21. února 1916 Verdun 12:00

Dorazili na místo. Ze šedesáti aut vyskakovaly nové posily, doufající, že posádky pevností přežily drsné ostřelování trvající přes sedm hodin. Do vozů nastupovali studenti, dělníci, farmáři, staří pánové, bytosti, které měly význam, cíle, sny a rodiny, kterým na nich záleželo. Leč z aut vystupovali vojáci, bezejmenné, bezvýznamné schránky, které měly nahradit ty ledové a bez citu.

Posádka každého auta dostala svého kapitána, který měl svou skupinu seznámit s aktuálním děním a přidělit jim úkoly. Bojovat se hned nešlo. To by bylo dost kontraproduktivní. Nejdříve se nováčci museli adaptovat.

Claudova skupina patřila pod kapitána André Crépina. Vysoký čtyřicátník s prorostlým knírem, který prokvétal stříbrem, a výrazným hlasem, jenž je zavedl za budovu kantýny.
Na bojiště a jeho blízké okolí se slehla neproniknutelná mlha, způsobená nepřetržitým ostřelováním, které skončilo před hodinou. Claude nyní slyšel rachot kulometů. Francouzských. Projížděl jím jako zubatá ocel.

Crépinova skupina obešla zděnou kantýnu, ve které vysedávala jiná, nově příchozí skupina a s odhodláním zrcadlící se jim v očích, poslouchali zase svého kapitána. Crépin jim udělil rozkaz, aby se usadili do trávy. Chtěl začít svůj proslov. Mít to rychle z krku jako sloupnutí náplasti. Těšil se konečně na odpočinek. Od brzkého rána se nezastavil. Zaučoval nováčky, kteří se chrlili k Verdunu po tisících, a posílal je na nejrůznější práce, aby si zvykali, než je pošlou skutečně bojovat. Ale pořád lepší zaučovat, než být tam. V centru dění. Mezi krátery.

„Situace je následující," prohlásil bez okolků, když na každého významně pohlédl. Claudovi se zdálo, jakoby mu Crépin viděl až do žaludku. Zachvěl se. Možná i zimou, poněvadž seděli na promáčené půdě a on cítil, jak jeho vojenské kalhoty nasávají vodu ze země snadno jako houba.

„Německá artilerie ostřelovala naše pozice přesně sedm hodin, čtrnáct minut. Na jejich ofenzivu jsme nebyli dostatečně připraveni, utrpěli jsme těžké ztráty. Exaktní počty a stav pevností a zákopů teprve uzříme, musíme vyčkati, až klesne opar. Avšak domníváme se toho nejhoršího. Leč zdařilo se nám zastaviti postup Němců, proto ta palba kulometů. Ubírali se jako na vycházce, myslili si, že nás zcela srazili na kolena. Nýbrž zem se potřísnila jejich krví!" zaburácel hrdě, až mu koutky úst zacukaly.

„Předveďme těm skopčákům, že nás Francouze jen tak neporazí! My se nedáme! Zvláště když vpadnou na naše území! Ohrožují naši suverenitu. Přátelé," oslovil svou jednotku náhle, aby ani na moment nezapochybovali, že je na jejich straně, byť po začátečním proslovu zapomene na jejich tváře a zanechá je svému osudu.

„V této hodině nesmíme zaháleti, celá Francie na nás spoléhá a my ji nesmíme nechati na holičkách! Myslete na Francii, až budete na bojišti. Myslete na Francii, až budete státi nepříteli tváří v tvář. Myslete na Francii, až budete tisknouti spoušť. Myslete na Francii, až poslední nepřátelský bojovník padne! Za Francii!"

