Princ Nathen, spolu s posvátnou čtveřicí, se vydal k bráně, které ohraničuje město od zelených plání. Vydali se na cestu hned, co začala temná bouře. Všechny elfy zavedli do zámku, který ohraničili  ohněm Věčnosti. Zámek pohltila tyrkysová záře, ve které se míchali stříbrné a modré plameny. 

Konečně dorazili k hlavní bráně. Byla sytě zlaté barvy, kamenné zdi kolem celého města, kolem rostli rudé růže, které se šplhali po celé délce i šířce hradby z bílého mramoru. Posvátná čtveřice se rozestavila na hradbách, každý na jiné straně. Museli obsadit všechny čtyři světové strany. Udělali tak a na jejich povel se kolem hradeb rozestavěli starší elfové a po boku prince vyvolali oheň Věčnosti, jenž nepropustí do města nikoho s temným srdcem. 

Spálí je na popel, pokud se rozhodnou jít až tak daleko. Princ rozhodl, že zůstane s jednou družinou před branou, aby jejich útok odrazil. Ne že by nevěřil ohni, ale chtěl mít jistotu. Ostatní se společně se čtveřicí vydali k zámku. 

V dáli už se rýsovali postavy elfů s temnými dušemi. Leskli se rudo zlaté meče, odrážející jemné sluneční paprsky, který se povedlo utéct z bludiště šedých mraků. Princ byl připraven kdykoliv zaútočit a všechny je pobít. Ale Démoni se zastavili pár desítek metrů od města. V čele se samotným Pánem Démonů. 

Usmíval se, jako by už dávno vyhrál, ale to ještě nevěděl, jak jsou Elfové Světla silní. Nikdy s nimi nebojoval osobně. Většinu z těch, co se jim postavili, spálil vyvolaný oheň Věčnosti. Do temnoty se již nikdy nevrátili. 

Jenže Démonickému Pánovi nešlo o zničení Hlavního města. Vůbec mu o to nešlo. Chtěl dostat do rukou tu dívku, která byla propletená s Legendou. Byla to ona, kdo ho mohl porazit a jednou pro vždy ho svrhnout do podsvětí. To ještě dívka nevěděla, že tím ohrozí i jeho bratra. Proto chtěl jen ji, protože dostane i svého bratra. 

,,Vydej mi tu dívku, princátko!" Začal Pán Démonů se smíchem. ,,A ušetřím tvé elfí město! No není to dobrý obchod?"

,,Nikdy! Ona zůstane tady! S tebou obchody neuzavírám!" Sykl Nathan. 

,,Stojí ti život jedné holky, za zničení celé tvojí říše?" Nevzdával se Démon.

,,Udělal bych cokoliv, jen pro to, abych ochránil svou rodinu!"

,,Dobře, jak chceš!" Zvolal nadšeně. Kolem něj se začala motat černá mlha. Princ hned pochopil, oč jde.

,,Stáhněte se!" Rozkázal skupině vojáků, kteří s ním zůstali u brány. Poslechli a vzdálili se do bezpečí plamenů. 

Když se otočil k Démonům, rozeběhli se s pozvednutými meči přímo k městu. Doprovázel je černý oheň Věčnosti. Nechápal, jak dokázali ovládnout jeho nesmírnou sílu. Myslel, že to dokáží jen elfové z posvátné čtveřice. Mýlil se. 

Jeho stateční elfové se rozeběhli na obě strany hradeb, ze shora se připravovali k útoku. Napnuté luky, ostré stříbrné šípy, čekající jen na rozkaz k vystřelení. Zatím byl princ klidný. Přibližovali se rychle, ale musel být trpělivý. 

,,Vyvolejte oheň!" Zavolal ke svým elfům. Poslechli. 

Kolem všech se utvořila tyrkysová záře, promíchaná s rudou a černou. Oheň Věčnosti Boje. Každý oheň byl něčím výjimečný. Podle toho jaká byla situace se barvy ohně měnily. Oheň se vstřebával do šípů. 

,,Teď!" Zavelel po druhé. Bez zaváhání se proti Démonům začala snášet sprcha žhnoucích stříbrně tyrkysových šípů. 

Maemi se s leknutím zvedla z postele. Pohlédla na elfa, který koukal skrz tyrkysovou zář za město. Hned ji došlo, co se děje. Přešla ke dveřím balkónu k elfovy. 

,,Co se tam děje?" Zeptala se vyděšeně. 

,,Hledají tě. Začala válka už i tady." 

