15. prosince 1916 9:00

„Přišel jsi jen posbírati zásluhy, co?" zvolal Paul uličnicky a Claude jen zavrtěl hlavou. Nikdy zcela nechápal, jak může být Paul pořád tak radostný a plný života. Cokoliv to bylo, chtěl recept. Hned.

Pierre seskočil z nákladního vozu, který jej, společně s novými silami, dopravil zpět na frontu. Přátelé již na něj čekali. Vypadal, že mu čerstvý vzduch a jiné (bezpečnější) prostředí prospělo. Tyčil se nad ostatními vojáky, leč zcela se ztrácel v záplavě modré. Jeho hnědé vlasy byly čerstvě zastřižené a stejně tak i jeho obvyklý knír.

„Dělám si legraci, jsem rád, že jsi zpátky," opravil se, když se Pierre zatvářil otráveně. „Tedy...raději bych byl, kdybys tu býval nemusel býti, ale to nelze..."

„Stačí, rozumím tomu, Paule," přerušil ho Pierre s úšklebkem na tváři. „Ať si nezamotáš jazyk."

Všichni tři na sebe hleděli a zaplavila je obrovská vlna štěstí. Kdo by si pomyslel, že vydrží tak dlouho. A spolu.

„Pojď na mou hruď!" vypískl nakonec Paul, když se nikdo nechtěl rozhoupat. Vrhl se na Pierra a chlapácky se objali. Pierre jej ještě více přitáhl na svou hruď, neboť byl rád, že jsou jeho kamarádi živí a zdraví. Od odjezdu si každou noc lámal hlavu, jestli v jeho nepřítomnosti jeden z nich nezemřel a často nezamhouřil ani oka.
„Nač otálíš, Claude?" pobídl jej Paul a oba se od sebe oddělili, aby udělali Claudovi místo.

Ten se dlouho nenechal pobízet a rychle k nim přispěchal. „Chyběls mi, Pierre..." vydechl tiše, „neumíš si představiti, jaká muka jsem tu zažíval sám s Paulem."
Pierre se jen uchechtl. „Myslím, že se dokážu vcítiti až moc."
„Moc vtipné..." zaškaredil se Paul.

Konečně se pustili a vydali se k táboru. Míjeli nové posily, kterým se v očích zrcadlilo odhodlání a zápal, avšak v očích těch, co si už odsloužili půl rok či zažili první bitvu, se mihlo jen zděšení. Koně táhly děla a vzpínaly se pokaždé, když pumy dopadly do francouzských zákopů.

„Co ruka?"
„Lepší."
„Co to znamená?"
„Že jsem v pořádku, Paule."

Claude si však všiml, že v pravé ruce nic nenesl. Tornu měl na zádech, na tom nebylo nic zvláštního, leč pušku držel levou rukou. A to byl pravák. Více síly by měl mít ve své pravé ruce, nemohl si natrénovat za pouhé dva měsíce levačku. Nadzvedl obočí.

„A doma?"

Pierre zkřivil tvář a rozhodl se kamarádovu otázku ignorovat. Šel dál, ale postřehl, že jej Claude ani Paul nenásledují.

„Pierre!"

Otočil se. A jeho hnědé oči prozrazovaly vše. Zlost. Strach. Nenávist. Výčitky. Ale ne směrem ke svým druhům. „Neexistuje nic horšího než se vrátiti do ráje a býti z něho vyhnán sem," odplivl si a zamířil pryč.

Jeho osamělé kroky jej pronásledovaly ještě hodnou chvíli.

Paul na něj nechápavě hleděl. Svraštil čelo a otočil se na Clauda. „Rozumíš mu?"
„Víš, že se přece na tebe nezlobí," namítl mu Claude. „Moc jsi na něj tlačil..."
„Já vím...však on si zase zvykne, no ne?"

Claudovi se v očích kmitlo něco, co nedokázal rozluštit. Možná proto, že nefungovali na stejné vlně. A že na válku měli oba jiné pohledy. Claude byl na Paula naštvaný, dokonce i zklamaný z jeho reakce. Ale takový Paul prostě byl, ničemu by nepomohl, kdyby se pokoušel mu situaci objasnit. Jeho mozek pracoval jinak. Pro něj byla válka lepší než být doma.

„Co kdybys raději přinesl nějaké to pitivo," napodobil jej, „a sejdeme se v kasárnách?"
„Fajn."