„Za Francii!" zvolali všichni, až se zdálo, že jejich výkřik přehlušil střílení, a že žádná válka ani není. Leč to bylo bláhové. Kdyby měla válka skončit, pominula by již v roce 1914. To však státníci a císařové nechtějí. Nezáleží jim na blahobytu své země a obyvatel. Chtějí si jen nahrabat své vily zlatem, plavat si v přepychu a radovat se, že se území podstatně rozšířilo, že jsou nejsilnější napříč Evropou, ba dokonce světem! Už se však nezaobírají tím, že jejich peníze, drahé kovy, automobily a domy jsou zašpiněny krví nevinných lidí, které bez milosti nahnali do války. Umírají pro ně, hynou pro jejich bohatství a marnivost, leč sami nemají nic a ani nic nedostanou. Jediné, co jim bohatí páni dopřejí, je smrt. Zatracení. A mělký, bezejmenný hrob.

„V kasárnách si odložte své věci. Ubírati se budete k práci," oznámil jim, když burácející pokřiky dozněly. Promnul si mezi prsty svůj rezavý knír a spokojeně si oddechl, jak všechny nové skupiny perfektně motivoval. Tetelil se štěstím, že dostane nové medaile za zásluhy.

„Půjdete, hm?" sykl směrem své partě Pierre a všichni se na něj překvapeně obrátili. Nikdy by se neodvážili říct křivé slovo proti svému kapitánovi, byť by pronesl sebemenší nespravedlnost. Pierrovy oči žhnuly zlostí, kdyby mohly, metaly by blesky. Správný kapitán by neměl opouštět svou jednotku, měl by s nimi zakusit to dobré, ale i nejhorší, přesto nad nimi držet ochrannou ruku a pomáhat jim na nohy, když už by nemohli, nést raněné na svém hřbetu a zpívat těm na smrtelném loži.
Spolkl žluč, pohlédl vzhůru, snažil se prolomit pohledem neprůstupnou mlhu, aby zahlédl modrou oblohu a pomodlil se. Poprosil Boha o milost, když brzy navštíví peklo.

„Síť zákopů se musí neprodleně rozšířiti. To bude prozatím vaše lopota."

„Nebo lopata?" zažertoval Paul, až se mu na tváři objevily roztomilé ďolíčky. Claude, Thomas a dokonce i Pierre se tiše zasmáli. Uklidnilo je, že nemusí hned s puškami do boje. Nikdo nebyl připravený. Nejvíce je tížilo, že nikdy nebudou.

„Rozchod."

A Crépina čekal rychlý přesun k autům.
Posily.
Nekonečný den.
Zdlouhavý kolotoč.

*

Crépinova skupina se seřadila před kasárnou. Vyčkávala, až se vrátí poslední četa, kterou vystřídají.

„Neměl bys pro mne ještě tabák?"zaprosil Claude, který v životě nekouřil, ale po prvním dnu mobilizace bral nikotin jako svou součást. Vytáhl si dýmku a s prosíkem v očích čekal na Pierrovo vyjádření.
Pierre jen pokývl, chuť komunikovat jej rychle přešla, téměř jako by měl denní limit, který již před polednem vypršel. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku a podal ji roztřesenému Claudovi.

Ten si nacpal dýmku tabákem, urychleně ji strčil do úst, zalovil v kapse po sirkách a zapálil si. Zatímco se uklidňoval, jeho mozek konečně dokázal racionálně myslet, jelikož jej otupil nikotinem a on se mohl konečně soustředit na jediný důležitý úkol. Přežití. Bez tabáku se Claudova mysl zmítala na pomezí světů, času. Jako kdyby byl rozpolcený uvnitř vlastního těla, které jej zrazovalo, jelikož mu mozek předhazoval nejhorší a nejbrutálnější scénáře, vyvolával vzpomínky na vyprávění otce bojujícího v prusko-francouzské válce. Claude z toho šílel. Aby oslabil své démony v těle, potřeboval si zapálit. Na hodinu byl svobodný.

„Myslil jsem, že půjdeme hned bojovati!" zaúpěl Paul, zatímco se otráveně opíral o zeď kasárny.
„Cože?" utrhl se na něj jeho bratr, jenž svraštil čelo.
„Za hrabání se v hlíně mne jisto jistě nepovýší," zamračil se Paul.

