23. června 1916 19:00 pevnost Thiaumont

Veškerý francouzský pluk obývající okolí pevnosti Thiaumont se tísnil uvnitř bunkru, když je Němci od brzkého rána tlačili a posouvali tím frontu. Nyní potřebovali dobýt Thiaumont, aby volně pokračovali až k Verdunu a dále zvesela na Paříž.

Francouzi utrpěli těžké ztráty, dřepěli v pevnosti a doufali, že jim někdo přijde na pomoc. Ze všeho nejvíc se báli vyhladovění. Ale věděli, že se nesmí jen tak vzdát, tudíž nepřetržitě a bez přestávky obývali děla a kanóny a snažili se Němce rozprášit. Leč munice docházela a nepřátelé chytře vyčkávali.

V pevnosti nastala dusivá atmosféra reality – blížící se porážka a nejistá budoucnost francouzského národa zahnívala v každém vojákovi. Každý si přál být na jiném místě, v jiném těle, v jiné době. K hříchu se čas, ani život nedali tak snadno ošálit, a tak je zmenšující se hromady munice doháněly k šílenství.

Claude, Thomas, Paul a Pierre nyní postávali v postraní chodbě, nechtěli se s ostatními mačkat ve velkém sále. Blízkost těl, vyděšený třes, čpavková vůně potu a nekončící debaty ohledně konce světa je odrazovaly jako špatné konce magnetů. Vytrvale mačkali z uniforem vajíčka vší, aby se jich zbavili, ale všem bylo jasné, že jakmile se dostanou zase do pole, naskáčou na ně zase. Bavili se, když pomocí sirek vajíčka lupala jako semínka kukuřice.

Tři měsíce na frontě je změnily. Z chlapců se definitivně stali muži, svalstvo se jim zpevnilo a zvětšilo a rysy tváře se zatvrdily. Vousy nabraly větší objem a krátce zastřižené vlasy nyní rozpustile vyčuhovaly z helem. Matky by jen stěží poznaly své syny, kteří se jim ještě nedávno motali kolem sukní.

„Nemá někdo náhodou cigaretu, již by postrádal?" promluvil do tmy Claude, který si sundal helmu, aby si prohrábl své hnědé vlasy.

Nechtěl si zakouřit jen z pouhé chuti po nikotinu, ale hlavně aby zahnal hlad. Žaludek mu vysílal jasné signály, ale Claude si šetřil potraviny na horší časy. Celá čtveřice tak činila. V hloubi duše věděli, že tohle je více než svízelná situace a není žádné naděje na úspěch. Francie již vývoj událostí nemohla změnit.

Co s nimi jen bude?

„Poslední, Claude," zabručel Paul, jenž byl právě na řadě v sebeobětování cigaret ve prospěch svého kamaráda. Thomas dal Claudovi cigaretu před dvěma hodinami, když si postěžoval, že kvůli šeru v pevnosti špatně vidí. Nikdo však takové problémy neměl, a tak si usmysleli, že se jedná jen o výsledek vyčerpání. Naléhali, aby si odpočinul. Jenže v situaci, ve které se nacházeli, to nebylo zrovna uskutečnitelné, a tak se opíral o betonovou stěnu a mnul si spánky.

Vzápětí však zaklel, když do něj narazil vysoký muž, jehož tvář zakrývala helma. Klopýtl a nechtěně žduchl do Pierra. Hned se omlouval a vysílal neznámému vojínovi naštvané pohledy plné blesků.

„Bůh ti žehnej!" Claude poděkoval Paulovi a hned si zapálil. Otočil se zády zrovna ve chvíli, kdy protější stěna vyletěla do povětří.

Tlaková vlna je opět smetla na betonovou podlahu, kusy stěn proletěly mezi nimi, ale žádná z těch větších nikoho nezranila. Vzápětí se rozštěkaly kulomety. V tmavé pevnosti létající kulky vytvářely světelné záblesky. Claude uslyšel někoho zaklít a jiného zasténat. Ale strach mu opět zatemnil mysl a paralyzoval tělo. Na rtech ještě ucítil cigaretu, ze které měl sucho v ústech, ale jinak se válela někde vzadu mezi betony, kousek kouře se z ní ještě vznášel ke stropu. Jediné, na co myslil, byla právě ona osudná, nedokouřená cigareta. Takové škody!