Claude byl rád, že dostane příležitost být s Pierrem o samotě.
A tak ani nevěnoval pozornost Paulovým vzdalujícím se zádům, ani osobě, která jej z korby nákladního auta pozorovala od chvíle, co jej spatřila. Ale Claude věnoval svůj pohled Pierrovi.

*

„Pierre?" promluvil Claude, když se objevil Pierrovi za zády, který si zatím vybaloval věci u své palandy.

Pierre se otočil a přátelsky mu pokynul, aby přistoupil blíž.
„J-já...já se om-"
„Netrap se tím, Claude," přerušil jeho koktání mávnutím rukou. Claudovi se ulevilo. Celou cestu ke kasárnám si nacvičoval proslov, a když přišlo na nevyhnutelné, stejně ze sebe nic nedokázal dostat. Jen trapné zajíkání.

„Co se zde vůbec dělo?"
„Zaznamenali jsme úspěchy a postupujeme vpřed..."
„Na to jsem se neptal."
Claude zběsile zamrkal. Netušil, co příteli poví. Nervózně přešlapoval na místě, a pak si povzdechl. „Paula vyznamenali."
Pierre nadzvedl obočí. „Vážně?"
„Uhm."
„A ty?"
„J-já? Žiju. Na tom jediném asi záleží..."

Pierre přestal s vybalováním a starostlivě si svého přítele prohlédl. „Stalo se něco, Claude?"
„Ch-chtěl...chtěl bych..."
„Domů," dopověděl za něj. Claude jen přikývl, cítil, jak se mu slzy derou do očí.

„Chtěl bys spatřiti můj medailon?" Pierre chytře změnil téma, když zpod vojenské košile vytáhl svůj zlatý poklad. Upoutal tak Claudovu pozornost. Naposledy, když se jej na něj Claude zeptal, tak byl tajnůstkářský, možná až podezřívavý. Zajímalo jej, jaký talisman si tady sebou Pierre vzal.

Pierre přistoupil Claudovi blíž a sundal si medailon z krku.
„Nastav ruku."
Zlato jej zastudilo v dlani a Claude s dychtivou očekávaností otevřel medailonek a spatřil půvabnou dívku s miminkem v náručí. Její úsměv jej naprosto uchvátil. Byla tak překrásná. Byl za kamaráda rád. Nedivil se, že svůj příjezd tak ošklivě okomentoval.

„Páni..." vydechl, „t-to...to j-"
„Ano, moje žena Monique a syn Madelon."
„Jediné, co mohu říci jako slova útěchy, je, že do Vánoc budeme opravdu doma."
Pierre se cynicky ušklíbl. „Určitě, Claude, určitě..."

Claude svraštil čelo, ale ironii z jeho slov nevydedukoval.

„A jaké bylo přivítání v rodné vísce?"
„Nic hezčího jsem v životě nezažil," zasnil se Pierre. „Monique a Madelonovi se zatím daří dobře, mí rodiče jim pomáhají, ostatně bydlí s nimi. Jen..."
„Jen?"
Pierre zatnul zuby a na čele se mu objevily vrásky. „Chyba je ve mně. Už nejsem ten samý člověk, nikdo z nás není. Zatím si to neuvědomujete, ale jednou – ať už vyhrajeme, nebo ne, se budeme muset všichni vrátiti zpátky a žíti své staré životy...ale to už nejde."

Claude na něj rozpačitě hleděl, leč sám v hloubi duše tušil, jaká jej čeká budoucnost. Co všechno zažil a viděl...věděl, že tomu nemůže nikdy uniknout. A že jej to poznamenalo. Ani si neuměl představit jiný život než ten v zákopech. A podle tíživého výrazu Pierreovy tváře zjistil, že je na tom stejně.

„Musíme se připraviti. Čeká nás další těžká bitva," pronesl nakonec Claude.
Pierre jen přikývl. Válka neotálela. Každý musel být připraven hned, a když ne...

Bůh mu pomáhej.

*

Vyšli ven, aby se potkali s Paulem. Každou chvíli měli nastoupit a seřadit se před vchodem do zákopů, aby konečně Němcům zatnuli tipec. Ti se snažili ještě na začátku prosince situaci zvrátit ve svůj prospěch, leč pohořeli. Nebylo pochyb, že Francouzi bitvu dotáhnou do vítězného konce.

Ale za jakou cenu?

