„Líbilo se vám to?" muž se s vyceněnými žlutými zuby rozhlédl po světnici. Blonďatá Mary ležela pohozená na zemi se zlomenými kostmi. Hnědovlasý Kevin spal v posteli. Tři děti na klíně seděly opřené o něj a opěradla křesla.

„Že ano? Tak to jsem moc rád... Dáme si nyní pohádku s příznačným názvem... Smrt. Každého jednou dostane. Některé však už dostala. Současně s tím, jak jsem je dostal já. Nyní tedy příběh o mé kolegyni. O smrti..."

• • • • •

Se smrtí se setkáváme již od útlého věku. Ač se mnohým z vás snažili rodiče namluvit, že náš pejsek jen usnul anebo že jejich rodiče žijí v daleké cizině, dříve či později vám došlo, jaká je pravda. Mně to nedošlo nikdy. Možná to bylo tím, že jsem své rodiče nikdy nepoznal, stejně jako jsem nikdy neměl přátele. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, na jakém principu smrt funguje, a co hůř, že vůbec existuje. Vychovatelkám v dětském domově jsem za to nestál. 

Existuje vůbec nějaký jiný člověk, kterému se informace o existenci smrti naprosto vyhnula? Upřímně, zajímalo by mě to. Zajímalo by mě, jestli i on po své smrti zažil to samé, co já. Tedy, že mu nedošlo, že zemřel.

Vzhledem k tomu, že jsem byl během svého života zvyklý na nulovou pozornost ostatních, trvalo téměř týden, než mi došlo, že je něco špatně. Chození na vysokou probíhalo v podstatě pořád stejně. Žádné pohledy ostatních, zapadlý v rohu vzadu, ostatně jako vždycky. Vzhledem k tomu, že v práci se také pohybuji převážně sám, ani tam jsem si okamžitě nevšiml změn.

Teprve v neděli, kdy jsem se rozhodl vylézt ze své introvertní ulity a vydat se do kavárny, začal jsem pociťovat lehkou nejistotu ohledně své viditelnosti. Kavárna, do které jsem se chtěl uchýlit, byla menší, s přátelskou atmosférou a stálými zákazníky. Ač jsem se ani s jedním z nich nebavil, znal jsem jejich tváře, typická gesta a nejspíš bych i odhadl, jaký nápoj či zákusek si dají.

Otevřel jsem dveře podniku a vešel dovnitř. Všechny pohledy se ihned stočily ke mně, což bylo nezvyklé a mně, jako nenápadnému člověku, obzvlášť nepříjemné. 

„Asi jen nějaký průvan," odbyl můj příchod Josh, jeden z pravidelných návštěvníků kavárny. Tenhle chlapík měl celkem svérázný humor, tak jsem se zasmál, ač se mě to vnitru trochu dotklo. Co mě však překvapilo bylo to, že na mě Josh poté ani nepohlédl, stejně jako všichni z přítomných. Když už na mě po příchodu tak zírali a on to ještě okomentoval, proč teď dělají jako by nic? Jsou na mě snad naštvaní? I kdyby, proč? V životě jsem s nimi neprohodil více než pár zdvořilostních frází a plků o počasí. Tak co se tady k sakru děje?

Další šok přišel, když jsem si vysunul židli u stolku, abych se mohl posadit na své obvyklé místo. Jak židle zavrzala a hnula se, všichni lidé zase zírali v pozoru. Chápu, nebyl to zrovna nejpříjemnější zvuk, ale má židle nebyla jediná, která ho kdy udělala, a zákazníci rozhodně nikdy nekoukali tímto zděšeným výrazem. 

„Straší tu snad?" otázala se vylekaně Mildred, vždy optimistická šedesátnice. Toto k ní nesedělo. Nebyla jako Josh a když něco takového řekla, bylo mi jasné, že je něco opravdu špatně.

A pár dalšími testy na kolemdujících i zákaznících kavárny jsem si ověřil, že tomu tak skutečně je. Byl jsem neviditelný, podle všeho i mrtvý.

Byl bych ochoten se s tím smířit, co mě však štvalo byla nevědomost toho, co dělat teď. Jak se dostat dál? Anebo snad žádné dál není? Stává se toto všem, kteří zemřeli? A odejdu odsud po nějakém čase sám, anebo pro to musím něco udělat? Netušil jsem. A netuším doteď.

Ta nevědomost mě zneklidňuje a děsí. Netuším co dál. Uvězněný ve světě živých se ubírám z místa na místo a hledám odpovědi.

Podle všeho už mi ale není pomoci. Berte tedy toto vše prosím jako varování. Včas svým dětem a sourozencům řekněte, co je smrt zač. A snad neskončí jako já...