„Je někdo raněn?" ozvalo se z jeho pravé strany. I hned poznal Paulův tvrdý a vůdcovský hlas. Přestože byl ze čtveřice nejmladší, vybudoval si u spolubojovníků respekt, jelikož dokázal v každé stresující a nepříjemné situaci zůstat v klidu a přijít s adekvátním a rychlým řešením. Byl na něj spoleh a vždy se staral nejdříve o druhé, pak o sebe.

„Já ne. Jen škrábance, Claude je opět v šoku," konstatoval Pierre, jenž opatrně poklekl. V pevnosti stále zuřila bitva, nechtěl na sebe poutat pozornost, bylo mu jasné, že prohráli. Kdyby nejednal obezřetně, mohli by si nepřátelé myslit, že na ně chce zaútočit a mohli by jej tak zastřelit. O to nestál.

Přesto však slyšeli slabé naříkání.

„Thomasi!"
„Co je ti?"
„Thomasi!"

Vtom se Thomas hlasitě rozkašlal a prudce vystřelil do sedu. Upoutal tak pozornost německého vojáka, který mapoval situaci přímo u explodované stěny. I hned zalarmoval své spolubojovníky a neohroženě na ně namířili lehkými kulomety. Čtveřice zvedla ruce nad hlavu, vzdávali se. Neměli se jak bránit, výbuch je zcela omráčil a zbraně se rozkutálely, bůh ví kam.

„Einfrieren!" křičeli po nich, když je obklíčili. Pierre pomohl Claudovi vstát a držel se v jeho blízkosti, poněvadž věděl, jaká hromádka neštěstí Claude je. Doufal, pro dobro své, i Claudovo, že se brzy vzchopí a zocelí. Musí být s to fungovat i za takových podmínek. Nesmí se nechat tak ochromit. Může jej to stát i život. Hlavně život! To nejcennější, co člověk na světě má.

Brzy bylo po všem. Poslední štěkot kulometů připravil o život pět Francouzů, kteří se odmítali vzdát. Zbytek však pochopil, že dále pokračovat v krvavém boji, který jim přinese jen smrt, nemá cenu.

Pevnost Thiaumont byla dobyta.

Němci všem odebrali zbraně, náboje a svolali je do chumlu. Zakrvácení, zmatení a vystrašení mladíci v modrých uniformách se tiskli k sobě a modlili se k Bohu, aby jim dal ještě jednu šanci a nezatracoval jejich životy, sic bojovali i za něj a za to, co vyjadřuje.

„Thomasi, opravdu ti nikterak nic není?" zeptal se ho znovu Paul a pro jistotu jej sjel zkoumavým pohledem hledající známky zranění.
„Jsem zdráv," odsekl mu nechápavě. „Proč se ustavičně dotazuješ?"
„Slyšel jsem nářek a jinoši vyvázli bez vážnější újmy."
„Já si pouze vyrazil dech, nemohl jsem dýchati, myslil si, že to bude můj skon..."

Němci dále prohledávali pevnost, pokřikovali na sebe i na nepřátele svou tvrdou a nelibou řečí a veškerý odpor potlačovali s ledovým klidem za použití zbraní. Za každé, kdy se ozvala salva střílení, se francouzští vojáci s nově nabytým statusem zajatců zachvěli. Unikli smrti jen o vlásek, leč stejně ještě neměli vyhráno. Smrtka se svou kosou nadále chodila okolo a ukazovala prstem na toho, koho si chtěla vzít sebou. Neměla žádný seznam. Z rozmaru se procházela se zavřenýma očima a náhodně mířila prstem.

„Snad sis to býval ni neuvědomil."
„Ne. Již vím, kdo naříkal..." zkoprněl najednou Thomas, jehož vytřeštěné oči se upíraly k postranní chodbě, kde ještě před chvíli stáli a čekali na verdikt bitvy.

Dva Němci v hnědo-šedých uniformách se shlukli u raněného vojáka, jenž skučel bolestí. Jeho kvílení bylo nesnesitelné. Projíždělo Claudem jako zubatá ocel a před očima se mu tvořily mžitky. Opřel se o Pierra, který nic neříkal, nesoudil jej a ani se jej nesnažil zesměšňovat. Nechal jej, aby se ho držel, také se bál a byl rád, že není v této chvíli sám.

Vojákovi, který hlasitě hořekoval, uvízla noha pod kusem betonu. Němci se rozhodovali, co s ním. Jeho křik je děsil, tušili, že je bude pronásledovat do konce jejich dnů. Netušili, co si počít.