Místo Paula však narazili na někoho úplně jiného. Claude by i málem býval upustil pušku, kdyby mu za těch deset měsíců nepřirostla k ruce. Nemohl uvěřit svým očím, když před ním stál středně vysoký, urostlý mladík, jenž vypadal jako všichni kluci tady, leč jeho zelené smaragdy radostně žhnuly a nebyl pochyb o tom, kdo to doopravdy je. Mohli by jej obléct do modra, vzít mu identitu, nasadit stejnou helmu a zmazat jej krví a špínou, ale svého nejlepšího přítele by poznal vždycky.

„Juliene!" vykřikl nevěřícně a rozběhl se jej obejmout. Padli si kolem ramen a dlouhou chvíli se jen tak drželi. Slova by zdaleka nedokázala vyjádřit to, co cítili. Snad ani taková neexistovala.

Odtáhli se od sebe a Claude měl slzy v očích. Tolik se Julien změnil. Naposledy jej viděl v únoru, když s Jeanem odjížděli. Společně s Frédéricem je přišli vyprovodit a stvrdit slib, že si budou dopisovat, že spolu neztratí kontakt, přestože je osud rozdělil.
Už to nebyl ten hubený, bohatý kluk v oblečení, po kterém se Claudovi mohlo jen zdát. Vojna z něj udělala muže. Jako i z ostatních, kteří měli štěstí, že přežili. Nikdy Juliena neviděl s vousy a nyní vypadal jako správný horský muž. Světlé strniště ladilo s krátce střiženými vlasy.

„Přeložili tě?" zeptal se, pořád nemohl uvěřit, že Juliena před sebou vidí.
„Ano i ne. Somma byla katastrofa, většina sil byla přeložena sem. Čtyři a půl měsíce jsem tam bojoval a posunuli jsme se jen o tři kilometry. Tři kilometry!" odplivl si.

„Tady to nebylo o moc lepší," připojil se Pierre, „jsem Pierre, těší mě." Přátelsky mu podal pravici a oba si potřásli.
„Claude nám o svých přátelích z Verdunu psal. Jsem moc rád, že vás mohu poznati," řekl Julien.
„Nápodobně."

„Myslim jsem, že se shledáme až po válce," pronesl Claude dojatě. „Jsem tak rád, že jsi tady!"
„Já se zase bál, že přijedu pozdě. Neodpověděl jsi mi na dopis...ale pak jsem tě zahlédl z korby vozu a ulevilo se mi. Ale ty sis mne nevšiml..." vydal ze sebe vyčítavě, přestože se tomu tónu bránil, nedokázal jej potlačit.

Claude si nervózně skousl ret a povzdechl si. „Omlouvám se...Frédéricova smrt mne dost zasáhla a já...zkrátka jsem n-nedokázal...nešlo to. Snažil jsem se, držel jsem pero v ruce, papír měl nachystaný před sebou, ale..." hlesl poraženě. Zahanbeně sklopil pohled dolů, neschopen se svému příteli podívat do očí.

„Claude, ne... Měl jsem se více ovládati, nemyslil jsem to tak. Odpusť. Zapomeňme na to, hlavně že jsme spolu."
Claude mlčky přitakal. „Souhlasím."

„Tak pojďme, tamhle už běží Paul," promluvil najednou Pierre, a když se shromažďovali u zákopů, pomyslel si, ať už to mají konečně za sebou.

Čekání bylo vždy nejhorší.

*

Touhle dobou každý bezmezně věděl, že válku nerozhodují vojáci, ani jejich počet, ani jejich nasazení či úspěchy. Ale těžké kulomety. Křížová palba a artilerie. Francouzi a Němci mohli nasadit desetitisíce mužů do pole a stejně by ničím situaci nezvrátili. Akorát by deset tisíc chudáků poslali na smrt. Stali by se potravou pro kulomety.

Přestože to všichni věděli, o jinou strategii se stejně nepokoušeli. A země nikoho se plnila a plnila, požírala, co mohla, tetelila se štěstím, když naslouchala sténání a plačícímu kvílení, které brzy přešlo v tiché nářky, až po utrpení roztrhaných a prodírkovaných vojáků nebylo ani slechu. Pomoc pro raněné přišla pozdě anebo nepřátelské jednotky přišly dříve a poslaly na onen svět všechny, kteří ještě dýchali. Bez ohledu na vážnost zranění.
Země nikoho by volala, aby ji zavezli ostnatým drátem, aby mohla chytat vojáky jako do pavoučích sítí. A u toho se zlověstně chechtala. Každý její posměch slyšel a každému se zaryl hluboko do paměti.

