Srpen 1926

,,Kluci, oběd!" ozve se ženský hlas z velkého domu Barnesových. Spíše zámku, jak tomu malý Rogers rád říkává. Bíle vymalovaná villa s červenou střechou a širokým komínem. Dvoukřídlými dveřmi, perfektně ladícími k okenicím. Polorozpadlé kamenné schody kazí celý dojem venkovského rodinného domu.

,,Jasně mami, už jdeme!" zvolá hnědovlasý chlapec, hrající si s blonďatým na rozlehlé zelené zahradě, plné nejrůznějších druhů květin. Nejednou se jim míč zakutálel do tulipánového záhonu. Plamínky v očích Jamesovi matky přesně znázorňovaly její nazlobenost.

Bucky se ke Stevovi otočí se soutěživým úšklebkem na tváři: ,,Já tam budu první!."

,,Tak to teda ne!" Jelikož se Steve nachází blíž, má výrazný náskok. Vyrazí napřed a utíká, co mu nohy stačí. Ovšem, i přes všechnu snahu, ho vyšší porazí. Často takto závodí. Baví je to, i když už předem znají vítěze.

,,Ani jednou mě nemůžeš nechat vyhrát, Bucky?" zeptá se udýchaně a na oko uraženě Steve.

Zmiňovaný ho poplácá po rameni a pobaveně se úšklíbne. Provokatér... Jako by nebylo jasné, kdo ustane na první příčce. Docupitají ke stolu a usednou na zdobené židle. Společně si vychutnají zeleninové rizoto.

Po jídle přichází na scénu dezert, Stevův oblíbený dort s čokoládou. Buckyho matka ukrojí dva kousky a aniž by to postřehla, jeden je menší než druhý. To se tak stává, když zapomenete, kam jste si zašili brýle. Popřeje klukům dobrou chuť a odejde se slunit na terasu.

Oba se podívají na ty dva talířky s různě velkými kousky a ve stejnou chvíli se po nich napřáhnou. Steve by skoro měl ten větší, jenže Bucky je rychlejší, jak už se potvrdilo při závodě. Chmátne po dobrotě a přisune si ji k sobě. Neunikne mu však smutný výraz jeho blonďatého kamaráda.

,,Tady máš." usměje se na světlovlasého mile. Steve jeho laskavost spokojeně přijme, ale i tak se chce zachovat férově; odkrojí kus ze své porce a přenese ho vidličkou na Buckyho talíř.

,,Tak a teď máme stejně." zazubí se. Je to přesně ten druh úsměvu, který říká; chováš se ke mně vždy spravedlivě, nech mě ti to oplatit.

Když chlapci dojedí i ty nejmenší drobečky, běží zpět na zahradu si kopat s míčem.

,,Kdepak je moje zlatíčko?" uslyší poněkud vyšší dámský hlas z příjezdové cesty. Steve ani na vteřinu neváhá a vydá se tím směrem. Tenhle hlas by poznal na kilometry daleko.

,,Mami!" padne ženě do náruče. Maminčina obětí se nikdy nemůže nabažit. Vsaje její jemnou a známou vůni a klidně se uvolní.

Bucky mezitím informuje svou matku. ,,Je tu teta Sarah. Honem, pojď." Táhne ji za ruku až na místo, kde stojí modré auto.

,,Doufám, že jste si víkend užili, kluci." zeptá se Sarah.

Ani jeden neváhá a společně zakřičí: ,,Jo!" Jak také jinak. Tihle dva šašci se spolu nikdy nedokáží nudit.

Obě se zasmějí. Stevova maminka opět promluví poněkud skleslejším hlasem: ,,Bohužel, teď už musíme domů, zlato."

Zklamaně, ale i hravě odvětí: ,,Ale já ještě nechci." Buckyho matka se nad ním musí pousmát. Ujistí ho, že může určitě zase brzy přijet. V jejích očích jdou bez potíží nalézt štěstí a důvěra. Jako vždy, když se na něj dívá. Bere ho jako součást rodiny. Stejně jako James, který si vždy přál bratra. Alespoň napůl se mu přání splnilo.

Blonďáček obejme jak paní Barnesovou, tak i Buckyho a přesune se na kožené sedadlo. Mávají si tak dlouho, dokud auto nezmizí za zatáčkou.

~*

Už po sté zveřejňuji prolog, jupí. (Jako byste ho nečetli už milionkrát.)

Rosie