Když se pozdě v noci vracely domu, Rose se Maemi stále na něco ptala. Na její život, kamarádku Ziu, její dovednosti s meči, o otci. O všem možné, co ji jen napadalo. Byla ráda, že se může zase v klidu smát, že má po boku někoho, komu může věřit. Cítila se jako noví člověk, v tomto případě elf. Nemohla si přivyknout na své nové já, ale Rose ji v tom dost pomáhala. A Tarren taktéž. 

Když dorazily do zámku, všude panoval klid a ticho. Po celém zámku, a vlastně i městě, svítili jen svíčky, které hráli všemi možnými barvami. Spící město bylo barevné a klidné. Ani známka po bitvě, které čelilo. Všechno bylo zase v normálu. 

Maemi doprovodila Rose až k jejímu pokoji, kde na ni nedočkavě čekal Nathan. Pak se vydala na ošetřovnu, chtěla ještě vidět Tarrena. Toužila ho znovu obejmout. Chtěl cítit jeho doteky, jeho rty na těch svých. Pro sebe se usmála a šla dále chodbou k jeho pokoji. 

Někdo stál před dveřmi. Dívka chvíli přemýšlela, kdo by to mohl být. V mlhavém světle viděla jen obrys postavy vysokého muže. Usmyslela si, že je to jen hlídač, nebo někdo ze čtveřice. Když se postava otočila směrem k dívce, zamrazilo jí.

Muž k ní natáhl ruku a zasmál se. Nechápala, o co jde. Co se děje? Snažila se zaostřit, ale to už se k ní neznámí muž rozeběhl se zlým smíchem. Maemi se nestihla ani otočit, když ucítila bolest, pulzující ve spáncích. Padla do temnoty.

Cassis se vracel po dlouhé cestě domu do temnoty. Jeho úkol byl úspěšně splněn. Chytl dívku z Legendy a nyní ji vezl na svém vraníkovy k Pánu Démonů. Nemohl se dočkat, až uvidí jeho šťastný výraz. Až bude konečně mít to, co ho tak ohrožovalo. Uleví se mu a všichni Démoni si budou moci odpočinout, načerpat nové síly. 

Až Démonický Pán vyždímá její Legendární sílu, z jejího slabého těla, zaútočí modrým ohněm Věčnosti na hlavní město. Po dlouhých letech Unerklie padne! Při těch slovech se mu udělalo dobře. Věděl, že na něj bude pán pyšný. Už teď byl, ale po jeho návratu bude ještě více.

Nemohl se toho okamžiku dočkat. Právě projížděl kolem lesa Bexiliev, když si vzpomněl na dívku, kterou tam málem zabil, jen aby zjistil, kde je ten zpropadenej most přes řeku Muline. Musel zamířit ke Zpívajícím jeskyním, kde byl tajný vchod do paláce Démonů. Věděli o něm jen velitelé vojsk a sám Pán. Nikdo jiný. 

On byl tím nejsilnějším elfem, který se našel mezi Démony. Vedl největší skupinu elfů s temným srdcem, říkali si elfové Měsíce. Útočili většinou v noci. Vycházeli ze tmy, bojovali v žáru černého ohně, byli obklopeni temnotou. A nyní, když vezl dívku, jejíž cílem bylo narušit temnou magii, cítil, že temnota Pána Démonů zesílí natolik, aby zabil posledního šlechtice, jenž byl mezi elfy Světla. 

Byl nedaleko jeskyň, když se z křoví po jeho levici vyřítil elf a začal po něm střílet šípy. Dva zasáhli cíl. Spadl z koně i s dívkou na zem, do zelené trávy. Sykl cosi mezi zuby a tasil svůj Ďábelský meč. Sesunul si kápi z obličeje na ramena. Jeho zelené oči se v měsíčním světle nebezpečně zablýskali a černé krátké vlasy do nich spadali.

Jeho meč byl jednoduchý, ale ostrý a nebezpečný. Tmavě modrá čepel se nebezpečně třpytila, rukojeť modro rudá, posázená rubíny a černými perlami. Na první podle by si každý myslel, že je to šlechtic. Ale zdání klame. Byl to velitel vojsk Pána Démonů, Měsíčních vrahů. A byl na to hrdý. 

Nezaujatě udělal krok od dívky, ležící v bezvědomí ve studené trávě. Čepel namířenou na elfa, se zlatými vlasy a žlutými oči. V ruce třímal stříbrný meč se zlatými znaky starých lesních elfů. Poznal by to písmu kdykoliv a kdekoliv. Elfové lesa byli pro Démony slabí. Škoda si jejich krví špinit meče. I tak postupoval pomalu v němu. 

Elf znovu vystřelil. Cassis jeho šíp odrazil a povzdechl si. 

,,To mi nemohou poslat nějakou dokonalou hrozbu?" Protáhl líně.

,,Jo? Co třeba mě!?" Křikla za ním dívka a srazila ho k zemi. 

