Na zkoumání toho, kdo se to ke mně vloupal a proč jsem bohužel neměl moc času. Čekalo na mě totiž něco daleko horšího, čemu bych se úplně nejradši vyhnul – mámina oslava narozenin. Stejně jsem nechápala proč je slavení narozenin pro matku tak moc důležité. Každý rok pořádala velikou grilovačku a zvala tam úplně všechny, které mohla – od rodiny po známý a sousedy. Jako by její narozeniny byly strašně důležité. Vždyť v jejím věku by se narozeniny už měly spíše oplakávat a ne slavit.

Neochotně jsem toho dopoledne nasedl do auta a vyjel k baráku, ve kterém bydlela Jenifer. Doufal jsem, že si to celé nakonec nerozmyslela a nedá mi košem. Poslouchal bych celý den máminy nudné průpovídky, kdybych na oslavu dorazil s tím, že se buď nemohla dostavit anebo, že jsme se rozešli. Naštěstí Jenifer už stála před domem a očividně mě vyhlížela.

,,Nazdar," pozdravila mě odměřeně, když po tom, co jsem zastavil u chodníku, otevřela dveře.

No, nezdála se být tím, co jí čekalo moc nadšená, alespoň to jsem si tedy myslel, ona mě však hned vzápětí vyvedla z omylu, přičemž mě nenechala ani odpovědět na pozdrav.

,,Abych řekla pravdu, docela se na tvojí rodinu těším," prohlásila, když si zapínala pás.

Překvapeně jsem na ní pohlédl.

,,Očividně se s nimi nevídáš, z čehož usuzuju, že jsou úplně jiní než ty," pokrčila rameny. ,,Jen, škoda, že se s nimi seznámím, až když se vlastně rozcházíme."

Nenapadalo mě co na to říct. Upřímně jsem ani nic moc říkat nechtěl, abych jí náhodou něčím nenaštval. Přeci jenom mi prokazovala velikou laskavost, když se semnou rozhodla jet na tu oslavu. Mlčky jsem na ní civěl. Měla na sobě bílé letní šaty s malými rudými růžemi a musel jsem uznat, že jí to docela slušelo. Prohlížel jsem si jí, když v tom jsem si všiml, že něco svíala v ruce.

,,Co to je?" zajímal jsem se a hlavou pokynul k věci omotané do šedivého papíru.

Jenifer si frustrovaně povzdychla. ,,To, milý Edvine, je květina," řekla a obrátila zabalený puget tak, abych viděl barevné květy uvnitř. Poté si znovu povzdychla. ,,Víš ty vůbec, proč za tvojí mamkou jedeme?" zeptala se.

Jasně, že jsem to věděl, nejsem přeci hlupák. ,,Protože má narozeniny," odpověděl jsem.

,,Jo," přitakala. ,,A co se asi tak normálně dělá na narozeninové oslavě?"

Pomalu ale jistě mě ty její stupidní otázky začaly vytáčet. ,,Nevím," zavrčel jsem, přičemž jsem otočil klíčkem v zapalování auta. ,,Slaví?" vyhrkl jsem ze sebe, když auto nastartovalo. Najednou jsem si připadal jako malý kluk stojící ve škole před tabulí.

,,To taky, ale hlavně se oslavenci předávají dárky," promluvila Jen.

A sakra! Já sebou žádný dárek neměl.

,,Buď v klidu," prohlásila, když si mé začínající paniky všimla. ,,Ani nevím proč, ale tak nějak jsem počítala s tím, že na dárek zapomeneš," dodala a pak se pobaveně ušklíbla. ,,Možná proto, že mě si na žádné naší schůzce nic nepřinesl, ani pitomou kytku ne..." na chvíli se odmlčela, ale pak zakývala hlavou, jakoby se z ní pokoušela něco dostat. ,,No každopádně jsem se o dárek postarala sama," oznámila mi a pak z kabelky vytáhla malou modrou krabičku ovázanou mašlí.

