Když Tarren konečně otevřel oči, projela jeho tělem ostrá bolest, když se chtěl posadit. Znovu si lehl a nehybně hleděl z balkónových dveří ven do slunečního odpoledne. Otočil se ve chvíli, kdy postřehl jemný pohyb na druhé straně postele. Zarazil se, když viděl černovlasou dívku spící ve složených rukách u postele. 

Zvedl si tak, aby dívku nevzbudil, ale stejně to udělal. Zvedla hlavu a promnula ospale oči. Usmála se na elfa, který na ni zamyšleně hleděl.

,,Jak je ti, Tarrene?" Zeptala se tiše.

,,Dobře, jak je tobě?" 

,,Teď už líp, když vím, že si v pořádku." Usmála se, zčervenala a sklonila hlavu. 

Elf se zvedl z postele a přešel k otevřeným dveřím balkónu. Dívka ho neslyšně následovala. Opřela si lokty a zlaté zábradlí a koukala na město, polité zlatou září. Připadala si jako ve snu, ze kterého se nechtěla nikdy vzbudit. Opřela si hlavu a otočila se k elfovy vedle ní.

Společně se koukali na město elfů. Měla spoustu otázek, ale nechtěla se ptát teď, když byl elf, který jí zachránil, v takovém stavu. Ovál ji chladný vítr. Zavrtěla hlavou a zaměřila se na město pod ní. Usmála se, když uviděla děti, které se snažili chytit černou kočičku. Přeskočila přes plot, děti si sedli vyčerpáním na zem a hlasitě se rozesmáli.

,,Je tu krásně." Řekla si spíše pro sebe, než elfovy. Stejně jí kývl na souhlas.

,,Počkej a půjdeš do chrámu Věčnosti. Budou tě tam učit jazyku starých elfů." 

,,Proč se musím učit jejich jazyk?" Zeptala se nechápavě.

,,Jak jsem říkal, tvoje matka byla královna elfů, to z tebe dělá jejich princeznu." Usmál se.

Znovu se usmál! Tohle si musím někam psát! Má tak dokonalí úsměv! 

Maemi na něj s úsměvem koukala, když se usmíval. Nedošlo jí to, až do té doby než se na ni elf otočil a zamračil se, ,,proč se na mě tak koukáš?"

,,Usmál se! To se často nestává." Zasmála se a zahleděla se na nebe, přitom se otočila k výhledu zády. Stále opřená o lokty se koukala na čistě modré nebe. Zavřela oči, užívala si svěží vánek a teplé sluneční paprsky, do té doby, než ji pohltil stít. Zamračila se a oči otevřela.

Projel jí mráz po zádech. Elf ji nadzdvihl bradu a jemně odvázal krk, aby se podíval na její zranění. Zčervenala jako rajče. Zhluboka se nadechla, snažila se nemyslet na jeho blízkost. Ale nešlo to. Přiložil jí ruku na šrám, cítila jeho dotek, jeho teplo.

,,Sílo světla, odvaň její bolest daleko za obzor!"  Zarecitoval tiše. 

,,Co?" Zeptala se. Najednou ji projela prudká bolest. Sjela podél zábradlí k zemi. Stále ji drželi elfovy silné ruce. ,,Co to bylo?" 

,,Už to nebolí?"

,,Ne." Přiznala. Sáhla si na krk, kde by měla mít šrám, ale nebyl tam. Vzhlédla k elfovy. Seděl před dívkou a koukal na ni. Nevěděla, nad čím přemýšlí, ale takhle ho ještě neviděla. ,,Co si udělal?"

,,Použil jsem magii, abych ti zahojil i krk. Si naštvaná?" Zeptal se zmateně. Zmátl ji též.

,,Nejsem, jen jsem..." odmlčela se. ,,Zmatená."

,,Promiň, měl jsem tě varovat." Usmál se, přejel dívce palcem po tváři. 

Co je to s ním? Nebouchl se někde do hlavy? Ale vypadá tak šťastně... neudělali mu něco tady? Byl takový vždy a já si toho jen nevšimla? Navíc vypadá, že už mu je o dost lépe.

,,Si blázen." Zasmál se najednou. ,,Nezapomeň, že umím číst myšlenky." Poklepal ji na hlavu.

,,Hej!" Odstrčila ho od sebe a zvedla se. Ale zasmála se též. ,,Pak kdo je tady blázen!"

Elf se zvedl taky a zahleděl se na město. Maemi cítila opět se přibližující vítr. Přejížděla pohledem z města na elfa a zase zpátky. Nevěděla, co si o něm najednou myslet. Navíc jí může číst myšlenky, což ji děsilo. Chtěla ho najednou poznat víc. Bylo jí to divné. 

Nechtěla se začít ptát, ale jak jinak se o něm měla něco dozvědět? Počkat, až jí něco řekne sám? To jí nepřipadalo v úvahu. Zamyšleně ho pozorovala a říkala si, s jakou otázkou by měla začít. Měla jich tolik... A stále přibývaly. Náhle se do ní opřel studený vítr, oklepala se. I přes hřejivé odpolední slunce ji byla zima. 

,,Pojď dovnitř, začíná být chladno. To není dobré znamení." Řekl zamyšleně Tarren, vzal dívku za ramena a vlekl do pokoje. Pohltilo je příjemné teplo.  

Pustil dívku a zavřel dveře. Další otázka, co myslel tím, že to není dobré znamení? Proč musel být vždy tak záhadný? Sedl si na postel a založil si hlavu do rukou. Přemýšlel. Ne nad tím, co se děje venku a co je čeká, ale nad dívkou, stojící u balkónových dveří. Koukala ven na město. Stále. Nemohl se dočkat, až vypadne z paláce na čerství vzduch. 

