,,To je všechno?" vyhrkl jsem ze sebe, když domluvil.

,,Všechno, co vím," pokrčil rameny.

Nebylo toho sice moc, ale nějaké nové informace jsem z jeho vyprávění přeci jenom získal.

,,Gilmoorova 12, jste říkal?" ujišťoval jsem se.

,,Jo," kývl hlavou na souhlas, ,,ale bacha, je to opravdu díra, nebezpečná, upřímně se divím, že tu holku nenašli tam."

,,Nemějte strach," odsekl jsem, vytáhl mobil a zaznamenal si do něho adresu.

,,A teď k mému bratrovi," pronesl a než jsem stihl cokoli namítnout dlouze se rozpovídal. ,,Naposledy jsem ho viděl předvčerejškem. Měl jsem volno a tak jsme zašli na skleničku," pak se zasmál, jakoby si vzpomněl na něco vtipného, ,,shodou okolností jsme seděli poblíž toho studentskýho baru. No...trochu jsme to přepískli, a když mě ráno vzbudil zvonek absolutně nic jsem si z předešlý noci nepamatoval. Zvonila u mě jeho stará a byla pěkně nasraná. Myslela si, že u mě brácha přespal, ale nepřespal. Od té doby o něm nic nevím."

Upíral jsem na něho pohled, abych budil dojem, že ho poslouchám, i když mi bylo absolutně jedno, co mi vykládal. ,,Pokud vám mám pomoct, musíte se mnou na stanici, sepíšeme, kdy přesně jste s bratrem byl, jeho osobní údaje a pak začne vyšetřování," srozuměl jsem ho s běžným postupem.

,,Na stanici nepůjdu," odmítavě zakýval hlavou.

Nechápal jsem proč se tak urputně návštěvě stanice vyhýbal a upřímně to ve mně nebudilo moc dobrý dojem. ,,V tom případě vám nemám jak pomoct," pokrčil jsem nezaujatě rameny.

,,Pošlu vám veškeré informace e-mailem," odpověděl na to.

,,Fajn," souhlasil jsem, protože jsem od něho už chtěl mít vážně pokoj.

Pak jsem jedním velkým lokem vyprázdnil bílý hrníček a zvedl se k odchodu.

,,Díky za váš čas, detektive," řekl on a věnoval mi vděčný úsměv.

Kývl jsem na něho hlavou a konečně odešel pryč. Na nic jsem nečekal a vydal se rovnou k místu, na kterém včerejší noc vystoupila má oběť z taxíku. Zabrzdil jsem u krajnice a rozhlédl se kolem. Vážně se jednalo o díru a ani sluneční paprsky tomu moc nepomohly. Pohledem jsem skončil na kamenné zídce. Byla mi povědomá, což bylo divné, neboť jsem v té části města byl poprvé.

Sakra! Hlavou mi najednou bleskla vzpomínka na můj poslední sen. No jasně! Bylo to to místo. Místo, kde ono monstrum roztrhalo bezbrannou dívku – tu dívku. Ale jak to že se mi o tom zdálo?

Nějakou chvíli jsem seděl v autě jako přikovaný a tupě civěl do blba. Všechno najednou dávalo smysl, ale při tom jsem vůbec nic nechápal. Proto mi byla oběť povědomá. Viděl jsem ji ve snu. Tedy jen její záda, ale i přes to jsem si byl jistý, že to byla ona a to bylo divný. Sakra divný!

No tak, seber se! Okřikl jsem sám sebe v hlavě a konečně vystoupil z auta. Pár kroky jsem se přiblížil ke kamenné zídce. Mojí pozornost ihned zaujal obrovský tmavě rudý flek na zemi. Bylo to jasné – dívka zemřela tady. Krvavé fleky byly dokonce i na zdi. Nedávalo mi smysl, že si toho nikdo nevšiml. Odtrhl jsem pohled od mého hrůzného nálezu a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo, možná to byl ten důvod, proč si té zaschlé krve nikdo nevšiml, anebo to tu bylo normální. Teď už zbývalo pouze zjistit, proč vrah odtáhl tělo pryč. Alespoň už jsem stoprocentně věděl, že v tom měl prsty člověk. Pokud se tedy někdo, kdo udělal takovou ohavnost, dal ještě nazývat člověkem.

