****

Lucie

Ležela jsem v posteli a hypnotizovala rýhu šklebící se na mě ze stropu. Skončili jsme brzo ráno, ale ne natolik, abych snad šla někoho budit. I když v laboratoři se ještě pořád svítilo. Cítila jsem, že bych měla chvíli odpočívat.

Ústa mi samovolně zívla v návalu únavy, oči se zavřely. Obklopila mě tma. Pocítila jsem neuvěřitelnou únavu. Nohy i ruce jako by se mi začali propadat do postele.

Po chvilce se mi víčka líně odlepila od sebe a oslepilo mě nepříjemně ostré světlo. Trhla jsem rukou vzhůru, chráníc si oči, ovšem žádná odezva. Paže mi zůstaly volně viset podél těla. Zamrkala jsem a svítivé skvrny pomalu začaly mizet a zhmotňovat přede mnou dřevěný nábytek. Honosný, vysoký. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že už jsem ho někde viděla. Chtěla jsem se rozhlédnout, ale tělo jakoby ignorovalo naprosto všechny moje příkazy. Co se děje? Několik minut jsem si marně lámala hlavu když najednou se moje nohy rozešli vpřed. Měla jsem pocit, že spadnu. Nevěděla jsem, kdy bude další krok. Chůze probíhala automaticky, jako bych to vůbec nebyla já.

Nešla jsem dlouho. Za chvíli jsem stanula v koupelně. Stěny zářily jasně modrou barvou, kterou doplňovala nenápadná bílá. Můj pohled přirozeně vyhledal odraz zrcadla. Zatočil se se mnou svět. Ze skla se na mě nedívala malá postava s rozcuchanými vlasy a rozespalýma očima, ale přímo se šklebila Lokiho tvář s výraznými lícními kostmi. Prohlédl se. Zhodnotil. Zvedl ruku a prohrábl si své černé vlasy. To všechno jsem dělala s ním. Bránila jsem se. Snažil jsem se poručit pažím neodpovídat na jeho rozkazy. Marně. Sledoval se hodnou chvíli, zřejmě si ani neuvědomoval, že vidí, co on. Připadala jsem si jako nezávislý pozorovatel.

Najednou se pohl. Trochu jsem se lekla z toho nenadálého pohybu. Vrátil se do vedlejšího pokoje a pomalu došel k posteli.
Najednou mi došlo, proč mi ten pokoj přišel povědomí. Už jsem v něm byla. V tomto pokoji jsme dříve hledali Lokiho kopí. Dlaně automaticky rozepli jeho košili, která sjela po ramenou až na zem. Začala jsem cítit lehkou nervozitu. Položil se na postel a uvelebil se. Jeho pohled a tím pádem i můj se zaměřil na dveře.

Ozvalo se zaklepání. ,,Dále" vyšlo mi ze rtů hlubším hlasem. Vrata se pomalu otevřela. Zatajil se mi dech, když do pokoje ladně vtančily tři polonahé ženy. Začala jsem panikařit. Tohle vidět nechci, vážně ne! Dívky se vlnily, otíraly se jedna o druhou a přibližovaly se k posteli a mě přepadla větší a větší panika. Bože ne ne ne!!
Pevně jsem zavřela oči a obklopila mě tma.

Prudce jsem se posadila a narazila čelem do něčeho tvrdého. ,,Auu..." ozval se mužský hlas. Rychle jsem dýchala, prostěradlo celé promáčené potem. ,,S-Steve?" vyšlo mi ze chvějících se rtů. Kapitán si promnul naražený nos a pousmál se: ,,Luci...jsi v pořádku? Slyšel jsem tě křičet, noční můra?" Přisedl si blíž.
,,Já...já sama nevím" dlaně se mi lehce chvěly. ,,Pojď sem.." vzal mě do náruče a posadil k sobě na klín, ,,chceš mi o tom říct?" Zavrtěla jsem hlavou a schovala tvář do jeho hrudi. ,,Dobře" ucítila jsem, jak se usmál, ,,zůstanu tu, dokud znovu neusneš, zkusíš to?" Kývla jsem. Cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Unavená, slabá a téměř úplně bez energie. Jediné, co mě drželo vzhůru byl strach, který jako ledová ruka svíral mé tělo.

Steve mě k sobě přitiskl víc a položil se na postel. Ležela jsem na něm celou vahou a choulila se v jeho objetí. Nemusel dělat nic víc. Nic víc jsem v té chvíli nepotřebovala. Jen jeho dotek, jeho teplý dech čeřící mi vlasy, jeho svalnaté tělo, jeho celého. Nikdy jsem se necítila víc v bezpečí, než u něj. Klid pomalu obepnul mé tělo a já se konečně uklidnila. Spánek mě navštívil téměř okamžitě.

*****

Loki
Byl tak průhledný, předvídatelný. Odfrkl jsem si. Ironické, že Thor nikdy nevycítil, že ho sleduji. Vypadal více než rozkošně, pokořeně. Vždycky jsem ho tak chtěl vidět. Na kolenou. V poutech u studené kamenné stěny, jako jsem býval já. Ponížený. Uchechtl jsem se. Teď ale dost. Potřeboval jsem, aby mě viděl.

,,Zdravím bratříčku." Tma, která mě obklopovala pomalu ustoupila, když jsem popošel pár kroků na světlo. Thor zvedl hlavu. Díval se na mě skrz hřívu dlouho nemytých blonďatých vlasů a trhl za řetězy, jež poutaly jeho ruce téměř křečovitě vzad. Bránil jsem se úsměvu. Neřekl nic a tak jsem pokračoval: ,,Tak jak se ti daří?" Stále mlčel. Počal jsem přecházet sem a tam po cele. ,,Asi by jsi rád slyšel, že jsem se rozhodl tě snad pustit nebo změnit lokaci tvé cely. Řekněme, že něco takového mi skutečně přišlo na mysl." Usmál jsem se, když jsem zahlédl jak se mu v očích mihl stín naděje. Nemohl jsem se dočkat, až ji rozdrtím. ,,Nepochybuji o tom, že jsi slyšel o té skupince Midgarďanů, kteří se snaží sabotovat mé plány." Nepatrně kývl. Zastavil jsem u něj a drsně uchopil jeho rozcuchané vlasy. Zvedl jsem mu hlavu tak, aby ji musel zaklonit. Tiše zasténal bolestí. Koutek mi vyskočil vzhůru: ,,A to nemůžeme dopustit, že? Proto jsem se rozhodl, posunout tvou celu ještě níž." Podlaha pod ním zapraskala a mezi koleny se mu začala vytvářet dlouhá prasklina. Neubránil jsem se hlasitému smíchu. Thorova tvář rudla vzteky s každým mým slovem čím dál víc. ,,Nevím jak dlouho poletíš" věnoval jsem mu milý úsměv a trhl mu za vlasy, čímž jsem si vysloužil další bratrův bolestný sten, ,,ale ujišťuji tě, že dopad tě už bolet nebude." Znovu se mi do úst vkradl smích: ,,Ale už musím jít, sbohem bratříčku." Poslednímu slovu jsem věnoval patřičný důraz a zmizel v zlaté záři. Poslední, co jsem ještě zaslechl, byl další zvuk praskajícího kamene.