Čím déle byl v pokoji na ošetřovně, tím více ho sžíral pocit stísněnosti. Byl zvyklí na lesy, hory, na svobodu. A teď? Musel být po boku dívky, kterou se rozhodl chránit před vlastním bratrem. Zvedl hlavu a pohlédl na Maeminy záda. Povzdechl si a přešel neslyšně k ní. 

Nic neslyšela. Přišel k ním jako duch. Uskočila, když si všimla, že stojí u ní. Povzdechla si, usmála a dále se soustředila na město. Jako by jí najednou bylo jedno, že vedle ní je. Koukl se ven také, obloha se začala zatahovat nebezpečně rychle. Za chvíli se něco stane. Jeho bratr byl blízko. Zřejmě se je bude snažit chytit tady, ale přes oheň Věčnosti se nedostane. On, ani jeho Démoni. 

Elfové Světla by oheň vyvolali hned, jak by přišel k řece, která pramenila jen dvě stě metrů od bran hlavního města Unerklie. Oheň tyrkysové barvy neměl s nikým se zlým pomyšlením slitování. Spálil ho na popel, jen na něj pohlédl. Ale stále byli brány čisté. Elfové chodili dovnitř i ven. Zatím hrozba nehrozila. Byla dost daleko od nich.

Zakoukal se na dívku po jeho boku. Nevěděl, co to do něj tak náhle vjelo... Vzal ji kolem ramen a hlavu opřel o její černé vlasy. Vylekala se. Musel se usmát. Zase se usmíval.

,,Co to děláš, Tarrene?" Zeptala se dívka nechápavě s červenými tvářemi.

,,Nevím." Zabručel ji do vlasů a přitáhl si Maemi blíž k tělu. Chytla jeho ruce svými malými ručkami a usmála se. 

Její dotyk byl tak příjemný. V hlavě si říkal, že by ji tak rád chránil, jak nejdéle by to šlo. Až do samotného konce. Věděl však, že jeho práce skončí, až se dívka naučí využívat svou elfí moc a porazí Démonického Pána. V ten okamžik jeho pouť skončí. Proto chtěl tak moc být s Maemi. Dokud měl ještě čas. Proto si ji vyhledal dříve a nedal vědět jejímu otci. 

Vzhlédl k šedému nebi. Skrze skleněné dveře a balkón bylo vidět jen pár domků ve městě. I tak ho něco ve skle upoutalo. Byl to jejich odraz v něm. Jeho bílé vlasy se míchal s těmi jejími černými. Měla zavřené oči, hlavu sklopenou v jeho rukách, na kterých měla ty své. Přemýšlel, co přesně k dívce z Legendy cítí. Nikdy mu tak nebylo.

Dívka se lehce zachvěla, stiskla jeho ruce pevněji. Elf jí vtiskl polibek do vlasů. Měla tolik otázek, rád by na ně všechny odpověděl. Nezbývalo mu mnoho času. Musel jí povědět pravdu. Ale nevěděl jak. 

Bál se. Tak moc se bál, že po zjištění pravdy ho opustí. Toho se bál nejvíce. Nevydržel by, kdyby odešla. Kdyby už nikdy neviděl ten krásný úsměv, její oči. Kdyby neslyšel její jemný sametový hlas, její smích. Sevřel ji v náručí a nespouštěl oči z jejich odrazu ve skle. Usmívala se. Stejně jako on, ale to nemohla vědět, měla stále zavřené oči.

Rozhodl se, že to udělá. Odtáhl jednu ruku, kterou jí vzápětí přiložil na tvář a opatrně otočil tak, aby na něj viděla. Když otevřela oči, vtiskl jí jemný, dlouhý polibek.

Vytřeštila oči překvapením. Otočil ji k sobě čelem a začal líbat naléhavěji. Nebránila se. Překvapilo ho to. Myslel, že ho odstrčí a odejde z pokoje. Ale to se nestalo. 

Dívka zavřela oči, dala elfovy ruku kolem ramen, druhou mu zajela do vlasů a polibek mu opětovala. Tiskl ji k sobě stále víc. Začal ji hladit silnými pažemi na zádech a bocích. Maemi se po chvilce odtáhla a lapala po dechu, stejně jako Tarren. 

,,Teď už víš, co děláš?" Zeptala se dívka s úsměvem.

,,Vím to už od začátku, Maemi." Úsměv jí oplatil. Přešel s ní k posteli. 

Sedl si na kraj a dívku si posadil bokem na sebe. Opřela si hlavu o jeho rameno a dívala se na jeho usměvavou tvář. Stále se nemohla pořádně nadechnout. 

,,Slibuju, že ti na všechny tvoje otázky odpovím." Řekl najednou.

,,Zase si mi četl myšlenky?" Usmála se.

,,To je něco, co neovládnu. Jak mile zaznamenám, že ke mě máš nějaké otázky, či na mě myslíš, ucítím to." Usmál se a vtiskl jí letmí polibek.

,,Slibuješ, že mi popravdě odpovíš?" 

,,Ano, slibuju." 

Usmála se a přikývla. Byla ráda, že mu může věřit. Teď už nad tím nepochybovala. Začal ji opět naléhavě líbat. Lehl si, po chvíli se obrátil. Svalil dívku pod sebe a nepřestával líbat. Nechával ji prostor, aby mohla v klidu dýchat, stejně jako on. Proplétal vzájemně jejich jazyky. 

Mezitím začala venku bouřka. Déšť každou vteřinou přibýval na síle. Nebe tmavlo a tmavlo. Válka se blížila. Pán Démonů i s jeho vojskem se blížili nebezpečnou rychlostí k hlavnímu městu elfů. Unerklia byla v nebezpečí. Cítili to všichni Elfové Světla.