V této dimenzi se občas objevují věci náhodně. V několika domech jsem již objevil svůj nábytek a předměty z normálního světa. Někdy byly jen tak pohozené na stromech nebo na zemi. Myslím, že se to vše děje kvůli tomu, že jsou ke mně ty předměty vázané. Něco je ke mně táhne, a tak se tu zjevily.

Když jsem se poprvé vydal do Zíračníku, měl jsem tušení, že se v něm bude nacházet cosi výjimečného. Ne jen obyčejný hrnek bez ucha anebo podložka pod nohy z koupelny. Mělo to být něco mně bližšího a mnohem výraznějšího.

Tu dobu mi připadalo, jako kdybych tu byl odhadem tak už padesát let, tudíž jsem měl nějaké menší zkušenosti ohledně své intuice a věděl jsem, že i když riskuji, tak pravděpodobně ne bezdůvodně.

Do domu jsem věděl s velkou opatrností a úctou. Tiše a měkce jsem našlapoval na zem a rozhlížel se okolo sebe. Interiér byl situován do fialovo modro tyrkysovo zelené. Barvy do sebe postupně přecházely a měnily intenzivitu s úhlem pohledu. Stropy byly temnější než zbytek domu, přesto z nich však vyřazovalo jakési světlo. Byla tu cítit vůně pomeranče, což mě trochu vyděsilo. Jen jsem doufal, že mě nepronásleduje nějaké ovoce.

Má paranoia stoupla na maximum, když jsem v rohu jednoho z pokojů spatřil něco oranžového. Ihned jsem se chystal na ústup, když v tom se věc začala zaostřovat. Ukázalo se, že je to další objekt z mého života na Zemi. Tentokrát to však bylo jiné.

Byla to má kočka. Moje zrzavé klubíčko štěstí, které se mnou pobývalo přes pět let.

„Vítej," řekla mi kočka a pomalým pohybem se ke mně začala přibližovat.

Rád bych jí něco odpověděl, avšak narozdíl od ní jsem v této dimenzi nemohl mluvit. Jen jsem si tedy pomyslel, jak moc rád bych ji postavil.

„Neboj se, jelikož jsem věc, která sem přišla za tebou, jsem tvá součást a tudíž slyším i tvé myšlenky," reagovala kočka hned. Bylo mi jasné, že si tuto řeč připravovala, protože věděla, že budu neznalý situace.

Chápu, pomyslel jsem si. Moc rád tě tady vidím...

„A já tebe. I když jsi mě tedy mohl častěji krmit."

Ignoroval jsem její poznámku. Jak dlouho jsi tu?

„Prakticky od stejné doby jako ty. Zjevila jsem se ale až teď. Dřív jsme neměli nárok se vidět. Dospěli jsme k tomu až teď," poznamenala kočka klidně. Zdálo se mi, že ví o fungování této dimenze mnohem víc než já, ale nemá právo mi to říct. Bylo to nejspíš něco, co mohly vědět jen věci a zvířata. Nehodlal jsem se jí na to víc vyptávat, pravděpodobně by to ani nemělo smysl.

Myslíš, že se ještě někdy dostaneme domů?

„Není to příliš pravděpodobné. Zatímco my jsme z povrchu Země zmizeli, něco z povrchu této dimenze se tam zas zjevilo. Kdo ví, jaké zlo se tam dostalo tentokrát," podotkla kočka znepokojeně. „Možná, že už na Zemi ani není bezpečno."

A možná, že tam nestihla uplynout ani jedna vteřina, pomyslel jsem si suše.

„Člověk ani kočka nikdy neví. Ale když už jsme se setkali, měli bychom toho využít."

Jak?

Kočka se opatrně rozhlédla okolo sebe. Vypadalo to, že okolo nikdo není. Poslouchal nás tedy jen dům a ten nevypadal, že by měl v plánu náš rozhovor komukoliv tlumočit.

„Spadlo mi do studny klubíčko," špitla kočka. „Pomůžeš mi ho vylovit?"

Můžu se pokusit... Ale co za to?

„Nejsem nějak extra majetná, nemám ti moc co nabídnout. Ale můžeš si to klubíčko potom nechat."

Jen jsem zmateně zavrtěl hlavou. Myšlenkové pochody své kočky nejspíš nikdy nepochopím. Nakonec jsem ale souhlasil, už jen proto, že jsem neměl nic jiného v plánu.