3. září 1916 pevnostní pásmo Verdun - bojová linie

Fronta se posunula. Němci začínali pociťovat vlastní medicínu a byli tlačeni každým dnem pryč z francouzského území. Leč i tento posun byl vykoupen tisíci mrtvými, na obou stranách možná i desítkami tisíc.

Crépinova skupina, doplněna o nové posily, se nyní prodírala komplikovanou sítí zákopů do přední linie, aby znovu zakusila ruletu o své životy. Vpřed je vedl průvodce, neboť by se dokázali snadno ztratit. Zákopy se vytvářely tak spletitě kvůli výbuchům, které by je poničily a také kvůli boji, aby se posily či zásoby dostaly snadněji do přední linie či ústup byl rychlejší. Kráčeli tak jeden za druhým, v rukách nesli bedny s granáty nebo role ostnatého drátu, protože oba materiály byly neustále potřeba.

Než se dostali do centra dění, sborově si zpívali, aby si dodali odvahy a ospravedlnili své činy pro vyšší dobro. Pro dobro celého národa. Celé Evropy. Celého světa.

„Povstaňte děti vlasti,
den slávy nadešel!
Proti nám z tyranie
zvedají svou krvavou vlajku
zvedají svou krvavou vlajku.
Slyšíte v našem kraji
hrozný řev vojáků?
Přicházejí přímo k nám
podřezat vaše syny a vaše ženy!"

Každý voják, jehož potkali, si pobrukoval zároveň s nimi. Marseillaisa zažehla i v tom největším skeptikovi plamen naděje a síly - jednotné síly, když se francouzský národ spojil v době velké krize.

„Do zbraně, občané!
Zformujte bataliony!
Vpřed, vpřed!
Nechť nečistá krev,
napojí brázdy našich polí."

Štěkot kulometů je přivedl zpátky do reality. Sbor vojáků v tu ránu utichl. Ale moc toho sjednocujícího okamžiku jim vlila do žil novou dávku energie - že nic není nemožné. Přece jen po sedmi měsících na frontě každý voják pociťoval jistou stagnaci, ba dokonce rezignaci a potřeboval nový opěrný bod, aby se zase vzchopil. Jinak by jej válka zadupala do země.

Zastavili se na předních pozicích, vyčkávali na další rozkazy. Připravili si bajonety a hleděli do stěny zákopu tvořené pytli s pískem. Nikdo se neodvažoval vyhlížet na bojiště. Mohli by se raz dva stát obětí odstřelovače. Přesto je země nikoho vábila. Volala je s takovou razancí, kterou dokázaly bájné sirény. Leč vojáci věděli, co je tam čeká. Pustina plná kráterů a rozkládajících se modrých těl, kterou oddělovala hustá síť ostnatého drátu, za níž se nacházely masy šedých nebožtíků.

Artilerie spustila útok. Pálila pumy jednu za druhou a na německé straně se zemina vznášela do vzduchu.

„Vpřed!" vykřikl seržant hlasitě, přestože jej nikdo neslyšel.

Dunění dělostřelectva v člověku zanechalo malou dušičku. Neslyšel nic. Ale vojáci znali signál. Proto vyrazili přes zákopy na bojiště. Jedni lezli přes žebříky, jiní se prostě vydrápali a běželi vstříc bitvě. Claude a Paul učinili jednotně první krok vpřed. Vyškrábali se na bojiště a běželi s davem na Němce.
Jakmile přelezli zákopy, nervozita a strach šly stranou. Necítili nic. Ani tok vlastních myšlenek. Pouze vnímali jejich těla, kterak napínají svaly a jednají dle automaticky naučených vzorců. Svět a jeho problémy odešly do pozadí, mladíci přepnuli svou mysl na jediný mód - přežití.

Artilerie je podporovala ze zálohy, a přestože za ni byli vděčni, nikdo se necítil bezpečně, když jim nad hlavami létaly bomby. Stačila špatně vyměřená vzdálenost a celé čety by byly vymazány z povrchu zemského.

Zem se otřásala vlivem výbuchů a každý voják byl rád za přítele po svém boku. Ve válce se kamarádi hledali snadno. Nikdo nestál o hodiny konverzace, nekonečně dlouhé poznávání, stačil jen někdo, kdo vám ohlídá záda a vy jemu. A tohle chtěl každý. Nikomu nevadilo, že po bitvě jste již nepromluvili ani slovo, ba jste se stranili jedni druhému, předstírali, že mezi vámi na bojišti nevzniklo žádné pouto. Šlo jen o princip. O vzájemné přežití. Kdokoliv po vaší pravici či levici se mohl stát vaším kamarádem. Na den. Na dva. Na týden. Pak přijde někdo jiný a po něm další a kolotoč jde tak dlouho, dokud žijete. Tak to chodilo.

