Něco nám chybělo. Jako by mě ten okamžik, kdy jsem se jen o krok vyhnula smrti, v mém srdci předurčil k něčemu většímu, než byl běžný osud kohokoli jiného z města. Věděla jsem, že to cítí stejně jako já.

Mé obavy byly stále větší. Každým dnem, kdy jsem se probudila na jiném, než jsem se uložila předchozí večer. Každým momentem, kdy jsem nabyla vědomí a nepamatovala si nic z toho, co mě mohlo přinutit vstát z postele, natož co jsem těch několik hodin dělala.

On nepřemýšlel nad následky. Pro něj existoval jen ten jediný okamžik, a jestli se zrovna nudil, někdo v okolí na to většinou doplatil, ať jsem ho mírnila sebevíc.

Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych se jednou probudila příliš pozdě.

Nedokázala jsem si představit bezpečí vesnice opustit.

Ještě ne.

Láska a posedlost k nám přichází v různých podobách. A za těch nejpodivnějších okolností.

Myslím, že od chvíle, kdy jsem se jen o krok vyhnula smrti, jsem žila v utkvělé představě, že jsem byla předurčena k něčemu většímu, než jen běžnému životu ostatních.

Byl to ten nejpříšernější zvuk, který jsem kdy slyšela, Tehdy jsem samozřejmě ještě netušila, že právě to bylo mým osudným voláním.

Měla jsem obavy o ty ubohé housle. Přikrčila jsem hlavu, když se dívka, kterou jsem znala jen od vidění, opět smyčcem zapřela do strun. Nástroj bolestí zaprotestoval. Můj společník, do té doby zvědavý, se smrskl do kuličky, jako by tak snad tomu hroznému zvuku mohl uniknout.

Nevím, co mě přimělo zůstat pod tím oknem místo, abych se odtamtud dostala co nejdál a ušetřila tak svůj hudební sluch. Najednou, i když zvuk houslí každou vteřinou stále víc připomínal umírající zvíře, neexistovalo místo, kde bych byla raději.

Své konání jsem si uvědomila až později. To, když dívka konečně skončila a nástroj nechala osamocený ležet v pokoji.

Nepřemýšlela jsem.

V prstech mě šimralo jako ten den, kdy jsem rozžhnula noční oblohu a najednou jsem stála v uličce, dech uvězněný v krku a housle přitisknuté k hrudi. Teprve až tehdy jsem na ně pohlédla. Ze rtů mi unikl sten, když se mi tváře rozhořely vzrušením dvou bytostí v jediném těle.

Měla jsem si to uvědomit až mnohem později, ale ani on v té době nebyl víc, než jen dítětem. Ztraceným a zmateným stejně, jako já. Jen uměl lépe předstírat.

V budoucnu jsme měli mít mezi sebou spoustu roztržek, ale nakonec nás nic nedokázalo rozdělit. Ne, když existovalo to, co jsem držela před sebou.

Vlastně mě ani nenapadlo, že by to někdo mohl považovat za krádež. Patřily mi ve chvíli, kdy jsem na ně položila ruce. V mém vnímání neexistovalo nic, co by mě dokázalo přesvědčit, že ta nevděčná holka měla na ně větší právo, než já.

Utíkala jsem městem, svou jedinou cennost schovanou pod kabátem. Vzrušení mi táhnulo koutky úst vzhůru a snad to pro mnoho lidí bylo poprvé, co mě viděli se upřímně smát.

Chvěla jsem se nedočkavostí, když jsem konečně doběhla k lesu, lem šatů zamazaný od bláta, abych si je opřela pod bradu stejně, jako jejich dřívější majitelka.

Neměla jsem nikoho, kdo by mě naučil správný postup. Jen sebe, toho druhého a neuvěřitelnou touhu ke zvuku, tomu pravému, skutečnému, který jsem neměla šanci slyšet.

Těžko říct, kde končil můj instinkt a začínal jeho, když jsem poprvé stiskla struny a s něhou po nich začala přejíždět smyčcem, jako bych se bála, že se mi vlivem jejich předchozího zacházení rozpadnou v náručí.

Čím déle jsem si ale hrála s laděním a zkoušela jednotlivé tóny, tím víc mě přemáhala zvědavost. A radost. Extatické nadšení, protože konečně jsem si bez pochyb byla jistá, že jsme z celého světa měla být právě tady, v tomhle okamžiku.

