Posadil ses na postel, stála jsem před tebou. Pamatuju si, jak mi bylo děsné horko, i když jsem na sobě měla jen kraťasy a tílko. Venku pražilo slunce, dokonce ani závěsy nezabránily slunci, aby učinilo z tvého pokoje ohnivou výheň. Cítila jsem, jak se mi bosé nohy lepí na podlahu. Ruce jsem měla spojené za zády, nepřikázal jsi mi to, ale bylo to pro mě přirozené. ,,Pověz mi, Hermiono," začal jsi a olízl sis rty, ,,myslíš na mě?"
,,Jak to...?" Málem jsem zapomněla na pravila. ,,Jak je tato otázka míněna, pane profesore?" zeptala jsem se. Poposedl sis dopředu. Oči za tvými brýlemi jiskřily očekáváním.
,,Myslíš na mě, když jsi sama?"
Uvedl jsi otázku na pravou míru tak lehce, stačilo ti jen naznačit - já pochopila. Mé tělo pochopilo. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Stydlivě jsem sklopila zrak. To bylo příliš osobní. Nechtěla jsem, abys to věděl... Dobře, chtěla jsem, abys to věděl, ale ne abych to musela přiznávat já a nahlas.
,,Podívej se mi do očí," vyzval jsi mě jemně, znělo to spíš jako prosba. Nemohla jsem neuposlechnout. Podívala jsem se na tebe.
,,Ano," řekla jsem tiše. ,,Ano, pane profesore, myslím na vás, když jsem sama."
Přes tvář ti přeběhl potěšený úsměv. ,,Výborně," pochválil si mě. ,,Teď bych rád o tvých chvilkách o samotě věděl víc."

▲▲▲▲▲▲▲▲▲▲

Během večeře seděla šikmo naproti němu. Snažil se ji ignorovat. Jenže občas samovolně jeho zrak spočinul na prameni jejích vlasů, klíční kosti, rudých rtech... Vždy jen na vteřinu zavadil o detail její krásy. Nesměl tomu znovu propadnout! Býval potom poblázněný a jeho činy by se nedaly ospravedlnit. Ztrácel nad sebou kontrolu, když mu zavdala důvod. Její existence sama o sobě byla pro Percyho pokušením. Zařekl se, že se už na ni ani náhodou nekoukne. ,,Ty vlastně pracuješ pro Percyho, že jo, Hermiono?" otázala se Molly. Hermiona se pomalu nadechla.
,,Ano," řekla, ,,ale skoro se nevidíme."
,,Musíš bejt na Miu hodnej," pronesla s hranou přísností Ginny. Percy přemýšlel tak dlouho, dokud ho nepředběhla Hermiona: ,,Nikdy bych nechtěla, aby byl Percy ze staré známosti shovívavější k mým chybám. Musím pracovat pečlivě a systematicky. A dodržovat jeho pokyny." Slovo od slova tím odříkala, co jí Percy pověděl při jejich prvním setkání. Její paměť byla obdivuhodná. Miloval ten pocit, který v něm vyvolávala. Vyžíval se v myšlence, že si Hermiona pamatuje jeho výroky.

▲▲▲▲▲▲▲▲▲▲

,,Šoupni se, Percy," požádal Ron a začal se hňoucat na pohovku. Percy byl donucen se posunout těsně k Hermioně. Seděl tak blízko, že se jejich paže lehce dotýkaly, cítil teplo, které sálalo z jejího těla. Její sukně se na jedné straně vykasala, ne moc, pouze měla odhalené koleno. Neměl by jí koukat ani na koleno, ani by si neměl představovat, jak svou rukou putuje po jejím stehně, ani jak do té mléčně bílé kůže zarývá své nehty a tvoří jimi narudlé cestičky. Trhl sebou. Nebude takový! Už se takhle nezachová! Ani takhle nebude přemýšlet!

▲▲▲▲▲▲▲▲▲▲

Hermiona si opláchla tvář. Musela se zchladit. Celé její tělo sálalo žárem. Potřebovala jít domů. Nemohla už snést ani vteřinu strávenou v Percyho přítomnost. Osušila si obličej. Pohlédla na sebe do zrcadla a zašeptala: ,,Vzdávám se."
Vyšla ven a vrazila do postavy stojící těsně přede dveřmi. Hned věděla, do koho narazila. Její nos zachvátila Percyho vůně. ,,Odpusť," zašeptala. Percy ji místo odpovědi zatáhl do temného zákoutí.
,,Není to správné," šeptal s určitou výhružností, ale současně se dobýval rukou do jejích kalhotek. Hermiona neměla v úmyslu na to cokoliv odpovídat, její myšlenky se teď týkaly pouze toho, jak se jí dotýká. Nejdřív ji jen hladil, snažil se držet zpátky, ale Hermionino vzdychání ho popohánělo dál. ,,Dej nohy od sebe," přikázal. Okamžitě a bez ptaní uposlechla. Když do ní vnikl dvěma prsty, druhou rukou Hermioně zakryl ústa, aby ji nikdo neslyšel. Hermiona nejdřív začala panikařit, ale pak začala dýchat nosem a zklidnila se. Slastně kňourala a boky vycházela vstříc jeho prstům. Přivírala oči a nechala se unášet pocitem, po kterém prahla celá léta. Blížila se k vrcholu, ale pak uslyšela Percyho, jak říká: ,,Ještě ne, holčičko." Stálo jí to hodně úsilí. Kdyby neměla zakrytá ústa jeho rukou, určitě by ho prosila. Sledoval její reakce, pečlivě vyhodnocoval situaci a nakonec vynesl rozsudek: ,,Teď." Mírně zaklonila hlavu a celá se stáhla v extázi.

▲▲▲▲▲▲▲▲▲▲

Hermiona ho následovala. Byl na chodbě, chodil sem a tam jako rozezlený panter. ,,Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona jemně. Percy se k ní vrhl a přimáčkli ji ke zdi. Uvěznil ji mezi u stěny, své ruce měl u její hlavy, takže jí znemožnil, aby utekla. Ale Hermiona by neutekla. ,,Nenávidím, když mě zesměšňují!" vyhrkl zlostně a pravou ruku napřáhl. Hermiona nevydala hlásku, jen v děsu zavřela oči. Ozvala se rána, ale neuhodil ji. Dlaní praštil do tapety, dostatečně daleko od její hlavy. Hermiona zvedla jednu svou ruku a položila ji na Percyho předloktí. Cítila, jak jeho napětí pod jejím dotekem povoluje. Přesto byl ve tváři rudý.
,,Jsi lepší než oni," řekla. Percy trhl hlavou, jako kdyby ho ta slova zabolela.
,,Nejsem. Nejsem nic," pravil sebenenávistně. Hermiona překvapeně zvedla obočí v úžasu. Percymu skutečně nedocházelo, že je výjimečný. On se vůbec neměl rád. Zastyděla se. Podle jeho chladného klidu vždy soudila, že je vyrovnaný a sebevědomý, přitom Percy mezitím trpěl pocitem méněcennosti.
,,Ambice, silná vůle a sečtělost. Zdá se ti to málo? Pro mě jsou to jedny z nejdůležitějších vlastností," pronesla Hermiona hrdě a bez jediného zaváhání. Musel to slyšet. Musel vědět, jak ho vnímá.