,,Byl jsem včera na stejném mejdanu jako ta vaše studentka," prozradil mi muž.

Tato informace mě donutila zbystřit.

,,Znal jste ji?" zajímalo mě.

,,Řekl jsem, že mi jde o dohodu," zopakoval místo odpovědi, ,,řeknu vám, co vím a vy se pak poohlídnete po mém bráchovi."

,,dobře," souhlasil jsem a netrpělivě čekal na to, co mi řekne.

,,Budu vás čekat v bistru na konci východní čtvrti města."

Nechápavě jsem se zamračil.

,,Jak čekat? Myslel jsem si, že mi řeknete, co víte," namítl jsem.

Muž se do mobilu zasmál.

,,Taky že řeknu, detektive, ale ne do telefonu."

Jeho chování se mi přestávalo líbit. Neměl jsem náladu se s někým scházet a hlavně mi na té celé jeho dohodě něco smrdělo. Nejsem detektiv pro nic za nic a poznám, když někdo lže. Co když tu holku vůbec neznal? Určitě mě chce jenom vylákat ven a přemlouvat mě ať se zaobírám tím jeho bratrem.

,,Nemám čas se s vámi scházet," namítl jsem, ,,buď mi řeknete hned teď, co víte, nebo zavěšuju."

Muž se však tak lehce odbít nenechal.

,,Nemáte čas na oběd?" podivil se.

,,Ne," odsekl jsem a vážně měl sto chutí hovor ukončit.

,,Tak fajn, jak chcete, řešte si tedy ten váš případ s těmi ostatními ožrali, které jsem pak vezl domů," pronesl muž jakoby nenuceně, ,,pochybuju ale, že si na něco budou pamatovat."

Jeho slova mě donutila zastavit se a hovor zatím nechat běžet.

,,Odvážel jste z toho baru lidi?" zeptal jsem se.

,,Jo, i tu dívku," odpověděl.

Takže ji vážně znal?

,,Jste tedy svědek, musíte vypovídat na stanici," oznámil jsem mu.

To u něho vyvolalo další pobavený smích.

,,Donuťte mě," zasmál se.

Ten chlap mě vážně štval. Copak mu přijde normální takhle sabotovat vyšetřování?

,,Buďto přijeďte za půl hodiny do bistra, nebo vám nic neřeknu," promluvil po chvíli napjatého ticha a pak hovor bez čekání na mojí reakci vypnul.

Naštvaně jsem telefon pohodil na stůl. Co si o sobě vůbec myslí? Debil jeden. Mám snad skákat, jak si on píská? To teda ne! Rozhodnut o tom, že s ním na žádný oběd nepůjdu, jsem se pohodlněji uvelebil na židli a znovu zpustil kamerové záznamy na notebooku. Netrvalo to však ani pět minut a s hlasitým výdechem jsem je vypnul. Nemohl jsem ignorovat možnou stopu. Byl to sice idiot, který chtěl toho, co ví využít ve svůj prospěch, ale co když věděl hodně? Dnešní den jsem se vážně nechtěl s nikým otravovat, ale nešlo to jinak.

S povzdychem jsem se tedy zvedl na nohy. U dveří si vzal z věšáku svou černou košili a vyšel ze dveří. Na stanici už panoval čirý ruch všedního dne. Všem se s novým případem nakupilo spousty práce a tak horlivě telefonovali možným svědkům, rodině, nebo na počítači sepisovali dlouhé zprávy. Nikdo si mě přes pracovní vytížení nevšímal a tak jsem si za chůze k výtahu oblékl přes tričko košili, a když přivolaná kabina zastavila a výtahové dveře mě vpustily dovnitř, nechal jsem se odvést o pár pater níže do vstupní haly. Nezbývalo mi už moc času a tak jsem se ničím nezdržoval. Halu jsem pár dlouhými kroky přešel a venku se rychle vydal ke svému autu.

Pět minut po dvanácté, tedy pět minut po smluveném čase schůzky, jsem zaparkoval před menším bistrem. Hlavně aby tam ten chlap ještě byl, modlil jsem se v duchu. Vystoupil jsem z auta a rozešel se ke vstupním dveřím. Bistro nebylo ničím zajímavé. Celým prostorem smrděl přepálený olej, na kterém se smažily vajíčka, tousty a další nechutnosti. Nechyběl ani smrad hnusného kafe, který mi ihned připomněl, že jsem ten den do sebe ještě potřebnou dávku kofeinu nenalil.