Claude ani Pierre jim však nevěnovali pozornost, oba uvízli ve svých vlastních světech. Pierre proklínal všechny odpovědné osoby, které způsobili válku, když nepřítomně hladil svůj zlatý řetízek a Claude se zaměstnával kouřením. Pálily ho sice z kouře oči, v ústech měl sucho jako by se brodil deset dní Saharou, ale rozptýlení fungovalo.

„Copak to máš?" ptal se zvědavě Claude, když si všiml, jak si Pierre láskyplně prohlíží svůj medailonek.
„Nic," opáčil ledově a i hned si jej schoval pod košili. Claude však moc dobře viděl, jak se Pierre na šperk díval, skoro se zdálo, jakoby na ničem jiném, kromě medailonku nezáleželo. Nechal jej však být, kdyby se Pierre chtěl svěřit, udělal by to. Vrátil se ke kouření dýmky.

„Ty hlupáku!" zaškaredil se Thomas a vrazil svému mladšímu bratrovi pohlavek, až mu do obličeje sjel vojenský baret. „Kdyby tě bývala slyšela matka..."
„Ještě jednou na mne sáhneš-" vyhrožoval mu vzpurně, když si upravoval baret roztřesenýma rukama.
„A co?! Nic! Poněvadž, milý bratříčku," varoval jej Thomas, „jestli takhle domýšlivě budeš pokračovati, brzy budu nucen poslati matce dopis o tvém skonu! Zesneš jako omezenec."

Paul se na něj ublíženě zadíval, leč zlost mu stále proudila žílami. „Veškerý vojáci dychtí bojovati a čest si vydobýti!"
„Ale ty jsi, Paule, pekař!"

Konečně Paul sklapl. Cítil se, jako by mu bratr vyťal silný políček. Semkl tvrdě čelist a obrátil se bratru zády. Nechtěl, aby viděl, že se mu v očích tvoří slzy.

Byl jen hloupý pekař.

Skupina kapitána Gastona zamířila ke kasárnám. Jednotka čítala čtyřicítku mužů, kteří se znaveně plahočili k odpočinku. Každý voják nesl svou lopatu, která k nim pomalu ale jistě přilnula jako vlastní ruka. Četa dorazila ke kasárnám. Za nimi koně tahaly děla a benzínem poháněná malá lokomotiva vezla po jednokolejce materiál.

Mlčky odevzdali ušpiněné lopaty nováčkovské skupině a zbídačeně klopýtali ke kantýně. První se najíst, pak na pár hodin spát, aby se mohli s novou vervou pustit do kopání.
Claude si povšiml, že jsou celí zablácení, mokří a promrzlí na kost. V očích se jim však stále zrcadlilo odhodlání bránit svou matičku zemi, čímž nováčkům dodali odvahu.

Ke Claudovi se postavil vysoký třicátník s bystrýma, zelenýma očima. Kouř vycházející z Claudovy dýmky jej zaštípal v nose, čímž zkřivil tvář. Vložil mu lopatu do rukou a zadíval se mu zpříma do očí. Claude překvapeně zamrkal a nepatrně vzhlédl, jelikož jej muž převyšoval. Neochotně převzal žezlo a pocítil zvláštní energii, jež se mu vlila do žil. Snad porozumění. Snad empatie. Claude urychleně odložil dýmku.

„Berte si sebou do pole několik fuseklí. Měňte je. Poctivě, bez ostychu," poradil jim otcovsky, poněvadž cítil jistou zodpovědnost, když hleděl do jejich mladických očí, které zjevně volaly po mámě. Claude nadzvedl obočí.

„Nechcete-li míti prsty a chodidla černé jako uhel. Omrzlé, mrtvé a postižené gangrénou, tak si měňte ponožky. Udržujte nohy v suchu!" naléhal, když Claudovi zmáčkl rameno. Myslel to smrtelně vážně. Neříkal to jen tak do větru. Nejenom samotný boj byl ošklivý a krutý, ale zákopy dokázaly bodnout stejně tak. Ne-li hůř.

A s tím se poroučel pryč. Dlaně měl samý krvavý puchýř a nutně potřeboval spánek. Leč moc dobře věděl, jaký bude.

Plný nekonečných nočních mur.