,,Proč mě tak moc chtějí, Tarrene?" 

,,Protože se tě týká Legenda. Si princezna země elfů, jeho hrozba. Ty si pravá následnice trůnu, ne on. Proto tě chce zabít." Řekl rozzlobeně.

Povzdechla si. Koukala se ven, přes tyrkysovou zář však mnoho neviděla. Slyšela jen rány, přicházející od hradeb do města. Vsunula svou třesoucí ruku do elfovy dlaně a opřela se o něj. Nevěděla, co si počít. Měla se večer jít učit prastarý jazyk elfů, ale to teď padlo. Tak moc se na to těšila. 

,,Musím za Rose a Nathanem." Řekla najednou a vyběhla z pokoje. Elf jí následoval.   

Rose jí ukázala, kde má pokoj, kdyby něco potřebovala. Ale sama věděla, kudy má běžet, aby jí našla, nevěděla však jak. Po chvíli k ní doběhla. Šla zrovna na chodbě a zamířila ze schodů dolu do haly, ve které bylo nespočet vyděšených elfů. Zastavila se nad schody. 

,,Rose!" 

,,Maemi?" Otočila se na ní s neskrývaným znepokojením. 

,,Co se děje?" 

,,Nathan se svou družinou drží Démony od města, ale nevím, zda se jim to povede." Povzdechla si bezmocně. ,,Oni mají také oheň Věčnosti."

,,Cože!?" Vyhrkl Tarren. Bylo vidět, že ho to dost překvapilo. ,,Rose, postarej se o Maemi. Jdu jim pomoct." Řekl rozmyšleně a běžel pryč ze zámku.

,,Tarrene!" Křikla za ním černovláska, ale nereagoval.

,,Pojď se mnou, musím ti něco říct." Zatahala ji princezna za ruku a táhla pryč z narvané haly. 

Po chvilce se ocitly ve zbrojním křídle zámku. Maemi nechápala, proč ji odvedla zrovna tam, ale mlčky elfku následovala. Její bílé šaty se za ní vlnili jako ve větru, jemná ruka jí vedla dále chodbou, kamsi k zlaté záři.     

Vešly velkými dveřmi do sálu, který tvořili velké kulatá okna, oltář naproti dveřím, obrazy na všech stěnách, lavice jako v kostele a květiny všude možně. Vše bylo zalito jemně zlatým světlem. Princezna pustila dívčinu ruku a postavila se za oltář, na kterém byla tlustá kniha. 

Otevřela ji a začala rychle listovat. Mezi tím, než k ní černovláska došla, našla to, co hledala. Poklepala na stránku a usmála se. 

,,Prošla si branou. Svůj osud si tedy přijala, nebo ne?" Řekla klidně.

,,Ano, přijala." Řekla dívka nechápavě. 

,,Dobře tedy. Je na čase, aby si přijala i tvé druhé já." Řekla s lehkým úsměvem ve tváři a oči se jí zablýskaly. 

Tarren běžel tak rychle, jak mu stav dovoloval. I tak byl rychlejší, než obyčejný člověk. Za nedlouho se ocitl na hradbě po boku prince Nathana. Otočil se na něj s nejistým pohledem. 

,,Co tu děláš?" Zeptal se nepříjemně.

,,Jdu vám pomoct. Vypadáte, že to potřebujete." Rozhlédl se po hradbě na vyčerpané vojáky a na armádu Démonů, kteří se ztráceli v závěsu černého ohně. 

,,Nevěřím ti."

,,Já vím. Ani mi věřit nemusíš. Rád se pomstím tomu šmejdovi, co si říká Démonický Pán." Zle se usmál a tasil své dva meče, kolem kterých se vzápětí objevil ten stejný oheň Věčnosti, jenž lemoval šípy. 

Seskočil z hradby a dopadl neslyšně na zem. Odrazil se a vyběhl rychlostí blesku k černému ohni. Jedním pohybem meče, který třímal v levé ruce, se oheň roztříštil. Napomohl tím vojákům zaměřit, aby šípy neminuli. Nezastavoval se, dokud nedoběhl k bratrovi. 

Věděl, že když ho zabije, zabije tím i sebe, ale musel to risknout. Pro Maemi. Nemohl by vidět její utrápené oči, kdyby to musela udělat ona. Věděl však, že není tak silný, jako jeho straší bratr Warren. I tak šel střemhlav do boje s ním. 

