V Aurelu brzy nastala další zima. Sněhové vločky pomalu dopadaly na zmrzlé kaluže, na střechy domů, na věže hradu. Celé město pomalu usínalo klidným spánkem, až na pár osob, které se kradly tichou nocí k řece Argentele. Pak stačilo jít proti proudu na sever a před skupinkou se objevila menší chatka, která tu nestála ani rok.

Několik postav v kápích vešlo dovnitř. Poslední se ujistil, že je nikdo nesleduje a zavřel za sebou dveře.

Žena se ujala zapalování svíček, zatímco ostatní všechno chystali k rituálu. Jeden z mužů zbavil urnu provazu, kterou měla pevně utaženou okolo obvodu a pak ji oprášil, nehledě na to, že na ní nebylo ani smítko prachu. Druhý se mezi tím usadil za menší stolek a otevřel ohromnou knihu. Chystal se něco zapisovat. Třetí z mužů došel k jakémusi zčernalému obrazu, sepnul ruce k sobě a tiše něco pronášel s hlavou sklopenou k zemi. Jinak nikdo nepromluvil. Až když bylo všechno hotovo, tak si všichni stáhli kápě, aby jim bylo vidět do obličeje.

Wailen, který stál v čele u urny, pokynul Zurwel, aby před něj předstoupila. Žena tak beze slov učinila. Její ruce byly položené na ramenech Luion, která se fascinovaně dívala na Wailena a nechápala, o co přesně jde, ale cítila se v klidu a bezpečí. Tedy, teď už ano. Když jí maminka před ani ne půl hodinou vzbudila, oblékla ji a vyšla s ní do ulic nočního Aurela, zdaleka se až tak v bezpečí necítila. Bála se, že jí maminka něco udělá s obličejem, jako to jednou viděla u tety Yulior. Doposud nemohla z hlavy dostat křik Gerby, když jí teta Yulior pálila obličej ohněm z louče a u toho brečela. Luion o tom, co viděla, nikomu nic neřekla. Bála se, že by jí pak mohli udělat to samé, proto se snažila být hodná a zbytečně maminku nezlobit, ale při tom maminku štvalo to, co Luion nejvíc uklidňovalo – cucání palce.

Jakmile si Luion uprostřed cesty začala cucat palec, Zurwel se s ní zastavila. Dívenka se lekla, že jí bude po dlouhé době vynadáno a hned potom bude následovat nepříjemné praštění do ruky, ale její maminka si místo toho klekla, aby jejich oči byly na stejné úrovni.

„Bojíš se, zlatíčko moje?" pošeptala Zurwel a Luion po chvíli neochotně přikývla, zatímco si dál cucala palec a dívala se na matku. Chvíli vypadala zamyšleně a Luion si myslela, že jí maminka čte myšlenky. „Bojíš se, že tě zraním?" Dívenka sklopila hlavu a po chvíli znovu s obavou přikývla. Mateřské ruce se kolem ní ovinuly, stejně jako známé maminčino teplo a vůně kozího mléka. „Nemusíš s ničeho bát. Nic ti neudělám. Nikdo ti nikdy nic neudělá, přísahám." Luion své matce věřila. A věřila jí, i když stála před tím velkým mužem s malýma očima.

Po Wailenově pravém boku se objevili další dva muži, stejně tak, jako po tom levém a všichni se milosrdně dívali na Luion. Dívenka otočila hlavu a podívala se na Zurwel za svými zády, která se letmo usmála a pohladila ji po vlasech..

Šeptání muže u zčernalého obrazu rázem utichlo. Luion to přišlo divné a tak se podívala na toho neznámého, ve kterém po chvíli poznala bohatého markýze, o němž si myslela, že se jmenuje Tehrfoud. Stejně tak si všimla, že obraz vlastně vůbec není obraz, ale že je to kus zčernalé látky v rámu.

Náhle se začala zajímat o další přítomné. Poznala mezi nimi tetu Yulior, její dceru Gerbu, taky Fortpola a Radwela a pár dalších.

„Pomodlíme se," promluvil náhle Wailen klidným hlasem a dívka na něj pohlédla. Všichni jako jeden člověk překřížili ruce za zády a začali se modlit:

„Pater noster, qui es in caelis; sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in caelo et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo..."

Luion se, silou zvyku, začala modlit s ostatními. Sice pořádně nechápala, co jsou to přesně za slova a co znamenají, ale věděla, že jsou pro všechny důležitá, tak je říkala taky. Mezi tím si prohlížela chatku, ve které nebylo moc nábytku, kromě stolku a židle, kde seděl pán s knihou, a pak ten rám s černou látkou. Za Wailenem pak byl další stolek s urnou a provazem. Luion vůbec nechápala, co to je. Ještě tu byly tenké poličky, na kterých stály zapálené svíčky, které osvětlovaly prostor malé chatky.

Všichni najednou utichli a to ani neodříkali celou modlitbu, ale zamyšlená Luion ji dokončila:

„Quia tuum est regnum, et potestas, et gloria in saecula. Amen."

Pak si uvědomila, že všichni už dávno mlčí a pocítila stud. Sklopila hlavu a doufala, že jí máma nedá pohlavek.

„Luion," oslovená dívka se nejistě podívala na muže před ní. „Dovolíš nám tě zachránit?"

„Před čím?" zeptala se nechápavě a Wailen se milosrdně usmál.

„Před hranicí."