8. dubna 1916 14:00 pevnost Thiaumont

Od Claudovy a Jeanovy mobilizace uběhl již skoro měsíc a půl a Crépinova skupina se cítila, jako by bloudila v kruhu. Život frontového vojáka se stal zaběhnutou rutinou, jež se sice střídala, leč neměnila ani v nejmenším - jeden den kopali zákopy, druhý den odpočívali a třetí hlídali bojiště, stříleli po odvážných Němcích, kteří se rozhodli prolomit frontu, leč křížová palba kulometů je prodírkovala jako cedník. Jejich krev opět zmáčela tamní půdu, jež už ani ty hektolitry nedokázala vsáknout. Mrtvá těla zahalila bojiště jako peřina, vrstvila se a nabírala objem jako nenasytná příšera. Vojáci padali jako hrušky, leželi vedle svých spolubojovníků či dokonce nepřátel. Verdun se zbarvil do modrého a šedého moře. Modrá náležela k francouzským uniformám, šedé patřily Němcům.

Dnes byl pro Crépinovu jednotku připraven boj. Němci útočili tvrdě a postupovali rychle vpřed. Francouzi nedokázali odpovědět stejnou měrou, a tak ustupovali.
V kasárnách si vojáci vyměnili čapky za kovové helmy, uniformy doplnili o sumku na náboje připevněnou na opasku společně ještě s mošnou, ve které si vojáci nosili tabák či nově i cigarety, příbor a do hlavního oddělení pak ukládali potravinový příděl s čutorou na vodu. Na zadní části opasku byla připevněna brašna s dalšími náboji, na boku jim visela plynová maska, jež se stala nezbytnou součástí výbavy vojáka od 22. dubna 1915, kdy Němci u města Yper použili jedovatý chlor. Tehdy nikdo na útok plynu nebyl připraven, vojáci viděli jen žluto-zelený oblak, myslili si, že se jedná jen o maskovací manévr, leč při správném poryvu větru zjistili, že se jedná o něco naprosto ďábelského. Ukázalo se však, že i Němci dostali ochutnat vlastní medicíny, vítr se nedal ovládat, když se stočil jejich směrem, pochopili, s čím si zahrávali.

Než poslali generálové vojáky bojovat, nařídili jejich velitelům, aby jim zřetelně objasnili důležitost plynové masky. Jakmile zazní signál, mají ani ne pět sekund, aby si masku nasadili a uchránili se před muky a smrtí.

Claude si vybavil, co jim přesně řekl jejich kapitán Crépin.

„Toto je plynová maska," ukazoval všem, když ji zvedl nad hlavu. „Musíte ji míti vždy sebou u opasku, abyste ji měli kvapně po ruce. Ozve-li se signál, musíte si neprodleně masku nasaditi, sic budete na pravdě boží. Jestliže to nestihnete učiniti, pomočte kousek látky a přiložte si ji k nosu a ústům. Rozumíte?"

Svou výbavu nakonec vojáci dovršili tornou na zádech. Tam si bojovníci uschovávali suché a čisté prádlo na převlečení, rezervní dávku potravy, šicí soupravu, plášť na horší počasí, misku na jídlo a pár rezervních bot, zkrátka vše, co nepotřebovali nutně k boji.

Claude si na vojenské boty nikdy nedokázal zvyknout. Jeho nohy byly uzavřeny v neohebné a okované cele, přestože chápal a oceňoval jejich význam, jejich nošení nebyl žádný med. Myslil na Jeana. Jak se mu asi daří, jestli má stejné pocity jako on sám, a jestli už taky zažil dělostřelecký útok. Sevřelo se mu hrdlo. Doufal, že dnes bude fronta klidná jako hladina Meuse.

Paul a Thomas se jako obvykle pošťuchovali a popichovali, ťukali si na helmy, šlapali na špičky a tahali za opasky.

„Šetřete síly. Douaumont už padl," upozornil je Pierre, jehož neupravený knír nabyl patřičný objem a dodal mu na vážnosti. Zpražil je pohledem, ne odsuzovaným, nýbrž otcovským. Byl ze čtveřice nejstarší, proto také cítil jistou zodpovědnost, ale hlavně je měl moc rád.