Tyrkysový oheň se střetl s černým. Oba elfy náhlí výbuch odhodil stranou. Ale útoky a skřípání oceli neustupovalo. S každým střetnutím vynaložili mnohem více síly. Čím dál větší výbuchy ohňů. Několik Démonů se válelo kolem nich na zemi, někteří prokláti šípy, někteří podlehli výbuchu ohně, který je následně spálil. 

Boj mezi bratry byl ohromný. Dvě velké síly se střetli, aby ochránili to, co je jim drahé. Jeden bojoval pro lásku k dívce, jenž unesl, a druhý k lásce pro vládnutí a krveprolévání. Ani jeden nechtěli ustoupit, stáli si za svým. Bojovali se svým blízkým pro jejich sen.

Warren se rozeběhl a máchl mečem Tarrenovi těsně u obličeje. Vzápětí se otočil a sekl znovu. Opět minul. Elf Světla vyskočil do vzduchu a usadil mu kopanec do ramene. Zaklel, ale nevzdal se a sekl bratra do ruky. Pustil jeden z černých mečů, jenž třímal v rukou. 

Zhluboka se nadechl a opět se pustil do zuřivého boje s bratrem. Jeden meč, jeden protivník, jeden cíl. Tarren se opět vyšvihl do vzduchu a odkopl meč, který byl jeho bratra. Dopadl na zem jednou nohou a druhou kopl Démona do obličeje. Zapotácel se, ale jedním svižným pohybem vykopl meč i jemu. 

Začali bojovat pouze rukama a nohama, jak jen jim síly dovolovali. Černá i tyrkysová záře ustala, stejně tak skřípot oceli. Warren zasadil Tarrenovi velkou ránu pěstí do břicha. Elf se skrčil v bolesti a vykašlal krev. Cítil se mizerně. Věděl, že je s ním konec. Ale stále se ještě nevzdal. 

Zvedl se a koukl bratrovy zpříma do očí. Usmíval se, vítězně se usmíval. Sáhl si na rameno, od kut mu tryskala rudá krev. 

 ,,Světlo, zbav mě bolesti!"  Zarecitoval elf. Rána se zahojila a když dal ruku z ramene pryč, nevyhnul se opovržlivému pohledu Démona. 

,,Takže ses naučil ten starý jazyk? Jak ubohé, bratříčku!" Zasmál se.

,,Co je na tom špatného? Jejich kultura je stokrát lepší, než tvoje zasraný rozkazy!" Křikl na něj Tarren. Naštval ho tím. Očekával to. 

,,Ty mrňavej spratku!" Rozkřičel se Warren a během chvilky stál u něj. 

Tarren byl vyčerpaný. Na pokraji zhroucení. Poslední sílu soustředil na zraněné rameno. Jeho oheň uhasl úplně. Nechal do sebe bratr bušit. Udělal mu tržnou ránu na tváři. Rozdrápal mu hruď, záda i ruce. Byl celí od krve, během pár sekund. Sesunul se k zemi.

Ale to se Démonovi nelíbilo, vyhoupl elfa Světla na nohy a začal mu projíždět malou dýkou po obličeji a hrudi. Křikl bolestí. Pustil ho a on se bezvládně skácel k zemi.  

,,Na mě si otevírat pusu nebudeš! Jsem tvůj starší bratr, tvůj Pán!" Pohodil rukama a začal chodil sem a tam.

,,Ty nikdy... nebudeš můj... Pán!" Vykoktal ze sebe po chvilce.

,,Ale, ale. Ty si mi to ale vytrvalej šmejd!" Znovu se rozkřikl a jeho dunivý hlas dolehl až k hradbám. ,,Pokud se mi vydáš osobně, teď a tady, ušetřím tvůj život."

,,Nikdy! Já už svou... Paní našel." Řekl klidně a vyškrábal se na nohy. Stěží se udržel, ale udržel. 

,,Myslíš Dívku z Legendy? Ale jdi! Ta by nechtěla mít nic společného s takovým hajzlem, jako jsi ty. Zráde!" Zle se zasmál, ale hned zvážněl, když za sebou zaslechl pronikavý hlas.

,,Mýlíš se! On není hajzl a už vůbec ne zrádce!" Její hlas dolehl k zničenému Tarrenovi, kterého se v tu chvíli zmocnil strach o ni. O svou Paní.

,,Koho pak to sem čerti nesenou? Dívka z Legendy přijala svou pravou podobu, he?" Zasmál se.