Ani jsem si nevšimla, že se den přehoupl ve večer a ten zas v noc. Nebyla jsem unavená a pro něj čas nic neznamenal. Věděla jsem, že nebudu v klidu spát, dokud neodhalím veškerá tajemství a limity.

Když jsem se konečně vrátila domů, křik rodičů ani bolest, když mě otec přehnul přes koleno, nemohla znamenat víc, než jen stopy v zemi, na které každý hned zapomene. Sehrála jsem takovou scénu, jak se ode mě očekávalo, ale hlavou se mi točily jen myšlenky na další den a housle, bezpečně schované v mém pokoji.

Jakmile se za mnou zabouchly dveře, po tváři se mi roztáhl široký úsměv stejně, jako jemu, nebo se mi to aspoň tak zdálo. Jako by má kůže hořela.

Hleděli jsme do tmy a naslouchali tiché hudbě našeho podvědomí.

Hudbě, kterou jsme jednoho dne měli přivést na tento svět.

Na ničem jiném nezáleželo.

Část dne jsem poslouchala pod okny široko daleko jediného učitele hudby, který shodou okolností vzhledem k tajemnému zmizení houslí jeho studentky, měl poněkud ztížené vyučování. Velmi rychle jsem zjistila, že začátečnické melodie, kterým se s takovou trpělivostí snažil dívku naučit, jsem zvládala bez problémů.

Věděla jsem, že bych měla být trpělivá. Bolest v nezkušených prstech bylo ale to poslední, o co by se on staral. Ne, když slyšel, čeho byl učitel hudby schopen, když byl sám.

Když věděl, co bychom dokázali, kdybychom se konečně vymkli tím nudným notám.

Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že to mohlo trvat věčně. I kdyby mě nikdo neobjevil, věděla jsem, že přijde chvíle, kdy mi bude slídění a pozdní vykrádání se z domu, málo.

Nikdy jsem si ale svého prvního posluchače nepředstavovala takhle.

Hraní patřilo mezi okamžiky, kdy i on ztrácel svou obvyklou ostražitost. Nedokázala jsem si pomoct. I když jsem si byla vědoma všech risk, stále jsem se nedokázala zbavit toho pocitu naprostého naplnění, při kterém jsem měla pocit, že mi srdce snad vyskočí z hrudi.

Nevšimla jsem si ho. Jak bych mohla? V tuto chvíli pro mě nemohl být důležitější, než jen pták na stromě.

Zatnula jsem zuby, když mé soustředění protrhlo křupání suchých listů a smyčec mi se skřípotem sjel po strunách. Otočila jsem se. Zatímco mé tělo se napjalo, on se zkroutil a jako had vymrštil vpřed, zadržen jen vězením mého těla.

„P-promiň," vyblekotal ne o moc starší kluk, než já a s dlaněmi před sebou ucouvl. „Nevěděl jsem, že tu někdo je." A uhnul pohledem.

Naklonila jsem hlavu na stranu, zatímco můj společník se s nespokojeným brněním přesunul k mým ramenům. Teď, když jsem si chlapce prohlížela, poznala jsem v něm syna doktora, který se po smrti dřívějšího, přestěhoval do města. Hubený, s nezdravě popelavou kůží a kruhy pod očima z toho neustálého studování ve špatně osvětlené místnosti a o dobrou hlavu vyšší, než jsem byla já.

Prvotní hněv ze mě vyprchal, když jsem si uvědomila, že byl zcela určitě první osobou, kdo mě slyšel hrát. Najednou ve mně přese všechnu jistotu vzrostly pochybnosti.

„Jen jsem slyšel někoho hrát a chtěl jsem jen vědět..." Podrbal se na zátylku, když najednou nevěděl, jak ve své výmluvě pokračovat.

„Bylo to...dobré?" zeptala jsem se a vzápětí své otázky litovala. Co by mohl vědět?

Byly to první a poslední pochybnosti, které jsem kdy vzhledem ke svému hraní pocítila.

Nepotřebovala jsem odpověď. Ne po tom pohledu, co mi věnoval.

On byl prvním. Byla jsem si moc dobře vědoma, že i když jsem ho často neviděla, dál mě chodil poslouchat. Zřejmě si to, že ho hned po vzoru povídaček nezabila, vyložil jako její požehnání.

