Probudil mě jeho hlas. Neměla jsem tušení, kolik času uběhlo. Světla luceren zmizela.

Byla jsem sama.

Musela jsem vstát. Musela jsem najít cestu zpět.

Zarazila jsem se, když se mi u klíční kosti něco zatřepotalo a vyslalo tak krátkou vlnu tepla.

Měl o mě starost. Takovou emoci jsme sdíleli poprvé. Nebyla jsem si jistá, jestli mu všechny ty rány nějak neublížili.

Musela jsem vstát.

Chtěla jsem spát.

Co by bylo jednoduššího, než počkat do rána? Jak bych mohla v takové tmě trefit nazpět, když jsem ani nevěděla, kudy jsem se sem v první řadě dostala?

Poryv studeného větru mě přivedl zpět do reality. Podvědomě jsem se přikrčila, když se jeho hlas zničehonic zabarvil hněvem, i když jsem věděla, že není mířen na mě.

Zvládneme to. Společně.

Co mi to provedly? Silou vůle jsem se postavila na kolena. Celé tělo jsem měla jako v ohni.

Musela jsem dostat tu věc z hlavy.

Sklonila jsem se k zemi a začala tváří rejdit po zemi ve snaze pytel setřást. Až teď jsem si začala uvědomovat, jak příšerná mi byla zima. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?

Konečně se mi podařilo hadr sundat. Zamžourala jsem do stínů. Byla bezměsíčná noc. Sotva jsem byla rozeznat obrysy stromů.

Věděla jsem, že v takové tmě nebylo moudré snažit se najít cestu ven z lesa. Snadno jsem mohla spadnout do nějaké rokle a zlomit si nohu, nebo se od města ještě víc vzdálit.

Měla jsem pocit, že se mi hlava snad rozskočí. Přitiskla jsem na ni ze stran dlaně, jako bych ji tak mohla udržet pohromadě, zatímco mi jednotlivé nervy hrozily, že snad vyskočí ven.

S námahou jsem se doplazila k jednomu z kmenů a opřena o něj jsem se vyškrábala na promrzlé nohy. Ucítila jsem jeho pohyb, když se ve mně při vzpomínce na jejich smích zvedla vlna hněvu. Se zarytými zuby jsem se přinutila ke kroku. Vlci v dálce mezitím rozezněli svou píseň, ale já jsem neměla strach. V tmě, jako byla tato, mohlo existovat jen pár věcí z vnějšího světa. A ty všechny pro mě teď představoval jeho hlas. On a kmeny stromů, jejichž přítomnost jsem byla schopna rozeznat jen dotykem.

Neměla jsem zemřít.

A tehdy, když jsem jako duch s pažemi před sebou a kráčela za doprovodu jeho hlasu nocí, jsem tomu poprvé uvěřila.

Obloha pozvolna bledla, když jsem se konečně přiblížila ke svému domovu. Neuvědomila jsem si, že mám zavřené oči, dokud se mi skrze víčka nezačalo k nim drát světlo.

Můj celý svět.

Pár domků, propojených tenkými uličkami připomínajícími pavučinu. Myslím, že to bylo v té chvíli, kdy mi plně došlo, jak strašně malé místo to ve skutečnosti bylo. Věděla jsem, že dřív nebo později budu potřebovat víc. Dokud jsem byla tou malou žábou, uvězněnou ve vlastních nadějích a snech, mohla jsem si štěstí zde alespoň namlouvat.

Nakonec mě asi opravdu zabila.

Nebo alespoň tu dívku, co ještě stále věřila.

Do domu jsem vklouzla zadním oknem rovnou do svého pokoje, které bůhví proč zůstalo otevřené, i když jsem si jasně pamatovala, že jsem ho zavírala. Že by mě přece jen čekala?

Nedívala jsem se dvakrát na to, co zbylo z mé noční košile, která teď připomínala spíš cáry umazané od hlíny a krve, a místo toho ji spálila v krbu. Při těchto běžných činnostech, když jsem ohřívala na kamnech vodu, abych ji poté nalila do kádě, se mi v mysli pomalu začaly vynořovat slova mé sestry. Předchozí noc se zdála jako noční můra, v deliriu vyvolaná horečkami. Radši bych si namluvila to, kdyby každý centimetr mého těla nebyl důkazem oné noci.

Ponořila jsem se do vody a nechala tak za sebou i tu divoženku s listím ve vlasech. Jak jsem tak skrze vodní hladinu hleděla na vnější svět, vracela se mi obzvlášť jedna myšlenka. Větší část mě nepochybovala, že má sestra se musela zbláznit. Přesto ve mně dál zůstávaly pochyby. Jak snadno se daly vzpomínky zaměnit? A jak snadno se spojily s představami.

Mohlo by to tak být? A co to pro mě znamenalo?

Ptala jsem se ho po celou dobu, ale na nic z toho mi neodpověděl.

Vždycky jsem si byla zcela jista, že to on byl tím vetřelcem. Tím neznámým, co se mnou obývalo mé tělo ve zvláštní symbióze, kterou jsme se oba v momentu blízké smrti naučili oba respektovat.

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být stejná.

Měla jsem vzpomínky, ale co ty znamenaly, když stejně tak mohly patřit někomu jinému?

