Tarren běžel každým kilometrem pomaleji. Začínal cítit, jak jeho tělo slábne. Přesto se nezastavoval, s dívkou spící mu v náručí běžel dále nocí k lesu Bexiliev, který staří elfové značili za magický les, plný tajemných krás. Bexiliev pro ně znamenal sílu života. Jejich sílu.

Po dalších dvou kilometrech běhu byl elf rád, že konečně vidí koruny stromů, hrající barvami duhy. V duchu se modlil, aby ten kus ještě vydržel. Jeho síla se pomalu blížila k nule, ale setrvával. Musel ochránit dívku, která mohla porazit Pána Démonů. Byla jedinou nadějí pro lidstvo i elfy.

Po pár metrech začal klopýtat, ale stále se držel. Tedy, alespoň si to myslel... Zakopl a spadl s dívkou na studenou trávu. Byla stále mokrá. Ve vzduchu se otočil, aby spadl na záda. Sevřel Maemi silně v náručí a sykl bolestí.

Nehybně ležel na zemi, vyčerpání mu nedovolilo udělat jediný pohyb. Zabraňovala mu v pohybu i černovláska, která se oklepala zimou a pootevřela oči. Elf se na ni zahleděl, dokud neotevřela oči dokořán a neodskočila od něj.

,,Kde to jsme? Co se stalo?" Ptala se nepřítomně.

,,Jsme kousek od lesa Bexiliev. Démoni napadli město, museli jsme utéct." Řekl ledově klidně.

Dívka se zahledě na les, který byl jen pár stovek metrů od nich. Elf se pomalu zvedal z mokré trávy, ale opět k ní padl.

,,Tarrene!" Vykřikla zděšeně černovláska a posunula se k elfovy. ,,Co se děje?"

,,Klid, nic mi není!" Sykl na ni, odtáhla se. ,,Běž napřed, doženu tě."

,,Co? Ale..."

,,Žádné ale! Prostě jdi!"

Maemi poslechla. Šla tmou v mokré trávě k lesu, který ani neznala. Neohlížela se, zaměřená jen na blížící se temně tichý les šla dále. Tráva jí pod nohama šustila, hlína se propadala, okraj hnědých šatů měla mokrý, vlasy měla vlhké po dešti, v němž jí elf nesl přes louku sem. Foukal mírný vítr a čechral dívce černé vlasy. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, nechala všechny své problémy, zlé myšlenky, pocit viny, odvanout větrem daleko od ní. 

Náhle se vítr zvedl. Dívka si zakryla obličej rukou, pak se podívala před sebe, byla těsně u lesa. Vítr nepolevoval, připadalo jí, že k ní vítr mluví. Jakoby jí říkal ,,otoč se". Nechápala, bála se, přesto se otočila. Věděla, že je tam Tarren. Ale když se otočila, viděla jen tmu. Zase Maemi přepadl hrozný strach, že je sama.

,,Tarrene?" Řekla, když vítr ustál. Nic. ,,Tarrene!" Křikla do tmy znovu.

Zaslechla šustění listí a praskání větví. Pomalu se otočila. ,,Copak se bojíš?" Ozvalo se z koruny nízkého stromu. Vyjekla leknutím a uskočila. Cítila srdce až v krku.

,,Si normální!?" Křikla dívka rozzlobeně. 

,,Hmm, ne." Zasmál se elf. 

On se zasmál? Co se s ním děje? Může za to snad náš útěk? Nebo mu z toho zabíjení jednoduše přeskočilo? 

,,Idiote!"

Elf seskočil z větve do mokré trávy. Byl zase plný energie. Maemi nechápala, jak? Nechal poletovat své bílé vlasy ve větru a šel do lesa. Černovláska se držela těsně za ním a neustále se rozhlížela. Koruny stromů o sebe navzájem šustili ve větru, který byl čím dál silnější. Stále si myslela, že slyší nějaký hlas. Nerozeznala, co říká. Zdálo se jí to? 

Náhle se bělovlásek zastavil. Maemi do něj vrazila, jak se zapomněla v myšlenkách. 

,,Co se zas děje?" Zeptala se unaveně, i když prospala skoro celé odpoledne v elfově náručí.

,,Pšt." Řekl tiše. Byl ostražitý, napínal špičaté uši a soustředil se. V rukou pevně uchopil rukojeť černého meče, který měl po boku. 

Dívka nasucho polkla. Nic neslyšela, ale Tarren zjevně ano. Zajímalo jí, co ho tak zaujalo. Nepřetržitě se ohlížela kolem sebe. Les byl najednou zticha. Jako by se blížilo nějaké nebezpečí, jako by právě hrozila válka. Co když..? Zavrtěla hlavou, aby tu chmurnou myšlenku zahnala. Upřela pohled před sebe, kde se začala rýsovat čí si postava.

