8. červenec 1916 9:00

Claude seděl u lůžka na konci zdravotnického stanu a těkal očima kolem sebe. Všude panoval chaos, lidé spěchali, tlačili se a zakopávali o raněné vojáky ležící na zemi. Ti tiše naříkali, vzpínali ruce vzhůru a dovolávali se svých matek. Claudovi se sevřelo hrdlo.
Sestry pobíhaly kolem, snažily se pomoct každému vojákovi, ale nebylo jich dostatek, a tak dělaly to, na co jim síly stačily.

Čety, které je osvobodily ze zajetí, se nyní vracely z bojiště a střídaly se s jinými. Vojáci přicházeli po houfech, jiní osamoceně anebo po malých skupinkách. Nosili raněné a vlekli sebou i zajaté Němce. Někteří ranění šli po svých, usmívali se, neboť přežili jatka. Jiní však leželi na nosítkách a modlili se, aby stále dýchali, dokud je nedonesou k lékařům. Taky se báli amputace. Říkalo se radši smrt než amputace.
Vojáci měli rány na rychlo uvázané, z bandáží prosakovala krev a upozorňovala, že by měli lékaři jednat kvapně.

Claude se ohlédl na lůžko. Kvůli nervům měl žaludek jako na vodě. Thomas ležel po pravici a těžce oddychoval. Život v zajetí nebyl žádný med, kord když bylo známo, jaké nepřátelství mezi Francouzi a Němci panuje. Oba národy se nenáviděly až za hranice pološílenosti. Thomas onemocněl a nakonec se z toho vyklubal zápal plic. Kdyby je neosvobodili, patrně by zemřel.

Nyní se zmítal někde mezi životem a smrtí, tvář měl červenou horečkou, na čele kapky potu, ale bojoval. Přikryli jej třemi dekami, aby se vypotil, nemělo cenu jej nechávat v uniformě, když jej museli několikrát denně převlíkat z propoceného oblečení, tudíž ležel jen v košili a podvlíkačkách.

Claude i ostatní u něj vysedávali a dávali tak na něj bláhově pozor. Leč ani zbylá trojice na tom nebyla nejlíp, ale nevzdávali se. Clauda nejvíce sžíral pohled na britské vojáky, kteří zajali během svého útoku Němce. Zajatci s nimi pochodovali, občas nesli raněné, ale jinak se k nim Britové chovali jako ke svým druhům. Když usedli na zem, asi patnáct metrů od lékařského stanu, začali společně žertovat a popichovat se. V Claudovi vřel vztek. Nasupeně se zvedl a zamířil k Pierrovi, který společně s Paulem postával u kantýny.

„Jak je Thomasovi?" ptal se ho Paul ustaraně. Jeho tvář byla bledá strachy a vystouplé lícní kosti jen dokazovaly, jak málo byli krmeni během zajetí.

„Identicky jako včera," zabručel, čímž mladíkovi přidal jen více vrásek. „Spatřili jste, jak jednají s těmi skopčáky?!"

„Měli by tedy bojovati společně proti nám," přitakal Paul jedovatě.
„Ta vaše naučená nenávist je tristní," opáčil Pierre, když se na ně zamračil.
„Cože?"
Pierre ukázal na pětici Britů, jež zajatému Němci sebrala pickelhaube a nasazovala si ji dokola, přičemž se nekontrolovaně chechtala. Němci nezbývalo nic jiného, než se k nim přidat, leč v jeho očích se nezrcadlila žádná zášť. Byl rád, že již nemusí bojovat.

„Hovořil jsem s jedním hochem od nás, jenž rozumí plynně anglicky. Rokoval s Brity, poněvadž se mu také příčilo jejich chování k Němcům. Rozpačitě na něj pohlíželi, neboť pro ně jsou tihle skopčáci jen ustrašené děti, jako jsme my všichni. Jsou to samí synové řezníků, studenti, ševci, kteří jen plní rozkazy. Britové se nenechají ovlivniti záští, a tudíž skutečně spatřují, jak je válka absurdní! Děti bojují proti dětem. Děti mrzačí děti. Děti zabíjí..."

