Steve Rogers

Natasha byla zesláblá a unavená. Držel jsem jí pod ramenem, ale cítil jsem, jak její krok stále zaostává za mým. Vzpomněl jsem si na Henryho, na Mika, jak teď bojují o svůj život s rozzuřeným Hulkem. Vzpomněl jsem si na Jacka, který sám zavřený a utrápený bojoval se svými démony v temném pokoji. Na Tonyho, který někde ještě čeká na jejich příchod, na jejich pomoc. Zavrtěl jsem hlavou a popohodil si Natashu výš: ,,Můžeš ještě jít?" Podívala se na mě a přikývla, ale já jsem poznal, že delší cestu v bludišti chodech už zvládne jen ztěží. Vzal jsem ji do náruče. Otevřela pusu a chystala se na pár námitek, ale umlčel jsem ji potřesením hlavou. Lucie... Vrhl jsem bezbranný pohled na dveře a pak zpátky na zrzavou dívku ve svém náručí. Musel jsem se rozhodnout. Pevně jsem stiskl čelisti k sobě. Srdce se mi trhalo na kusy, když jsem se otočil k cestě ven z chaty. ,,Doufám, že jsi už našla cestu ven.." špitl jsem a rozběhl se.

***

Lucie

Třeštila mi hlava. V těle mi nezbyla asi špetka síly, cítila jsem jak mi nohy těžknou a propadají se do země. Ležela jsem. Všudepřítomný prach dráždil moje plíce a nutil mě kašlat, ale ani nato jsem neměla sílu. Slyšela jsem známky boje. Dusot, hluk, tlak, nebo to byla jen krev pulzující mi v uších? Zvedla jsem ruku, ale moje unavené svaly odmítly příkaz splnit. 
Náhle se mé tělo odlepilo od země, někdo mě zvedl. Cítila jsem objetí, pevný stisk, otevřít oči byl ale téměř nemožný úkol. Nebyla jsem věřící, ale tahle doba dělala s mou psychikou mnohé. A tak i teď, jako již mnohokrát předtím, jsem se modlila ke všemu, co mě v tu chvíli napadlo. Prosila jsem vše svaté, aby ten, co mě nesl do neznáma byl blonďatý ze dvou bratrů. Protože kdyby ne, byl by konec. Nehledě na to, co Loki řekl, nehledě na to, jak moc se zdála jeho slova dávat smysl. Důvod, proč je má moc tak podobnou té jeho, proč slyším v hlavě jeho hlas. Odmítala jsem tomu věřit. 

[Jsi jako já]

Ty slova. Hlas je opakoval jakoby dobře věděl, jakou tíhu na mě tím hází. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Naštěstí, nebo naneštěstí, mě znovu brzy uvítala tma naplněná nekonečnou prázdnotou a nevědomím.

Henry
Ani slovy popsat jsem neuměl, jak se mi ulevilo, když oknem prolétl blonďatý hrdina. Ačkoliv se ve mně hromadil odpor, náš zachránce mi ušetřil mnoho ran. Tisíce kamenů se ale k mému srdci velmi rychle vrátily, když stejně rychle jako přišel, zase zmizel. Pár slov, která prohodil se sotva dýchajícím Mikem, ke mě málem nedolehla. Frustrací jsem zaklel. "Zaměstnejte ho". A do teď dělal co? Pozoroval ptáky? Spolkl jsem nadávky. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Uskočil jsem stranou právě včas, aby mě minul další kus letícího nábytku. Co jsem si to namlouval, nebyl jsem žádný bojovník. A jak dlouho jsem asi mohl udržet dvou metrovou zelenou příšeru na uzdě?
Vyhledal jsem očima Mika, který se ze všech sil snažil dokutálet od Hulkových mocných ran. Bylo mi jasné, že musím posbírat veškerou sílu, která mi zbyla, veškerou odvahu, jinak z mého kolegy bude placka.
Rychle jsem se rozhlédl a popadl blízkou židli. Dřevo se rozlétlo na všechny strany, jak narazilo do zelenáčovi mohutné hlavy. Hulk zastavil v pohybu a pomalu se otočil na mě. Polkl jsem a otočil se k útěku. Tentokrát mi ale štěstí nepřálo. Bolest a rána o zeď, kam mě jeho tlapa odhodila mě na pár vteřin zcela ochromily. Stihl jsem si uvědomit jen, jak se sesouvám k zemi, než jsem ztratil vědomí.