A nakonec si na něj zvykl i on. Přece jen na něm nezáleželo.

Teď, když se už hodiny hraní nepodepisovaly bolestí na mých rukou, jsme si konečně mohli dovolit víc. Pro nás to byla rychlost. Rychlost a neustálé dotýkání se hranic, kterým se nikdo, kdo se tak úzkostlivě držel předepsaných not, nikdy neměl šanci přiblížit.

Po nějakém čase, kdy mu naslouchání bylo už málo, se mě začal vyptávat na řadu všetečných otázek, na které jsem ale ke svému zahanbení, ale aniž bych to dala najevo, jen zřídka znala odpověď. Ukázalo se, že ten kluk nebyl úplně k ničemu, i když se oblékal jako mladší verze svého otce.

V jistém smyslu ani jeden z nás příliš do toho malého světa nezapadal, i když tehdy by mě ani nenapadlo nás spolu srovnávat.

Zjistila jsem, že chce být doktor, stejně, jako jeho otec. Na rozdíl od něj ale chtěl žít ve městě a účastnit se výzkumu. Tehdy se mě poprvé zeptal, jestli také plánuji odjet pryč. Abych se přiznala, do té doby mě ani nenapadlo, že bych se snad hraním mohla živit. Ne snad proto, že bych si myslela, že nejsem dost dobrá, ale protože šlo zkrátka o něco tak niterného že mou někdejší dětskou mysl ani nenapadlo, že by to vše mohlo mít skutečné místo ve světě, ve který jsem už téměř ztratila víru.

Odhalení mého skrývaného talentu nakonec přišlo mnohem dříve, než jsem předpokládala a musím říct, že ne vinou mého nového přítele.

Pro mé vrstevníky šlo jen o další potvrzení toho, že nakonec měli tehdy v lese pravdu, a že mohli litovat jen jediného a to, že to tehdy nedotáhli do konce. Když mě ale zbytek města slyšel hrát, jako by všechno tohle zmizelo. Zapomínalo dokonce i na to, že ty oprýskané housle se podezřele podobaly těm, co kdysi ztratila jedna z dcer jejich sousedky.

Na nějaký čas jsem se hřála v pýše a hrdosti svých rodičů. Zatímco má matka, jakožto dřívější operní pěvkyně, na všechny strany rozhlašovala, že ten talent musím mít po ní, otec mi pokaždé věnoval jeden z těch jeho vědoucných pohledů, jako by mi chtěl říct, že vždycky věděl, jak jsem výjimečná.

I můj společník si užíval vší té pozornosti a jen zřídka zalézal k temeni, jako tomu bylo dřív, ale naopak se prodíral v okolí mého čela, až jsem za očima cítila lehký tlak jeho přítomnosti.

Učitel hudby z nás byl nadšený. Konečně nalezl toho mladého génia, který měl dát smysl celé jeho kariéře.

Na okamžik se vše zdálo dokonalé. Skutečně jsem byla dobrá. Tak dobrá, že to viděli i ostatní. A tak se mé druhé největší tajemství, klonící se jen před jeho druhým majitelem, postupně stalo obecně známou věcí.

A s ním i já.

Uvědomila jsem si, že mi mé tajné plížení se v noci z domu začíná chybět. Ze dne na den jsem opustila své dlouhodobé útočiště, místo, kde jsem zemřela, za zvuk a záři maloměsta.

Věděla jsem, že to cítí stejně, když jsem začala hrát jednu z těch dokonalých a přesto naprosto nudných skladeb. Nakonec mi stačil jediný pohled, abych se dokázala znudit nad hraním cizí práce. A toužit po tom všudypřítomném tichu, narušovaném jen hlasy nočních zvířat.

Žádná překvapení.

Jen emoce a představy někoho, koho jsem ani neznala. Kdoví, kdo z nás dvou jako první začal odbíhat do našich vlastních, šílených melodií. Jediný okamžik potrestán švihnutím přes prsty, i když jsem moc dobře věděla, s jakým obdivem učitel vždy sledoval mé ruce, bez dopředu napsaných not skládající ze vzduchu melodie, stále rychlejší a rychlejší, až nástroj vydával zvuky, které se pro něj zdály téměř nepřirozené.

Často jsem se později přesvědčovala, že ta představa jeho hlavy rozmlácené jedním z jeho sběratelských těžítek, nepatřila mně.

Nic nemohlo trvat věčně.