Claude a Paul na něj nevěřícně zírali, až se zdálo, že se v nich něco zlomilo. Když teď hleděli na zajaté Němce, vnímali je opravdu jenom jako náctileté kluky, ne o moc starší než oni sami, jimž válka ukradla nevinnost a vrhla je do krvavé mašinérie. Byli úplně stejní jako Claude, Paul, Thomas a Pierre, byť jako všichni ostatní. Válku začali ti nahoře a děti pro ně bojovaly. Leč nevraživost, jež stále kolovala jejich žilami, přetrvávala. Pierre jim to viděl na očích, neboť nepřátelství mezi Francouzi a Němci bylo v obou národech hluboce zakořeněno.

„Pročpak na Němce pohlížíme jako na nejvíce úhlavní nepřátele a Brity, s nimiž jsme byli odjakživa na nože, bereme jako své druhy?" opáčil Pierre zachmuřeně.

Nenávist Francouzů a Britů začala již ve čtrnáctém století stoletou válkou a ukončila ji až Entente cordiale z roku 1904. Od té doby fungovaly oba národy jako bratrské země a nikdo nezpochybňoval podepsání dohody. Téměř šest set let nepřátelství se vymazalo jako mávnutí proutkem, leč s Němci se nepřistupovalo se stejnou měrou. Začali válku. Ale vážně ji začali tihle kluci s mlékem na bradě?

Claude nedokázal Pierreovi odpovědět, proto sklopil zahanbeně pohled dolů na svoje nepohodlné vojenské boty. Pierre měl samo sebou pravdu a Claude byl na sebe naštvaný, že se nedokáže na věci dívat z různých perspektiv, nenechat se zviklat pouze jedním názorem, ale opatrně pozorovat situaci, a pak si udělat finální obrázek. Styděl se za svůj omezený přístup.

Ale Paulovy oči temně žhnuly. „Britové se netuží ovládnouti celý svět!"
„Rozumíš té absurditě tohoto všeho?" odvětil mu pokojně.
„Absurdní se mi jeví pouze tvé řeči. Skopčáci nás uvrhli do téhle krvavé a špinavé patálie a dychtí si podmaniti celou Francii, ba i Evropu! Válčí na obou frontách, směřují i na Blízký východ! Copak ty nespatřuješ, jaké zlo oni představují?!"

„Ale my nejsme na Dálném východě, ani jinde. My jsme tady a teď. A oni jsou tady a teď. Ne však proto, že by sami bývali toužili býti vůdcové světa, ale proto, že jim poručili, aby dobývali. Stejně jako nás vypudili brániti naši otčinu, oni se musí ubírati vpřed."

„To nebudu poslouchati!" prskl nasupeně Paul, poněvadž mu hlas uvízl v hrdle a nedokázal již ze sebe vypudit žádný argument. Pierre jej dostal. Obrátil se přátelům zády a odkráčel pryč, až se za ním prášilo.

Cestou jeho oči proti jeho vůli pohlédly k německým zajatcům. Opravdu to byli malí kluci.

*

Thiaumont musel být dobyt zpět. Tak zněly rozkazy. Jasně a jednoduše, leč vše je snadné na papíře. Francouzi nasadili veškeré síly do nadcházejícího útoku, nechyběl ani zbytek Crépinovy čety. Vojáci se připravovali, kontrolovali si sumky, náboje, pušky a čekali na signál.

Claude si nyní potíral chodidla tukem, vynalezl s kluky vhodnější řešení, jak udržet nohy v suchu a zároveň se vyvarovat amputaci. Snažili se vyměňovat si ponožky, jak jim kázal starší voják první den na frontě, ale když seděli několik hodin v zákopech, bylo to neefektivní. Ponožky nestačily schnout a oheň nemohl být rozdělán, poněvadž by tím pozvali německou artilerii až pod nos. Prozatím jim tuk usnadňoval život. Kord když se červenec ukázal jako zvláště deštivý.