Byl to vysoký muž, halil ho stín vysokých stromů okolo. Co se dalo čekat, když byli v lese? Zachvěla se, když přišel blíže se zástupem dalších mužů. Maemi náhle došlo, co jsou zač. Elfí Démoni! Jak je ale možné, že je našli tak snadno? 

Elf vedle ní tasil své dva meče. To stejné i elf před nimi. Ostatní za ním stáli v pozoru, odhodlaní kdykoliv pozvednout své meče a jít do boje. 

,,Vydej nám tu dívku a tebe ušetříme, zrádče!" Sykl elf vepředu s taseným mečem. I ve tmě byla vidět zlato rudá barva, rukojeť se blyštila modrými drahokamy. 

Tarren je zradil? Co je ten elf zač? Před tím ta elfka... říkala něco o jeho bratrovy. Ale ne! Byl to bratr Pána Démonů! Komu jsme to svěřila svůj život!? 

,,A když ne?" Řekl elf posměšně.

,,Zabiju vás tady a teď." Zasmál se a pozvedl meč. V měsíčním světle se ostří nebezpečně zalesklo. Maemi při těch slovech přejel mráz po zádech. Ale Tarren byl stále klidný.

,,Co budeme dělat?" Zeptala se dívka vystrašeně.

,,Ty? Nic! Nech to na mě, nic by si nezmohla." Řekl ostře, až od něj dívka ustoupila o krok dále. Zase to byl ten nepříjemný, tajemný elf, jak ho zatím znala nejlépe. 

Povzdechla si, věděla, že od tam tud není cesty zpět. Museli se vzdát, pokud nechtěli přijít o život. Maemi byla zničená nad pomyšlením, že by už nikdy nespatřila tvář kamarádky Zii, která určitě utekla z města dříve, než začalo to krveprolití, spolu s Dashanem, elfem jejich milovaného lesa! Tarren odstrčil dívku dále dozadu, klopýtla s padla do spadaného listí. 

Zůstala na zemi, opřela se o lokty a sledovala náhlý boj. Doufala, že už žádný dlouho neuvidí. Ale to by nebyla ona, kdyby se to nestalo tak najednou. Po čtyřech se schovala za kmen stromu a koukala na bojující elfy z bezpečné dálky. Byla upoutaná pohyby elfa, který jí zachránil a přitom to byl bratr toho, kdo ji tak moc chtěl. Ztrácela se v tom. 

Měl ji přivést on? Měl jí zabít či zachránit? Co s ní chtěl dělat?

Dva Démoni leželi na zemi, kolem nich se utvořila kaluž krve, která se každou chvíli zvětšovala a barvila zelenou trávu kolem. Tarren uťal dalšímu hlavu jedním ladným pohybem. Dalšího s otočkou ve vzduchu proklál meče skrz na skrz. Dívce se začínalo dělat zle, ale nespouštěla z elfů oči, ani na vteřinu. Poslední dva slizcí Démoni a byl u toho, kdo jim velel. 

Když se Maemi rozhlédla, nikde ho neviděla. Na zemi v kaluži krve také neležel. Kam se poděl? Tarren se zastavil a zhluboka se nadechl. Před jejíma očima uťal dalšímu elfovy hlavu. Otočila se od hrůzné scény a pohlédla na něj. Stál tam, nebezpečně klidný. Dal ji meč k hrdlu. Chytl ji za ruku a prudce zvedl na nohy. Dívka vyjekla bolestí, toho už si všiml i elf od krve.

Zadívala se na něho šedýma očima a prosila ho, aby jí zachránil. On stál na místě, ledově klidný. Zase. Nekoukal se na ni, ale na Démona, který se k dívce čím dál více přibližoval ostřím meče. Cítila dotek chladné oceli u hrdla. Zavřela uslzené oči a už se jen modlila, aby Tarren něco udělal. Přestávala mu věřit, nikdy mu moc nevěřila, ale teď ho za jeho chladné chování nenáviděla. 

,,Neboj," řekl najednou, ,,on ti neublíží. Musí tě dovést živou."

,,Myslíš? Slyšel jsem, že Pán bude mít radost, když jí uvidí, buď živou,nebo mrtvou, hlavně že mu nebude stát v cestě." Zasmál se neznámí elf.

,,Takže si slyšel?" Sykl a koutky úst se mu zkřivili do zlostného úsměvu. ,,Jsi si jistý, že když bude mrtvá, udělá to Pánovi radost? Opravdu si tak tupej? Navíc jsme ji unesl já!"

,,Pozor na pusu, chlapečku! Tady nejde o to, kdo ji měl první, ale o to, kdo ji jako první přivede před Pána." Řekl rozzlobeně a přitiskl meč blíže k dívce. Cítila jemný pramínek teplé tekutiny, stékající po jejím hrdle. Vyjekla by hrůzou, ale nemohla.