„Schießen Sie ihn, es wird eine Befreiung für ihn sein," říkal ten vyšší a ukazoval na raněného puškou.

Claude však nemohl spustit zrak z charakteristické německé helmy pickelhaube, vyznačující se kovovým hrotem na vrcholu helmy. Ta fixace mu dovolila vyklouznout z reality a užívat si pár sekund v utopii.
Paul si najednou uvědomil, že voják ležící pod betonem, je ten nešťastník, který do Thomase narazil těsně před výbuchem. Oni měli štěstí. A jeho pohřbil betonový balvan.
Všiml si, že kus betonu je tak velký, že zasahoval přes celou vojákovu nohu, možná i tu druhou, to už však tak dobře neviděl. Uměl si však představit, že život by mu asi už nezachránili.
Druhý Němec, jenž nebyl tak upovídaný, raději skoupý na slovo, zvážil kamarádův názor a ztotožnil se s ním. Smrt bude pro nebožáka opravdu vysvobozením. S výčitkami svědomí, leč beze slov zvedl pušku a zmáčkl spoušť. Ozvala se rána. A nářek ustal.

Zajatí francouzští vojáci byli vyvedeni ven. Bylo již po osmé hodině, tma se dávno vkradla, ale Claude rozpoznával rysy padlých těl. Skoro jako by se přes ně brodili. Sevřel se mu žaludek a on počítal do deseti, aby se uklidnil.

S pádem Thiaumontu změna ve válce visela ve vzduchu.

*

Zajaté vojáky nahnali na shromaždiště, které hlídalo přes padesát německých vojáků. Zatím se krčili nedaleko pevnosti Thiaumont, ale všem bylo jasné, že je Němci přesunou jinam, za frontu.

Claude postřehl, že v hlídaném prostoru už několik desítek vojáků postává. Svraštil čelo a společně s kamarády obsadili kousek zeminy, kde se usadili. Někteří zajatci seděli v kráterech, jiní na neporušené půdě. Všichni do minuty usnuli vyčerpáním. I ve stoje.

Ráno když se probudili, čekala na ně nepříjemná realita. Že Thiaumont byl dobyt, a že oni jsou najednou zadrženi. Claude se protáhl, zívl a hned ho do nosu udeřil pach kouře. Ohlédl se a zjistil, že si Němci vaří něco na ohni. Zakručelo mu v břiše.
Všechno jej bolelo, cítil se zlámaný jako panenka na hraní, dokonce jako kdyby se po něm prošla celá německá armáda. Možná že ano. Leč Claudovo tělo by potřebovalo spát tak týden, aby se kompletně zregenerovalo a vypudilo všechen stres ze svého systému.

Všude, kam jeho oči pohlédly, viděl pustou krajinu a až téměř za obzorem spatřil obrysy lesů. Stále nedokázal pochopit, jak se za tak krátkou dobu mohlo pevnostní pásmo pokryté menšími lesy a tou nejzelenější trávou změnit v tuhle mrtvou krajinu.

Raději vstal, aby se vyhnul blížící se melancholii a ohlédl se na své přátele. Stále nerušeně spali, složeni u sebe, aby si navzájem hlídali záda. Thomas si navíc stěžoval na bolest hlavy a k ránu se přidaly i záda. Zanechal je tedy spánku a odplížil se pryč.

Jeho kroky směřovaly ke skupince vojáků, kteří byli zajati dříve. Něco jej v hloubi duše nahlodávalo a říkalo, že by měl zavčas zjistit, o co jde. Poslechl.
Našel si skupinu, jež byla již vzhůru, a vydal se za nimi. Tiše mezi sebou hovořili a ve tvářích se jim zrcadlily zasmušilé výrazy. Jeden z nich měl zafačovanou hlavu. Dva druzí si čistili zuby popelem z cigaret.

„Zdravím, pánové, mohl bych si k vám přisednouti?" promluvil k nim Claude, čímž na sebe opoutal pozornost. Pětice zmlkla a pokývla.

„Odkud jsi, hochu?" pronesl ten s obvázanou hlavou. Jeho hnědé oči v sobě nesly určitou dávku laskavosti a něžnosti, až se Claude přistihl, že nemůže od nich odtrhnout zrak.