Zazněl signál a jednotky se přesouvaly z tábora na bojiště. Pochodovaly synchronizovaně, téměř jako by byly jeden muž, nedávaly na sobě znát žádné obavy, přestože si nikdo nemohl být jistý, že nenastane jeho hodinka. Hřmění děl a kulometů se stávalo opět hlasitějším a reálnějším. Claude si povzdechl. Nesnášel to ohlušující dunění. Člověk neslyšel vlastního slova, ba ani tlukot svého srdce. I když spal, pořád sebou ve spánku trhal – burácení si k němu vždy dokázalo najít cestu. Nikdy mu nedopřálo ani chvíli pokoje.

Přešlo se do útoku. Žádná promyšlená síť zákopů zde vybudována nebyla, protože samotná pevnost byla sama o sobě významnou oporou, leč několik zákopů se vykopalo, zvláště proto, aby se vojáci kryli před palbou a granáty. Malá cena útěchy, protože mnoho vojáků stejně padlo – zákopy poskytovaly útočiště jen omezené skupině lidí.

Kulomety řvaly a náboje odletovaly jako na běžeckém pásu. Granáty létaly z jedné strany na druhou, zanechávajíc jámy a roztrhaná těla. Claude a jeho kamarádi si připravili své bajonety, jelikož jejich skupina postupovala vpřed. Každou vteřinou dojde k přímému útoku.

Těla padala na zem, vojáci křičeli a sténali, Claude nechápal, jak to že ještě stojí. Ale přesto se přinutil běžet dál, ačkoliv kolem něj svištěly kulky. Jeho oči hleděly vypouleně na hromadu těl, přes která se musel dostat. Když se marně snažil na nikoho nešlápnout, uvědomil si zděšeně, jaký osud jej čeká. Jestliže tady padne, zůstane tu bezvládně ležet s rozpáranou hrudí, vyhřeznutými vnitřnostmi a skelným výrazem i několik dní, ba dokonce měsíců! Mnohým chyběly končetiny, zbyly pouhé pahýly, z nichž vyčnívaly bílé kosti urvané v půli. Tolik těl pohromadě snad nikdy neviděl. Nebylo zkrátka možné na nikoho nestoupnout. Někteří vojáci již začínali černat, připomínaly jen hromadu hader a zápach, jenž se z těl linul, Clauda zcela pohltil a zatemnil mu mysl. Opět zpanikařil, málem upustil bajonet a dal se na útěk. Ale přemohl se, když se vedle něj objevil Pierre.

„Oni již nic necítí!" sykl mu a poukázal na zesnulé. Claude neochotně přikývl a s malou dušičkou běžel dál.

Zvuky řežby a bojů se stávaly intenzivnější, stejně tak ztráty, které Francouzi každou sekundou nabírali. Vojáci před Claudem padali k zemi jako listy v podzimních dnech.

Je to čiré šílenství, pomyslil si.

Mladičký Francouz s obličejem posetým pihami, postupující dva metry před Claudem již nápor nervů nevydržel a obrátil se na ústup. Přední linie se rozpadávala jako domeček z karet, bylo jasné, že se útok nevydařil. Claude se stihl obrátit právě včas, když seržant vytáhl malou pistoli a střelil vyplašeného kluka do zátylku. Skutálel se na zem mezi ostatní. Kdo ví, jestli jej pohřbí. Jedno ale věděl Claude jistě, až se budou stavět památníky a memoriály a jména padlých hrdinů budou do nich vyryta, mladíkovo jméno bude vynecháno. Dezertéři nebudou té pocty hodni.

Dezertéři.

„Postupujte!" zařval seržant, jenž před chvílí udělil všem jasné varování. Zběhnutí se trestá smrtí.

Najednou se před Claudem objevili dva Němci. Než stačili zareagovat, propíchl je společně s Pierrem a Paulem bodákem. Přímo do hrudi. Jako když je to učili na výcviku. Němec vyjekl, vystříkla rudá krev a skácel se na zem. Nepřestával ječet. Claude se zastavil v pohybu. Ještě nikdy takhle zpříma nikoho nezabil. Nebylo to stejné jako bodat do pytlů plných slámy. Tohle byla živá bytost. Bytost, jež si přála jen přežít a vrátit se domů. Nářek umírajícího přerušil až Pierrův bodák.