Claude a Paul se nyní museli spolehnout jeden na druhého. Pierre s nimi nebyl. Po operaci a kritickém týdnu, kde se rozhodovalo, jestli bude schopen služby, lékaři doporučili rekonvalescenci po dobu dvou měsíců. Pierrova paže dostala pořádně zabrat a pušku by v ní neudržel, tudíž pro vojenské účely nebyl k užitku. Odlifrovali jej proto z fronty a zamířil domů. A pak do lazaretu. Claude jej neviděl nikdy tak šťastného, jako když odcházel. Jiskřičky štěstí se mu odrážely v očích. Vracel se za rodinou, i kdyby to znamenalo na den, byl by ten nejšťastnější člověk na světě.
Claude toužil, aby se cítil stejně, až válka skončí, anebo až jej odvezou zraněného pryč. Jenže on sám ani nevěděl, na co by se měl těšit. Na farmaření a sňatek s děvečkou z vesnice, plození dalších farmářů a starobu? Ne, nic takového jej nelákalo. Cítil se prázdný.

Vojáci čekali na odpálení pozemní miny v blízkosti zákopů Němců. Tam pak zamíří, aby byli skryti před kulometnou palbou, a budou pokračovat v postupu. Vzápětí se zem zachvěla a do vzduchu se vznesla zemina ve tvaru velkého hřibu. Ohlušující rána donutila všechny vojáky se stáhnout zpátky, ale hned nato se museli obrnit a obsadit kráter velký jako deset domů, aby vylepšili své pozice. Vše šlo podle plánu. Dokud Němci nerozpoutali peklo.

Plameny začaly olizovat bojiště a požíraly všechno, co se jim dostalo do cesty. Uniformy vzplály a vojáci se proměnili v živé pochodně. Bubínky trhající křik projel každým jako zubatá ocel a všichni vojáci ukrytí v kráteru pocítili žár. Na čelech se jim objevily krůpěje potu. Ale museli vyrazit vpřed. Tak zněl rozkaz.

Vřískot nepřestával, ba nabíral na síle, a když se nová várka vojáků dostala zpátky na bojiště a běžela k Němcům, schovávající se za zákopy, měli asi jen pět sekund, než obrovský Němec s plamenometem v ruce znovu zažehne jiskru. Claude nedbal na nebezpečí, ba dokonce ani nemžikl kolem sebe na spálená těla, ze kterých se ještě čoudilo, a některá stále ještě sužovaly plameny. Obličej jednoho vojáka se roztekl jako vosk svíčky a jeho helma se proměnila v kaluž oceli.

Němec začal znovu kosit francouzské síly plamenem dosahující až třicet metrů a Paul musel Clauda strhnout k zemi, aby neskončili jako ugrilovaná kuřata.
„Claude! To je šílenství!"
„Musíte jíti dál!"
„Musí existovati jiný způsob!" nedal se odbýt Paul. Zahleděl se na Němce, který držel v rukou trysku, jež byla napojena na palivovou nádrž na zádech.

„Proč jej nikdo nezastřelí!" divil se Claude, když si uvědomil, že se nechal unést sílou okamžiku a bez Paulova racionálního zásahu by shořel na popel.
„Střílí na něj! Dívej!" zahřměl Paul nevěřícně. „On stále stojí! To-to...není možné!"
A přece Němec odolával náporu kulek díky ocelovému plátu na hrudi. Kulky kolem něj hvízdaly a odrážely se jako tenisáky. Francouzská ofenziva byla zastavena a plán velkého posunu visel na vlásku. Kolik dalších strašlivých vynálezů Němci ještě vytáhnou z klobouku?

„Kryj mne!" vykřikl Paul odhodlaně a zamířil. Němce měl na mušce, ale nedokázal se rozhodnout, jestli jej má zasáhnout do obličeje, nebo do palivové nádrže. Jakmile z trysky však vystřelily další hrozivé plameny, věděl na sto procent, co dělat. Zadržel dech. A zmáčkl spoušť.

Ozval se výbuch a Němec vyletěl do povětří, když Paulova kulka zasáhla benzínovou nádrž. Exploze zasáhla i přilehlý zákop, kde se němečtí vojáci vznítili. Průchod byl znovu otevřen a Francouzi se vzpamatovali. Přelezli německý zákop, seskočili dolů a propíchli bajonety vystrašené protivníky. Ti padali vedle svých hořících druhů, ušetřeni té mučící agónie.

