Přátelé,

píši Vám s těžkým srdcem a byl bych býval raději, kdybych Vám mohl tuto novinu říci tváří v tvář. Nenacházím dopisní papír jako vhodný prostředek komunikace, zejména jelikož se hotovím napsati zasmušilé vyjádření.

Dnes ráno mi napsala paní Mayerová a oznámila mi, že Jean padl. Pevnost Vaux se stala jeho rovem, leč doufejme, že jeho skon byl bezbolestný, dej Bože, že ses býval postaral, kéž tvůj syn netrpěl a strpěl jej vstoupiti za tebou na nebesa, neboť po ctnostnějším muži by ses jen stěží pídil.

Jean zesnul jakožto rek, vysloužil si pocty a uznání spolubojovníků. Vskutku jej budeme postrádati. Bůh jeho svíci zhasl příliš záhy. Nelze neplakati, jelikož jsme se znali roky, společně vyrůstali a nyní je nutno pokračovati v bytí bez něj, byť Jean žití miloval a dychtil jej prožívati.

S Julienem jsme byli povoláni, započala britsko-francouzská ofenziva na řece Sommě. Verdun byl takřka dobyt a Němci by bývali směle postupovali dál, tudíž bylo rozhodnuto, že na Sommě jim uštědříme drtivou porážku.
Od 1. července jsem se žel bohu nezastavil, tvé dopisy mi Claude přišly, leč byl jsem velmi unaven či na bojišti, že mi nepozbyl čas. Julien tě moc pozdravuje. Držíme se. Avšak hlavně jsme spolu. To je pro mne veliké štěstí.

Nepolevuj, Claude.

Jean nás od nynějška střeží, nebojme se. Ils ne passeront pas!

Sbohem,

Frédéric