Tenhle moment máš nejraději.

Ten okamžik, kdy se v tobě svíjí obavy spolu s nadšením. Kdy se ti třesou prsty nedočkavostí a mysl se pomalu začíná propadat.

Cítíš ho. Jediná chvíle, kdy spolu nemusíte soupeřit. Tvůj dech se mísí s tím jeho. Tlukot srdce nabývá na intenzitě.

A opona se zvedá.

Vzpomínám si, že poprvé ten pocit přišel v noci. Byl to teprve sedmý rok mého života a ať mě tehdy probudilo cokoliv, dohnalo mě to k slzám a bolesti, že jsem přišla o něco mi velmi drahého.

Byla to otázka jen toho jediného okamžiku mezi sněním a realitou, kdy mi došlo, že se nemohu hýbat.

Bývala jsem slabé dítě. Ležící věčně v horečkách, nevědoma si toho, co se okolo mě děje. Těch málo vzpomínek, co mám na svou sestru, je většinou jen tvář, sledující mě skrze škvíru ve dveřích. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že je duch, strážící příchod mé blízké smrti.

Nikdy mi to přímo neřekli, ale už tehdy jsem si byla jistá, že ani mí rodiče tak úplně nepočítali s mým životem. Že to malé, křehké tělíčko přežije své první zimy. Viděla jsem to v každém pohledu, který si mezi sebou vyměnili, když se zrovna ocitli v mé přítomnosti. Už tehdy jsem věděla, že má nemoc - ať byla jakákoliv, neboť mi nikdo nikdy nic neřekl, jen, že další den by mohl být mým posledním – je stála víc peněz, než byli schopni zvládnout.

Věděla jsem, že mě milují. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno bych tu nebyla. Přesto jsem se, obzvlášť za takových probděných nocí, nemohla zbavit myšlenky, že by se jim oběma ulevilo, kdyby mě jednoho rána našli docela chladnou.

Jak jsem tam tak ležela, neschopna sebemenšího pohybu, zatímco mě neviditelná tíha stále víc zatlačovala do postele, opravdu jsem věřila, že tohle je konec. Jako by můj dosavadní život byl jen shovívavým darem, který jsem svou tvrdohlavostí prodlužovala na úkor své rodiny.

Byla jsem hloupé dítě.

Už dávno jsem se přestala snažit se ze sevření vymanit, nebo se aspoň pokusit zavolat o pomoc. Mé rty byly sevřené a neexistovala jakákoli síla, která by je donutila se rozevřít. Po tvářích mi stékaly tiché slzy a já si představovala, jaké to asi bude, až mě tu opravdu ráno najdou. Bude jejich úleva větší než smutek nad mou ztrátou? Vždycky jsem věděla, že to nakonec takhle skončí, jen jsem stále doufala, že ne tak brzy. A ne tak sama.

Těžko říct, co by se tehdy opravdu stalo, kdyby nebylo jeho. Jestli to byla opravdu jeho přítomnost, co mě poprvé konečně přivedla mezi živé. Ať to bylo jakkoli, prvotní šok z jeho přítomnosti mě i přes tíhu na hrudi přiměl zalapat po dechu.

Zaplavila mě panika. Příběhy byly tím jediným, čím jsem se v těch dlouhých dnech mohla zabavit a byly to právě ty příběhy o tajemných bytostech, kradoucí nebožtíkům těla a využívající je namísto nich, které mi naháněly největší hrůzu.

Nemohla jsem nic dělat. Jen hledět do tmy, zatímco se ta věc ve mně několikrát natáhla a zase stočila do kuličky, jako by zkoušela nový prostor, který měla k dispozici. Brněla mě kůže, když se dala do pohybu směrem vzhůru přes mou hruď až ke krku, kde nepříjemně zastudila, až k mé hlavě. Představovala jsem si ji jako hladkou, černou masu. Téměř jako chapadlo nějakého mořského stvoření.

Několikrát se zatetelila, než se konečně rozhodla usadit v okolí čela.