„Z Thiaumontu."
„Zelenáč..." ušklíbl se a ostatní se přidali, leč v jejich mimice nebylo známky po žertu, nýbrž po syrovosti a chladu. Jejich ústa se smála, protože to byla naučená a očekávaná reakce, avšak mozek, jenž prostřednictvím smyslů viděl a zažil ty hrůzy, nic jako smích už neznal.

„Kde vás zajali?" ptal se přesto Claude. Temná myšlenka jej ještě neopustila.

Voják s páskou přes oko si odplivl a otočil se Claudovi zády, což mladíka vykolejilo. Rozpačitě hleděl na zbylou čtveřici a přemýšlel, co řekl, že vojáka tak naštvalo.

Řeči se však ujal zase ten s omotanou hlavou, který se následně představil jako Rene. „Neber si to tak, hochu," uklidňoval jej, když pokývl směrem ke svému druhovi, Emanuelovi. „Nemyslil to nikterak zle. Leč porážka se nese trpce."

„Nás také porazili..."
„Ne, nechápeš mne, hochu. Vás porazili, avšak my se vzdali."

Claude si všiml, že všichni čtyři sebou trhli a sklopili pohledy k zemi. Téměř jako by se styděli a zároveň byli rozhněváni do běla, že o tom musí mluvit. Že to musí přiznat. Cokoliv se řekne nahlas, ta to zní tisíckrát hůř, než když si to člověk opakuje v hlavě.

„Nedívej se na nás takhle, hochu," zamračil se Rene, „bojovali jsme jako samice, které zápolí s nepřáteli o svá mláďata, leč nám došla veškerá munice. Museli jsme se vzdáti, jiné východisko neexistovalo."

„J-já...nemyslil jse-"
„V pořádku," odbyl ho ledabyle Rene, „konec konců, neudělali jsme nikterak nic špatného. Poslouchali jen rozkazy a dřeli do roztrhání těla."

Ostatní mu horlivě přitakali.

„K jaké pevnosti náležíte?"
Rene mu pohlédl do očí a posmutněle odvětil: „Vaux."
Claude vytřeštil oči a na moment se s ním zatočil svět. „Vaux?!"
„Ano, hochu. Vaux také padl."
„Ne! To není možné!"
„K hříchu..."

Claude vystřelil na nohy a málem kvůli vratkým nohám upadl. „Neznáte mezi vámi Jeana Mayera?"
„Jeana?"
„Ano! Mayer!"
„Netuším..." odvětil přemýšlivě Rene a pohlédl na své přátele v naději, že oni mají všímavější smysly. Všichni ale zavrtěli hlavami.

„A je zde?"
„Musíš jej asi vyhledati sám..."

Claude pokývl a s roztřesenýma rukama se rozhlížel po okolí. Sevřelo se mu srdce a v krku se objevil knedlík. Nedokázal jej spolknout. Nepříjemná novina s ním zamávala a jediné, na co myslel, bylo, aby byl Jean naživu. Nedokázal si ani představit, že by nebyl.

„Mladíku," zavolal na něj Emanuel, jehož chraplavý hlas by mu mohl každý vypravěč závidět. „Žádný Jean Mayer zde není."

„Vždyť...vždyť...jste bývali tvrdili, že..."
„Oni bývali tvrdili,"přerušil ho Emanuel hořce, „kdo by neznal Jeana Mayera! Hrdina a skvostný voják, nejednou mi zachránil kůži."

Claude na něj stále rozpačitě hleděl.

„Hochu, že tu s námi není, neznamená hned, že padl," chlácholil jej, „všude nastal zmatek, pletli jsme se jeden přes druhého, pletli si Němce s přáteli, k tomu ta artilerie a prach! Buď jej ještě dopraví za námi, nebo utekl, aby zvěstoval Francii, že Vaux padl a není už naděje na záchranu Verdunu. Anebo-"
„Zesnul," doplnil jej chladně Claude.

Emanuel pokývl hlavou. „Jen Bůh ví, kde je mu konec."

„Děkuji Vám, dobří muži," odvětil jim nakonec, aby jim ukázal, že jim nemá nic za zlé a zároveň, že vzdát se neznamená hanbu, byť jeho srdce krvácelo nad nešťastnou zprávou, jež obdržel.

„Hodně štěstí, hochu," opáčil Rene.
„Jeana Mayera žádný skopčák nemůže zabíti!" zahřměl hrdě Emanuel, čímž probudil své unavené spolubojovníky.

Claude si vážně přál, aby to byla pravda.