pomalu se vrací pozpátku zpět na kopce tyčící se nad arénou. Klesání do dřepu a zhluboka oddechuji. Slunce se vyškrábalo vysoko na oblohu a tak se konečně za tu dobu udělalo teplo. Procházím jen tak lesem a hledám dobře místo pro utáboření když tu vidím zpoza rohu kamene neupravený hnědý uzel. Pomalu k němu přicházím a kámen obcházím. Beze slova se prosazuji vedle hnědovlásky, která hned ucukává a v ruce se jí objevuje dýka. Jedním prstem jí ji dávám dolů zpět k tělu.
,,Jsem Jaxxon."
Potichu dodávám a usuzuji že teď už ji věřit můžu, kdyby chtěla tak už bych mrtví byl. Dívka se jen letmo usměje a zavrtí hlavou.
,,Neslyším tě."
Řekne trochu uměle a ze země sebere klacek a do měkké hlíny narychlo napíše jméno. Její jméno.
,,Susan? Tak se jmenuješ?"
Lehce jí beru klacek z ruky, nebrání se. Uhlazuji půdu a píší tam svoje jméno. Klepu si na hruď.
,,Jaxxon, tak se jmenují já."
Susan přikyvuje. Znovu mazu z hlíny nápis kreslím křivou šipku směřující na batoh položený vedle ní.
,,Mám hlad, není tam něco k jídlu."
Chvíli se mračí a pak přikyvuje. Batoh si pokládá na kolena a vytahuje z něj v plechovce zabalenou polévku a kůrku chleba. Plechovku mi padává a já ji otevírám. Víčko ohýbám tak aby dostali podobu zahnuté lžíce a jim půlku konzervy a trochu kůrky. Poté plechovku pokládám před Susan.
,,Na, děj si taky."
Sladce se usměje a konzervu si bere. Podávám ji víčko složené do lžíce. Chvíli na něj jen kouká potom se lehce začervená a pouští se do jídla.

Začíná být čím dál větší teplo, ale Susan na to nevypadá. Svlékám si lehkou mikinku a přehazuji ji přes ní. Zaráží se a pak naznačí rty, děkuji. Zavírá oči a pokládá si hlavu na moje rameno. Každý sval se v té chvíli ve mě napnul a roztřásl se. Tohle bylo poprvé co se ke mě nějaká holka přiblížila, natož se o mě opřela a usnula. Pokládám si hlavu na její a do rukou chytám její zmrzlé. Usmála se, nevadí jí to.

Ahůj ❤️ tak dneska bez smrtí za to tu máme menší romantiku. Jak se vám líbil nápad s lavinou, kdyžtak pište do komentářů nějaké další nápady jinak u příští KAPITOLy 😂 papa
1142 slov