Ani teď na bojišti to nebylo jinak. Kulomety, které měly být artilerií odstraněny, zvesela pálily, čímž vymazávali celé divize jako mávnutím kouzelné hůlky. Sténání raněných a křik umírajících naštěstí přehlušilo dělostřelectvo, leč vojákům zbyly ostatní smysly. Oči, které viděli ta roztrhaná těla volající po zázraku, který by je sešil zpátky, jako by je obrovský granát nerozerval na kusy jako hadrové panenky. Vyhřezlé orgány, fatální zásahy kulek...spousty krve. Dále čich, jenž nepřetržitě upozorňoval na smrt kráčející po zemi nikoho, pach jí samotné, ale i exkrementů, když svěrače povolily při posledním vydechnutí anebo zápach rozkládajících se těl, které nemohl nikdo pohřbít. Ne že by se o to nikdo nepokusil, ale odstřelovači měli oči všude a pálili i po těch, co se snažili zachránit raněné či odnést mrtvé a dopřát jim alespoň důstojný odchod. Sniperům nebyly svaté ani latríny.

Claude se držel blízko Juliena, Pierra a Paula a cítil se silnější než kdy předtím. Možná někde vzadu v mysli věděl, že celá bitva se blíží ke konci, ale ty nejbližší měl u sebe a klidně by i s úsměvem na tváři zemřel. Budoucnost mu stejně zavřela dveře. A válka jej připravila o nevinnost.

Němci již ale nemohli dlouho vzdorovat. Somma je vyčerpala a na východní frontě se Rusové konečně vzchopili a karty se obrátily. Verdun byl ale něco jiného. Zprvu výrazně postupovali a vítězili na plné čáře, nebýt Sommy, možná by opravdu dobyli Verdun a pokračovali dál, ale bylo to vlastně jedno. Somma ne Somma. Stejně by zůstali zaseklí v zákopové válce a bojovali by do roztrhání těl a duší o bezcenné kilometry. To, že nějaká strana chvíli vedla, znamenalo kulové.

Protože jen kulomety vyhrávají.

Bylo těžké kličkovat kolem kráterů, vyhýbat se padlým a ignorovat ty raněné, kteří volali o pomoc, neboť oni museli pokračovat dál, plnit rozkazy. Claude měl bajonet opět potřísněný krví, už jej to ani nevyvedlo z míry, protože to prostě byla realita. Bodal do Němců, zabíjel a v duchu jej pálilo svědomí, protože si nemohlo pomoct než počítat, kolik mužů vlastně připravil o život. Mučilo ho to, ale nemohl si nijak pomoct.

Čtyřicet tři. V přímém boji.

Po očku sledoval Juliena, kterého nepoznával. Válka ze všech udělala zvířata a i to byl nepřesný výraz. Zvířata byla daleko lepší než lidé. Ničeho takového by se nedopustili. Nikdy. Válka z lidí dělala vrahy. Bezcitné vrahy.
Z malého hrabátka, které se štítilo hmyzu a pavouků, nosící u sebe neustále bloček, do kterého si zapisoval básničky, toho bezstarostného chlapce, jenž se chtěl osamostatnit a žít život po svém. Nenechat se manipulovat rodiči. Z toho kluka se stal chladný voják plnící rozkazy, neuvědomující si, že ti, které zabíjí, jsou stejní kluci, kteří před rokem 1914 snili o velkých věcech a skončili v bahně, krvi a snídající vedle svých padlých druhů a jejich vyhaslých očí, toužící jen po normálním životě.

Jak tak hleděl na svého dlouhodobého kamaráda, uvědomil si, že takový prostě je. Bláhově se snažil najít sám sebe a myslil si, že proto jej sem válka přivedla a oddělila od kamarádů. Ale možná za tím stálo něco jiného a postupem času si to uvědomoval, ale bylo těžké se s tím smířit. Nebylo nic, co by o sobě měl zjistit. Všechno důležité přece dávno věděl!
Vždy byl loajální a neuvěřitelně přátelský. Tichý a nesmělý, dokonce mdlý a nevýrazný a stoprocentně navíc tušil, že není žádný hrdina. Ale netrápilo jej to.