Když jsem se o něco později sušila vlasy, zachytila jsem svůj pohled v zrcadle. Některé věci zkrátka nebylo možné utajit a matka si dřív nebo později všimne, že od krku dolů je celé mé tělo pokryto modřinami.

Přimhouřila jsem oči.

Jaký asi musel být její pohled?

Těžko říct, jestli jsem svou přítomností sestru překvapila. Usmívala se, pokyvovala hlavou a dělala vše, co se od ní jako od dcery lékárníka a bývalé operní pěvkyně očekávalo. Dokonce se mnou o snídani zavedla i nevinnou konverzaci. Téměř jsem uvěřila, že se včerejšek neodehrál.

Nenáviděla jsem, že její tvář patří i mně.

Teď na denním světle se jen vzdáleně podobaly těm bludičkám, co mě unesly do lesa. Má sestra na sobě možná nedala nic znát, ale to se samé se nedalo říct o jejích přítelkyních. Jestli předtím pochybovaly, vidět mě opět bez větších potíží kráčet ulicemi města mě v jejich očích zbavilo i posledních zbytků lidskosti.

Věděla jsem, že je jen otázkou času, než je strach dožene k něčemu mnohem horšímu, z čeho bych tentokrát nemusela vyváznout.

Své sestře jsem ublížit nemohla.

Jak jsme se ale s mým společníkem shodli, ony pro mne podobnou výjimku nepředstavovaly.

Mimoděk jsem se dotkla místa na temeni, kde, jak jsem předpokládala, jsem po přijetí domů našla zaschlou krev a zadívala se na dvojici sester, které všude chodily spolu, a jejichž smích převyšoval ty ostatní.

Těžko říct, kdo z nás v tom měl tehdy prsty. Události té doby se mi po letech začaly slévat a já jen těžko dokázala rozeznat, které myšlenky patřily mně, a které jemu. Ať jsem za svými činy stála já nebo ne, vím, že mě do té doby nic nenaplnilo podobným typem uspokojení, jako vidět jejich dům v plamenech.

Samozřejmě, že jsem se postarala – navzdory nespokojenosti svého spolupachatele – aby všichni ucítili kouř dřív, než je oheň stihne uvěznit.

Překvapilo mě, jak rychle dům vzplanul. Počítala jsem s menším poničením. Přece jen místní lidé byly na požáry vcelku zvyklý, a tak se málokdy stalo, že by se dům z větší části nezachoval.

A přesně tak to mělo být.

Jen další nehoda.

Neuhlídaná jiskra.

Stačilo, když o pravém důvodu věděli jen ti mnou vybraní.

Strach už udělal své.

Musela jsem být nedotknutelná.

Už nikdy jsem nechtěla zažít ten příšerný pocit bezmoci, vydána napospas vůli někoho jiného.

Nepamatovala jsem si, kdy se na jednom místě sešlo tolik lidí, soustředící se společným úsilím na jediný úděl. A já byla jejich součástí.

Nebylo těžké předstírat paniku. S tolika vyhrocenými emocemi ve vzduchu to šlo téměř samo a snad bych i zapomněla, kdo ten požár původně založil, kdyby se mi do výrazu neustále nevracel úsměv.

Tváře mi rozpaloval žár a útroby se chvěly vzrušením. Ano, přiznám se, že mi dělalo nadmíru dobře vědět, že alespoň část z té odporné skupiny alespoň na chvíli zažila to, co já v lese. V tom to ale nebylo. Vlastně jsem se cítila i trochu provinile, jak jsem sledovala okolní postavičky, jak se ze všech sil snaží dům uhasit. Vytrženi ze svých postelí a svých klidných, ničím nerušených životů.

Poprvé jsem vlastní vůlí dala věci do pohybu a celé město se mi podřídilo.

Stále jako ve snu jsem otočila hlavu, abych se střetla se svým odrazem. Bylo téměř nepřirozené ji vidět v takovém stavu s rozcuchanými vlasy, kruhy pod očima a špatně zapnutým kabátem přes umazanou noční košili.

Jediná jiskra, která dala do pohybu celé město včetně mé, nikým a ničím nikdy nezaskočené sestry.

A navzdory veškerým logickým pravidlům, v sobě najednou už neměla nic z té bohyně, jejíž kousek vždy nosila při sobě.

Zajímalo by mě, co musela vidět. Co přimělo někoho, jako byla ona zničehonic rozevřít oči a zavrávorat? Až pak jsem si uvědomila, že jeho přítomnost, soustředící se vždy v jednom místě, se dotýkala každého koutu mého těla. A že jeho myšlenky, jako ozvěna rezonovaly s těmi mými.

„...vždycky jsi mohla..."

„Ne."

Nikdy mě nepřestal pokoušet. Asi to byl jeho úděl. Překračovat hranice, na které jsem se bála byť jen pomyslet. Stejně, jako mým údělem bylo ho držet při zemi.

Možná měla vážně pravdu.

Možná jsem nakonec byla opravdu ten démon, kterého ve mně viděla. Který ukradl tělo její sestře.

Zvláštní. Poprvé na ničem z toho nezáleželo.

Jen, že jsem byla teď na tomto místě a nikdo z nich se mě už nemohl dotknout.