V tu chvíli jako by mé předchozí naštvání lusknutím zmizelo a nahradila ho neskonalá vděčnost.

,,Nechtěla jsem si udělat ostudu," prohlásila Jen a pak ode mě odvrátila pohled.

Cesta trvala necelou půlhodinu a Jen se na mě za celou tu dobu ani nepodívala. Já jí za to po očku sledoval téměř neustále. Přemýšlel jsem nad tím, z jakého důvodu se rozhodla moje pozvání přijmout. Vážně za tím stálo jenom to, že se mě chtěla tak moc zbavit? Nebo třeba doufala, že nás setkání jinde než v restauraci více stmelí? Měla by zájem to se mnou ještě jednou zkusit?

Na své otázky jsem bohužel odpověď nedostal, než jsem se nadál, parkovali jsme už před barákem mé matky. Jenifer hned jakmile se auto zastavilo, vystoupila a vydala se, aniž by na mě čekala, ke vchodovým dveřím. Překvapovalo mě, že nepociťovala ani trochu nervozitu z toho, že se setká s mojí rodinou, nebo to alespoň moc dobře maskovala.

Zastavila se před prahem, krátce zazvonila, a když jsem se postavil vedle ní, vrazila mi do rukou kytku. Dveře se takřka ihned otevřely.

,,Jenifer! Zlatíčko!" zašvitořila matka ihned až příliš vysokým hláskem. ,,Jsem tak ráda, že jste tady!" Vtáhla Jen do krátkého obětí a mě si nevšímala, jako bych tam vůbec nebyl.

,,Já jsem ráda, že vás konečně poznávám," usmála se na ní Jenifer vlídně. ,,Upřímně jsem se začala bát, že mi vás Edvin snad nikdy nepředstaví," dodala a lehce se zasmála.

Matka máchla rukou ve vzduchu. ,,Ach Edvin," povzdychla si. ,,Vsadím se, že se o mě ani nikdy nezmínil." Odlepila svůj pohled od Jenifer a konečně ho namířila na mě. ,,Taky ses mohl trochu obléknout," přejela mě kritickým pohledem.

,,Já jsem oblečený," namítl jsem a sklonil pohled na své klasické triko s černou košilí a džínům.

Matka nespokojeně mlaskla, pak svůj pohled opět obrátila na Jenifer a zářivě se usmála. ,,No, pojďte dovnitř, všichni už na vás čekají."

Poslušně jsme se vydali za matkou. Prošli jsme domem až k zadními vchodu a vešli na rozlehlou zahradu, kde už to vonělo rozpáleným grilem.

,,Strýčku Edvine!" vykřikly sborově děti mých dvou starších sourozenců, když si mě všimly.

Ne, že bych se svými synovci a neteřemi měl nějak dobrý vztah, vlastně jsem se s nimi, stejně jako s ostatními členy mé rodiny, moc nevídal. O to více však byli ti prcci z mé přítomnosti vždy nadšení. Alespoň někdo, pomyslel jsem si, když jsem zachytil kyselý výraz mé sestry. Ve chvilce se ke mně děti seběhly a jeden přes druhého mi začaly vyprávět o zážitcích ze škol a školek, o hračkách, které mají a které mi začaly strkat před obličej. Snažil jsem se co nejvěrohodněji předstírat, že mně jejich vyprávění zajímá a že stíhám všechny poslouchat.

Rozhodl jsem se s dětmi strávit většinu času. S dospělými jsem si stejně neměl co říct a moc dobře jsem věděl, že kdybych se k nim přidal, akorát by mě před nimi matka shazovala. Puget jsem tedy položil na jeden z připravených stolů a vydal se, obklopený hučícími dětmi, k dece rozprostřené uprostřed zahrady a posadil se. Najednou jsem však ucítil divný pocit. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil jsem, že mě někdo pozoruje. Byla to Jenifer. Seděla s matkou, její sestrou a dalšími ženskými z rodiny pod velikým slunečníkem a usrkávala něco z vysoké skleničky. Nyní však vypadala jako by se zasekla v čase. Mezi rty svírala brčko a pohled upírala na mě. Netušil jsem, co její pohled znamenal a bohužel jsem ani nedostal moc příležitost to zjistit, neboť mi na klíně přistála má malá neteř a před obličejem mi začala máchat plyšovým psem.

