Milý Claude,

dovolili mi napsati pár dopisů, leč záhy jsem povinen vrátiti se zpět na frontu. Boje jsou krvavější a krvavější. Britové jsou odvážní, ale stále se učí.

Důvod, proč mi udělili náhlé volno, je žel bohu osobní. Frédéric padl. Včera jej usmrtily ty velké stroje, které jsem nikdy v životě nespatřil. Ohromné kovové nestvůry. Tanky. Ano, tanky jim říkají.
Zasmušilé na tom však je, že to byl náš tank, kvůli němuž zesnul. Bojoval proti obrovské přesile a Němci jej zasáhli bajonetem do ramene, zřítil se k zemi, avšak byl stále na živu. Tím jsem si jist! Leč než jsem se k němu dostal a nalezl jej mezi těmi všemi padlými, byl již mrtev. Zadupán do země a na těle měl otisky tanku. Zklamal jsem jej. Nestihl jsem ho odnésti do bezpečí včas. Nedokážu s tím žíti. Jsem tu už sám.

Jak to zvládáš, Claude? Již od začátku jsi byl odkázán sám na sebe. Jistě tě to muselo poznamenati. Pokusím se vyprositi si přeložení k Verdunu. Abychom bývali byli spolu. Zbyli jsme si jen my dva. Když už bych měl padnouti, chci, aby to bylo po tvém boku.

Píši ještě Margaret. Měla by to věděti mezi prvními. Stát jí jako vdově pomůže. A my posléze, až vyhrajeme.

Nikdy jsme tu neměli zavítati. Válka nás jen rozdělila a zničila. Měli jsme zůstati doma. Sice bychom byli bývali pro hanbu, leč byli na živu.

Sbohem,

Julien