,,Pusť ji a já ušetřím ten tvůj bezcenej život, zasranej Démone!" Sykl Tarren nebezpečně a odhodlaně. Nepřestával se zle usmívat. Maemi to děsilo ještě víc.

,,Ty můj? Nenech se vysmát, ale ty mi nic udělat nemůžeš, dokud mám ji."

Černovláska se cítila hrozně. Krev jí stékala po kůži, stále teplá, nová krev. Tekla víc, než před malou chviličkou. Cítila se hrozně. Zničeně. Byla svědkem dalšího souboje mezi elfy, dalšího zabíjení. Teď stála vstříc smrti. Rudo zlatý meč v rukou Démona, stála před elfem, který jí lhal, ale zachránil ji. Proč se to muselo stát jí? 

Opět se nebezpečně rychle zvedl vítr. Šeptal dívce z Legendy do ucha, ,,nejsi sama. Jsem s tebou." Klidný, hřejivý, jemný, milí hlas, který však znala. Usmála se, což oba elfy zarazilo. Ten, který ji držel meč u hrdla, sevření povolil. Dívka ho vší silou kopla do nohy. Vyjekl bolestí a s dalším kopance od dívky spadl na studenou trávu. 

Tarren ji chytl za ruku a táhl lesem pryč. Naposledy se koukla na krvavou spoušť, kterou po sobě elf nechal. Uháněli dál a dál, hluboko do tajemného lesa. Už se rozednívalo, když doběhli na malí palouček mezi stromy. Zastavili se. Dívka si sedla na trávu, bylo jí jedno, že je stále mokrá, zhluboka se nadechovala. Měla pocit, že jí srdce každý druhý úder vynechává. 

Byla zmatená, byla nešťastná... byla sama.

,,Nejsi sama!" Zaslechla znovu ve větru. Podívala se nad sebe. Sluneční paprsky jemně dopadali kolem ní skrze koruny stromů. Usmála se a v duchu poděkovala hlasu, který jí dodal odvahu a uklidnil jí.  

,,Co teď, Tarrene?" Zeptala se po chvilce ticha.

,,Musíme vyrazit co nejdřív do hlavního města za princem Nathenem. Za tvým bratrancem." Aniž by se na ni otočil, vysvětlil jí proč: ,,naučí tě magii elfů. Řekne ti, kdo opravdu si. Pomůže ti vše pochopit. Unerklia je nedaleko, ale i tak si musíme pospíšit. Pán už dal povel, aby tě popřípadě zabili, což není dobré."

,,Ale já už nemůžu!" Zanaříkala černovláska. ,,Aspoň na chvíli si tady odpočiňme, prosím!?" Zaprosil a postavila se před něj. Hleděl k nebi a dívky si nevšímal. 

,,Prosím, Tarrene!" Zanaříkala znovu. Upoutala jeho pozornost, ale ne tak, jak chtěla. 

,,Počkej, zavážu ti aspoň ten krk." Řekl bez výrazně. 

Jen kývla hlavou. Uvědomila si, že už jednou zraněná byla. Sáhla si na tvář, kterou by měla mít rozseknutou, ale nebyla. Myslela si, že se jí to jen zdálo, ale mýlila se.

,,Tvou tvář jsem zahojil pomocí magie." Ozvalo se za ní. Otočila se na elfa s nechápavým obličejem. ,,Elfové umějí léčit, pomocí magie prastarého jazyku elfů. Naučil jsem se to od matky, před tím, než zemřela."

,,Aha..." řekla tiše. Nevěděla jak má zareagovat. Další věc, kterou jí o sobě dobrovolně řekl. Divila se. Ale byla i ráda. 

Elf k ní přistoupil, namočil kus hadru do vody v potůčku, který pramenil pár kroků od ní. Dívka dala hlavu na stranu a nechala ho, aby jí pomohl. Přežila ostré štípání, ale myslela, že se každou chvílí zhroutí.

,,Proč zase nepoužiješ magii?" 

,,Nemůžu. Nemám tolik síly, abych to mohl udělat znovu. I naše síla je omezené." Řekl klidně, zavázal dívce krk a odstoupil dál.

Už nic neříkala, na nic se neptala. Lehla si do trávy a poslouchala zvuky lesa. Mezi tím vyšlo slunce a třpytilo se uprostřed vymetené oblohy. Usmála se skrze slzy. Při pomyšlení na město, které padlo k vůli ní, se neudržela v klidu.

Doufala, že brzy spatří svou nejlepší přítelkyni. Doufala, že stráví své osmnácté narozeniny alespoň s ní. Ještě dva dny... Zaslechla hlas ve větru, říkající:

,,Neboj se jít za svým snem. Neboj se nadechnou. Musíš čelit osudu. Jsi silná, dcero má milovaná."