,,Edvine!" ozval se za mými zády hlas mé matky. ,,S kým to tam telefonuješ?"

Nepřítomně jsem bez rozloučení ukončil hovor a s hlavou plnou myšlenek se otočil na místo, kde ještě před pár minutami stál ten podivný taxikář. Za plotem však už nikdo nebyl.

,,No tak, Edvine, pojď už konečně k nám!" zavolala na mě pro změnu Jenifer.

Zamračil jsem se do prázdna, jako by mi snad vzduch mohl odpovědět na tu spoustu vyřčených i nevyřčených otázek, které jsem měl v hlavě jako třeba co tu ten taxikář chtěl, nebo jak věděl o dalším těle? Nakonec jsem schoval mobil zpátky do kapsy džínů, sklopil pohled k zemi a šouravým krokem se vydal k matce, Jenifer a mé sestře, které seděly uprostřed zahrady u plastového kulatého stolu pod slunečníkem a popíjely divně vypadající drinky.

,,Stalo se něco?" zeptala se mě Jenifer, když jsem se zřítil vedle ní na židli. Skoro to vypadalo, jako by o mě měla starost.

,,Kdo ti volal?" vložila se do toho zvědavě matka.

,,Šéf," hlesl jsem potichu.

,,Ne, ne, ne!" ozvala se hned na to rázně moje sestra. ,,Tohle je oslava narozenin naší mamky a já se na ní odmítám bavit o té tvé nechutné práci!"

Se sebezapřením jsem spolkl námitku o tom, že nechutná je spíš její práce zubařky, kdy se cizím lidem musí vrtat v zubech. Moc dobře jsem však z předchozích oslav věděl, že by to vedlo k hádce a ta by pak byla vyčtená mě. Proto jsem se více opřel do proutěného křesla a mlčel.

V hlavě jsem si neustále přehrával poručíkova slova a promýšlel všechny možnosti. Hraje si se mnou vrah? Vážně jsem před lety odsoudil nevinného, nebo mě chce jen znejistit? Byl jsem do svých myšlenek tak zabraný, že jsem ani nezaznamenal příchod několika matčiných sousedů a ani jídlo, které servíroval manžel mé sestry, neupoutalo mojí pozornost. To, co mě nakonec dokázalo konečně přivolat zpět do reality, byl matčin hlasitý a zároveň nadšený výkřik. Zaměřil jsem na ní svůj pohled a všiml si, že v rukou svírala dárkovou krabičku, kterou přivezla Jen.

,,No to je krása!" švitořila má matka a v očích jí přitom tančily veselé jiskřičky, za což zřejmě mohl spíš vypitý alkohol, než samotný dárek. Hned na to matka vyskočila ze židle a nejdřív Jenifer a pak mě vroucně objala.

Vůbec jsem netušil, co v krabičce bylo a abych řekl pravdu ani mě to moc nezajímalo. Byla to taková ta krabička na šperky, takže jsem odhadoval, že se v ní nacházel buďto nějaký náhrdelník nebo náušnice. Jen jsem doufal, že to nebylo moc drahé. Necítil bych se dobře, kdyby kvůli mé matce Jen nějak utrácela, zvlášť když to celé byla jenom fraška. Slíbil jsem si, že až Jenifer povezu domů, zeptám se kolik jí ten dárek stál a alespoň půlku jí zaplatím.

Zbytek oslavy utíkal úplně mimo mě. Jen tak napůl jsem zaznamenal rozhovor o mém seznámení s Jenifer. Dále jsem si dokázal živě představit všechny možné trapné příhody z mého dětství, kterými má matka Jenifer jistě bavila. Když se začalo stmívat a většina hostů odešla, vydal jsem se k odchodu domů i já s Jen.

Matka měla dost upito a tak se s námi loučila silným obětím, ve kterým mě dusila víc než by bylo nutné a neodpustila si ani dva mlaskavé polibky na tvář. Když jsem konečně zavíral dveře auta, hlasitě jsem si oddychl.

,,Nakonec to nebylo tak hrozné," pronesla Jenifer po chvíli ticha, které ničil pouze zvuk motoru. Uháněl jsem po dálnici tak rychle, jako bych snad před něčím ujížděl, možná jsem ale chtěl být jen co nejrychleji co nejdál od své rodiny. ,,Tvoje mamka je sice trochu panovačná, ale jinak je fajn," dodala Jen nevšímajíce si anebo ignorující rychlost auta.

