21. února 1916, 9:00, Bar Le Duc

Po šesti týdnech výcviku byli nováčci konečně posláni na frontu. Ze všeho nejvíce se učili pochodovat, aby si zvykli na pohyb a nošení techniky, jež za ně nikdo jiný nést nemohl. Pochodovali i třicet kilometrů, dokud si jejich nohy nezvykly. Nejhůře si zvykali ti, co dělali sedavou práci, ale i ti se postupně vypracovali na schopné vojáky. Stříleli a bodali bajonety do pytlů tak dlouho, dokud seržanti nerozhodli, že je více už naučit nemohou.

Když proběhla mobilizace, nejdříve se do služby přihlásili profesionální vojáci, které povýšili do vyšších pozic, aby předali nováčkům cenné rady a připravili je na nejhorší. Pak narukovali všichni muži starší dvaceti let, kteří prošli tříletou povinnou vojenskou službou. Hranice do se po čase ustálila na čtyřicet pět let. Mladíci, jimž stále teklo mléko po bradě, byli také nabádáni, aby naverbovali. Hranice činila devatenáct let. I ti byli potřební.
Claude dovršil potřebné hranice loni, a tak jej rodiče ponoukli, aby se rozhodl. A tak šel, neboť nic jiného mu nezbývalo. Všichni z jeho města už dávno narukovali, přestože jim bylo i patnáct. Mladíčci se hlásili po houfech, nadcházející válka je vzrušovala, a když se jich ptali na věk, odvětili pravdivě. Úředníci jim řekli, aby příště, až se jich zeptají, odvětili devatenáct. A tak každý prošel.
Ale Claude se rozhodl v momentě, kdy jeho kamarádi narukovali. Vždy měli mezi sebou pevné pouto a válka je o něj nemohla připravit.

Nakonec se jí to však stejně povedlo.

Francie již v průběhu druhé poloviny 19. století radikálně změnila podobu své armády, připravila sérii zákonů na povinnou vojenskou službu. Od roku 1913 museli muži splnit výcvik po dobu tří let. Takhle si Francie zaručila bojeschopné muže. Ale ti, kteří nedosáhli potřebné věkové hranice k povinné vojenské službě, mohli nakonec narukovat také. Výcvik nebyl tak dlouhý, vzhledem k zuřící válce, ale vojáků nebylo nikdy dost. Řada propagandistických plakátů vyzývající mladíky k odvodu do armády výrazně pomohla.

Clauda a Jeana poslali hájit pevnostní pásmo kolem města Verdun, které začali Němci ve čtyři hodiny ráno ostřelovat. Bez slitování. Jakoby Němci Francouzům vyťali políček. Nikdo útok nepředpokládal až do poslední chvíle. To však bylo již pozdě.

Němci chytře využili chyby Francouzů, kteří z pevností uvolnili větší část posádky a těžkou techniku, děla především. Němcům se otevřela nová cesta, jak Francouze donutit posílat k Verdunu vojáky jako do mixéru, jak je následně potrápit a hlavně oslabit. Vykrvácet.
V nejlepším případě je díky totálnímu nasazení sil vyřadit z války. A Francouzi jim výše zmíněným naservírovali hlavní chod na zlatém podnosu s dezertem v závěsu. Otevřeli brány pekel.
Zároveň si Němci myslili, že fronta okolo pevnostního pásma Verdunu je zranitelná, tudíž lehce napadnutelná z několika stran a směrů. Vše je jen utvrdilo, že pomocí Verdunu srazí Frantíky na kolena.

A oni chtěli, aby Francie krvácela.

Básníci svými velkolepými básněmi vzbuzovali v mnohých hrdost a oslavovali velikost mocné Francie. Stálo se pro tak znamenitou pohnutku obětovat. Claude jim ale nerozuměl. Jeho otec bojoval v předních liniích prusko-francouzské války z roku 1870 a jeho popis bitvy a tvrdých bojů, při kterých viděl umírat své přátele, v chlapci vyvolal určitý odpor a hlavně strach. Jakmile se vrátil zpět, nebyl to ten samý muž. V jeho očích se zrcadlilo něco skrytého, co dlouhou dobu nedokázal rozluštit. Přišel na to tehdy, když dřepěl zpocený, špinavý, hladový a vystrašený v zákopech.

