Drazí přátelé,

zmocňují se mne zlé pocity, jelikož se mi stále neozýváte. Skutečně se o Vás strachuji, doufám, že se nikterak nepřihodilo. Vaše ticho pro mne představuje nepředstavitelná muka. Potřebuji Vás nyní více, než-li jindy. Vaše opora a vlídná slova, byť i soucitná, mne vedou zákopy jako lucerna svaté Marie. Avšak nyní je ticho a já se potácím tmou.

Rozšiřujeme zákopy. Přímý boj již nepřichází v úvahu. Máme příliš mnoho ztrát. Nelze tu bestii neustále krmiti vojáky. Brzy bychom museli povolati i nemluvňata a kmety na smrtelných ložích!

Odepište mi! Přátelé! Myslím na Vás dnem i nocí, jen Vy mi dáváte sílu! Kde jste?!

Kéž bychom byli bývali zase malými hochy...a hráli si za školou. Co se to z nás stalo...co se to hlavně ze mne a Jeana stalo. Snad Vás Juliene a Frédéricu Bůh stále šetří.

Na shledanou,

Claude.