„Vpřed!" křikl na Clauda, aby jej probudil z transu. Obával se o něj. Zvláště když spatřil, co udělají každému, kdo zapochybuje, kdo se obrátí, kdo zkoprní, kdo se sesype.

Claude vratkými kroky postoupil, cítil však, že se možná každou chvíli pozvrací. V očích ho štípaly slzy a znetvoření vojáci rozprostřeni všude kolem něj, mu jaktěživ nepomáhali. Do reality jej probudil výbuch granátu nedaleko od něj. Zdálo se mu, že jej škrábla střepina, ale nebyl si vůbec jistý. Nebyl jistý už vůbec ničím.

Pierre jej zatáhl do menšího kráteru, kam skočili, následováni Paulem. Byli chráněni před po krvi lačnícími kulomety.

„Jsme jako skokani do děr!" zazubil se Paul, jehož uniforma byla nasáklá krví. Bůh ví, jestli jeho, nebo nepřítelovou. Jak ale Claude znal Paula, věděl, že se mu nic nestalo. Byl zatraceně dobrý voják.

Byť sebetrefnější se Paulův výrok zdál, nikdo neprojevil větší dávku entuziasmu. Pierre měl svraštěné čelo a oči plné obav a na Clauda šly mdloby.
Jevilo se, že povětšina francouzských vojáků pochopila taktiku a schovala se do děr po granátech a zahájila palbu. Pierre, Paul a Claude se přidali a pálili jeden náboj za druhým. Němci nyní pocítili vlastní medicínu a kulky je kosily jako obilí při žních. Začali ustupovat k pevnosti.

Claude pociťoval, že se jeho opakovačka začíná zahřívat. Ruka jej šíleně bolela a myslil, že to již déle nevydrží. Naštěstí jej zachránila puška. Přehřála se a vypověděla službu. Ostatní ale ještě pálili. Ne však na dlouho.

Němci se pomalu ale jistě stahovali do pevnosti a Francouzi utrpěli těžké ztráty. Zazněl signál k ústupu. Rychlá ofenziva se nepodařila. Thiaumont stále trpěl ve spárech Němců.

„Hleďte!" zvolal Paul, když si všiml dalekohledu, jenž byl pověšen kolem krku mrtvého vojáka, jehož život vyhasl právě v jejich kráteru. Vypadal jako důstojník, na uniformě měl několik ocenění a hodnosti tomu také odpovídaly. Paul si dalekohled vzal, nebožtíkovi stejně byl k ničemu a takovýto dalekohled – to byla vzácnost!

Claude si důstojníka prohlédl. Vypadal, jakoby spal. Leč místo oka měl díru po kulce, která mu vytvořila tunel až k týlu. Zdálo se, že se stal terčem odstřelovače. Alespoň dlouho netrpěl.
V kráteru však ležely i zbytky lidských těl. Nešlo poznat, či to byl Němec, anebo Francouz.

Francouzi se urychleně vzdalovali z bojiště, pomáhali raněným a zavírali oči před mrtvými. Pohled to byl strašný. Jatka. Nic jiného by nepopsalo tu hrůzu lépe.

Paul, potěšen z nového úlovku, zapackal o raněného vojáka, jenž bolestivě zaskučel. I hned se k němu sklonil, připraven mu pomoct. Ale to, co viděl, jej udeřilo silněji, než kterákoliv facka by kdy dokázala. Mladičký voják ležel na zádech a naříkal. Břicho měl tak roztrhané, až mu střeva vylezla. Připomínaly spíše mimozemského hostitele, ale mladíkova zranění byla smrtelná. Oddalování nevyhnutelného mu způsobovalo nepřestavitelnou agonii.

Paul vytáhl pistoli. Bez váhání jej střelil mezi oči. Jeho utrpení skončilo.
S těžkým srdcem se potácel pryč. Na tváři cítil mladíkovu krev, jež vystříkla po střelbě. Dalekohled pověšený na krku mu nyní způsoboval bolest. Připadal si jako vykradač hrobů.

A tehdy pochopil, co se mu Pierre snažil říct.
Jak absurdní válka byla.