Obsazení pevnosti Douaumont byl pro Francouze těžko stravitelnou zprávou. Do velení u Verdunu byl povolán Philippe Pétain, jenž přijal veškerá opatření, aby se stejná katastrofa již neopakovala. Leč odvoz děl a materiálů z pevností se nedal vyřešit za den.

„Na mé hlídce nepronikne živá duše!" naparoval se Paul pyšně, když popadl francouzskou opakovačku Lebel, jejíž popruh si přehodil přes rameno. Byla to těžká zbraň, která dokázala i patřičně kopnout, leč její dostřel byl ohromující. Claude a Thomas se chopili lehkých kulometů a na Pierra zbyla také opakovačka.

„Už zase, Paule?" zavrčel na něj Thomas, jenž zaskřípal otráveně zuby. Miloval svého bratra nadevše, a ač dělal, co mohl, aby jej přivedl na správnou (racionální) stezku, nedokázal jej přimět se zbavit jeho lehkomyslných představ o hrdinství, které mu stouply do hlavy po přečtení povzbuzujících básních o válce a Francii. Představoval si, jak jej budou básníci opěvovat pro jeho velké činy. Kdyby mohl, určitě by bezstarostně položil život pro dobro Francie. Thomas se mohl přetrhnout, aby mu vysvětlil, že obrana vlastní země a svého života jsou dvě odlišné věci a neměly by se srovnávat, ba dokonce dávat oběma stejný význam. Leč si uvědomoval, že musí všemi prostředky bojovat proti těm, kteří uzurpují a ženou národy na jatka. I kdyby to znamenalo položit život. Povzdechl si. Vše bylo zapeklité. Proklatá válka. Proklatý de Este.

„Dohovořil jsem," zamumlal rozladěně Paul, jenž si nechtěl dobré bratrské vztahy zpřetrhat, ačkoliv jej mrzelo, že mu Thomas zcela nerozumí.

Kysele se zašklebil, srovnal si helmu a vykročil pryč z kasáren. Zanechal své kamarády vevnitř, nechtěl je otravovat svou přítomností, jež je podle všeho obtěžovala. Vyšel ven, kde postávali druhové z jeho skupiny, poznával jen vyděšené, dětské tváře zkoušené životem, bezejmenné a bezvýznamné pěšáky, kteří budou zapomenuti. To však on pro sebe nechtěl.

Aby se uklidnil a zahnal zlost, jež se mu rozlila žilami, vytáhl si cigaretu. Líbily se mu více než dýmky. Zdály se praktičtější. Jednodušší. Modernější.
Potřeboval ze sebe vybít hněv dřív, než vstoupí na bojiště. To by se mu mohlo stát osudným, když by mu rozezlení zatemnilo smysly. Nasál nikotin do plic a vyfukoval obláčky dýmu. Povzdechl si.

Thomas si myslí, že je Paul jen bláhové a hloupé dítě, honící se za představou hrdiny, jemuž po válce postaví sochy, pojmenují po něm ulice, ba potomky. Ale to nebyla pravda. Alespoň mu nešlo o medaile a zásluhy jako takové. Toužil něco dokázat. Být v něčem opravdu dobrý, vyznamenat se ve světovém měřítku. Být někdo. Ukázat všem, že i nepodstatný, malý pekař je důležitý. Že může být velikán.

Nedělal to kvůli honosným básním, tak snadno by se zviklat nenechal. Tušil, do čeho jde. Přál si znamenat pro lid více. Aby se k němu nechovali jen jako k pekaři. Mohl dokázat přece mnohé!

Zatímco Paul se venku uklidňoval, zbylá trojice na sebe hleděla s rozpaky. Pierre nakonec obrátil svou pozornost k praskání vajíček, které mu po celé uniformě nakladly vši a připadal si u toho jako Sisyfos. Pro vojáky to byl nekončící kolotoč, jenž museli dennodenně postupovat.

„Jaký je váš příběh?" zeptal se najednou Claude, kterého to tíživé ticho žralo zaživa. Zároveň nechtěl jít do bitvy s nepříjemným napětím visící kolem nich ve vzduchu.
„Co myslíš?" nadzvedl Thomas obočí.
„Myslí narukování. Jeho důvod," vložil se do toho Pierre, jenž měl bystré oči a úsudek. Claude se na něj vděčně mrkl.
„U mne je to zřejmé - všeobecná mobilizace. A Paul se chtěl prostě přidat. Pořád si nalhávám, že to udělal kvůli mně. Protože jsme bratři, ale zatím se mi zdá, že za tím stojí jeho sobecké důvody..." odvětil Thomas upřímně.