Mike
Jakmile Henry padl, hrklo ve mě. Měl jsem to být já, ne ten špunt. Zapřel jsem se o zeď a postavil se na nohy. Rukou obmotanou kolem pasu jsem mírnil bolest pravděpodobně naražených žeber. Jakkoliv bylo skvělé vidět Thora, jednu z legend Avengers, jakkoliv moc o tom okamžiku snil, teď ho proklínal. Nadával, že je tu nechal Hulkovi na pospas, samotné, vyčerpané, zraněné, na smrt. Nebyli hrdinové a ačkoliv jsem sám byl voják, jídlo v armádě mě nepřipravil na souboj s obrovským zeleným monstrem.
Hulk ke mě znovu otočil korálkové, černé oči a já musel stisknout zuby, abych potlačil bolest, která mnou v mém bojovém postoji projížděla jako blesk. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem v ten moment, kdy se na mě se vší vervou rozběhl, nepřipravoval sám sebe na drásavý, pomalý konec. Semkl jsem rty, zaťal pěsti a vydechl. Jsem přeci voják, voják by měl zemřít v boji. Uklidňoval jsem se, i když mi takhle věta mnoho klidu nepřinášela.
Vtom se rozrazily hlavní dveře a nebyl jsem jediný, kdo sebou při tom hluku trhl.

Steve Rogers
Vrazil jsem dovnitř. Loket jsem jsem měl v jednom ohni, ale to se nedalo ani srovnávat s bolestí, jež mi pomalu sžírala nohy. Celou cestu jsem běžel. Bez přestávky, bez odpočinku, se zátěží v podobně Natashina bezvládného těla, se strachem, že až dorazím, bude už pozdě.
Rychle jsem oddychoval, ale klid mnou projel jen z části. Henryho bezvládné tělo opřené o zeď a Mike, který stál sotva na nohou. Měl jsem nejvyšší čas a stejně jsem měl pocit, že jsem dorazil pozdě.
Položil jsem dívku na zem a jemně ji poplácal po tváři. Trhla sebou a pootevřela zarudlé oči. Neřekla nic, ale v její tváři visely nevyřčené otázky. ,,Nat, vím že jsi unavená, ale on tě potřebuje" držel jsem ji v polosedu a kývl hlavou k Hulkovi, který měl svou pozornost stále zaměřenou na kulhajícího Mika. Dívka sebou znovu trhla a prudce vydechla. Pokusila se sama postavit, ale síly pořád neměla na rozdávání. Pomohl jsem jí.
,,Hulku." Řekla to téměř šeptem, a přesto se zelená stvůra zastavila v pohybu. Otočil k ní hlavu a zdálo se, že jej najednou už nikdo jiný v místnosti nezajímá. Nikdo kromě ní.
Nikdy jsem nechápal, jak to dělá. Nikdy jsem nepřestal obdivovat, jak mohla z běsnícího býka udělat krotkého beránka a stejně se to před mýma očima dělo znovu.
Nepadlo ani pár slov, stačil dotyk, její pohled, jejich spojení a na kolena k zemi padl Bruce ve své normálním lidském těle. Všichni jsme si oddechli.

O hodinu později
Seděli jsme kolem jednoho z mála stolů, které zůstaly ještě pohromadě. Hřál jsem si dlaně o hrnek s čajem a pohledem studoval veškeré škody. Natasha byla dávno doprovozena do jednoho z pokojů. Henry byl otřesený, levou ruku si nechal zavěsit do šátku kolem krku a tvář mu zdobilo několik modřin. Mike nevypadal o moc lépe. Jeho triko se válelo kdesi na podlaze a hrudník mu objímal tlustý obvaz, který schovával mnoho fialových fleků. Ve tváři byl strhaný a vypadal, že každou chvíli omdlí. Odmítl ale jít si odpočinout a já mu to snad nemohl zazlívat. Ani já jsem neutekl Brucově zdravotnické péči. Téměř jsem zapomněl, jak bolí náprava roztrženého obočí. Nohy jsem měl pořád jak z olova a hlava mi padala na stůl.
A tak jsme tu byli. Unavení, strhaní a tiše debatující o tom, co se vlastně stalo.

----------
Tak je to tady.
Velmi očekávaná a chtěná kapitola Hry mysli. Snad bych ani nepsala dál, kdyby mě neoslovilo tolik z vás s přáním na pokračování. Váš zájem zaujal mě, a tak jsem si řekla, že ještě něco sesmolit zkusím.
Doufám, že se kapitola bude líbit 😊