Asi bych měl být rád, že si ten den užila a nejspíš bych si s ní měl povídat. Možná říkala ještě i něco dalšího, ale já o tom nevěděl. Nedokázal jsem jí vnímat. Hlavu jsem měl plnou pouze a jen myšlenek na práci.

Po nějaké době si Jenifer mého rozpoložení zřejmě všimla, neboť si hlasitě povzdychla. ,,Tak už mi řekneš, co strašného ti ten tvůj šéf řekl?"

,,Co?" tázal jsem se trochu zmateně, protože až v tu chvíli jsem jí konečně plně věnoval svou pozornost.

,,Co, co? Od toho telefonátu se tváříš jako by ti někdo umřel," podotkla.

Nesouhlasně jsem zakýval hlavou. ,,Nechci tě tím zatěžovat."

Jenifer si znovu povzdychla. ,,Tak fajn," pronesla lehce popuzeně, ,,jak chceš."

Zbytek jízdy probíhal v naprosté tichosti, což mi více než vyhovovalo. Mohl jsem nerušeně přemýšlet. Byl jsem dokonce tak zamyšlený, že jsem málem minul barák, ve kterém Jen bydlela, naštěstí jsem se ale včas vzpamatoval.

,,Víš, ale bylo vážně překvapivé tě sledovat s těmi dětmi," nadhodila, když jsem zaparkoval u obrubníku.

Vrhl jsem po ní nechápavý pohled, ,,jak to myslíš?"

,,No, nečekala jsem, že s nimi budeš mít tak dobrý vztah," vysvětlila mi a pak se lehce ušklíbla. ,,Co si budem, nevypadáš moc jako rodinný typ."

,,Taky rodinný typ nejsem," odsekl jsem.

,,Já si myslím, že by si možná měl o dětech uvažovat," odpověděla mi na to.

Myšlenky na práci v mé hlavě na malou chvíli nahradily obrazy mě samotného s těmi malými dětmi. Viděl jsem sebe, jak jsem seděl na dece a poslouchal jejich žvatlání a uvědomil si, že jsem v té chvíli absolutně vytěsnil jakékoli myšlenky na probíhající případ. Vlastně jsem v přítomnosti těch dětí nemyslel vůbec na nic a bylo to tak příjemné.

,,Problém je, že se mnou by je nikdo nechtěl," vylítlo mi z úst, aniž bych si uvědomil, že se chystám to pronést nahlas.

Jenifer se na mě pousmála. ,,Stačilo by, kdyby ses víc snažil," nadhodila, hned potom si odepla pás a otevřela dveře auta.

,,Díky," vypadlo ze mě, když už byla jednou nohou venku.

Překvapeně se na mě ohlédla.

,,Že si se mnou šla," dodal jsem.

Chvíli se na mě mlčky dívala, pak se usmála a odešla.

Nastartoval jsem auto a opět ponořený ve svých myšlenkách jsem se vydal domů.

Naivně jsem si myslel, že bych na tom už nemohl být hůř a to se mi samozřejmě již druhý den pekelně vymstilo. Vracel jsem se z ranního nákupu v nedaleké sámošce a na chodbě jsem si všiml novin vyčuhujících z poštovní schránky nesoucí mé jméno. Skoro jako by je tam někdo tak dal záměrně, abych si jich určitě všiml. Vytáhl jsem je ze schránky, strčil si je do podpaždí a rozešel se do bytu. Tušil jsem, že v nich rozhodně nenajdu nic dobrého, ale i tak jsem do nich při pití horké kávy zabodl svůj pohled. To co jsem si v jednom z článků pojednávající o mé osobě, přečetl, mě i přes mé špatné očekávání překvapilo.

"Kariéra postavená na lži?"

"Obvinil nevinného a stal se vrchním vyšetřovatelem"

"Podle většiny obyvatel by měl odevzdat odznak"

"Byl to všechno jeho rafinovaný plán jak získat povýšení?"

Zhluboka jsem se nadechl a pak jedním švihnutím zahodil noviny na zem. Tohle mi vážně ještě scházelo! Jak se sakra ty novinářský krysy dostaly k informacím z případu? A jak to tak rychle stihli otisknout?