,,Podívej," strčila mi psa tak blízko k obličeji až jsem se lekl, že mi s jeho vystouplým čumákem vypíchne oko. Naštěstí se tak nestalo.

Oslava pokračovala dál v plném proudu. Matka mě několikrát volala ve snaze donutit mě přidat se k nim dospělým, ale já dělal, že jsem jí neslyšel a předstíral, že jsem se plně věnoval dětem, což by mi jistě vydrželo celý zbytek oslavy, kdybych však v jednu chvíli koutkem oka nezahlédl na konci zahrady povědomou tvář.

Co ten tady sakra dělá? Blesklo mi hlavou. Opatrně jsem ze sebe sundal neteř a se zmateným výrazem se vydal k taxikáři, který na mě s úsměvem mával zpoza plotu.

,,Co tady děláte?" vyhrkl jsem ze sebe, když jsem došel až k němu.

,,Jen jsem se přišel optat, jak jste na tom s pátráním po mém bratrovi," odpověděl jakoby nic.

Já jsem však jeho odpověď úplně ignoroval.

,,Jak víte, že jsem tady?" nakrčil jsem na něho nechápavě obočí. Nelíbilo se mi, že tu byl. Znamenalo to snad, že mě sledoval? Nebo to byla jen náhoda? Bydlí někde poblíž?

,,Slyšel jsem, že jste našli další těla," pronesl opět jakoby nic.

Podle všeho jsme oba ukázkově ignorovali to, co ten druhý říkal. Pak jsem se ale zarazil. Další těla? Vážně řekl množné číslo? Než jsem ho však stačil znovu konfrontovat, rozvibroval se mi v kapse kalhot mobil. Otočil jsem se k němu zády a trochu poodešel, abych měl více soukromí. Na displeji telefonu svítilo poručíkovo jméno. To nevěstí nic dobrého, pomyslel jsem si a hovor přijal.

,,Edvine?" ozval se z telefonu poručíkův hlas a já ihned poznal, že mi rozhodně nevolal jen tak. Něco v jeho hlase bylo jinak.

,,Poslouchám," hlesl jsem a nedočkavě vyčkával na to, co mi chtěl.

,,Vím, že jsem ti dal za úkol si odpočinout a nemyslet na práci," začal poručík. ,,Tohle jsem ti ale musel zavolat, aby si o tom věděl dřív, než se to objeví ve zprávách," na chvíli se odmlčel. ,,Našli jsme další tělo."

Bylo mi více než jasné, že i když další řádění našeho vraha bylo sakra špatný, přijde ještě něco horšího a tak jsem vyčkávavě mlčel.

,,Na těle jsme něco našli...značku, která mi byla povědomá. Chvíli jsem tápal, ale pak mi to došlo. Ta značka...byla to značka dobytčího vraha."

Srdce mi vynechalo pár úderů. To ne...

,,Bohužel se informace o značce nějak dostala na veřejnost. Novináři jsou teď jako na trní ze všech těch vražd, takže tohle určitě nenechají jen tak," mluvil poručík dál.

Já ho však neposlouchal. To jediné na, co jsem se dokázal soustředit, bylo to, jestli to všechno vůbec bylo možné. Nemohlo být. Ne, tohle musel být jen nějaký posraný zlý sen!

,,Posloucháš mě, Edvine?" ujišťoval se poručík. Když jsem mu nějakou chvíli neodpovídal, pak si povzdychl. ,,Hele, nevíme, jestli je to on, možná, že si s námi někdo jenom hraje, možná, že ho někdo schválně napodobuje."

,,Jo, anebo jsem odsoudil nesprávného a pravý vrah se mi to teď rozhodl dát sežrat."