Jak tady mám ale toho chlápka najít? Proběhlo mi hlavou, když jsem se ode dveří rozhlédl po lidmi přeplněné místnosti. Se zamračeným výrazem jsem se pomalu rozešel hlouběji, až mě konečně zastavil známý hlas.

,,Detektiv Jairo?"

Otočil jsem se za tím hlasem a spatřil chlápka asi v mém věku. Měl delší hnědé vlasy, oči mu zakrývaly černé sluneční brýle. Na sobě měl bílé triko a na kalhoty jsem přes stůl, u kterého seděl, neviděl. Obsazoval jednu z několika buněk oddělenými čtyřmi rádoby stěnami od okolí. Alespoň nás nikdo nebude poslouchat. S nepatrným kývnutím hlavou jsem se posadil naproti.

Jako na zavolanou se u nás objevila mladá číšnice a tak jsem si hned objednal jedno kafe.

,,Oběd si nedáte, detektive?" zeptal se mě muž a široce se na mě přitom usmál.

Ten úsměv byl tak neupřímný, až mi z toho stoupal tep v žilách.

,,Nemám hlad," odsekl jsem a už už se nadechoval k nečemu dalšímu, když se u mě znovu objevila ona číšnice s bílým hrnečkem a konvicí plnou tmavě hnědé tekutiny.

,,Díky," hlesl jsem, když mi hrníček naplnila.

,,Není zač," mrkla na mě a pak zmizela pryč.

Okamžitě jsem se onoho kofeinového nápoje chopil a opatrně trochu usrkl. Na šíji mi vyskákala nepříjemná husí kůže, která mi jasně napovídala, že se na mě muž přede mnou díval. Namířil jsem na něho tedy pohled, ale díky jeho brýlím jsem se o svém pocitu nemohl přesvědčit.

,,Takže," promluvil jsem, když jsem hrníček položil zpátky na stůl, ,,poslouchám."

Muž se však k mé smůle nerozmluvil o tom, o čem jsem chtěl.

,,Pomůžete mi s bratrem?" ujišťoval se místo toho.

,,Když mi řeknete něco důležitého, tak ano," odpověděl jsem, i když to nebyla tak úplně pravda.

I kdyby mi popsal dívčina vraha, s jeho jménem a adresou, na jeho bratra bych se s největší pravděpodobností vybodl. Nějaké zmizení přeci jenom nemám v popisu práce a nenechám se vydírat. Muž přede mnou nesouhlasně zakýval hlavou, až jsem se lekl, zda jsem své myšlenky nevyslovil náhodou omylem nahlas.

,,Neslíbil jsem vám nic důležitého, jen to co vím," namítl, což ve mně vzedmulo vlnu nevole.

,,Tak mluvte!" procedil jsem skrz zaťaté zuby.

,,Až potom co si poslechnete informace o mém bratrovi," řekl.

To už jsem nevydržel a rázně se zvedl od stolu. ,,Seru vám na vašeho bratra! Víte hovno a jen mrháte mým časem, naschle!"

Rázně jsem si to nakročil pryč, muž však taktéž pohotově vyskočil z lavice a silně mě chytil za rameno, ,,no tak počkejte!"

Chtěl jsem jeho dlaň ihned setřást, ale on mi to nedovolil.

,,Dobře, řeknu vám teda, co jsem včera viděl," pronesl rezignovaně a pak ze mě konečně svou pracku sundal. Hned potom si s povzdychem znovu sednul.

Skenoval jsem ho pohledem a snažil se pouze jím zjistit, zda fakt něco věděl, nebo jsem tu opravdu pouze ztrácel čas.

,,Znal jste jí?" zeptal jsem se.

,,Posaďte se," hlesl on místo odpovědi.

,,No tak znal jste jí?" zařval jsem netrpělivě, až se na mě pár kolemsedících hostů nechápavě podívalo.

,,Jo, znal!" vyhrkl ze sebe rychle a pak hlavou kývl na lavici, na které jsem ještě před chvíli seděl.

Rozhodl jsem se mu nakonec věřit a s pohledem stále zabořeným do černých skel jeho brýlí se konečně posadil.