Frustrovaně jsem zakýval hlavou a vytáhl z kapsy mobil. Musel jsem nález nahlásit laborantům, abych co nejrychleji přijeli. Nebe se mi nad hlavou totiž začalo zbarvovat do šeda, což neznačilo nic jiného než blížící se déšť a ten by nemilosrdně smyl všechny možné stopy.

Čekání na příjezd laborantů jsem si krátil obhlížením okolí. Vážně hnusné místo. Poblíž se nenacházely žádné kamery a ani žádné obydlené domy, ze kterých by někdo mohl cokoli podezřelého spatřit. Zkrátka ideální místo pro vraždu. Tím více mi hlavou vrtalo, proč nám vrah své dílo ukázal. Zprvu jsem měl za to, že si chtěl jenom pohrát, ukojit nějakou svou zvrácenou úchylku. Myslel jsem si, že nám tím ani nechtěl nic sdělit, nakonec to však vypadalo, že chtěl. Kdyby tělo totiž nepřemístil nám téměř na oči, ale zbavil se ho a nenechal netknuté místo činu, byla by tu solidní možnost toho, že bychom na něho nikdy nepřišli. On ale riskoval. Dal nám tělo a ani místu, kde zabíjel, nevěnoval žádnou pozornost. Určitě musel vědět, že s tělem na to místo dřív nebo později přijdeme. Na taxikáře, který ji sem odvezl bychom stejně jednou přišli, ať už za pomocí onoho kluka, co jí tak sprostě využil, nebo díky svědkům, kteří byly na večírku. Co to ale mělo znamenat? Jaký k tomu všemu měl důvod?

Když mí kolegové dorazili, nebylo proč na místě dál zůstávat a tak jsem se vrátil zpátky na stanici, kde jsem ihned zamířil do menší kuchyňky. Pokud jsem měl pokračovat v práci, potřeboval jsem kafe a tak jsem si dal vařit rovnou plnou konvici, při čemž mě zastihl jeden z mých kolegů.

,,Hrozný co?" snažil se o nenucenou konverzaci, kterou by rozbil ne příliš příjemné ticho.

Mně tedy ticho nevadilo, spíše naopak a tak jsem na něho pouze souhlasně kývl hlavou.

,,Našel si něco na kamerách?" tázal se.

,,Ne," odpověděl jsem a pak přistoupil k lednici, kde jsem měl od včera zapomenutý jeden okoralý sendvič, ,,ale ještě jsem nezkoukl všechno."

,,Hm," zamručel on a pak si povzdychl, ,,já vyslechl rodiče, byli z její smrti celý pryč, kdyby si je viděl..." rozmluvil se a pokračoval by i dál, kdybych ho rázně nezastavil.

,,Až budeš mít z toho rozhovoru napsanou zprávu, dones mi jí," skočil jsem mu do řeči.

Pak jsem vzal konvici a sendvič a opustil místnost. V kanceláři jsem pokračoval v nudném sledování kamerových záznamů až do té doby, kdy se den pomalu uchýlil k večeru a do oken mi hlasitě bubnovaly kapky silného deště. Mobil, který jsem měl položený na stole vedle laptopu, se najednou rozsvítil, což signalizovalo příchozí zprávu. Stopnul jsem video, které nebralo konce, a vzal telefon do ruky.

Jenifer: To snad není možný. Zase si zapomněl...

Chvíli jsem na zprávu jen nechápavě civěl, ale pochvilce mi svitlo. Ten den jsem měl mít volno a také jsem měl jít na rande. Na rande, na které se mi už díky práci párkrát podařilo zapomenout. Sakra! Zaklel jsem si v hlavě. Jenifer byla sice trpělivá, trpělivější než ostatní ženský, se kterýma jsem si kdy domluvil schůzku, ale tohle už ani ona nemohla zkousnout. Nemělo ani cenu jí psát a zkusit se na něco vymluvit. Co bych napsal? Že jsem musel řešit nový případ? Že to bylo důležité? To už jsem jí říkal tolikrát. S povzdechem jsem odhodil mobil na stůl a prohrábl si rukou vlasy. Tenhle den stál vážně za prd.