V tento moment, jakoby se smířil sám se sebou a ucítil, jak obrovský kámen opouští jeho bedra. Mohl zase volně dýchat. Zamrkal a pohlédl na Juliena, který bodal i do těch, co dávno leželi na zemi, ale Claude na to neměl stejně co říct. Byli to nepřátelé. Oni by dělali to samé jim. Přesto cítil, kterak se mu v ústech tvoří žluč a musel s ní bojovat, aby se nesklonil a nepozvracel se. Skousl si ret, možná až příliš, jelikož na jazyku ucítil kovovou pachuť krve a odvrátil se. Právě včas, aby útočícímu Němci vrazil ostří do břicha.

Vedle něj se najednou objevil Paul. Obličej měl umazaný kouřem a ušpiněný krví, ale v očích měl pořád stejné odhodlání. Bojovat za Thomase. Často o něm mluvili a Paul si usmyslel, že nejlépe uctí jeho památku, když zabije mnoho Němců a přivede válku ke konci. Nejhorší však bylo, že Thomase nezabil žádný Němec, nýbrž vši.

Nad hlavami jim proletěla puma. Výbuch je odmrštil a temný, štiplavý kouř zahalil bojiště. Zem se chvěla. Claude netušil, jestli je to artilerií, nebo jeho otřesenou hlavou. V uších mu pískalo. Dokázal se pohnout. Nevyletěl do povětří. Částečně se mu ulevilo, ale vzápětí jej přepadla nesnesitelná bolest. Chytil se za hlavu. Zasténal. A znovu. Leč k překvapení zjistil, že to nebyl jeho hlas.

„Paule?!" vydal ze sebe ztěžka. V ústech měl sucho, hlas se mu nepatrně zlomil, ale doufal, že jej Paul slyšel.

Nikdo se však neozval. Claude začínal panikařit. Pokusil se obrátit na levý bok, odkud slyšel pravidelné skučení a zjistil, že leží v malém kráteru. Připadal si jako ve vlastní rakvi.

„Paule!" zkusil to znovu, tentokrát s výraznějším poplachem v hlase.

Opřel se o lokty a cítil, jak se mu točí hlava, před očima se objevily mžitky. Zavřel oči, ba je přímo přimhouřil a počítal do desíti. Jakmile se bolest hlavy o něco zmírnila, zase je otevřel.

„Tady!" uslyšel najednou a v duchu zajásal. Paul nebyl mrtvý, přestože z jeho tónu poznal, že trpí velkými bolestmi. Nerózně polkl. „Moje ruka!"

Claude se však k němu už doplazil. A opravdu. Exploze Paulovi utrhla několik prstů a rána děsivě krvácela.
„Ježiši..." vyhrkl Claude hystericky, „vydrž, vytáhnu desinfekci a bandáže."

Donutil se zachovat chladnou hlavu, když mu na rychlo očistil ránu, zakryl ji obvazem a dlaň ještě pevně utáhl utrhlou košilí, aby zastavil krvácení. Paul byl v obličeji bledý a oči měl poseté popraskanými žilkami, které se rozlily, takže vypadal, jakoby strávil týden v hospodě.

„Musíme najíti ostatní," rozhodl Claude, když si uvědomil, že Julien a Pierre se jim drželi na blízku. Nejvíce se bál toho ticha, které se najednou rozhostilo. „Dokážeš vstáti?"

Paul jen něco zahuhlal, čemu ani Claude nerozuměl. Ale vstal a vrávoravě se postavil vedle Clauda. Bral to jako souhlas.
Pátrali po svých přátelích a snažili se nepřemýšlet nad nejhorším. Leč přežít v zemi nikoho bylo jako loterie. Nikdo nikdy nevěděl, jestli zrovna neletí puma s jeho jménem.

Kolem stále svištěly kulky a granáty hlasitě vybuchovaly a válečná vřava pokračovala. Ale Claude byl jako v transu. Zpomaleném filmu. Pátral po přátelích ještě intenzivněji, až spatřil Juliena. Rozběhl se za ním a poklekl.

„Juliene!" zatřásl s ním a jeho oči se mihly jeho směrem. Žil.
Pak si ho ale pořádně prohlédl, střepina jej zasáhla do krku. Krev opouštěla jeho tělo a nebylo jak ji zastavit. Přitlačil na ránu, ale podle množství krve si uvědomil, že je již pozdě. Zaskočeně hleděl na svého nejlepšího přítele a najednou zkoprněl.

