Než jsem vůbec promluvila, musela jsem bojovat s vyschlými ústy. Bylo takové horko, že se mi jazyk lepil na patro. Beze slova jsi vstal a donesl mi sklenku vody. Děkovně jsem se na tebe podívala a chtěla si ji vzít. Ty jsi však zavrtěl hlavou. Byla jsem zmatená, ale vydedukovala jsem, že mám ruce svěsit podél těla. Sám jsi mi přiložil skleničku k ústům a naklonil ji, abych se mohla napít. Když jsem měla dost, odtáhla jsem se, ale ty jsi nepřestal. Dál jsi nakláněl sklenici, čím dál výš a voda stékala kolem mých úst, po mé bradě, pod mé tílko. Ten chlad mě překvapil, zalapala jsem po dechu. Jindy bych možná i polekaně vykřikla, ale před tebou jsem se dokázala kontrolovat. Jako kdybys na sebe převzal všechnu mou zodpovědnost za činy. Cítila jsem se odevzdaně a klidně. I kdybys mě políval horkým železem, nechala bych tě. Odstoupil jsi ode mě, prohlédl sis mě a tiše jsi řekl: ,,Kdybys jen věděla..." Posadil ses zpět. ,,Vyprávěj," pravil jsi a pokynul jsi mi rukou skoro jako vladař. Panovník mé mysli, mého těla, mého nejhlubšího Já.
,,Představuju si tě... Vás. Představuju si vás, pane profesore. A sebe. Představuju si nás..."
,,Například jak?"
Vždy jsi uměl posunout konverzaci směrem, kterým jsi chtěl. Už tehdy jsi byl mistr v rozeznání, kdy potřebuju pomoc a popostrčit.
,,Představuju si, že bychom se setkali někde daleko odsud. Viděl byste mě, nejistě romantickou. Krásnou a upravenou. Nedokonale dokonalou. Hrála bych si s  vlasy. Působila bych nesměle a skoro bych nepromluvila. Nebo bych mluvila pořád. To je nepodstatné. Myslel byste si, že provokuju. A taky ano, provokovala bych. Chtěla bych, abyste si myslel, že jsem skvělá kořist. Tak naivní, zároveň nestydatá. Držela bych své nohy u sebe vší silou, protože tak se chová slušné děvče."
Usmál ses, upřímně a vroucně. Občas bylo ve tvém pohledu víc lásky než jsem viděla na celém světě.
,,Však já moc dobře vím, že jsi slušné děvče," ujistil jsi mě.
,,Možná byste mě pozval k sobě domů. Představuju si, že byste bydlel sám," dodala jsem na vysvětlenou. Přikývl jsi. Oběma nám vadilo, že je kolem tolik lidí. ,,Pomyslel byste si něco v tom smyslu, že musíte začít nenápadně, protože působím křehce. Přitom bych se položila na vaši pohovku, snad bych se i tvářila, že to není úmysl. Posadil byste se ke mně, dal byste si mé nohy na svůj klín. Zatímco bychom si povídali, byste mě hladil na koleni. Třeba by i vaše ruka zamířila výš, až k lemu mých punčoch."
,,Takže bys měla punčochy?"
Přikývla jsem a dodala, že by se jednalo o podvazkové punčochy.
,,Velice příjemná představa," pravil jsi pochvalně. ,,Pokračuj, prosím." Moc dobře jsi věděl, že mě nemusíš prosit. Ale bylo to od tebe milé gesto.
,,Nahnul byste se ke mně, možná, že byste vymyslel i nějakou záminku. Možná, že bych ji musela vymyslet já. Políbil byste mě. Představa, že mě někdo drží v náručí, by byla přímo opojná. Byla bych konečně klidná. Byla bych v bezpečí. Oddechla bych si, že se nemusím sama sebe ptát, proč jsem taková... a vyčítat si to."

▲▲▲▲▲▲▲▲▲▲

Hermionin dech se zklidnil, ale srdce jí nepřestávalo tlouct jako o život. Percy ji lehce přidržoval, kdyby náhodou ztratila rovnováhu. Chtěla se o něj opřít, a co víc, chtěla se schoulit do jeho náruče. Přiložil jí polštářky svých prstů na rty, políbila je, ucítila  tu podivně nasládlou chuť. Když si chtěla ústa olíznout jazykem, políbil ji. Poprvé v životě ji políbil. Vždy uvažovala, jaké jsou asi jeho rty. Jen jednou měla možnost se jich dotknout - pouze svými prsty. Nikdy se nepolíbili. Nečekala, že se toho někdy dočká. Teď v údivu přijímala jeho políbení. Jeho rty byly dokonalé. Jemné a pevné. Celá by se Percymu odevzdala, kdyby měla možnost ho líbat stále a napořád. Percy se však odtáhl v další vteřině. Vydala ze sebe prosebný sten. Pousmál se. ,,Kdybys jen věděla..." zašeptal. Znělo to lítostivě, chtivě, zničeně i naprosto okouzleně. Hermiona milovala Percyho hlas, ten hlas, kterým mluvil jen s ní. Ten tón, který se rozezníval jen jejím uším.

▲▲▲▲▲▲▲▲▲▲

Přišpendlená ke zdi hleděla na Percyho tvář. ,,Ať si říkají, co chtějí. Pamatuj, pro mě jsi výjimečný."
Percy se sehnul a políbil ji na klíční kost. ,,Proč jsi na mě tak hodná?" zeptal se pár milimetrů od její horké kůže.
,,Mám tě ráda," odpověděla Hermiona. Zvedl hlavu a věnoval jí zmatený pohled. Hermiona položila své prsty na jeho rty místo polibku. ,,Nic mi na to neříkej," požádala ho smutně. ,,Jen jsem chtěla, abys to věděl. Nic víc. Nemusíš si s mými pocity lámat hlavu," ujistila ho.
,,Jsi jediná, jedinečná, Hermiono."
,,Jaký profesor, taková studentka," řekla něžně, aby odlehčila situaci. Percy se maličko pousmál.