Hřmot válečné vřavy Clauda načisto pohltil, apaticky bodal do protivníků a zanechával za sebou mrtvoly. Občas se ohlížel na Paula a přispěchal mu na pomoc, když se zdálo, že je v koncích. Ruce jej začínaly bolet, unavily se ustavičným bodáním, ale jinak jeho mysl vytěsnila veškeré myšlenky, které vysílaly jasné signály, že to, co dělá, je špatné. Zhostil se role vojáka a vzal na své bedra veškerou zodpovědnost, jež se k úloze vázala. Voják neměl přemýšlet, voják měl konat.

Zbytek Němců odhodil zbraně a se vztyčenýma rukama se vzdali. Když se Francouzi potěšeni drobným vítězstvím vraceli zpátky do tábora, už se ani nepozastavili nad tím, kolik přátel a spolubojovníků dnes padlo.

Najít si kamarády ve válce bylo snadné. Jakmile padl, našel sis nového.

*

Crépinova četa měla před sebou čtyři dny volno. Paul strávil odpoledne sledováním zápasů v bahně a celé jednotky tak zapomněly na stres a nekonečné zabíjení, téměř se cítily, jako by byly zase doma a blby s kamarády. Na volno se těšil každý voják. Hrály se různé hry, dokonce i představení se inscenovala, pořádaly se sportovní soutěže a hlavně všichni byli spokojeni, ať už se účastnili či jen sledovali. A to bylo nejdůležitější. Bez legrace a úniku z mašinérie by se brzy zcvokli.

Claude se skupinovým akcím vyhýbal. Raději se schovával v kasárnách a pročítal si dopisy od kamarádů. Nedokázal hodit vše za hlavu a předstírat, že o nic nejde. Že žádná válka není. Že den co den nezabíjí mladé kluky. Naučil se s tím žít, brát to tak, jak to bylo, avšak vytěsnit to z hlavy nemohl. Ničím.

Když se Paul k večeru vrátil a ulehl na palandu vedle Clauda, dlouze si oddychl. „Jaký dlouhý den!"

„Na bojišti zůstáváme čím dál více a více. Volno se také krátí," poznamenal suše Claude.

Paul se obrátil na bok, aby na kamaráda lépe viděl. Měsíc svítil vysoce na obloze a jeho paprsky prozařovaly skrz okno a osvětlovaly Claudovy rysy. Oči mu jiskřily jako kočce. „Už také nejsme žádní zobáci! Ale zkušení vojáci."

„Asi ano. Zaslechl jsem o tvém povýšení."

„Ach, ano. Povýšili mne hned po bitvě. Ten plamenomet se nám mohl státi osudným, kdybych býval nezasáhl."

„Gratuluji," odvětil Claude upřímně. Měl z přítele radost, přestože sám by nic takového nesvedl. Vojna nebyla pro něj. To jediné věděl.

„Stejně to pro mne má takovou hořkosladkou pachuť," připustil Paul rozladěně.
„Pročpak?"
„Bez Thomase a Pierra se cítím jako zrádce."
„Zrádce? C-co...to povídáš?" vykoktal ze sebe Claude. Nikdy neměl dobrý smysl empatie a slova se mu hledala horko těžko a nakonec je pronesl dost těžkopádně.

„Thomas již ni není mezi námi a jediné, co pro mně chtěl, bylo, abych dospěl a přestal brát válku jako kariéru. A já plivu na jeho hrob..."

Claude otevřel ústa, ale zase je zavřel. Nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku. Toužil, aby tu Pierre byl. Ten by dokázal Paula uklidnit.„J-jsi...na sebe moc přísný..."

„Kéž by, kéž by, Claude," namítl slabě, „bez kluků je to tu děsně ubíjející, viď?"

„Ach, ano..." přisvědčil Claude, rád, že nemusí vykoktávat konejšivá slova, jež mu na jazyk ani náhodou nepadala. Připadal si jako hrozný kamarád.