Pierre vycítil, že zase kopli do vosího hnízda, a tak urychleně zahuhlal: „Mám již pětadvacet, tudíž mobilizace se týkala i mne."

Pak oba pohlédli na Clauda.

„Kama-" zakoktal, ale pak se najednou zastavil a donutil se říct něco jiného. Nebyl si ještě jistý, zdali jim chce sdělit úplně všechno. „Stejně bych tomu nemohl dlouho vzdorovati. Všude se nacházely ty otřesné plakáty a všichni mladíci prostě šli vlasti na pomoc. Jednou jsem zaslechl, že jednoho chlapce zastavila na náměstí nádherná dívka, usmívala se od ucha k uchu. Pak ale vytáhla z kabelky bílé peříčko a pošimrala ho tváři. Vložila mu ho do dlaně, jako znamení, že je zbabělec a zanechala jej tam stát provinilého, přestože k tomu neměl důvod. A tak druhý den naverboval..."

„Také jsem o tom slyšel," zaškaredil se Pierre. Vůbec se mu takové podněcování nelíbilo, ale bohužel tak to bylo.
„Otřesné," přitakal Thomas.

Mlčky se rozešli ven.

Zrovna když Paul dokouřil cigaretu, přišli k němu jeho přátelé. Odhodil nedopalek a s posledním obláčkem dýmu, jako by se vypařila i jeho zlost. Osvobodil svou mysl.

„Němci už na vás čekají, chlapci," zazubil se na ně, a už to byl zase ten samý, bezstarostný a rozpustilý kluk.

Artilerie se probírala k životu. Dnes to určitě nebude klidný den, pomyslil si Claude, když jím dělostřelecké rány projížděly jako meč. Sevřel lehký kulomet tak silně, až mu zbělaly klouby.

Seskupili se a vyrazili vstříc zákopům.
Do předních linií.

*

Nejhorší se vskutku potvrdilo. Crépinova skupina spěchala na pozice, Francouzi byli hustě ostřelováni, potřebovali posily. Běželi jeden za druhým, hlavy skloněné, zákopy nebyly ještě zdaleka tak široké, navíc po stranách se tísnili vystrašení vojáci, kterýmž bubínky praskající salva děl a kanónů působila nepřestavitelnou agonii. Nohy se jim propadaly do bahna, všude byla voda, kterou po několika dnech hustého pršení nedokázala půda vstřebat.

Claude se soustředil na Pierreova záda, poskakující tornu a snažil se vytěsnit hektickou situaci, v níž se nacházel. Pokaždé když slyšel hvizd moždířů, tak se přikrčil a očekával nejhorší. Granáty však padaly jinam. Jejich konečnou stanici doprovázela ošklivá rána projíždějící všemi jako nabroušená ocel, výbuch zeminy pršící po okolí jako déšť a nářek zasažených. Prozatím jej však matička Maria ušetřila.

Crépinova skupina se dále rozdělila na čtveřice, každá zastavila u jednoho minometu, kde již operovali tři další. Minomet se lehce přenesl i do zákopů a strmou palbou pálil bomby přes zemi nikoho k německým liniím. Jinak se dělostřelectvo nacházelo za zákopy.
Dva ze čtveřice zasedli ke kulometům, aby bránili ty u děl, a dva zbylí nosili granáty a bomby, aby Francouzi tvrdě odpověděli. Claude s Paulem krmili bombomet, zatímco Pierre a Thomas hlídali bojiště. Všem bylo jasné, že Němci se zoufale snaží prolomit linie, za každou cenu se chtějí posunout, zákopová válka se jim nezamlouvala. Byla zdlouhavá, namáhavá, a přestože nasazovali neskutečné množství lidí a materiálu, nepřinášela žádný posun. Původní plán, tedy blitzkrieg, blesková válka ztroskotala již na řece Marně. Od té doby se Němci nemohou vymanit z války v sedě.