To, co nyní Claude pociťoval, byl strach. Čirá hrůza. Nebylo cesty zpět, narukoval, obdržel vybavení, proviant a čekal jen, až jej odvezou k bojům. Nemohl utéct. Nemohl se před válkou schovat. Jakmile pochopil vážnost situace, zkoprněl. Strach se mu usadil v břiše a vyvolával žaludeční křeče.
Netoužil se ponořit se do víru bojů. Vždyť jeho otec přišel o nohu! Dostal sice medaili za statečnost, ale ta mu nohu nevrátí. Poté už se dále nemohl věnovat pěstování plodin, z čehož jejich rodina žila celá staletí. Od pradávna byli Bordeauxové hospodáři.
Otec zestárl a nemohl ani o berlích chodit. A tak vedení statku přešlo na Clauda, nejstaršího syna. Dlouho se však u vedoucího postavení neohřál. Válka mu nalajnovanou budoucnost překazila. Nyní bylo na matce a mladších sourozencích se postarat, aby stavení prosperovalo. Claude se však nestrachoval, že by to nezvládli, všichni byli velice zruční a pracovití. Jeho obavy směřovaly jiným směrem. Válka by jejich živobytí dokázala zašlapat do země. A ještě si u toho zvesela pískat.

*

Povodí řeky Meuse 10:00

Zmobilizovaní vojáci jeli v přeplněných vozech, ve kterých se tísnili po desítkách, aby ušetřili čas a co největší počet vojáků se dostal na frontu. Nejpřímější cesta vedla z Bar Le Duc do města Verdunu po tamější cestě, jež se stala rušnější než celá Paříž dohromady. Nekonečné kolony aut vypadaly z pohledu letadla jako bezmezná housenka stáčející se kolem povodí Meuse. Říkalo se jí Svatá cesta. Byla to jediná silnice, po které se dopravoval materiál a vojáci. Jediná spojka mezi frontou a zásobami.
Město Verdun bylo chráněno již dříve zmíněnými pevnostmi, kdyby padly, padl by i Verdun. A fronta by byla prolomena. Bylo nesmírně důležité Němce zastavit.

Automobil sebou neustále házel, neboť jeli po štěrkovité cestě, jež díky nekonečným dírám začala působit potíže. Jakmile se nějaký vůz porouchal, byl shozen do příkopu, aby kolona mohla dále pokračovat. Nebylo času nazbyt. Němci postupovali rychle. Francie se musela bránit. Odpovědět tvrdě a nekompromisně. Němci se s nimi nemazlili. Generálové však v hloubi duše věděli, že se ženou do záhuby. Věděli, jak bídně na tom pevnosti jsou.

Přestože se nováčci účastnili výcviku, jak se zbraní nakládat, Claude se bál, poněvadž s blížící se realitou bitvy zapomněl na vše, co jej kapitán učil. Byl zelenáč, sotva dvacetiletý pacholek, jenž ani pořádně nezakusil život. Proto by bylo záhodno, kdyby si vzpomněl, jak přežít. Ale žaludek byl jako na vodě, mysl se vracela vzpomínkami jen k rodině a odstavila důležitou lekci, jak přetrpět válku, na druhou kolej.

Nyní mohu buď padnout, nebo se vrátit zmrzačený. S fyzickým zchromnutím bych se i smířil, ale psychické? Pomyslel si, když slyšel hromobití děl za humny. S duševními neduhy se nedalo válčit. Pronásledují jedince do konce života. A Claude jej má teprve před sebou.

Němci přepadli Verdun ve čtyři hodiny ráno a začali jej hustě ostřelovat. To byly jediné zprávy, které se k nováčkům dostaly. Více nikdo neřekl. Nikdo netoužil odhadovat. Počítat ztráty. Smiřovat se s mrtvými. Z vedoucího štábu dostali příchozí jednotky pouze tyto strohé informace. Nováčci však věděli, že zjistí sami, co se u Verdunu stalo. Už brzy.

Claude se od nejlepšího kamaráda Jeana oddělit již v Bar Le Duc. Claude směřoval k pevnosti Thiaumont a Jean k Vaux. Srdceryvně se rozloučili, neodpustili si ani slzy. Teď to bylo jiné, než když byla celá parta pohromadě. Nyní si zbyli jen oni dva, nemuseli se stydět za slzy. Jeli do války. Po právu plakali, když je rozdělili. Tiše záviděli Frédéricovi a Julienovi, kteří zrovna započali s výcvikem. Válka je ještě nepovolala. Záměrně je rozdělila, poněvadž věděla, jakou sílu společně mají.

„Strachuji se býti sám," pověděl Jeanovi se sevřeným žaludkem. Následoval Jeana do války bez rozmyšlení, poněvadž by to býval Jean udělal i pro něj. Kamarádi znamenali pro Clauda vše. Celý život se na ně upínal, až zapomněl sám žít. Možná proto nyní pociťoval závratě a úzkost, neboť to pro jednou nebyl Claude a kamarádi. Jen Claude. Netušil, kdo vůbec bez nich je. Jejich rozdělení snad mělo Clauda přimět, aby našel sebe sama. Aby se změnil.