Smích se rozléhal po celé krajině až k lesu a jeskyním. Zvedl se z trávy a pohlédl na místo, kde ještě před chvílí ležela dívka z Legendy. Nebyla tam. Vraník v klidu žvýkal stébla trávy a pohazoval ocasem ze strany na stranu. Elf vykřikl do tmy.

Zlatovlasí elf nesl dívku zabalenou v jeho černém kabátě a šel nocí po boku své milé. Nejlepší přítelkyně Maemi, Zii. Proplétali se společně bludištěm podzemních chodem až k jeho srdci, kde bili pod lesem Bexiliev schovaní elfové lesa, kteří nechtěli mít nic společného s boji v nadzemí. 

Všichni si okamžitě oddechli, když se spolu vrátili i s unesenou dívkou, teď už elfkou. Cítili její sílu, hned jak ji Dashan přinesl. Opatrně elfku položil na postel a odstoupil. Zia hned začala kontrolovat, zda není zraněná. Měla jen poškrábanou hlavu. Na dotek cítila, jak ji tluče srdce. Měla strach. Neskutečný strach.

,,Pošlete do Unerklie, že jsme našli princeznu!" Řekla Zia rozhodně. 

Dva elfové, co stáli u dveří, její rozkaz okamžitě splnili. Nechali Dashana a Ziu s Maemi osamotě. Opět o fous utekla smrti. Zia namočila hadr do vody a přiložila ho elfce na čelo. Zachvěla se, ale oči neotevřela. Dívka si povzdechla. Byla vyčerpaná.

Nejdříve ji ten šmejd chtěl zabít. Doslova z ní vymlátil, kde se nacházel most přes řeku a potom mu čelí znovu. Ale to už si s Dashanem naplánovali, jak útok provedou. Před tím se nedohodli, když byla v nesnázích, byl na druhé straně lesa, ale když uslyšela její křik, přispěchal ji na pomoc. Nebýt jeho, nezachránila by ani její přítelkyni. 

,,Bude v pořádku, neboj." Řekl elf dívce se vší úctou. 

,,Já vím. Ona je silná. A vypadá to, že přijala své pravé já. Sluší jí to." Usmála se dívka a prohlédla si její kamarádku. Nepoznala by jí, kdyby nebyla tak silná. Síla z ní sálala na metry daleko. 

,,Je to princezna, co by si čekala?" Zasmál se elf a dívka se přidala. Dala mu za pravdu.

,,Probuď se, prosím." Zašeptala elfce do ucha.

Jako na povel se zachvěla a oči opravdu otevřela! Dívka i elf byli tiše, než si přivykla na silné žluté světlo. Ještě dvakrát zamrkala a pak se usmála na Ziu, která seděla hned vedle postele a dívala se na ni. 

,,Si to ty, viď, Zio? Nezdáš se mi?" Usmála se slabě.

,,Jsem to já, ty hloupá!" Řekla šťastně, cítila, jak jí po tvářích stékají slané kapky. 

,,Proč brečíš, blázínku?" Posadila se, stěží, a objala brečící dívku. 

Objetí jí oplatila a než se nadála, brečela též. Elf z nich nespouštěl oči, byl rád, že může být svědkem takového shledání. Maemi s ní tak moc chtěla strávit narozeniny a teď věděla, že je to opravdu možné! Odtáhla se z objetí a pohlédla i na elfa se zářivým úsměvem.

,,Jsem ráda, že jste oba v pořádku." 

,,My jsme rádi, že jsi v bezpečí ty." Řekl elf s úsměvem. 

,,Jo. Chvíli jsem si myslela, že si v tom masakru zůstala, ale jak vidím, dostala ses do Hlavního města." 

,,To jsem si myslela i já o vás." Zasmála se. ,,Tarren mě dostal z města a chránil na cestě do zámku."

,,Tarren?" Zeptal se zamyšleně Dashan. ,,Není to bratr Pána Démonů?"

Zia se najednou prudce zvedla a nevěřícně mžikala z elfa na elfku. Prohrábla si hnědé vlasy a zadívala se pronikavými zelenými kukadly na přítelkyni. Ta v nich zahlédla znepokojení a strach. 

,,Nemusíš se bát. Není zlý." Řekla klidně s úsměvem. 

,,Ale je to Démon!" 

,,Není!" Zvýšila hlas, ale hned se zase uklidnila. ,,Patří k Elfům Světla. Bojuje po mém boku, ano? Sám řekl, že jsem jeho Paní." Usmála se, když si na to vzpomněla. I v tu chvíli, kdy stál čelem k bratrovy v nelítostném boji, jeho srdce roztálo. 

,,Ty ses do něj zamilovala!?" Nepřestávala vrtět hlavou hnědovláska.

,,Jo. A co je na tom?" Zasmála se a vstala z postele. Podívala se na kamarádku a elfa po jejím boku. ,,Stejně, jako jste do sebe zamilovaní vy dva." Dodala s šibalským úsměvem. 

Zia zčervenala a sklopila zrak k zemi. Elf se jen s šibalským úsměvem podíval z okna. Maemi to věděla až moc dobře, ale ti dva si to stále nechtěli přiznat. Tedy alespoň Zia. 