Nyní se snažili Francouze zaměstnat svými děly, aby pak pozemní jednotky mohly postupovat vpřed a nebyly pokoseny kulomety. Německá artilerie pálila pumu za pumou, země se třásla a voda v zákopech vytvářela kruhy. Claudovi pískalo v uších. Automaticky nosil a podával granáty, ale vůbec o sobě nevěděl. Jako by jeho tělo řídilo něco mezi zemí a nebem a on byl jen pozorovatelem.

Najednou přiletěla puma a zasáhla stanoviště nalevo od Clauda. Smetla jej tlaková vlna, on a Paul se skáceli do vody. Těch několik sekund, kterých strávil pod vodou, mu umožnilo vidět jiný svět. Tichý, pokojný a bez války. Když vynořil hlavu, udeřila jej realita tak silně, že se připlazil ke stěně zákopu, tvořenou převážně pytli s pískem a zarýval do hlíny prsty. Třásl se a odmítal se podívat na místo, kde ještě před chvílí stálo u metače min šest mužů. Krčil se a cítil, že mu po tvářích stékají slzy.

„Claude! Claude!" křičel na něj Paul, jenž se vzpamatoval z výbuchu mnohem rychleji a hlavně zachoval chladnou hlavu, přestože s ním exploze zacloumala. Musel však pokračovat v živení děla, jeho spolubojovníci na něj spoléhali. Nadále na Clauda volal, aby se zvedl a fungoval, ale jeho křik přehlušily přicházející bomby.

Pierre opustil svůj kulomet, aby Clauda přivedl zpátky mezi živé. Claude se nyní pohyboval na pomezí světů, ukrutnost a realita války jej naprosto ochromila, paralyzovala jeho tělo a mozek. Musel svému kamarádovi pomoct.
Udělal čtyři rychlé kroky, bahno mu čvachtalo v botách a přikrčil se k Claudovi, se kterým následně zatřásl.

„Claude! Claude, vstaň!"

Ale on se díval do země, kalná voda se mu zrcadlila v očích. Pierre zaklel, bál se, že se Claude dočista pomátl a už nikdo nebude takový, jako předtím. Pak ale jeho pohled uchvátilo něco úplně jiného. Vytřeštil oči.

Zanechal Clauda na místě a hbitě přiskočil k Thomasovi, který měl na starosti druhý kulomet a zároveň byl nejblíže výbuchu. Nyní však bezvládně ležel na kulometu.

„Máme raněného!" oznámil uříceně čtveřici u děla, když kolem nich proběhl. Paul málem upustil granát, jakmile se zadíval na svého bratra, kterého Pierre zrovna křísil. Granát však podal svému spolubojovníkovi a s těžkým srdcem přikročil k Claudovi, kterého vytáhl na nohy. Claude se zakymácel, ale Paul mu pomohl udržet rovnováhu.

„Musíš se probrati, Claude!" křikl mu do tváře, až mu vyletěla slina, ale v této chvíli na etiketě nezáleželo. „Minomet musí stříleti bez přestávek, musíš mne nyní zastoupiti, Thomas potřebuje mou pomoc! Nemohu se postarati o vás oba. Není čas truchliti, pakliže dychtíš spatřiti zítřejší východ slunce, musíš vstáti a bojovati!"

Claude mu konečně pohlédl do očí. „J-já...n-nemohu...n-ne..."

Od vrhače pum se nyní začaly ozývat nadávky a volání, munice docházela. Paul zaúpěl.

„Jsi jen v šoku, to nic, to přejde. Ty přežiješ, Claude! Slibuji, že ty dnes nezesneš!"

Claude několikrát zakýval hlavou, rty se mu třásly a zbarvily do modra. Obličej měl špinavý a mokrý, ale jeho zelené oči svítily nyní jasnější barvou.

„Nikdo nedojde skonu. Slibuji ti! Teď však poslouchej, Claude. Půjdeš pro granát, doneseš jej Charlesovi u děla, otočíš se a půjdeš pro další. Pořád dokola. A nebudeš se dívati kolem sebe. Ni jednou! Soustřeď se na nošení granátů, pomalu ale jistě. To zvládneš, viď?"

Claude mu pokývl, pořád byl ještě v šoku, avšak Paulova slova jej zasáhla. Učinil první kroky, které mu zachránily život. Znovu začal fungovat. A tak mašina dostala zase nažrat.