Blížila se pomalým krokem k elfům. Dlouhé černé vlasy, v nichž měla zapletené bílé a zlaté řetízky s bílými perlami, jí vláli ve větru, dlouhé bílo černé šaty se třeli o trávu, nasáklou rudou krví a její klidné šedé oči se leskli ve vzdáleném světle slunce, které ozářilo náhle celou oblohu. Zastavila se pár kroků od elfů, zvedl se vítr, který odhalil její jemně zašpičatělé uši, ve kterých měla dvě modré perli, jako náušnice. Na rukou měla modré řetízky, které vedli od ramen až k zápěstí, kde z nich zbyl jen malí náramek. 

Usmála se na Tarrena a pozvedla její modro zlatý meč, jehož rukojeť tvořila spleť barevných nitek a fialových drahokamů.  Kolem dokonalé dívky se objevil modrý oheň Věčnosti, který náhle pohltil i oba elfy. 

,,Utekl?" Zeptal se princ Nathan zničeně.

,,Bohužel. Vyklouzl hned, co se objevil oheň." Povzdechla si Maemi.

,,Jsi v pořádku, dítě moje?" Strachovala se princezna Rose.

,,Jsem, nemusíš se bát." Usmála se, co nejvíce to šlo. 

Čekali před pokojem, kde i před tím ležel Tarren. Teď byl v mnohem horším stavu. Byla u něj posvátná čtveřice a snažili se mu pomoct. Během bitvy s jeho bratrem byl vážně zraněn. Hned po vyvolání modrého ohně se zhroutil, čehož využil Warren a utekl. Se zbytkem Démonů se vytratil z dohledu Hlavního města. Unerklia byla zase v bezpečí.

Maemi začala chodit stále dokola. Pohrávala si s černými vlasy a řetízky v nich. Nemohla se uklidnit. Stále myslela na Tarrena. Chtěla ho tak moc obejmout, až ji to trhalo srdce na kusy. Nemohla se zbavit pocitu, že ho málem ztratila. 

,,Maemi, klid. Bude v pořádku. Vím, že jsem mu nevěřil, ale on je hoden toho, aby byl mezi elfy Světla. Je to bojovník, bude v pořádku. Neboj."  Usmál se na ni princ a položil ji ruku na rameno.

Úsměv mu oplatila. V tu chvíli vyšli z pokoje všichni čtyři elfové. S úsměvem jim oznámili, že je Tarren v pořádku. Maemi se rozzářila a objala bratrance i Rose. Byla radostí bez sebe. Nechali ji, aby za ním šla sama. Oni šli do města, podívat se, zda jsou všichni v pořádku a polovičně odvolat oheň Věčnosti. Kdyby chtěli znovu zaútočit. 

Maemi vešla do pokoje. S úsměvem ji přivítal její milovaný elf. Chytla ho za ruku a posadila se na kraj postele. Byla ráda, že ho vidí, jak se usmívá. Jeho rány se pomalu hojili, díky posvátným elfům šrámy vypadli mnohem lépe. Celou hruď a ruce měl v obvazech. Ze šrámu na tváři mu zbyla jen jizva, protože ji dokázali odstranit jen malou sílou magie, ale u zbytku zranění se jim to nepovedlo. I tak byla ráda alespoň za to. 

,,Jak se cítíš?" Zeptala se starostlivě.

,,Teď už dobře, když tě vidím. Vypadáš úžasně." Řekl a přitom jí hltal pohledem. 

Usmála se a naklonila se k němu. Jemně mu přiložila rty na ty jeho, ale on vzápětí zajel rukou do jejích vlasů a přitáhl si ji do dlouhého polibku. Odtáhla se a snažila se chytit dech. Usmíval se na ni, ale ona ho musela opustit. Jen na chvíli, ale musela.

,,Nechce se mi tam. Myslela jsem, že tam půjdu s tebou." Řekla zklamaně. 

,,Půjdu s tebou příště, slibuju. A taky s tebou oslavím narozeniny." Usmál se na ni. 

,,Jsi úžasnej, děkuju!" Zaradovala se. Udělal jí těmi slovy ohromnou radost. Bude na narozeniny s ním! Nic lepšího si snad nemohla přát! Bylo jí líto, že s ní nebude otec a Zia, ale Tarren s ní bude! To bylo hlavní.  

Společně s Rose se vydaly za posvátnou čtveřicí do chrámu Věčnosti. Tam začalo její učení. Teď, když přijala svůj osud se vším všudy, byla to hračka. Hned se začala učit magii. Teď už rozuměla slovům, která říkal Tarren, když ji zbavil šrámu na krku a tváři. Učila se velice rychle, pochopila sílu magie a ohně, který se stal její součástí.