Oba se odmlčeli, Paul se obrátil na záda a zahleděl se do dřevěné pryčny nad sebou. Thomas mu opravdu chyběl a celou tu dobu, co jej pohřbili do hromadného hrobu mezi ostatní nešťastníky, přemýšlel, jak nejlépe uctít jeho památku. Opravdu nebral válku na lehkou váhu, částečně se vzdal své horlivé posedlosti po úspěchu, leč jen tady se cítil, že opravdu žije. A nyní, když jej povýšili za hrdinský čin, byl na sebe pyšný a jen jej to utvrdilo, že je na správném místě. Tady na vojně můžete začít úplně od ničeho. I jako obyčejný pekař. Nikoho váš původ nezajímá. Všichni jste stejní. Ušmudlaní vojáčci v modrých uniformách. To, na čem záleželo, byl přístup, disciplína a schopnosti pro boj. V tom Paul vynikal.
Ale stejně se cítil zkroušeně, neboť Thomas na něj apeloval, aby neriskoval. Život je důležitější než kariéra.

„T-thomas spíše nechtěl, abys jen tak bezcílně padl. To, co děláš nyní - zachraňuješ životy, přestože druhým je bereš. Ale neděláš to pro své sobecké cíle..." promluvil najednou Claude a ucítil, jak mu srdce skočilo až do krku a v uších mu začalo pískat. Přimhouřil oči, aby se uklidnil a tlak najednou ustal.

Paula zaštípaly v očích slzy a přepadl jej náhlý knedlík v krku, takže se hlasitě rozkašlal, až probudil několik spících duší, které nespokojeně lamentovaly. Claude by se nejraději propadl do země, nejlépe, aby jej palanda vcucla do sebe a on nemusel mít tak na tváři terč, protože přispěl k probuzení na smrt unavených kluků, ale nakonec spáči mávli nad ponocnými rukama a obrátili se na bok. Claude si oddechl.

„Děkuji ti, Claude," vyhrkl Paul nakonec se slzami dojetí. Hlas se mu nepatrně třásl.

Claude se již uvelebil a chystal se také ponořit do říše spánku. Zavřel oči a pokoušel se z hlavy vytěsnit všechny démony, kteří se v noci probouzeli. Trápili jej dnem i nocí, leč v noci to bylo nejhorší, neboť se nemohl nijak zaměstnat a všudypřítomná tma jen umocňovala sílu démonů. Kdykoliv zavřel oči, viděl před sebou těla - mrtvá, zubožená, roztrhaná, spálená, rozkládající se. A tváře. Přehlídku tváří samých mladíků.

Před nočními můrami jej zachránil Paul. „A co ty vůbec zamýšlíš po válce?"

Tato otázka jej vykolejila. „No...nerad bych o tom přemýšlel, když ni netuším, jestliže se vůbec vrátím domů. Netoužím po tom, abych se býval trápil vyhlídkami na budoucnost."

„Naopak já si myslím, že jasná cesta, jíž se můžeš dáti, ti může velice pomoct. Dodat sílu a odvahu. Pro co jiného tady žít než pro budoucnost?"

Claude nadzvedl obočí. Paul byl ten typ, co se právě o budoucnost moc nestaral. Žil tím, co je teď a tady. Ale nic nahlas neřekl.

„Rozumím, co se mi snažíš říci, leč na to opravdu nemám myšlenky. Snad proto..."

„Že?"

Claude si povzdechl. „Že se stále hledám. A stále více věřím tomu, že mne sem osud přivedl. Ne Jean. Jean byl jen prostředkem, ale válka mne tu sama volala. Abych se probudil. Abych konal. Abych se změnil..."

Paul překvapivě zamrkal. Možná to pro něj byla až moc velká fantasmagorie, leč čím více nad tím uvažoval, tím více mu to (chtě nechtě) dávalo smysl. Claude opravdu byl jako tělo bez duše. Suchý, ničím zajímavý.

„A zaznamenal jsi nějaký pokrok?" Claude se spiklenecky obrátil Paulovi čelem. Paul by řekl, že Claudovi na tváři hrál lišácký úsměv, ale nebyl si jist, snad na něj stíny hrály divadlo. Netrpělivě vyčkával, až se Claude rozhodne odpovědět. Někdo na konci místnosti hlasitě zachrápal.

„Myslím, že tuším, kam mne vítr zavane."
„Kam?!" vyhrkl dychtivě.
„Dobrou noc, příteli...dobrou noc," usmyslil si Claude a obrátil se na druhý bok.

Paul zklamaně rozhodil rukama, ale akceptoval Claudovo rozhodnutí. Však se ve správný čas dozví, na co Claude přišel.
Když však usínal, na mysli mu utanulo, jestli vůbec bude na živu, aby se Claudovo tajemství dozvěděl.

Myslíte, že se Pierre ještě vrátí zpět na frontu?
A co říkáte na Paulův a Claudův posun?
Co asi Clauda napadlo, když se zamyslil nad svým životem, a co by s ním chtěl ještě vykonat, než zemře?