Paul roztřeseně přiběhl ke svému bratrovi a Pierrovi. Thomas seděl opřený o stěnu zákopu, pod kulometem a díval se vzhůru na temná oblaka. Z čela mu tekl malý pramínek krve. Pierre mu luskal před obličejem prsty.

„Co je mu?!"

„J-já...já netuším! Rozsekl si čelo, leč žádné jinaké zranění jsem nenalezl!"

Kolem stále sršela jedna puma za druhou a vojáci volali po posilách. Všude byl chaos, lítala zemina a náboje. Dokonce i po krysách bylo ta tam. Jindy celé dny otravovaly vojákům životy, leč nyní se zahrabaly či utekly pryč. Všichni rozumní tvorové by utekli, vyjma lidí. Ti zatvrzele zůstávali a zvyšovali tak riziko vlastní smrti. Nemohli odejít. Zastřelili by je za velezradu.

„Thomasi, bolí tě něco?" křikl na něj, aby přehlušil recitál artilerie. Chytil jej za zátylek a donutil jej mu pohlédnout do očí. Helma mu sjela na stranu a jejich pohledy se střetly. Paul nezapochyboval o tom, že je Thomas v pořádku. Avšak zkřivil tvář bolestí.

„U-uši," podotkl se zjevnou bolestí v hlase.
„Uši?"
V Thomasových očích se mihla známka neporozumění. Pierrovi to došlo rychleji než Paulovi.

„Neslyší," odvětil suše.
„Krucinál, on ohluchl!" vyjekl zmučeně Paul, když rozhodil rukama ve vzduchu. Celý svět mu najednou začal připadat nespravedlivý. Vše se rozpadalo jako domeček z karet.

„Jen dočasně, neteče mu krev z ucha, tudíž mu nepraskl bubínek."

Thomas si mezitím hřbetem ruky utřel čůrek krve, jenž mu kapal přes víčko. Tvářil se dost kysele, ale pokývl svým druhům, že je v pořádku. Výbuch s ním otřásl, nikdy nic podobného nezažil. Chyběl jen kousek a nemusel by už tady být. Srdce mu divoce tlouklo a snažil se zachovat klidnou hlavu. Ale nekončící salva bomb s ním pokaždé otřásala.

Pierre však loupl po bratrech pohledem. Ukazoval na místo, kam dopadla puma. Místo pokračujícího tunelu zákopu nalezli obrovský kráter, kde se válela jen hlaveň minometu a zřetelně viděli dva vojáky bezvládně ležet. Zbylé čtyři nezahlédli.

„Půjd-"
„Zůstaň s bratrem," přerušil jej Pierre. Chtěl jej toho pohledu ušetřit, přestože v hloubi duše věděl, že k tomu jednou stejně dojde. Přátelsky mu stiskl rameno a přebrodil se ke kráteru.

Sehnul se k prvnímu vojákovi, leč jeho oči mluvily jasně. Dvě vyhaslé tečky, které se odebraly na lepší místo. Druhý voják však stále chrčel. Urychleně k němu přiskočil a málem se mu zatočila hlava. Mladíček, asi v Paulově věku, chroptěl krev a oči měl vypoulené děsem. Místo kalné, bahnité vody se nacházel v krvavé lázni. Pak pochopil.

Puma mladíčkovi utrhla ruku, zůstal jen cár uniformy, jež naštěstí zakryla pahýl, ze kterého prýštila rudá krev. Nedalo se nic dělat, už ztratil hodně krve, do tábora by jej nestihl donést včas. Poklekl k němu a pohlédl smířlivě do vyděšených očí, ze kterých vyprchával nevinný život.

„Pod ochranu tvou utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná!
Paní naše, prostřednice naše, orodovnice naše, u Syna nám smilování vypros, Synu svému nás doporuč, k Synu svému nás doprovoď," zapěl vojáčkovi, aby mu dodal odvahy.

Mladík naposledy zasípal, z úst mu vyřinula krev a zdálo se, že se na Pierra usmál.

„Tam, kam míříš, příteli," vyprávěl mu, „není ni bolesti, ni války."

Mladíkovy oči na dobro vyhasly.