„Nikdy nebudeš sám. Přestože nás nespatříš mezi sebou, neznamená to, že tam nejsme. Nosíš si nás v srdci, stejně jako my tebe. Navíc do švestek budeme doma!" odvětil mu Jean, aby mu dodal odvahy. Svá slova proto pronesl s nebývalou sílou, což Clauda na chvíli uklidnilo. Věřil mu.

Do švestek byli vážně doma. Ale jinak než si to představoval.

Claude si však ve voze stačil najít kamarády. Kamarádi. To slovo najednou v Claudových ústech znělo hrozně hořce.
Bylo to pro něj nečekané, ale tahle skupina veselých a mladých kluků mu přirostla k srdci za pouhou hodinu. S blížící se bitvou každému docházelo, že se nemohou spoléhat jen na sebe. Partner do nepohody, kryjící vám záda a zároveň pomáhající nést těžké břemeno smrti čekající na každém rohu, byl velmi žádoucí.
A když už pro nic, tak aspoň aby někdo sdělil příslušné rodině, že jejich syn padl. Že jej nepochovají jako neznámého vojáka. Že jeho rodina bude vědět, co se stalo, jak umřel, jaká byla jeho poslední slova, a jestli netrpěl.

Claude se seznámil s bratry Thomasem a Paulem. Thomas byl starší a protřelejší, měl laskavé oči azurové barvy, Claude hned poznal, že má dobré srdce, že je na něj spolehnutí. Thomasovu tvář pokrývalo husté strniště vousů, které mu přinášelo mužnější, dospělejší vzhled, přestože měl sotva dvacet dva roků.
Jeho mladší bratr Paul byl však hotový snílek. Měl o válce dosti zkreslené představy, které mu z hlavy nikdo nevyžene. Claude to zkoušel - marně. Už se vidí, jak bude postupovat v hodnostech a jeho sláva stoupne. S uličnickým úšklebkem o sobě mluvil jako o majorovi Paulovi. Všichni se smáli s ním, ani ne absurditě, ale protože i sekunda smíchu je přivedla na jiné myšlenky. Zapomněli, že jedou na smrt.
Paul vypadal jako přesná Thomasova kopie, avšak s chlapeckým, nevinným obličejem, kterému ani nerašily vousy. Paul byl jako životem neposkvrněná duše, čistá a upřímná, plná elánu, svobodná a nesvázaná. Takového si ho Claude chtěl zapamatovat.

Kromě naprosto odlišných bratrů Claude poznal ještě Pierra. Nebyl příliš výřečný, ani optimistický. Měl tvrdou slupku, kterou se těžko někdo prokousal. K tělu si ostatně nikoho nepouštěl. Stranil se ostatním klukům. Ale s Claudem se dal do řeči. Sám netušil proč. Jen věděl, že Claude je ten pravý, jenž by jej dokázal dostat z jeho ulity. Vyzařovala z něj správná aura. Pierre Claudovo volání vyslyšel. Chvíli naslouchal rozhovoru, který Claude vedl s bratry Renardovy, a pak se rozhodl připojit. Na první dobrou usadil Paulovy ideály o válce a vysmál se mu, když začal citovat báseň o vojně. Nepodávala zrovna realistický pohled. Kazila mladým mysl. Měnila je na hlupáky. A co je nejhůř, na mrtvoly v kráterech.
Aby trojice zůstala nohama pevně na zemi, potřebovali mezi sebe někoho, jako byl Pierre. Věčný cynik.

Přese všechno však dal Claudovi tabák, když mu už došel. To byl proviant vojáků. Osmnáct gramů tabáku a hnusná vodová polévka. Občas maso v konzervě. A o platu se ani nedalo mluvit. I dělníci si vydělávají více. Šedesátkrát více. Obyčejní muži (chlapci) i profesionální vojáci nasazují životy pro vlast a žold, jenž dostávají, jim nevystačí ani na den.

V Paříži si lidé užívají kabarety, procházky, divadla a přitom o několik kilometrů dál francouzští občané nasazují životy za to, aby si Pařížané bezstarostně libovali ve všech možných neřestech a zhýralostech.

Jaká neúcta k padlým!

Ze samé nervozity Claude již vykouřil svůj denní příděl. Ale Pierre, ten, u kterého by zcela nečekal, že by mohl být ohleduplný, mu věnoval tabák ze své sbírky. A další, o který si řekl. Jelikož byli blízko pekla.

Artilerie v dáli hřmotně hláskovala V-e-r-d-u-n.

Ahoj,
vítám vás u nového příběhu. Doufám, že se vaše obzory rozšíří a zároveň si užijete i samotný příběh a postavy.
Jak myslíte, že budou kluci reagovat tváří v tvář jejich první bitvě?