Do pokoje náhle vtrhl elf lesa. Všichni se lekli a pak se společně zasmáli. Tyhle chvíle Maemi milovala. Opravdu se dokázala znovu smát! 

,,Promiňte za vyrušení, ale je tu princ a princezna Unerklie." Řekl medovým hlasem a znovu zmizel v chodbě.

,,Rose a Nathan jsou tady?" Divila se elfka. 

,,Jo, nechali jsme pro ně poslat, když jsme tě sem donesli." Řekl Dashan jednoduše.

Všichni se bez dalších řečí vydali do středu zapeklitých chodeb. Do středu jejich skrýši v podzemí. Maemi to neuvěřitelně fascinovalo. Jak to ti elfové lesa zvládni za jediný rok? To bylo nemožné! Říkala se cestou do středu, kde se měli shledat s šlechtici hlavního města elfů. 

Doufala, že s sebou vzali i Tarrena, chtěla ho stále více obejmout. Chtěla cítit jeho přítomnost. Najednou do ní loktem šťouchla kamarádka s rošťáckým úsměvem.

,,Co je?" Zasmála se Maemi.        

,,Víš co je dnes za den?" Ušklíbla se.

,,Pokud vím, tak tři hodiny ráno, středa." Zasmála se elfka, když se její kamarádka našpulila. Věděla, kam tím mířila, ale ráda ji provokovala. Aspoň to se nezměnilo.

,,Bože můj!" Křikla Zia. ,,Všechno nejlepší, osmnáctko!" Usmála se a objala ji.

,,Děkuju, Zio." Řekla tiše, ale byla moc ráda. 

Když si tak vzpomněla, Zia byla vždy první, kdo ji popřál k narozeninám. Vždy k ním přišla kolem čtvrté hodiny ráno, vytratily se společně do lesíku a bavily se podle svého. Domu se vždy vracely poškrábané, špinavé a vysmáté. Nebylo tomu jinak, ani při sedmnáctých narozeninách. 

Zahnuli za poslední z pekelných chodeb a konečně se jim objevil výhled na samotné srdce podzemních chodeb. Bylo tam nespočet elfů, kteří se spolu smáli. Uprostřed byla prohloubena zem nejvíce, měli tam udělanou vlastní halu, kde se všichni bavili. Měli tam dřevěné stolky a židle, malé pódium, na kterém právě tancovali malé děti. 

Nádherný pohled! Maemi se úplně zahledě na nádheru, až skoro zapomněla, proč se tam vlastně tak hnali. Několik desítek metrů nad nimi vysel velký lustr, který se zdál neskutečně těžký, než aby ho země unesla. Tvořili ho listy různých barev, větvičky a bůh ví co ještě, ale světlo bylo silné dost.

Když před sebou elfka konečně spatřila bratrance se svou družkou, rozeběhla se k nim a objala je. Byli rádi, že ji vidí v pořádku a bezpečí. Nevěděli, co se stalo. Všechno jim do podrobností řekla, tedy to, co si pamatovala. O zbytek se postarali Zia s Dashanem. Maemi zamrzelo, že s nimi nebyl Tarren.

Tak moc jsem ho chtěla vidět! Proč nepřišel s nimi? No jo, to zranění... nemůžu se dočkat, až se vrátím na zámek a budu ho moct spatřit!

,,To můžeš i teď." Zaslechla za sebou. Všichni, včetně ní, se otočili skoro ve stejnou chvíli.

Stál tam. Kousek od ní. Měl na sobě černé kalhoty, bílou košili, skrz kterou byli vidět obvazy a vlasy svázané do ohonu. 

,,Ty blázne!" Vrhla se mu do náruče. ,,Co tady děláš? Vždyť si zraněný!"

,,To mi nebude bránit v tom, abych tě mohl sevřít v náruči." Řekl klidně a přitiskl si elfku blíž k tělu. 

,,Tarrene." Zašeptala dívka a sevřela ho pevněji. Bylo jí jedno, že je všichni pozorují. Cítila se s ním v bezpečí a milovaná.

,,Jsem tady, neboj se." Usmál se a políbil jí do vlasů. ,,To mi připomíná," odtáhl se od ní kousek a vytáhl něco z kapsy, ,,něco pro tebe mám. Všechno nejlepší." Řekl s úsměvem a podal ji světle modrou krabičku. 

Do očí se jí vyvalily slzy. Nesnažila se je nijak potlačit. Vzala si krabičku a pomalu ji otevřela. Když se tak stalo, myslela, že se rozbrečí ještě víc, pokud to tedy šlo. Vytáhl z krabičky stříbrný řetízek s přívěskem vzácné květiny elfů, Liaru.

Vrhla se elfovy do náruče. ,,Děkuju! Děkuju, Tarrene." 

,,Není za co." Usmál se a oči mu radostí plály. Stoupl si za Maemi a řetízek ji nasadil. ,,Chci abys věděla, co pro mě znamenáš. Nikdy už tě nenechám samotnou. Já jsem ten, co tě unesl první, jsi moje." Zašeptal ji do ucha a vzápětí jí dlouze políbil.