Neustále jsem doma o trenérovi mluvil. Vlastně to bylo to jediné, o čem jsem si s rodiči povídal. Básnil jsem o tom, jak je skvělý a vtipný, jak výborně hraje baseball a jakou je ctí, že nás trénuje, a taky jaký má báječný dům. Rodiče jej z ničeho nepodezírali. Tenkrát ještě neměli z čeho. A možná právě proto jej po jednom z vyhraných zápasů, na který se máma s tátou šli podívat, pozvali v neděli na večeři. Trenér pozvání bez zaváhání přijmul.