Nemyslím si, že na mě promluvil. Ať udělal cokoliv, můj strach zmizel, stejně jako tlak na prsou. Alespoň v ten jediný moment jsem ho nevnímala jako hrozbu. Možná to bylo ještě doznívající horečkou, ale pro tu chvíli jsem si připadala naprosto v bezpečí, když ta neviditelná síla konečně opustila mé tělo a já se mohla stulit do jeho náručí, zatímco mě jeho pravidelný dech pomalu ponořil do bezesného spánku.

Už nikdy jsem neonemocněla. A už nikdy jsem neměla být sama.

Doktor to považoval za zázrak. Ještě před pár týdny mi za zády předpovídal blízký konec, jak už ostatně od mého narození a vzápětí jsem se zdála zdravější, než kdokoliv z rodiny. Na těch pár dní se mi s úspěchem dařilo ignorovat ten známý tlak vzadu na hlavě.

Tehdy jsem si ještě stále myslela, že se mi to vše jen zdálo. Že mé náhlé uzdravení bylo přesně tím, za co ho považoval doktor, a to dílem zázraku, který nebyl schopen objasnit. Bylo snazší věřit, než vzít v potaz to, co se každý dnem jevilo jako děsivější pravda. Že jsem nevědomky uzavřela dohodu s neznámou bytostí, aniž bych předem znala podmínky.

Trvalo to ještě pár týdnů, než jsem konečně mohla vyjít z domu. Za těch pár skromných let, které tvořily celý můj prozatímní život, jsem si v mysli stihla převyprávět mnoho scén, v jejichž středu jsem byla já, zdravá a stejně jako má sestra v houfu přátel uhánějící po lese a okolních loukách. Taková byla má dětská představa.

Neznala jsem nic jiného, než to místo. Ten malý pokoj s jednou postelí, oknem a poličkou na knihy. V tom městě jsem se narodila a strávila každý svůj den. Snila jsem o okolních stromech a přála jsem si být svou sestrou. Přesto jsem tam nebyla nikdy nic víc, než jen cizinec a bylo jedno, čí jsem byla dcera.

Naši rodiče se vždy obávali, abych jejich jediné zbývající dítě svým podlomeným zdravím nenakazila, a tak to bylo až po mém uzdravení, co jsem se svou sestrou skutečně mluvila. Nakonec jsem pro ni ale zůstala duchem, co jí ukradl rodiče. A přesně to samé jsem také byla i pro její přátele. Jen duch. Vetřelec, co by správně ani neměl existovat, ale shodou náhod se ocitl mezi nimi.

Nic se neodehrálo tak, jak jsem si představovala.

Nenáviděl je. Každou z těch zoufalých duší našeho malého městečka a ze všeho nejvíc tu, co se tolik podobala mě. Netušila jsem, kolik z těch příšerných myšlenek bylo opravdu jeho, a které už patřily mně.

Tehdy jsem ještě pro nenávist neměla skutečný důvod.

Netuším, jak se dostali okolo matky s otcem. Sotva mě stihl probudit jeho řev, když mi někdo přitiskl dlaň na ústa a zakryl hlavu.

Neexistovalo příliš věcí, které by mě dokázaly opravdu vyděsit. Většinou stačila pouhá přítomnost bytosti v mém nitru, aby mě strach opustil.

Nemožnost se hýbat nepatřila mezi tyto věci.

Mou první myšlenkou bylo, že jde o další mou noční můru. Ta ale byla zavrhnuta spolu se zběsilým pohybem a téměř zvířecím křikem mého společníka.

Ve snech jsem byla vždycky sama.

Chvílemi jsem byla přehazována jako hračka, pak zas vláčena po špinavé zemi. Paže mi svázali za zády, ale nohy jsem měla volné.

Nemohla jsem nic dělat. Každá rána, kterou se mi podařilo zasadit, každá uvolněná končetina byla vzápětí vrácena dalším úderem a párem paží, zarývající se mi do kůže. Hlavou mi rezonoval jeho zoufalý řev a já si pro jednou přála, aby byl schopen udělat víc, i kdyby za cenu jejich životů.

I kdyby jeden z nich měl patřit mé sestře.