Ploužil jsem se podle všeho jednou z opuštěných uliček města NewYork. Byla hluboká noc a cestu mi osvětlovaly pouze kužely světla vycházející z pouličních lamp. Zvuk mých plouživých kroků se mi odrážel v uších. Dech jsem měl podivně zatajený, jakoby mělo něco nastat, něco čeho jsem se nemohl dočkat. Nejen můj dech, ale i celé mé tělo na něco nevyřčeného čekalo, toužilo po tom.

A pak jsem ji spatřil...

Tlukot mého srdce se zrychlil. Nakrátko jsem se zastavil, abych si ji mohl prohlédnout. Stála opodál. Otočená zády ke mně a opřená o zídku jedné vybydlené stavby. Byla to ona. O tom nebylo pochyb. Čekala tu na mě. S příjemně chlípným pocitem rozlévajícím se po celém mém těle jsem se potichu rozešel směrem k ní.

Buďto jsem byl velice nenápadný anebo ona velice opilá, neboť si mě nevšimla a to ani, když jsem se nacházel přímo u ní. No co, protentokrát to půjde snadno, ozval se mi v hlavě temný hlas – můj hlas.

Nehodlal jsem otálet a tak jsem se ve chvilce proti ní rozmáchl rukou. Na zdi, u které stála, se objevil stín v podobě obrovitého tvora – démona s pařáty místo rukou, svalnatými nohami, dlouhými několikrát zatočenými rohy vyrůstající z holé hlavy a obrovskými roztaženými křídly, připomínajícími ty netopýří.

Ve chvilce, kdy se mé drápy zabořily do měkkého, a teplého masa na jejím zátylku mnou projela nepopsatelná rozkoš. Následoval hrdelní výkřik, který prořízl ticho noci jako výstřel z pistole a který pro mé uši zněl jako zvuk toho nejkrásnějšího sonetu.

Pak můj pohled zastínily veliké krvavé cákance, jako bych celou dobu vše sledoval přes brýle, nebo něco takového...

***

Z velmi podivného snu mě vyrušil vyzvánějící mobil, který díky vibracím divoce poskakoval po nočním stolku.

S rychle tlukoucím srdcem, jsem rozevřel oči a s hlasitými výdechy chvíli jen tak hleděl do bílého stropu nad sebou. Potřeboval jsem pár sekund na vstřebání toho, co jsem právě viděl před očima. Ucítil jsem, jak mi po čele stekl čůrek chladivého potu. Bylo to tak neskutečně živé. Tak živé až mě to vyděsilo. Je vůbec normální, aby měl dospělý chlap noční můry?

Asi bych to měl zvednout, pomyslel jsem si a pohledem střelil na svůj mobil, na kterém jasně svítilo mne dobře známé jméno. Volal mi poručík, takže bylo více než jasné, že mne čekal další případ a to i když jsem měl mít den volna.

Se skřiveným obličejem jsem se na posteli posadil a natáhl se pro mobil.

,,Ano?" promluvil jsem lehce ochraptělým hlasem, když jsem si ho přiložil k uchu.

,,Detektive Jairo, máme nový případ," oznámil mi dle mého očekávání pevným hlasem nadřízený, ,,potřebujeme vás na místě."

Z tónu jeho hlasu, který nepřipouštěl žádné námitky, mi bylo jasné, že zmiňovat se o své dovolené by bylo úplně zbytečné.

,,Jistě," přitakal jsem tedy a všechny námitky v sobě udusil, ,,hned tam přijedu."

,,Pošlu vám adresu," řekl mi na to poručík, ,,a prosím, vynechejte zastávku na kafe," dodal a pak hovor ukončil.

Sakra! Zaklel jsem si ihned v hlavě. Místo, abych se válel doma u televize a cpal se chipsama budu lítat po městě...To si ten vrah nemohl vybrat jiný den? S frustrovaným povzdychem jsem se zvedl z postele. Šouravým krokem jsem došel do koupelny a otočil kohoutkem. Pod proud studené vody jsem strčil dlaně a ošplíchl si unavený obličej. Ještě párkrát jsem to zopakoval, a když jsem se zdál jakž takž probraný, utekl mi pohled na odraz v zrcadle. I přes to, že jsem spal déle, než obvykle se na mé bledé pleti vyjímaly velké temné kruhy pod očima. Společně s mými havraními vlasy mi dávali podobu jednoho z členů Adamsovy rodiny.

Pobaveně jsem se za toto přirovnání na sebe ušklíbl a pak se odebral zpátky do ložnice přesněji ke skříni. Netrvalo to dlouho a už jsem oblečený do pro mě typického černého trika zahaleného černou košilí a kalhot stejné barvy, seděl za volantem svého dlouholetého Fordu a mířil si to dle navigace do centra města.

Místo činu jsem poznal už z dálky, neboť kolem něho stál početný zástup zvědavců. Zaparkoval jsem vedle aut ostatních lidí z okrsku a rychlým krokem se vydal k onomu místu. Během chvilky jsem si proklestil cestu davem, pak policajtovi postávajícímu před páskou, která rámovala celý prostor, ukázal odznak.

,,Á detektiv Jairo," kývnul na mě policajt uznale hlavou a pak pásku nadzvedl tak, abych pod ní mohl bez problému projít. ,,Prý je to vážně něco.," dodal, když jsem kolem něho procházel.

Mlčky jsem na něho pohlédl a pak se rozešel směrem k hloučku známých lidí.

Nikdo si mého příchodu nevšiml, neboť byli zaneprázdněni něčím zřejmě položeným na zemi před nimi. Přiložil jsem si dlaň k ústům a nahlas si odkašlal, abych na sebe upozornil.

,,No konečně," pronesl netrpělivě poručík, když se na mě všichni překvapeně otočili. ,,Něco takového jsem ještě neviděl," pokračoval a pak konečně ustoupil, tak abych se mohl na to něco také podívat.

Přistoupil jsem o krok blíž a upřel pohled na zem. Hned na to jsem šokovaně vytřeštil oči. Tak teď už mi je jasné, proč jsem sem musel tak urgentně jet. Ale počkat...