V obličeji vypadal Julien tak klidně, jakoby jen odpočíval, dobíjel baterky, aby se mohl pustit dále do bojů, ale jeho tělo bylo vyřízeno. S těžkým srdcem si uvědomil, že Julien je nějakou dobu mrtev. Jeho tělo učinilo poslední tik.

O kolik sekund se zpozdil, pomyslel si chladně a odvrátil se. Nemohl se dívat do těch mrtvých očí. Paul si taktéž podřepl, patrně, aby se nestal terčem nějaké cílené kulky a hleděl neznámo kam. Možná mu došlo, že bez prstů nebude moct držet pušku a pro armádu bude zbytečný. Vrátí se zpátky domů jako obyčejný pekař...možná ani to. A jeho nejčernější můra, tedy obyčejný, mizerný život, se stane skutečností.

Claude poskočil, když jej něco chytilo za předloktí. Polekaně se otočil a svraštil čelo, když nalezl jen zkrvavené tělo, jehož duše již dávno opustila. Vzápětí zaregistroval pohyb. Ruku!

Neváhal ani minutu a mrtvolu oddělal stranou. Vytřeštil oči. Pod ní ležel Pierre. Vypadal zmuchlaně a dost vyděšeně, ale zdálo se, že nebyl zraněný. Pomohl mu do sedu.

„J-jak-"
„Ten nebohý chlapec mi zachránil život. Neúmyslně. Jako štít vcucl veškeré střepiny a zavalil mne. Vyrazil jsem si dech. Nemohl jsem se dostati ven. Nebýti vás...zesnul bych tu a sníh by mé tělo zahalil jako pohřební plášť..." vysvětlil nevěřícně.

Pak uslyšeli zvuk trubky. Němci se vzdávali, ustupovali. Bitva byla dokonána. Ale ani jeden neměl radost.

U Verdunu bylo dobojováno.

„Do Vánoc budeme doma," zamumlal Claude tiše.
„Verdun nic neřeší. Válka stále probíhá. Nikam nepůjdeme. Leda zpátky hníti do zákopů, než nás vysvobodí nějaká puma," odvětil mu Pierre cynicky.

Začalo sněžit. Odnikud se objevily velké vločky, které padaly na zem, jakoby přinášely mír. Mír leda tak pro mrtvé. Že se již ničeho bát nemusí.

„Víš, co budu dělati po válce, Paule?" zhostil se slova Claude. V očích měl slzy vzteku, konečně mu došlo, že všichni jeho kamarádi z dětství jsou mrtví. Nechtěl si to připustit, ale stejně to na něj dolehlo.
Paul se probral z utápění ve vlastním utrpení a s chvějícími rty, pohlédl Claudovi do očí, neschopen slov.

Claude se nahnul k Julienovi a zavřel mu oči. Nechtěl, aby se dál Julien díval na ten masakr. Aby přemýšlel jen nad nebem a lidmi, které tam potká.
Zašátral v prsní kapce svého kamaráda a vytáhl z ní bloček. Ten bloček, kam si od nepaměti zapisoval básničky. Nezastavila ho ani válka, ani zákopy.

Ten bloček byl svědectví. Svědectví o utrpení, nespravedlnosti a nesmyslnosti války. Někdo to musel vynést na povrch.

Pozvedl jej, aby si ho Pierre a Paul všimli.
Přikývli.
A vážili si Clauda za to, že stále dokázal být lidský. Protože pro ně bylo pozdě.

Ale Claude měl stále naději prožít život naplno. Dočkat se důchodu, vnoučat. Nikdo na něj doma kromě rodičů nečekal, nedal žádné dívce slib, takže mohl začít s čistým štítem, přestože jej bude válka pronásledovat.
Ale oni zůstanou navždy přikováni k zemi nikoho jako vězni.
S doživotním trestem.
Rozpůlení mezi idylický život, který opustili a jatkami, které zažily.

Ahoj, tenhle příběh se již chýlí ke konci a bude mi líto se s ním rozloučit, přestože příběh mám už skoro půl roku dokončený; je to docela jiné, když ho člověk publikuje.
Budu nesmírně ráda, za veškeré vaše dotazy, postřehy, kritiky...cokoliv vám na mysl přistane, sem s tím (samozřejmě všeho s mírou).
Díky, že jste dočetli až sem.